Jako kluk jsem viděl na videu film, který mi učaroval. Působil magicky a místy děsivě. (Nic na tom neměnila mizerná kvalita kazety ani rychlodabing polského střihu.) Dodnes mi z něj zůstalo v paměti několik výjevů - lesní mravenci, vdechování omamného prášku, chlapec šplhající se spoutanými kotníky po velmi vysokém domě.
Po dlouhé době jsem na něj narazil a znovu se jím nechal strhnout.
Smaragdový prales natočil John Boorman. Americký projektant, který v Amazonii staví přehradu, pátrá dlouhá léta po synovi, kterého unesli indiáni. Syn mezitím žije jako běžný člen amazonského kmene. Oba se setkávají ve chvíli, kdy se syn stává mužem a kdy je zároveň těsně před dokončením stavba přehrady.
Iniciační rituál - smrt chlapce a zrození muže. Zvířecí vize. Cesta do Země mrtvých a stoupání k jejímu vrcholu, kde přebývají rodiče ze sna. Síla živlu.
Útržky se pomalu skládaly dohromady. A celé to působilo podobně omračujícím dojmem jako před lety.
(Ano, v detailech je to film plný romantizujících představ o životě v divočině, některá místa dávají příliš znát, že vznikl v 80. letech. Ale já v něm jako mnohem důležitější vidím mýtičnost příběhu. Neznám zdaleka všechny Boormanovy filmy, ale vzpomínka na Excalibur i nedávné setkání s jeho Vysvobozením mě utvrzují v tom, že tohle je naštěští člověk, který v příběhu nechává ožívat věci zasuté hluboko v nás.)
Zobrazují se příspěvky se štítkemrádobyrecenze. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemrádobyrecenze. Zobrazit všechny příspěvky
neděle 16. srpna 2009
pátek 14. srpna 2009
Omyl
Když jsem byl na Letních shakespearovských slavnostech naposledy, viděl jsem Krále Leara s Janem Třískou a podivoval se tomu, že v celé hře byl jediný, kdo si s textem a postavou dokázal poradit, zatímco všichni okolo něj přehrávali o sto šest. Tehdy jsem šel úmyslně.
Letos mě na Nejvyšší purkrabství dovedla náhoda a volná vstupenka, kterou disponovala má kamarádka. Spolu jsme se tedy šli podívat na Komedii omylů.
Mohu s klidným srdcem říct, že po druhé nedobré zkušenosti se na slavnosti už nevrátím.
Viděl jsem hru, která působila jako (pravda, s nadšením hrané) středoškolské představení / divadelním sitcom / slapstick. Nepříliš vtipné, místy trapné. Jakoby herci měli snahu odříkávat zábavně repliky z Přátel nebo Ženatého se závazky, ovšem zrovna na potvoru museli mluvit shakespearovštinou. A dohromady to nefungovalo.
Letos mě na Nejvyšší purkrabství dovedla náhoda a volná vstupenka, kterou disponovala má kamarádka. Spolu jsme se tedy šli podívat na Komedii omylů.
Mohu s klidným srdcem říct, že po druhé nedobré zkušenosti se na slavnosti už nevrátím.
Viděl jsem hru, která působila jako (pravda, s nadšením hrané) středoškolské představení / divadelním sitcom / slapstick. Nepříliš vtipné, místy trapné. Jakoby herci měli snahu odříkávat zábavně repliky z Přátel nebo Ženatého se závazky, ovšem zrovna na potvoru museli mluvit shakespearovštinou. A dohromady to nefungovalo.
neděle 12. července 2009
Sobotka poprvé
Nevím vlastně proč, ale na festival Šrámkova Sobotka jsem se až do letoška nikdy nedostal. Vlastně jsem o tom ani neuvažoval. Když mě před krátkou dobou oslovil Lukáš Novosad, jeden z pořadatelů, když sháněl básníky na páteční odpolední čtení, příjemně mě to překvapilo. Vystupující měli být lidé, kteří byli v poezii nějak spojení s internetem. Škatulka je to nešikovná, ale to vem čert.
Do Sobotky jsme vyrazili už poránu autem společně s Jonášem Hájkem a Ladislavem Zedníkem, na čtení nás totiž nakonec mělo vystupovat sedm: krom nás tří ještě Hana Hadincová, Nela Hanelová, Jitka Srbová a Eva Košinská, která ovšem nakonec nevystupovala.
První zastávka: tři rozespalí muži si v Mladé Boleslavi dávají kávu, dva z nich pokuřují. Řeč se točí mimo jiné i kolem toho, zda lze vážně používat výraz "internetová poezie" nebo "poezie vzešlá z internetu", co přesně znamená, jaké má využití a hranice. Krátce: je to pouze jeden z mnoha atributů, snad zajímavé označení pozadí, z kterého autor vychází, nicméně spíše označení komunikačního kanálu než stylu.
Druhá zastávka: tři muži parkují na náměstí v Sobotce a hádají, kdo z těch lidí je Lukáš Novosad, kterého znají jen z e-mailu a telefonu. Po rychlém obědě v bistru, které nabízí nepřeberné množství smažených jídel, káva a zákusek.
Čtení začínalo až ve čtyři, stihl jsem tedy ještě zajít na workshop Martina Kopty, který se pokoušel vysvětlit hrstce přítomných učitelek (jak mi bylo řečeno, tvoří poměrně velkou část návštěvníků festivalu) možná využití nových médií ve výuce. Jeho nápady byly skvělé (zmínil wikipedii i twitter). Ale nemohl jsem se ubrátnit dojmu, že většina publika je nestačila pobrat. A když se debata začala ubírat směrem, který neměl s výukou co dělat, utekl jsem na kofolu.
Přípravy na čtení začaly asi v půl čtvrté. Šest medvědů s Cibulkou to tedy nebylo, bylo to šest autorů s Novosadem. Šest židlí a stolek na pódiu pod reflektory, šest tradičně lehce nervózních postaviček.
Sál postupně částečně zaplní asi šedesát diváků (sám nevím, proč většinu tvoří ženy). Lukáš Novosad každého z nás krátce představuje, čteme v pořadí Zedník, Hanelová, Lipár, Hadincová, Hájek, Srbová každý asi deset minut. Přes reflektory není skoro vidět do publika - nová zkušenost při čtení poezie. Nakonec se koná ještě krátké kolečko přídavků. A pak už jen závěrečná podvečerní rozprava u piva.
(Nové básně Jonáše Hájka: civilnější než starší texty, v pozitivním slova smyslu obyčejnější a čisté. Slyšet texty Chagallova štěstí přímo z úst autorky bylo samozřejmě zajímavé, dostaly opět trochu jiný odstín - v první části sbírky rozhodně ještě naléhavější. Imaginace a jazyková zručnost Ladislava Zedníka jsou veliké, bylo tedy trochu obtížné texty naživo zachytit.)
Sobotka mě překvapila. Mohlo by se zdát, že věnovat ročník literární akce novým médiím až v roce 2009 je pozdě, ale třeba to nabízí aspoň částečný odstup od literárních serverů a dalších fenoménů. Program nabitý spoustou zajímavých vystoupení: Goldflam, Topinka, Fischerová, Skutr, EKG, přednášky o knihovně 21. století, o Creative Commons (mimochodem festivalový časopis je vydávaný také pod licencí CC)... Strávit na festivalu skutečně celý týden mohlo být hodně obohacující. Snad tedy za rok.
A mimochodem, poklona organizátorům: web, twitter, flickr i facebook. Tak to má být.
Za sebe nabízím tedy alespoň několik fotografií na flickru, část z nich je pořízená přímo z pódia v rámci našeho čtení.
Update 14/7: Svůj pohled na páteční čtení nabízí i Jitka Srbová na stránkách Wagonu s výrazně kvalitnějšími fotkami, než jaké mohu nabídnout já.
Do Sobotky jsme vyrazili už poránu autem společně s Jonášem Hájkem a Ladislavem Zedníkem, na čtení nás totiž nakonec mělo vystupovat sedm: krom nás tří ještě Hana Hadincová, Nela Hanelová, Jitka Srbová a Eva Košinská, která ovšem nakonec nevystupovala.
První zastávka: tři rozespalí muži si v Mladé Boleslavi dávají kávu, dva z nich pokuřují. Řeč se točí mimo jiné i kolem toho, zda lze vážně používat výraz "internetová poezie" nebo "poezie vzešlá z internetu", co přesně znamená, jaké má využití a hranice. Krátce: je to pouze jeden z mnoha atributů, snad zajímavé označení pozadí, z kterého autor vychází, nicméně spíše označení komunikačního kanálu než stylu.
Druhá zastávka: tři muži parkují na náměstí v Sobotce a hádají, kdo z těch lidí je Lukáš Novosad, kterého znají jen z e-mailu a telefonu. Po rychlém obědě v bistru, které nabízí nepřeberné množství smažených jídel, káva a zákusek.
Čtení začínalo až ve čtyři, stihl jsem tedy ještě zajít na workshop Martina Kopty, který se pokoušel vysvětlit hrstce přítomných učitelek (jak mi bylo řečeno, tvoří poměrně velkou část návštěvníků festivalu) možná využití nových médií ve výuce. Jeho nápady byly skvělé (zmínil wikipedii i twitter). Ale nemohl jsem se ubrátnit dojmu, že většina publika je nestačila pobrat. A když se debata začala ubírat směrem, který neměl s výukou co dělat, utekl jsem na kofolu.
Přípravy na čtení začaly asi v půl čtvrté. Šest medvědů s Cibulkou to tedy nebylo, bylo to šest autorů s Novosadem. Šest židlí a stolek na pódiu pod reflektory, šest tradičně lehce nervózních postaviček.
Sál postupně částečně zaplní asi šedesát diváků (sám nevím, proč většinu tvoří ženy). Lukáš Novosad každého z nás krátce představuje, čteme v pořadí Zedník, Hanelová, Lipár, Hadincová, Hájek, Srbová každý asi deset minut. Přes reflektory není skoro vidět do publika - nová zkušenost při čtení poezie. Nakonec se koná ještě krátké kolečko přídavků. A pak už jen závěrečná podvečerní rozprava u piva.
(Nové básně Jonáše Hájka: civilnější než starší texty, v pozitivním slova smyslu obyčejnější a čisté. Slyšet texty Chagallova štěstí přímo z úst autorky bylo samozřejmě zajímavé, dostaly opět trochu jiný odstín - v první části sbírky rozhodně ještě naléhavější. Imaginace a jazyková zručnost Ladislava Zedníka jsou veliké, bylo tedy trochu obtížné texty naživo zachytit.)
Sobotka mě překvapila. Mohlo by se zdát, že věnovat ročník literární akce novým médiím až v roce 2009 je pozdě, ale třeba to nabízí aspoň částečný odstup od literárních serverů a dalších fenoménů. Program nabitý spoustou zajímavých vystoupení: Goldflam, Topinka, Fischerová, Skutr, EKG, přednášky o knihovně 21. století, o Creative Commons (mimochodem festivalový časopis je vydávaný také pod licencí CC)... Strávit na festivalu skutečně celý týden mohlo být hodně obohacující. Snad tedy za rok.
A mimochodem, poklona organizátorům: web, twitter, flickr i facebook. Tak to má být.
Za sebe nabízím tedy alespoň několik fotografií na flickru, část z nich je pořízená přímo z pódia v rámci našeho čtení.
Update 14/7: Svůj pohled na páteční čtení nabízí i Jitka Srbová na stránkách Wagonu s výrazně kvalitnějšími fotkami, než jaké mohu nabídnout já.
sobota 20. června 2009
Konec sezóny v café Fra
Oficiální název akce zněl Ada Nabokova: Byla vážně hezká, ve dvanácti?, ale čtení z Nabokovova románu (navíc spojené s dvojitou projekcí) tvořilo jen malou část dýchánku, který tradičně vytyčuje konec literární sezóny a ohlašuje příchod léta.
Kavárna byla příjemně zaplněná. Dokud to bylo možné, postávalo se a povídalo venku. Občerstvení (zadání prý znělo "erotické jídlo") nakonec tvořilo ovoce. Nelze ovšem mluvit o zklamání, protože na mísách a tácech byla i granátová jablka.
Když po půl desáté přišla řada na avizované čtení a promítání, byla společnost méně koncentrovaná, než by si text zasloužil. Pavel Dominik se pokusil uvést svůj překlad několika hlubšími větami, ale brzy dal prostor vlastnímu předčítání, kterého se ujali pánové Borkovec a Bambušek. O cíleně narušované a deformované promítání staré pornografie z dvou projektorů na stěnu za předčítači se staral Martin Ježek. Nápad kombinovat takto text o incestnímu vztahu dvanáctileté dívky a jejího patnáctiletého bratra s černobílými pornografickými filmy se jako zábavný bohužel ukazoval jen chvilku a brzy začalo toto spojení poněkud nudit. (Část osazenstva kavárny se postupně přesunula na chodník před podnikem.) Škoda. Text sám by klidně stačil.
Jestli posezení ještě stále trvá, nebo už skončilo, netuším. Z notně zakouřeného Fra jsem odcházel poměrně brzy. Zaslechl jsem ještě cosi o zcela posledním drinku, ale zkuste brát literáty vážně, když jde o pití.
(Několik zrnitých fotek z večera je na flickru.)
Kavárna byla příjemně zaplněná. Dokud to bylo možné, postávalo se a povídalo venku. Občerstvení (zadání prý znělo "erotické jídlo") nakonec tvořilo ovoce. Nelze ovšem mluvit o zklamání, protože na mísách a tácech byla i granátová jablka.
Když po půl desáté přišla řada na avizované čtení a promítání, byla společnost méně koncentrovaná, než by si text zasloužil. Pavel Dominik se pokusil uvést svůj překlad několika hlubšími větami, ale brzy dal prostor vlastnímu předčítání, kterého se ujali pánové Borkovec a Bambušek. O cíleně narušované a deformované promítání staré pornografie z dvou projektorů na stěnu za předčítači se staral Martin Ježek. Nápad kombinovat takto text o incestním
Jestli posezení ještě stále trvá, nebo už skončilo, netuším. Z notně zakouřeného Fra jsem odcházel poměrně brzy. Zaslechl jsem ještě cosi o zcela posledním drinku, ale zkuste brát literáty vážně, když jde o pití.
(Několik zrnitých fotek z večera je na flickru.)
středa 17. června 2009
Rataj / Typlt - Škrábanice
Středeční večer pánů Rataje a Typlta ve Školské 28 s názvem Škrábanice neměl o publikum nouzi. Připravené sezení nestačilo, takže někteří museli postávat, jiní seděli na zemi. Všichni každopádně pozorně sledovali.
Večer zahájil Jaromír Typlt převzatým monologem, který byl podán dostatečně výrazně a barvitě. Michal Rataj představil dvě své skladby. (Na Typltově webu stojí "elektroakustická hudba – prostorový zvuk – autorské čtení – sound performace – zvuk textu – senzory – real-time electronics", což celkem vystihuje, o co šlo.) Typltovy nové texty, soubor nazvaný Audio, se objevil i v Souvislostech, nicméně nemohu se ubránit dojmu, že Typlt naživo je mnohem zajímavější než Typlt na papíře. Audio, které zaznělo ve Školské, byla další hra se zvukem, ale také (a to asi hlavně) o zvuku.
Společná skladba obou pánů večer zakončila. Publikum obklopila ze čtyř reproduktorů zvukem, který Rataj z části hrál, z části tvořil živě na místě, a do kterého Typlt přispíval svým hlasem i baskytarou. Na té kombinaci bylo něco zvláštně omamného.
Trošku jako být obětí zaklínače v zrcadlovém bludišti.
Několik fotek z večera - flickr.
Update 22/6: Na YouTube je k dispozici video z večera ve Školské a ta hlava, co občas leze do záběru, je moje.
(Další pohled na stejný večer nabízí třeba Petr Štengl na stránkách A tempo revue.)
Večer zahájil Jaromír Typlt převzatým monologem, který byl podán dostatečně výrazně a barvitě. Michal Rataj představil dvě své skladby. (Na Typltově webu stojí "elektroakustická hudba – prostorový zvuk – autorské čtení – sound performace – zvuk textu – senzory – real-time electronics", což celkem vystihuje, o co šlo.) Typltovy nové texty, soubor nazvaný Audio, se objevil i v Souvislostech, nicméně nemohu se ubránit dojmu, že Typlt naživo je mnohem zajímavější než Typlt na papíře. Audio, které zaznělo ve Školské, byla další hra se zvukem, ale také (a to asi hlavně) o zvuku.
Společná skladba obou pánů večer zakončila. Publikum obklopila ze čtyř reproduktorů zvukem, který Rataj z části hrál, z části tvořil živě na místě, a do kterého Typlt přispíval svým hlasem i baskytarou. Na té kombinaci bylo něco zvláštně omamného.
Trošku jako být obětí zaklínače v zrcadlovém bludišti.
Několik fotek z večera - flickr.
Update 22/6: Na YouTube je k dispozici video z večera ve Školské a ta hlava, co občas leze do záběru, je moje.
(Další pohled na stejný večer nabízí třeba Petr Štengl na stránkách A tempo revue.)
neděle 24. května 2009
Neděle odpoledne: Kultura nad zlato
Z nedělní akce nazvané Kultura nad zlato jsem stihnul jen kratší závěrečnou část. Happening organizovaný iniciativou Za česko kulturní začínal už ve 2 odpoledne, zatímco já dorazil až po půl páté. Vyslechl jsem si tedy jen asi tři nebo čtyři řečníky. A přestože s celou věcí souhlasím, musím bohužel říct, že akce byla... nijaká.
Kritika současné kulturní politiky vlády a chování komerčního kulturního sektoru byla příliš obecná, bez jasných příkladů a nápadů na změnu, které by nepříliš početnému davu na trávníku pomohly věc pochopit. Byla řeč o několikrát nabídnuté pomoci politikům, ale za dobu, kdy jsem na Kampě pobyl, se tam žádný politik neobjevil. Vystoupení Jiřího Dědečka znělo rozumně, ovšem dvě básničky na závěr a spíše pro pobavení, jeho slovům trošku sebraly vážnost.
Během přibližně hodiny, kterou jsem na Kampě strávil, mi nejrozumněji znělo vystoupení Pavla Štourače, uměleckého ředitele divadla Continuo, který se nahlas zamyslel nad kritikou iniciativy Za česko kulturní a nahlas na ni odpověděl. Podle něj není v kulturní oblasti v Česku problém s financemi, ale s pravidly pro jejich rozdělování. To, zda bude stát věnovat aspoň 1 % procento HDP na kulturu, je věcí vize vlády, která směřuje k podpoře kultury a vzdělávání.
Celá akce nebudila žádné větší pozdvižení. Jakoby z davu párů a rodinek, které si užívají klidné nedělní dopoledne, na chvíli někdo vystoupil na pódium, chvilku mluvil do mikrofonu a pak se zase vrátil zpátky k opalování a lenošení. Zní to příjemně, ale nepřipadá mi to jako správný způsob, jak upozorňovat na tak zásadní věc, kterou otázka podpory živé kultury v Česku určitě je.
Kritika současné kulturní politiky vlády a chování komerčního kulturního sektoru byla příliš obecná, bez jasných příkladů a nápadů na změnu, které by nepříliš početnému davu na trávníku pomohly věc pochopit. Byla řeč o několikrát nabídnuté pomoci politikům, ale za dobu, kdy jsem na Kampě pobyl, se tam žádný politik neobjevil. Vystoupení Jiřího Dědečka znělo rozumně, ovšem dvě básničky na závěr a spíše pro pobavení, jeho slovům trošku sebraly vážnost.
Během přibližně hodiny, kterou jsem na Kampě strávil, mi nejrozumněji znělo vystoupení Pavla Štourače, uměleckého ředitele divadla Continuo, který se nahlas zamyslel nad kritikou iniciativy Za česko kulturní a nahlas na ni odpověděl. Podle něj není v kulturní oblasti v Česku problém s financemi, ale s pravidly pro jejich rozdělování. To, zda bude stát věnovat aspoň 1 % procento HDP na kulturu, je věcí vize vlády, která směřuje k podpoře kultury a vzdělávání.
Celá akce nebudila žádné větší pozdvižení. Jakoby z davu párů a rodinek, které si užívají klidné nedělní dopoledne, na chvíli někdo vystoupil na pódium, chvilku mluvil do mikrofonu a pak se zase vrátil zpátky k opalování a lenošení. Zní to příjemně, ale nepřipadá mi to jako správný způsob, jak upozorňovat na tak zásadní věc, kterou otázka podpory živé kultury v Česku určitě je.
neděle 10. května 2009
Chagallovo štěstí
Sbírka Nely Hanelové: dva oddíly složené téměř výhradně ze čtyřverší a uvozené citáty z Nelly Sachs. Ani v jednom z nich přitom nelze mluvit o souboru samostatně stojících textů, spíše o příběh rozlámaný do fragmentů, které fungují až společně.
V případě prvního I proti srsti jde o rodinnou historii - svázanost s kořeny, nepřítomný otec
Druhý, V mlhách hustých jako bikava, mluví o ženě vymezující se
Chagallovo štěstí možná nevyčnívá, snad i tím, že jednotlivé básně jsou skutečně spíš náznaky, ale pro mě je to poctivá sbírka.
V případě prvního I proti srsti jde o rodinnou historii - svázanost s kořeny, nepřítomný otec
vracím se k tobě po jménězmínky o Sudetech, smrt matky.
jak po klenbě
devíti let v kterýchs tak chyběl
vždyť i mlčení by se dalo sdílet -
s jediným mužem
kterému odjakživa rozumím zevnitř
nebyla jsem tam když tě snášeli
jako by z polí sváželi
slunečnou -
pichlavou a netečnou
Druhý, V mlhách hustých jako bikava, mluví o ženě vymezující se
za nenechavého zpěvu mnichových modliteba stojící ve vztahu v opozici k muži.
přicházejí po Obilním trhu jedny je udusit jiné jim vdechnout dech
Jenom já procházím a jebe to jak jehly -
i mladší nežli já už slehly
to bude tím
vetknutím krve
že ve mně zůstáváš jak drhlen
žena mezi vdechnutím a vydechnutím
Chagallovo štěstí možná nevyčnívá, snad i tím, že jednotlivé básně jsou skutečně spíš náznaky, ale pro mě je to poctivá sbírka.
středa 15. dubna 2009
Petr Hruška čte a pozoruje nominovaného Karla Šiktance
Dalším z autorů, kteří jsou letos nominovaní v soutěži Magnesia Litera, je Karel Šiktanc. Nominaci získal za svou sbírku Vážná známost.
Šiktanc před nějakou dobou prohlásil, že své básně už veřejně číst nehodlá. Nepřesvědčil ho ani Petr Borkovec, který ho, stejně jako ostatní letošní nominované, pozval do café Fra, aby ze své sbírky četl. Jak sám v úvodu úterního večera zmínil, rozhodl se situaci vyřešit tak, že pozval Petra Hrušku, který je se Šiktancem v přátelském vztahu, aby četl místo něj. Šiktanc bohužel nepřišel ani tak. Škoda, chtělo by se říct. Jenže Petr Hruška Šiktance zastoupil více než důstojně.
(Pro začátek se přirovnal ke školnímu suplu, tedy k někomu, kdo přichází do třídy jako záskok a často přináší zajímavou knihu, kterou nabízí ke čtení, ale dodává, že si třída může dělat své, pokud nebude rušit.)
Večer byl koncipovaný jako čtení úryvků z Hruškovy chystané monografie o Šiktancovi, které byly prokládány ukázkami z několika Šiktancových sbírek, včetně té poslední, nominované.
Citlivé a pozorné vhledy do tvorby v podstatě žijícího klasika. Pečlivě vybrané ukázky právě komentovaných tendencí a témat. Krásná kombinace.
(Chvilku se zdálo, že vypointovaný konec bude mít trhlinu - Petrhu Hruškovi se v hromádce sbírek a papírů na stole nedařilo najít poslední vybranou báseň. Věci začaly padat na podlahu. Jeden z listů papíru chytil od čajové svíčky na stole a báseň se podařilo najít.)
(Tradičně nabízím ještě několik málo fotografií z večera.)
Šiktanc před nějakou dobou prohlásil, že své básně už veřejně číst nehodlá. Nepřesvědčil ho ani Petr Borkovec, který ho, stejně jako ostatní letošní nominované, pozval do café Fra, aby ze své sbírky četl. Jak sám v úvodu úterního večera zmínil, rozhodl se situaci vyřešit tak, že pozval Petra Hrušku, který je se Šiktancem v přátelském vztahu, aby četl místo něj. Šiktanc bohužel nepřišel ani tak. Škoda, chtělo by se říct. Jenže Petr Hruška Šiktance zastoupil více než důstojně.
(Pro začátek se přirovnal ke školnímu suplu, tedy k někomu, kdo přichází do třídy jako záskok a často přináší zajímavou knihu, kterou nabízí ke čtení, ale dodává, že si třída může dělat své, pokud nebude rušit.)
Večer byl koncipovaný jako čtení úryvků z Hruškovy chystané monografie o Šiktancovi, které byly prokládány ukázkami z několika Šiktancových sbírek, včetně té poslední, nominované.
Citlivé a pozorné vhledy do tvorby v podstatě žijícího klasika. Pečlivě vybrané ukázky právě komentovaných tendencí a témat. Krásná kombinace.
(Chvilku se zdálo, že vypointovaný konec bude mít trhlinu - Petrhu Hruškovi se v hromádce sbírek a papírů na stole nedařilo najít poslední vybranou báseň. Věci začaly padat na podlahu. Jeden z listů papíru chytil od čajové svíčky na stole a báseň se podařilo najít.)
(Tradičně nabízím ještě několik málo fotografií z večera.)
středa 26. listopadu 2008
S tamburínou na chodidle
The Dodos v sobotu v Akropoli. Energie na cestách.
Meric Long má chlapeckou tvář, okouzlující úsměv, čistý zpěv a tak hbité ruce, že člověk ztratí chuť cokoli zkoušet s kytarou, protože je jasné, že jeho úrovně stěží dosáhne.
O Loganu Kroeberovi se většinou mluví jako o bubeníkovi, který hrával metal. Je důležité to zmínit. Je soustředěný, přesný, rytmus je neklidný a neustále přítomný. Tamburínu má připevněnou k levé noze postrojem, který možná býval snowboardovým vázáním.
Folk (pokud se tomu tak dá ještě stále říkat) s metalovým rytmem, občas chucený jižanskou muzikou, hraný s chutí a vervou (prakticky pořád sedící Long ve vypjatých chvílích odkopává židli dozadu a v mírném předklonu řeže do kytary).
Meric Long má chlapeckou tvář, okouzlující úsměv, čistý zpěv a tak hbité ruce, že člověk ztratí chuť cokoli zkoušet s kytarou, protože je jasné, že jeho úrovně stěží dosáhne.
O Loganu Kroeberovi se většinou mluví jako o bubeníkovi, který hrával metal. Je důležité to zmínit. Je soustředěný, přesný, rytmus je neklidný a neustále přítomný. Tamburínu má připevněnou k levé noze postrojem, který možná býval snowboardovým vázáním.
Folk (pokud se tomu tak dá ještě stále říkat) s metalovým rytmem, občas chucený jižanskou muzikou, hraný s chutí a vervou (prakticky pořád sedící Long ve vypjatých chvílích odkopává židli dozadu a v mírném předklonu řeže do kytary).
středa 19. listopadu 2008
Michal Ajvaz, Ridina Ahmed, Cesta na jih
Společné vystoupení spisovatele Michala Ajvaze a "hlasové performerky" Ridiny Ahmed v kavárně Muzea Karlova Mostu bylo překvapivě divácky neúspěšné. Část připravených židlí obsadila hrstka lidí, kterou ale z části tvořili reportéři Českého rozhlasu, z části Ajvazova rodina, z části dvě kavárnice. Přitom ale bylo co poslouchat.
Ajvaz četl z chystané knihy Cesta na jih, která podle jeho vlastních slov vyjde ještě před svátky. (Pravda, jeho čtení bylo trochu rychlejší, než by text vyžadoval. A zpočátku i tišší, než by na prostor muzejní kavárny blo zapotřebí. Nápad pořádajícího a moderujícího Petra Borkovce, aby si Ajvaz vypůjčil od Ridiny Ahmed mikrofon, ale aspoň tento nedostatek vyřešil.)
Nepatřím mezi čtenáře Ajvazových knih a po esejistické knize Příběh znaků a prázdna šlo o teprve druhé setkání. Poměrně příjemné setkání. Proplétání snů dvou lidí, příběhů a staveb. Velmi zajímavé.
Ridina Ahmed prokládala čtení svým zpěvem, vrstveným s pomocí elektroniky. Působivé, důstojné, nicméně poněkud jednotvárné.
Několik fotografií z večera.
Proč ani dvě vyhlášená jména nepřitáhla do kavárny v centru více lidí je mi záhadou. Literární fanoušci se možná nechali zlákat některou z akcí Dne poezie, třeba čtením Roberta Antropiuse v Domově Sue Ryder, možná si šli poslechnout básně Jonáše Hájka a Jakuba Hojera do smíchovské knihovny. Zítřejší představení čerstvé sbírky Ladislava Puršla Mločí mapa ve Fra by, zdá se, mělo být nabitější.
Update 21/11:
A skutečně nabitější bylo.
Ajvaz četl z chystané knihy Cesta na jih, která podle jeho vlastních slov vyjde ještě před svátky. (Pravda, jeho čtení bylo trochu rychlejší, než by text vyžadoval. A zpočátku i tišší, než by na prostor muzejní kavárny blo zapotřebí. Nápad pořádajícího a moderujícího Petra Borkovce, aby si Ajvaz vypůjčil od Ridiny Ahmed mikrofon, ale aspoň tento nedostatek vyřešil.)
Nepatřím mezi čtenáře Ajvazových knih a po esejistické knize Příběh znaků a prázdna šlo o teprve druhé setkání. Poměrně příjemné setkání. Proplétání snů dvou lidí, příběhů a staveb. Velmi zajímavé.
Ridina Ahmed prokládala čtení svým zpěvem, vrstveným s pomocí elektroniky. Působivé, důstojné, nicméně poněkud jednotvárné.
Několik fotografií z večera.
Proč ani dvě vyhlášená jména nepřitáhla do kavárny v centru více lidí je mi záhadou. Literární fanoušci se možná nechali zlákat některou z akcí Dne poezie, třeba čtením Roberta Antropiuse v Domově Sue Ryder, možná si šli poslechnout básně Jonáše Hájka a Jakuba Hojera do smíchovské knihovny. Zítřejší představení čerstvé sbírky Ladislava Puršla Mločí mapa ve Fra by, zdá se, mělo být nabitější.
Update 21/11:
A skutečně nabitější bylo.
sobota 20. září 2008
Chyba: jen dojmy
Na Chybě Marka Šindelky je hodně poznat, že v pozadí knížky je básník. Text neodsýpá obvykle, ale plyne zvláštním, živočišně dravým způsobem. Je velmi smyslový, tělesný, plný pachů - je zde ostatně řeč o rostlinách a organismech. Mnohdy se blíží skoro šamanskému zaříkávání, a to nejen v momentech, kdy je prozaický text narušený poetickými vsuvkami, které ale nejsou ornamentální, naopak tvoří součást příběhu. Chyba patří ke knihám, které se nedají odložit na příliš dlouhou dobu - spíše číst v jednom zátahu, v jedné horečce.
Měl jsem možnost poslechnout si dvě ukázky ve velmi komorní atmosféře přímo z úst autora. Nedá se popsat, jak živě text působí při hlasitém čtení. Křest, který proběhne 24/10 v Literární kavárně Řetězová, proto nevynechám.
Příběh, který Chyba přerývaně vypráví, možná není absolutně originální - místy vyvolává vzpomínky na už někdy zaslechnutá vyprávění -, ale podání je suverénní. Je kompaktní a uzavřený. Trochu mě zklamal v tom, že měl v několika místech nakročeno dál, než kam došel.
(Grafické zpracování je velmi povedené. Schematická a čistá obálka je dokonalá.)
Měl jsem možnost poslechnout si dvě ukázky ve velmi komorní atmosféře přímo z úst autora. Nedá se popsat, jak živě text působí při hlasitém čtení. Křest, který proběhne 24/10 v Literární kavárně Řetězová, proto nevynechám.
Příběh, který Chyba přerývaně vypráví, možná není absolutně originální - místy vyvolává vzpomínky na už někdy zaslechnutá vyprávění -, ale podání je suverénní. Je kompaktní a uzavřený. Trochu mě zklamal v tom, že měl v několika místech nakročeno dál, než kam došel.
(Grafické zpracování je velmi povedené. Schematická a čistá obálka je dokonalá.)
středa 23. července 2008
Fucking
K některým filmům mám velmi sentimentální vztah. Jen máloco překoná Threesome. Věty jako (s vidličkou hroty opřenou o čelo a zoufalým výraz v očích pronášené)
Ale silnou pozici Threesome, alespoň u mě, ohrozila loňská drobnost nazvaná Young People Fucking. Pět dvojic (vlastně čtyři a jedna trojice) na pěti cestách, které nutně vedou k sexu. Och!
Můžeš mi to prosím zarazit do hlavy?nebo (v čirém zoufalství z neúspěšného svádění spolubydlícího zavzlykané)
Oh, I am so sick of this shit, it's not NORMAL! It's not NORMAL the three of us LIVING TOGETHER! I am so sick of falling for guys who don't give a fuck about me! I need help! I need a facial! I need to go on a diet! I need money! I need new shoes! Oh, God, just do something!jsou úžasné.
Ale silnou pozici Threesome, alespoň u mě, ohrozila loňská drobnost nazvaná Young People Fucking. Pět dvojic (vlastně čtyři a jedna trojice) na pěti cestách, které nutně vedou k sexu. Och!
neděle 29. června 2008
Páteční večer ve Fra, bez obrazu
Na poslední literární večer před létem v café Fra jsem si sice vzal svůj malý digitál, ale i kdybych ho použil, nezachytil by nic z toho, co se dělo.
Příjemně vysoká koncentrace lidí, kteří, jak poznamenal můj přítel, který se se mnou na Vinohrady vypravil jen na pobazénového panáka, "smrdí knížkama". Tombola o knížky z Fra, fotografie nebo třeba ručně psané básně (mé číslo 26 mi přineslo báseň Violy Fischerové). Básníci, překladatelé, literáti všeho druhu. Kavárnice a kavárníci. "Odkudjáhojenznám" i "Jotaktakhlevypadáveskutečnosti". Zkrátka nic, co se vejde do jedné fotky, drží-li foťák v ruce někdo jako já.
Příjemně vysoká koncentrace lidí, kteří, jak poznamenal můj přítel, který se se mnou na Vinohrady vypravil jen na pobazénového panáka, "smrdí knížkama". Tombola o knížky z Fra, fotografie nebo třeba ručně psané básně (mé číslo 26 mi přineslo báseň Violy Fischerové). Básníci, překladatelé, literáti všeho druhu. Kavárnice a kavárníci. "Odkudjáhojenznám" i "Jotaktakhlevypadáveskutečnosti". Zkrátka nic, co se vejde do jedné fotky, drží-li foťák v ruce někdo jako já.
neděle 24. února 2008
Vláčil podruhé a potřetí
Po pátečním fiasku jsem se v sobotu vypravil na samotnou výstavu František Vláčil: Zápasy. Dojmy z ní jsou velmi rozpačité.
Nevím, komu je výstava určená.
Ti, kteří znají Vláčila pouze jako pojem, neviděli ani Marketu Lazarovou, ani Údolí včel, mohou maximálně obdivovat působivé fotografie z obou filmů, kterých je výstava plná. Ale nic se nedozví. Pár rodinných obrázků s popisky v předsálí slouží jako výchozí bod, ale nic dalšího nenásleduje. Na výstavě se oba zmíněné filmy promítají, ale slouží spíše pro dokreslení atmosféry. Smyčka z dokumentu se samotným Františkem Vláčilem je nicneříkající.
Pro ty, kteří se s Vláčilovými filmy už potkali, může výstava pouze zajímavým způsobem oživit vzpomínky. Černobílé velkoformátové fotografie jsou skutečně krásné. Asi nejzajímavější jsou Vláčilovy poznámky ve scénáři, ale těch je na výstavě malinko.
Zdá se, jakoby barrandovští vytáhli fotografie z archivu a rozhodli se stůj co stůj udělat výstavu, aniž by o celé věci více přemýšleli. Proč není možné koupit plakát byť s jedinou z vystavených fotografií? Brožovaný katalog z výstavy je zcela nedostačující náhradou.
Celá věc je navíc mizerně organizovaná. "Je tu někde program doprovodných projekcí?" "Je na internetu." Aha. Ale projekce se přece odehrávají dvě minuty chůze od místa výstavy. Ostatně o těch bude ještě řeč.
Slíbený vltavský spektákl se nakonec v sobotu večer konal. "Diváci v historickém centru Prahy uvidí vybrané sekvence a nejsilnější obrazy z Vláčilových filmů zobrazené moderní technologií v monumentálních rozměrech." stojí na webu výstavy. Ani jedno bohužel není pravda. Promítá se přibližně z úrovně Umprum a projekci je tak možné sledovat hlavně z Karlova Mostu. Ale ne z celého - ve chvíli, kdy je v černobílých šotech převaha bílých ploch, jsou diváci často ozáření lampou projektoru. Rozměry mohou být monumentální pouze v případě, že člověk stojí přímo u projektoru - z Karlova Mostu působí nevelce. Hlavní ovšem je, že "vybrané sekvence a nejsilnější obrazy" jsou reklamní upoutávkou ve smyčce, kde jsou textové pozvání na výstavu v angličtině a češtině a loga sponzorů prostřihávaná dvou- či třívteřinovými kousky Markety Lazarové a Údolí včel.
Bude se to po předchozích řádcích možná zdát podivné, ale v neděli ráno jsem sedl do tramvaje a zamířil na dopolední projekci Údolí včel, která se měla konat od deseti hodin ve Vikářské ulici. Bylo to trapné.
Nechme stranou, že projekcí se nerozumí promítání, ale pouštění filmu z DVD na plochou obrazovku. Pomiňme, že prostor Mladotova domu není přizpůsobený přístupu vozíčkářů (a nebohá postarší uvaděčka se při pohledu na dva schůdky a dámu na vozíku zmohla pouze na omluvné "Ale já mám kýlu."). Vem čert, že lístky na projekce lze koupit pouze v místě výstavy, tedy Císařské konírně, kde se ale otvírá v deset hodin, kdy už by měla projekce začínat, takže následují telefonické hovory mezi konírnou a Mladotovým domem a čekání na zbytek diváků. Nemá smysl rozčilovat se nad tím, že přítomný "technik" zapne televizi, vsune DVD do přehrávače a spolu s diváky tři čtyři minuty sleduje smyčku menu DVD, po upozornění jedné z divaček se pokouší odhalit způsob, jakým by DVD spustil, přičemž televizi i přehrávač opakovaně omylem zapne a vypne, omluvně pronese "Promiňte, já nejsem moc technik. Nevyznáte se v tom někdo?" a nechá tak spuštění filmu na divácích.
Co (naštěstí) zůstává je Vláčilův krásný film o střetu duchovního a světského/živočišného/pohanského, navíc s uhrančivými pány Kačerem a Čepkem.
Nevím, komu je výstava určená.
Ti, kteří znají Vláčila pouze jako pojem, neviděli ani Marketu Lazarovou, ani Údolí včel, mohou maximálně obdivovat působivé fotografie z obou filmů, kterých je výstava plná. Ale nic se nedozví. Pár rodinných obrázků s popisky v předsálí slouží jako výchozí bod, ale nic dalšího nenásleduje. Na výstavě se oba zmíněné filmy promítají, ale slouží spíše pro dokreslení atmosféry. Smyčka z dokumentu se samotným Františkem Vláčilem je nicneříkající.
Pro ty, kteří se s Vláčilovými filmy už potkali, může výstava pouze zajímavým způsobem oživit vzpomínky. Černobílé velkoformátové fotografie jsou skutečně krásné. Asi nejzajímavější jsou Vláčilovy poznámky ve scénáři, ale těch je na výstavě malinko.
Zdá se, jakoby barrandovští vytáhli fotografie z archivu a rozhodli se stůj co stůj udělat výstavu, aniž by o celé věci více přemýšleli. Proč není možné koupit plakát byť s jedinou z vystavených fotografií? Brožovaný katalog z výstavy je zcela nedostačující náhradou.
Celá věc je navíc mizerně organizovaná. "Je tu někde program doprovodných projekcí?" "Je na internetu." Aha. Ale projekce se přece odehrávají dvě minuty chůze od místa výstavy. Ostatně o těch bude ještě řeč.
Slíbený vltavský spektákl se nakonec v sobotu večer konal. "Diváci v historickém centru Prahy uvidí vybrané sekvence a nejsilnější obrazy z Vláčilových filmů zobrazené moderní technologií v monumentálních rozměrech." stojí na webu výstavy. Ani jedno bohužel není pravda. Promítá se přibližně z úrovně Umprum a projekci je tak možné sledovat hlavně z Karlova Mostu. Ale ne z celého - ve chvíli, kdy je v černobílých šotech převaha bílých ploch, jsou diváci často ozáření lampou projektoru. Rozměry mohou být monumentální pouze v případě, že člověk stojí přímo u projektoru - z Karlova Mostu působí nevelce. Hlavní ovšem je, že "vybrané sekvence a nejsilnější obrazy" jsou reklamní upoutávkou ve smyčce, kde jsou textové pozvání na výstavu v angličtině a češtině a loga sponzorů prostřihávaná dvou- či třívteřinovými kousky Markety Lazarové a Údolí včel.Bude se to po předchozích řádcích možná zdát podivné, ale v neděli ráno jsem sedl do tramvaje a zamířil na dopolední projekci Údolí včel, která se měla konat od deseti hodin ve Vikářské ulici. Bylo to trapné.
Nechme stranou, že projekcí se nerozumí promítání, ale pouštění filmu z DVD na plochou obrazovku. Pomiňme, že prostor Mladotova domu není přizpůsobený přístupu vozíčkářů (a nebohá postarší uvaděčka se při pohledu na dva schůdky a dámu na vozíku zmohla pouze na omluvné "Ale já mám kýlu."). Vem čert, že lístky na projekce lze koupit pouze v místě výstavy, tedy Císařské konírně, kde se ale otvírá v deset hodin, kdy už by měla projekce začínat, takže následují telefonické hovory mezi konírnou a Mladotovým domem a čekání na zbytek diváků. Nemá smysl rozčilovat se nad tím, že přítomný "technik" zapne televizi, vsune DVD do přehrávače a spolu s diváky tři čtyři minuty sleduje smyčku menu DVD, po upozornění jedné z divaček se pokouší odhalit způsob, jakým by DVD spustil, přičemž televizi i přehrávač opakovaně omylem zapne a vypne, omluvně pronese "Promiňte, já nejsem moc technik. Nevyznáte se v tom někdo?" a nechá tak spuštění filmu na divácích.
Co (naštěstí) zůstává je Vláčilův krásný film o střetu duchovního a světského/živočišného/pohanského, navíc s uhrančivými pány Kačerem a Čepkem.
pátek 22. února 2008
Vláčil na Vltavě
Zahlédl jsem upoutávku na výstavu František Vláčil: Zápasy a dočetl se, že ve spojitosti s ní se budou během tří večerů na Vltavě promítat ukázky z Vláčilových filmů. Na vodní stěnu!
Jaké bylo mé zklamání, když jsem okolo sedmé dorazil na Karlův Most, odkud měla být projekce vidět. Nikde nic, ani náznak, že by se něco podobného mělo dít. Na mostě jsem občas prošel kolem nervózních skupinek starších lidí a z jedné dokonce zaslechl: "Už jsem tu od šesti, ale furt nic."
Mám v plánu vidět během víkendu zmíněnou výstavu. Snad to bude hodnotnější zážitek.
Mimochodem, nedávno jsem znovu viděl Markétu Lazarovou. Je to skutečně jedinečný film. Škoda, že Bonton se stále nenechal přesvědčit ke svolení s opravdu kvalitním přepisem do digitální podoby (podrobnosti na Zóně a Nostalghii).
Jaké bylo mé zklamání, když jsem okolo sedmé dorazil na Karlův Most, odkud měla být projekce vidět. Nikde nic, ani náznak, že by se něco podobného mělo dít. Na mostě jsem občas prošel kolem nervózních skupinek starších lidí a z jedné dokonce zaslechl: "Už jsem tu od šesti, ale furt nic."
Mám v plánu vidět během víkendu zmíněnou výstavu. Snad to bude hodnotnější zážitek.
Mimochodem, nedávno jsem znovu viděl Markétu Lazarovou. Je to skutečně jedinečný film. Škoda, že Bonton se stále nenechal přesvědčit ke svolení s opravdu kvalitním přepisem do digitální podoby (podrobnosti na Zóně a Nostalghii).
sobota 16. února 2008
Ponořit se zpátky
Páteční večer autorské poezie a hudby, který pod názvem Ponoření uspořádal Wagon, sliboval zajímavě strávený čas. Tři básníci, jedno hudební těleso a neokoukaný prostor.Wagonovské večery jsou pro mě vždy příjemným zážitkem a tento nebyl výjimkou, přestože k několika mouchám se asi dostanu. Wagon akcemi tohoto druhu neplýtvá a připravuje je pečlivě.
Jakub Hojer (alias zkrveživ alias zkrvák alias zase_zkrvák) večer v zaplněné podzemní kavárně Carpe Diem zahajoval (samozřejmě po tradičním úvodu šéfredaktorky Wagonu Jitky N. Srbové). Jeho texty jsou velmi intenzivní, nesou v sobě silnou energii, která je ostatně cítit i z Jakuba samotného. Kdyby texty proložil krátkými pomlkami a nechal je doznít, ach, mohlo to být božské.
Víno na kurážJan Zbořil (alias šedé), druhý muž první půle večera, je asi dobrý, ale já to nevím. Vyprávěnky okolo básniček mě odradily a zbavily mě soustředění a já už vlastně ani neposlouchal texty, jen jsem v duchu (a později o přestávce i nahlas) lamentoval nad tím, jak rád mám básníky, kteří přijdou, pozdraví, důstojně přečtou, poděkují, odejdou, a jak mě rozčilují upovídané ženy a upovídaní muži, kteří před třicítkou mluví o tom, v jaké fázi své tvorby psaly to či ono haiku. Ze snahy o objektivitu následuje ukázka.
jednou
sklepu z prostěradla zbytky tvých zad
do sáčku od rozinek
mezi suchými hrozny živá
budeš
a spustíš víno
budeš portská
- jako havran závidím tvým očím tmu
z jižních svahů
a vlasům světlý lem pláží
budeš z avignonu
jakubská
a rudou řekou budeš krátit most papežům
mezi světy budeš má
budeš z krve živa
(Převzato z Wagonu)
Záda tanečniceDruhá část večera patřila jediné ženě. Její poezie má ovšem, alespoň podle Jitky N. Srbové, koule. Sylva Fischerová četla ze své poslední sbírky Anděl na okně. Tu knížku mám už nějaký čas doma a snažím se celou tu dobu ujasnit si, jaký mám na ni vlastně názor. Musím přiznat, že autorské čtení mi to nijak neulehčilo. Čtené nahlas mi ty básně připadaly místy laciné, to může být dáno výběrem. Čtené v klidu doma mi přinejmenším některé připadají velmi naléhavé, mluví velmi konkrétně o tom, jaké je být ženskou v době relativních hodnot, aspoň já je tak čtu. Už druhá snaha o objektivizaci, tedy ukázka.
napodobují oheň
– bude hořet
v několika postelích
Nespálí se ten
ani ten
oba
lehnou k ženám popelem
(Převzato z Totemu)
Anděl na okněStrašidelná loď, čtyřčlenný převážně bluesový band (perkuse, dvanáctistrunná kytara, elektrická kytara, baskytara) vedený Michalem Bystrovem zpočátku příjemně obklopoval pásma poezie. V závěru večera přišla fáze "nechte je hrát, jdeme na bar". V této fázi jsem přešel na bar. Ukázky, které řeknou více, jsou na webu skupiny.
Třeba nebude už žádné zítra
jenom dnes složené z okna, ticha,
cest sem, cest tam
a výkonů, věčných výkonů.
To je věčnost: opakovat něco
pořád dokola. Jako umělohmotná
kachna na kolotoči,
pro všechny kolemjdoucí
tentýž roztlemený úsměv:
kač kač, tak tak.
Anděl na okně
na mě hledí, hermafrodit z barevného papíru,
ten se směje sladce
jako marcipán.
Co ještě chce?
On prochází časem
jen jako stín, vyzáří
svou trochu měsíčního jasu
a zase se zašoupne do věčnosti.
Té pravé, co vypadá
jako ledová krajina u Berouna:
s ledovým zámkem,
a svítí na ni deset sluncí.
Stříbrný plíšku, slídová destičko boha!
Jsi jenom pomocník.
Ty nekladeš nárok,
děsivý jako hora Sinaj,
co se k tobě šine na kolečkách
jak filmová kamera
vteřinu před usnutím.
Bílý, vražený do barev
kostelních skel,
která tě rozloží na červenou, modrou a žlutou.
Takhle mě rozložili
na prvočinitele
a teď jsem rovnice
a čekám na vyřešení,
já –
Až jednou zjistím,
co je já,
dobudu vesmír.
(Převzato z Dybbuku)
Update 17/2:
Šumař zachytil všechny tři básníky na fotografiích - Jakub Hojer, Jan Zbořil, Sylva Fischerová. Kompletní galerii s fotografiemi z celého večera dal na Picasu. Jeho vlastní pohled na celý večer se objevil i na jeho blogu.
Update 18/2:
Reportáž s fotografiemi se objevila i na samotném Wagonu.
pátek 1. února 2008
Slovem a obrazem: Máte svoje básníky!
Včerejší večer v kavárně Muzea Karlova Mostu byl velmi dobře obsazený. Čtyři výrazné talenty současné české poezie, tři nadané hudebnice. (Když jsem se Petra Borkovce, organizátora tohoto čtení, zeptal, jak se mu podařilo dát dohromady takovou sestavu, jen s úsměvem opáčil: "No, snažil jsem se.")
Zmiňovanými talenty jsou Jonáš Hájek, Ladislav Puršl, Jakub Řehák a Marek Šindelka. Jonáš a Marek jsou držiteli Ceny Jiřího Ortena. Jonáš a Jakub působí jako redaktoři na Totemu. Ladislav úspěšně publikuje nejen poezii, ale také recenze. Inu, skutečně velmi dobrá sestava. Ostatně texty, které zazněly, jen potvrdily úvodní pochvalná slova Petra Borkovce.
Jonáš Hájek začal několika postřehy a deníkovými záznamy, na které navázal několika novějšími texty. V hlavě mi i tentokrát utkvělo zejména následující.
Ladislav Puršl je pro mě strmě stoupající hvězdou, pokud se o něčem takovém dá v nevelké komunitě literárních tvůrců mluvit. V textech se často objevují zmínky o krajině jeho zamilovaného Žalova. Není se co divit. Kdo v těch místech byl, pochopí. Z tištěného programu večera přepisuji.
Jakubu Řehákovi brzy vyjde v nakladatelství Fra první sbírka poezie. Během svého vystoupení přečetl několik textů, v nichž vystupovaly kuchařky, nepletu-li se, i ten následující.
Marek Šindelka byl při svém vystoupení mírně roztěkaný. Přečetl několik básní z prvotiny Strychnin a jiné básně a své vystoupení zakončil ukázkou z chystané prózy nazvané Chyba. Jak zmínil Petr Borkovec, mělo jít původně o sbírku básní. Z textu (soudě z ukázky) je to místy znát. Příběh by se měl týkat mimo jiné pašeráků orchidejí.
Technická poznámka na závěr. Prostor kavárny MKM je příjemný, bohužel ne stoprocentně vhodný pro podniky tohoto typu. V části blíže kavárenskému pultu seděla většina publika. V části blíže "pódiu", kterým je jakési vyvýšené patro obyčejně vybavené dvěma kavárenskými stolky, sedělo diváků méně, ovšem byla tam většina vystupujících. Tři básníci seděli natěsnaní "v patře" u jednoho stolku s mikrofonem, čtvrtý hned vedle. Druhý stolek byl nahrazen varhanním positivem (to jsem si nevymyslel, tak to stojí v programu), za kterým seděla Jiřina Marešová, hned vedle ní pak Markéta Mazourová, která plnila měchy positivu a hrála na xylofon (?) a buben. Podstatně je, že oba prostory jsou částečně oddělené mírně zúženým průchodem. To se ukázalo jako zásadní problém - před vystoupením Ladislava Puršla se ženský hlas dožadoval toho, aby se pánové přišli ukázat dolů a mluvili nahlas. Na což pak došlo, takže pánové Řehák a Šindelka už byli v těsnějším kontaktu s publikem. (Nutno dodat, že hlas patřil Ladislavově mamince a Ladislav na výzvu reagoval smíchem a slovy "To je ale podpásovka, mami".)
Abych nezapomněl. Trio Irena Fürbachová (soprán), Markéta Mazourová (bicí), Jiřina Marešová (varhanní positiv) prokládalo vystoupení básníků dechberoucími skladbami. Soprán z metru a půl. Kdo neslyšel, těžko pochopí a ocení.
Osm fotek z celého večera jsem dal na flickr.
Zmiňovanými talenty jsou Jonáš Hájek, Ladislav Puršl, Jakub Řehák a Marek Šindelka. Jonáš a Marek jsou držiteli Ceny Jiřího Ortena. Jonáš a Jakub působí jako redaktoři na Totemu. Ladislav úspěšně publikuje nejen poezii, ale také recenze. Inu, skutečně velmi dobrá sestava. Ostatně texty, které zazněly, jen potvrdily úvodní pochvalná slova Petra Borkovce.
Jonáš Hájek začal několika postřehy a deníkovými záznamy, na které navázal několika novějšími texty. V hlavě mi i tentokrát utkvělo zejména následující.
Bianco
Přestáváš věřit, že se hmotně zvětší
při jízdě metrem v snícím pouzdru křeči
neviditelný papír, jenž ti prostě došel
po schodech s kymácejícím se listonošem
jak smlouva k podpisu, jak na záchodě,
když zvolna posouváš se k spodní vodě,
skousnuté rty – víš, mohlo to být skvělý –
napjatý za cestujícími těly –
spíš čekáš, že by (třeba krátce) zazněl,
kdybys jej ponořil do horké, husté lázně
v nádrži, do níž z různých stanic odtékáme
krví, co kape spárou z drobných ranek.
(převzato z A tempo Revue)
Ladislav Puršl je pro mě strmě stoupající hvězdou, pokud se o něčem takovém dá v nevelké komunitě literárních tvůrců mluvit. V textech se často objevují zmínky o krajině jeho zamilovaného Žalova. Není se co divit. Kdo v těch místech byl, pochopí. Z tištěného programu večera přepisuji.
Črta
Rychlý konec měsíce. Uspěchaný
listopadový vpád zimy. Nesklizeno.
Vymletý čas už bobtná a kvasí, bude tlít.
Aniž by hon vůbec započal, už je skončen.
Z jelena října zbylo jen lysé paroží.
Je stržená koruna stromu. Ostře a výhružně září
její tahy štětcem tmy nad kopcem Žalova.
Můžeme překročit sebe, co tu tak ležíme propadaní
do svých představ jako do žárových hrobů?
Kdesi nad dávnou cihelnou svítá prach.
Jakubu Řehákovi brzy vyjde v nakladatelství Fra první sbírka poezie. Během svého vystoupení přečetl několik textů, v nichž vystupovaly kuchařky, nepletu-li se, i ten následující.
Kuchařky
Variace na E. Boka č.1
Z celého gymnázia už jenom krásné kuchařky
ráno vycházejí před budovu
a sledují mlhu, co stoupá od zničeného města
k proskleným dveřím lycea.
Kuchařky kouří svoji první cigaretu
a čekají co se stane, zatímco v hrnci
bublá mléčná polévka.
Marek Šindelka byl při svém vystoupení mírně roztěkaný. Přečetl několik básní z prvotiny Strychnin a jiné básně a své vystoupení zakončil ukázkou z chystané prózy nazvané Chyba. Jak zmínil Petr Borkovec, mělo jít původně o sbírku básní. Z textu (soudě z ukázky) je to místy znát. Příběh by se měl týkat mimo jiné pašeráků orchidejí.
maminka nabourala na dálnici
anděl smrti
se vlnil na boku auta
pohyboval se rychle
sto čtyřicet kilometrů v hodině
obtékal karoserii
měl drápy jako holub
těmi se dostal dovnitř
když se auto dotklo svodidel
(ze sbírky Strychnin a jiné básně, převzato z nehybnosti)
Technická poznámka na závěr. Prostor kavárny MKM je příjemný, bohužel ne stoprocentně vhodný pro podniky tohoto typu. V části blíže kavárenskému pultu seděla většina publika. V části blíže "pódiu", kterým je jakési vyvýšené patro obyčejně vybavené dvěma kavárenskými stolky, sedělo diváků méně, ovšem byla tam většina vystupujících. Tři básníci seděli natěsnaní "v patře" u jednoho stolku s mikrofonem, čtvrtý hned vedle. Druhý stolek byl nahrazen varhanním positivem (to jsem si nevymyslel, tak to stojí v programu), za kterým seděla Jiřina Marešová, hned vedle ní pak Markéta Mazourová, která plnila měchy positivu a hrála na xylofon (?) a buben. Podstatně je, že oba prostory jsou částečně oddělené mírně zúženým průchodem. To se ukázalo jako zásadní problém - před vystoupením Ladislava Puršla se ženský hlas dožadoval toho, aby se pánové přišli ukázat dolů a mluvili nahlas. Na což pak došlo, takže pánové Řehák a Šindelka už byli v těsnějším kontaktu s publikem. (Nutno dodat, že hlas patřil Ladislavově mamince a Ladislav na výzvu reagoval smíchem a slovy "To je ale podpásovka, mami".)
Abych nezapomněl. Trio Irena Fürbachová (soprán), Markéta Mazourová (bicí), Jiřina Marešová (varhanní positiv) prokládalo vystoupení básníků dechberoucími skladbami. Soprán z metru a půl. Kdo neslyšel, těžko pochopí a ocení.
Osm fotek z celého večera jsem dal na flickr.
úterý 30. října 2007
Čtení ve Ztrátách
(foto: Dana Lipárová)
Ano, Ztráty byly plné. Sám to ještě zcela nechápu, ale pětici autorů (v pořadí v jakém jsme četli: Zbořil, Košinská, Těsnohlídek, Hájek, Lipár) se podařilo zaplnit celý zadní "sál" kavárný Krásný ztráty, dokonce do té míry, že někteří pozdě příchozí seděli vepředu před "pódiem" a jiní postávali zcela vzadu.
(foto: Dana Lipárová)
V sedm hodin, hodinu před plánovaným začátkem, to ještě ani zdaleka nevypadalo tak optimisticky. Kavárna byla průměrně obsazená, asi tak, jak bývá v pondělí večer zvykem. V zadní místnosti, kde se mělo čtení odehrávat, bylo prázdno, chladno a na stolech byly čajové svíčky. Neuběhlo ani půl hodiny a stolky byly zpoloviny obsazené. V osm hodin už si nebylo kam sednout. Účinkující tak zvolna přešli od vět typu "Bude prima, pokud nebudeme v přesile" k větám
(foto: Dana Lipárová)
S pomocí Jonáše Hájka, který v první polovině večer seděl u piána a který několika tóny upozornil diváky, že přišla ona chvíle, jsem čtení zahájil. Jonáš Zbořil
...a věru mě potěšil, opravdu se mi líbí, jak ho ta literatura zjevně baví...a zlepšuje se, jen co ho pozoruju.Eva Košinská alias kalais, jediná žena mezi čtyřmi muži, se nezalekla muže s nahrávacím zařízením a vnesla do ztichlého sálu kavárny specifickou jemnost. Jan Těsnohlídek ml., který uzavíral první polovinu autorského čtení, mezi posluchače vrhal své
No přinejmenším některý ty obrazy byly děsně silný.
(foto: Dana Lipárová)
Po krátké přestávce upoutal pozornost publika Jonáš Zbořil úryvkem z Gershwinovy Summertime a uvedl předposledního z autorů večera, Jonáše Hájka. Suverénní projev básníka, který letos knižně debutoval (jeho sbírka Suť vyšla v nakladatelství Fra). Oficiální část večera jsem pak uzavřel já. Mohla začít ta neoficiální.
(foto: Dana Lipárová)
Jen pro úplnost, krátké profily všech zúčastněných, které jsme rozhodili na stolky v kavárně na letácích:
Jonáš Hájek (*1984) je jedním z redaktorů literárního serveru Totem, kde zároveň publikuje pod nickem Jonáš. Studuje hudební vědu na FF UK. Letos v dubnu mu v nakladatelství Fra vyšla prvotina Suť.
Eva Košinská (*1983) studuje Komparatistiku a bohemistiku na FF UK. Publikuje časopisecky.
Ondřej Lipár (*1981) studuje na FSV UK. Publikuje na svém blogu, příležitostně i v časopisech. V roce 2004 debutoval sbírkou Skořápky.
Jan Těsnohlídek ml. (*1987) studuje knihovnictví a informační studia na FF UK. Publikuje na serveru Písmák pod nickem jt.
Jonáš Zbořil (*1988) studuje češtinu a angličtinu na PEDF UK. Publikuje na kulturně zaměřeném webu Peach Pit. Jeho texty jsou nyní k nalezení i v časopise Divoké víno.
čtvrtek 18. října 2007
Antologie
Přišel jsem tam pozdě. Tedy ne úplně pozdě, ale zkrátka už v průběhu (a prakticky v závěru) programu. Jan Šulc, jeden z editorů Antologie české poezie, právě vysvětloval, proč vychází nejprve druhý díl a po něm bude teprve následovat první, proč jsou autoři řazení nikoli podle věku, ani podle abecedy, ale namísto toho spojeni do skupin atd.
Ale popořadě. Antologie české poezie z dílny nakladatelství Dybbuk se křtila a představovala veřejnosti (tj. zejména autorům v knize zahrnutým) ve středu večer v Kafárně na kus řeči na pražských Vinohradech.
Bylo plno. Vím to, přišel jsem opravdu až po začátku a nebylo možné se vůbec dostat do "sálu", proto jsem pouze nakukoval ze dveří a poslouchal už zmíněného pana Šulce a po něm také Jitku N. Srbovou (Wagon), která měla v antologii na starosti sekci internetových autorů. (Je nás tam takových patnáct.) Za Jitkou postával Jan Štolba se saxofonem, vedle ní Ester Kočičková. Ta si ve chvíli, kdy Jitka domluvila, vzala poměrně velký nůž a s jeho pomocí náhodně vybrala několik básní z antologie a ty svým svébytným způsobem recitovala. (Je mi líto, ale mám pocit, že Ester by si měla na chvíli odpočinout od veřejného vystupování. Její humor operující s trapností začíná být okoukaný a málo zábavný.)
Avizované hudební vystoupeníVíta Oldřicha Janoty se nekonalo. Podle všeho Janota odmítl s astmatem hrát v místě, kde pro samý kouř halící básnířky, básníky a veškerou další havěť, nebylo možné dýchat ani pro zcela zdravého člověka. (Ano, plně podporuji zákaz kouření v hospodách, barech, kavárnách atd.)
S Marií, rebeccou13 (Písmák), Finem, Augustinem_Šípkem, Michalem Šandou a Jitkou jsme posedávali venku a klábosili. A když se vzduch i prostor uvnitř vyčistil, přesunuli jsme se tam. Básníci, alkohol, hovory vážnější (sám už nevím jaké), méně vážné ("Kdo z české literární scény má podle vás sexy mozek, ale fyzicky vás nepřitahuje?"), poplácávání po zádech ("To je krásné, že jsme všichni v jedné knize."), ustrnutí v úžasu ("To je krásné, že jsme v jedné knize se všemi těmi velikány."), sestupy na zem ("Bude to někdo číst?") atd.
Fun fact: Zatímco všichni ostatní autoři ze sekce internetu jsou označeni svými nicky, pod kterými publikují, já zůstal u jména. Celého jména. Má to mimochodem jeden (aspoň pro mě) docela vtipný následek. Na zadní straně antologie je výčet všech zastoupených. "Tištění" autoři jsou tam připomenuti příjmením, "internetoví" nickem. A tak pouze já a Augustin_Šípek (ano, to podtržítko tam je, ano, je to pseudonym) jsme dvěma exoty, kteří se na zadní stranu dostali jménem i příjmením.
fotografie
Update 16:58:
Všiml jsem si první (a nutno říct poměrně kritické) reakce na antologii - (v antologii zastoupený) Petr Motýl na svém webu Čmelák a svět.
Update 22/10:
Další reakce - tentokrát na idnes.
Ale popořadě. Antologie české poezie z dílny nakladatelství Dybbuk se křtila a představovala veřejnosti (tj. zejména autorům v knize zahrnutým) ve středu večer v Kafárně na kus řeči na pražských Vinohradech.
Bylo plno. Vím to, přišel jsem opravdu až po začátku a nebylo možné se vůbec dostat do "sálu", proto jsem pouze nakukoval ze dveří a poslouchal už zmíněného pana Šulce a po něm také Jitku N. Srbovou (Wagon), která měla v antologii na starosti sekci internetových autorů. (Je nás tam takových patnáct.) Za Jitkou postával Jan Štolba se saxofonem, vedle ní Ester Kočičková. Ta si ve chvíli, kdy Jitka domluvila, vzala poměrně velký nůž a s jeho pomocí náhodně vybrala několik básní z antologie a ty svým svébytným způsobem recitovala. (Je mi líto, ale mám pocit, že Ester by si měla na chvíli odpočinout od veřejného vystupování. Její humor operující s trapností začíná být okoukaný a málo zábavný.)
Avizované hudební vystoupení
S Marií, rebeccou13 (Písmák), Finem, Augustinem_Šípkem, Michalem Šandou a Jitkou jsme posedávali venku a klábosili. A když se vzduch i prostor uvnitř vyčistil, přesunuli jsme se tam. Básníci, alkohol, hovory vážnější (sám už nevím jaké), méně vážné ("Kdo z české literární scény má podle vás sexy mozek, ale fyzicky vás nepřitahuje?"), poplácávání po zádech ("To je krásné, že jsme všichni v jedné knize."), ustrnutí v úžasu ("To je krásné, že jsme v jedné knize se všemi těmi velikány."), sestupy na zem ("Bude to někdo číst?") atd.
Fun fact: Zatímco všichni ostatní autoři ze sekce internetu jsou označeni svými nicky, pod kterými publikují, já zůstal u jména. Celého jména. Má to mimochodem jeden (aspoň pro mě) docela vtipný následek. Na zadní straně antologie je výčet všech zastoupených. "Tištění" autoři jsou tam připomenuti příjmením, "internetoví" nickem. A tak pouze já a Augustin_Šípek (ano, to podtržítko tam je, ano, je to pseudonym) jsme dvěma exoty, kteří se na zadní stranu dostali jménem i příjmením.
fotografie
Update 16:58:
Všiml jsem si první (a nutno říct poměrně kritické) reakce na antologii - (v antologii zastoupený) Petr Motýl na svém webu Čmelák a svět.
Update 22/10:
Další reakce - tentokrát na idnes.
neděle 23. září 2007
Fontána
Darren Aronofsky, režisér filmu The Fountain (pro mě osobně filmu roku) přistoupil k neobvyklému (ale velmi soudobému) řešení problému: studio odmítlo přidat na DVD zvukovou stopu s jeho komentářem k filmu, režisér se proto rozhodl zveřejnit ji na svém webu. Nahrál ji ve svém bytě, převedl do formátu mp3 a opatřil poznámkou, že začíná v okamžiku, kdy se při spuštění DVD The Fountain na obrazovce objeví logo Warner Bros.
(Mimochodem, zájem byl tak velký, že se příslušný server dvakrát zhroutil, takže mp3 s Aronofského komentářem se teď dá získat přes bit torrent - zde.)
(Via Marek's Blog)
( fotky jednoho z členů štábu, které dotyčný zveřejnil na flickru)
Možná ještě něco málo k Fontáně.
Děj není nikterak komplikovaný, přestože některé recenze film hodnotí jako těžko přístupný nebo nesrozumitelný.
Tři časové roviny. V minulosti se conquistador Tomas vydává na žádost církví ohrožované španělské královny do Jižní Ameriky, kde má v srdci mayské civilizace najít Strom života a získat ho pro královnu. V současnosti se vědec Tommy Creo pokouší najít lék na rakovinu mozku, kterou zároveň trpí a na kterou umírá jeho manželka Izzy. V budoucnosti putuje astronaut Tom v organické kosmické lodi, průsvitné kouli se starým, mohutným a pozvolna umírajícím stromem, k mlhovině Šibalba, kterou uctívali Mayové, ve snaze strom znovu oživit.
Časové roviny se ve filmu střídají, jsou propojovány obrazem i dialogem. Ve středu všeho stojí smíření se smrtelností.
Tomas/Tommy/Tom je tím, kdo má ze smrti strach, považuje ji za nemoc. Izzy je naopak postupně smířená s tím, co ji (a koneckonců každého) čeká. A tak Tomas dosáhne Stromu života, napije se jeho mízy, ale neuvědomí si důsledky svého počínaní a během okamžiku se zhroutí a z jeho těla okamžitě vyráží květy rostlin. Tommy možná objeví látku, která by jeho ženu vyléčila, ale stane se tak ve chvíli, kdy Izzy umírá, a Tommy se s tím odmítá smířit. A je to právě on, který díky kůře stromu, ze kterého lék pochází, dosáhne dlouhověkosti, cestuje vesmírem k Šibalbě a ve svých představách vídá Izzy a rozmlouvá s ní, aby konečně pochopil. "Já umřu."
(Mimochodem, zájem byl tak velký, že se příslušný server dvakrát zhroutil, takže mp3 s Aronofského komentářem se teď dá získat přes bit torrent - zde.)
(Via Marek's Blog)
( fotky jednoho z členů štábu, které dotyčný zveřejnil na flickru)
Možná ještě něco málo k Fontáně.
Děj není nikterak komplikovaný, přestože některé recenze film hodnotí jako těžko přístupný nebo nesrozumitelný.
Tři časové roviny. V minulosti se conquistador Tomas vydává na žádost církví ohrožované španělské královny do Jižní Ameriky, kde má v srdci mayské civilizace najít Strom života a získat ho pro královnu. V současnosti se vědec Tommy Creo pokouší najít lék na rakovinu mozku, kterou zároveň trpí a na kterou umírá jeho manželka Izzy. V budoucnosti putuje astronaut Tom v organické kosmické lodi, průsvitné kouli se starým, mohutným a pozvolna umírajícím stromem, k mlhovině Šibalba, kterou uctívali Mayové, ve snaze strom znovu oživit.
Časové roviny se ve filmu střídají, jsou propojovány obrazem i dialogem. Ve středu všeho stojí smíření se smrtelností.
Tomas/Tommy/Tom je tím, kdo má ze smrti strach, považuje ji za nemoc. Izzy je naopak postupně smířená s tím, co ji (a koneckonců každého) čeká. A tak Tomas dosáhne Stromu života, napije se jeho mízy, ale neuvědomí si důsledky svého počínaní a během okamžiku se zhroutí a z jeho těla okamžitě vyráží květy rostlin. Tommy možná objeví látku, která by jeho ženu vyléčila, ale stane se tak ve chvíli, kdy Izzy umírá, a Tommy se s tím odmítá smířit. A je to právě on, který díky kůře stromu, ze kterého lék pochází, dosáhne dlouhověkosti, cestuje vesmírem k Šibalbě a ve svých představách vídá Izzy a rozmlouvá s ní, aby konečně pochopil. "Já umřu."
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)