Minulý čtvrtek se v malé galerii Rudolfina konal první ze tří večerů, které dohromady tvoří cyklus Shirana a básníci. Ve spolupráci s kurátorem Davidem Koreckým ho vytvořilo Fra, respektive Petr Borkovec. Nápad spojit výstavu Shirany Shahbazi s mladou českou poezií mi připadá skvělý. A jelikož pro Fra fotím literární večery, na možnost zachytit tohle spojení jsem se vyloženě těšil.
Jonáš Hájek, jehož veršům první večer patřil, mě před začátkem vystoupení požádal, abych nefotil.
Už dříve jsme s Jonášem mluvili o tom, jak mu připadá divné, že se veškeré dění dokumentuje a zachycuje, že tím zážitek na místě ztrácí na výlučnosti a výjimečnosti a že by byl rád, kdyby se mu podařilo uspořádat večer, o kterém by nikdo nevěděl.
V Rudolfinu mě ale jeho žádost najednou nepříjemně zaskočila.
Po krátkém vyjednávání nakonec svolil k tomu, že v každé z místností, kde se večer odehraje, můžu udělat jeden snímek. (Nakonec jsem se neovládl a pořídil asi deset fotografií. Místo toho, abych se nořil do Jonášových textů, jsem nervózně posedával a hledal vhodný úhel a čekal na nejlepší moment.)
Dlouho jsem si myslel, že pořizování fotek a zvukových záznamů z večerů ve Fra je veskrze užitečné - já sám jsem možnost poslechnout si podcast ze čtení, na kterém jsem nemohl být, několikrát ocenil.
Má Jonáš Hájek pravdu? Ztrácí události auru originality, pokud jsou zachycené obrazem a zvukem?
Zobrazují se příspěvky se štítkemJonáš Hájek. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemJonáš Hájek. Zobrazit všechny příspěvky
pondělí 30. dubna 2012
úterý 15. února 2011
Mač (přepracováno)
Pokud vás doposud míjela zvláštní slovní a obrazová výměna mezi Janem Těsnohlídkem ml. a Jaromírem Typltem, pokouším se ji na tomto místě rekapitulovat. Za pomoc a zaslané texty děkuji Jonáši Hájkovi, Martinovi Langerovi a Jaromíru Typltovi.
Než se pustíte do čtení, malé varování. Martin Langer velmi trefně poznamenal, že "je to celé upatlanější než upatlané". Má pravdu. Přesto si myslím, že stojí za to se o nějaké shrnutí pokusit.
Na počátku byla anketa literárního časopisu Tvar na téma angažovaná poezie. Mezi oslovenými byl i Jan Těsnohlídek ml. Autor sbírky Násilí bez předsudků místo tradiční odpovědi přispěl svou básní.
V polovině února se na Těsnohlídkově facebookové stránce objevil následující text.
O svém zatažení do celé věci se zmiňuje i šéfredaktor časopisu Psí víno Petr Štengl.
(Doplněno a naposledy upraveno 24. března. Další odkazy a podněty čerpejte z komentářů zde na blogu (mnohé překvapí) a z ostatních blogů, třeba z Typltova nebo Mitáčkova.)
Než se pustíte do čtení, malé varování. Martin Langer velmi trefně poznamenal, že "je to celé upatlanější než upatlané". Má pravdu. Přesto si myslím, že stojí za to se o nějaké shrnutí pokusit.
Na počátku byla anketa literárního časopisu Tvar na téma angažovaná poezie. Mezi oslovenými byl i Jan Těsnohlídek ml. Autor sbírky Násilí bez předsudků místo tradiční odpovědi přispěl svou básní.
Jan Těsnohlídek ml.Martin Langer reagoval na zveřejnění výše uvedené básně dopisem redakci Tvaru, kde měl být také původně později zveřejněn, ale Langer si to posléze rozmyslel a dopis publikován nebyl.
rasistická poezie
tohle je rasistická poezie -
nemá ráda cikány
nemá ráda negry
nemá ráda vietnamce
rasistická poezie je
proti islámu
rasistická poezie říká že
cikáni kradou že
všichni cizáci by měli odjet
tam odkud jsou protože
tady dělaj jenom bordel!
chtěj bydlet v našich domech!
chtěj spát s našema holkama!
chtěj převychovávat naše děti!
chtěj dělat naši práci!
chtěj ji dělat zodpovědnějc & za míň!
rasistická poezie je
o strachu z cizích
zvyků cizích lidí divnejch barev!
rasistická poezie je o strachu ale
nebojí se -
sere na všechny kecy o
m u l t i k u l t u r n í společnosti říká že
neni správný
otevřít v zoo všechny výběhy a
nechat to tak
říká že
to nemůže dopadnout dobře že
je potřeba se připravit je potřeba zastřelit
nejbližšího negra! je potřeba
chodit v tlupách a pobíjet cikánský tlupy!
rasistická poezie zakazuje jíst kebab!
rasistická poezie zakazuje burky!
rasistická poezie maluje karikatury mohameda!
rasistická poezie mrdá mohameda do zadku!
rasistická poezie - p ř í s n ě - zakazuje
nakupovat ve vietnamskejch večerkách!
rasistická poezie říká že
je potřeba krást ve vietnamskejch večerkách!
je potřeba hodit bombu
do každý vietnamský večerky!
rasistická poezie vyzývá k boji!
rasistická poezie je radikální je
nacionalistická
rasistická poezie je nezbytná je aktuální a
zaslouží si pozornost!
(Převzato z časopisu Tvara 2010/20. Báseň je k dispozici i na facebookové stránce autora.)
Ahoj Boženo, Lubore a Michale,Jako reakci na Rasistickou poezii sepsali Jonáš Hájek, Martin Langer a Jaromír Typlt otevřený dopis adresovaný "nositeli Ceny Jiřího Ortena". (Dodávám, že i oni jsou držiteli tohoto ocenění.)
tak jsem si přečetl to „vaše“ angažované číslo Tvaru a nemůžu se zbavit dojmu, že tentokrát jde o téma zbytečné-abstraktní, pro mne s pachutí něčeho přežitého, vytaženého ze skříně, co by se mělo třást jako kostlivec, kdyby to nebyla nafukovací gumová panna rozežraná od myší. Myslím, že je dobře, že jsme dva roky trávili přemítáním, jestli je poezie v krizi či nikoliv. Tak nějak se zjistilo, že v krizi je všechno a všichni, tudíž je asi krize zdravá, odevždy přirozený stav. V tomto smyslu nás možná spíše zabavilo, kam se rozběhlo naše myšlení a narychlo se doháněla četba Baumannů, Kellerů, Lipovetských…Zkrátka se přemýšlelo o Světě a vztazích v něm, o spiritualitě.
Angažovanost jako něco, co má být hodno pozornosti je pro mne opět tentýž svět, ale oproštěný od spirituality, jde jen o jakési větší zakotvení v sociálnu, věcech veřejných. Angažovanost jde naproti jepičím sítím, které své uživatele nenutí přemýšlet metafyzicky, pociťovat pokoru, či alespoň údiv v mořích kontextů ( klikám tedy jsem ). Angažovanost je mimo hloubku, hraje na nízké pudy a exaltické populistické vlny. V tomto smyslu se mi jeví snaha teoretika Karla Pioreckého chtít po poezii většinová témata jako ničivá, protože jdou naproti všeobecnému hloupnutí ( Zkuste napsat báseň o neviditelných a všelikvidujících nadnárodních koncernech a přesvědčte tou velkou pravdou, že je to právě antihrdina nás všech. ) Přikláním se tedy spíše k tomu, co sděluje Jakub Řehák ve svém eseji ( poslední Host, snad parafrázuji dobře ) – „Chybí zde silný kolektivní příběh, a tudíž není důvod jít tímto směrem.“
Jako smutným stavem-vzkazem je ale pro mne popletená Rasistická poezie Honzy Těsnohlídka, který se nečekaně ( ale možná přirozeně – stačí si ostatně přečíst Génius průměrnosti či něco od Ericha Fromma ), po laktačním vyznání mamkám nad kterým lkala nejedna Petra Hůlová, infantilně ocitl na levém břehu s mávající pravičkou.
Je možná dobře, že synchronně přicházíte s tématem angažovanosti, když je společnost v krizi, a kde co se může zdát existenciálně frustrující…Není ale dobře, že tak činíte liberálně a podporujete čirý hlas náckovství, zabaveni vlastní intelektuální hrou. V té liberálnosti bylo vždycky dost budoucích věder krve a počáteční naivity.
Možná byste své neo-téma měli opustit a vše urychlit nějakým nálezem Evy Braunové pro neklidného „mluvčího nové generace“ ( jak o J.T. rády papouškují média ). „Jeho“ Psí víno totiž na rozdíl od Tvaru vyjíždí po frustrovaných místech naší země daleko častěji a „evangelizuje“ Rasistickou poezií účinněji než váš literární obtýdeník.
Jane Těsnohlídku, nevíme, z jakého přesně důvodu jste se rozhodl veřejně sehrát odpornou roli „básnícího“ rasisty, ale musíme Vám blahopřát, protože jste se s touto rolí ztotožnil opravdu skvěle. Jen s vynaložením vší dobré vůle Vám dokážeme uvěřit, že jste se ve svém textu Rasistická poezie (Tvar 2010/20) chtěl od rasismu vlastně distancovat. V prohlášeních, „že / neni správný / otevřít v zoo všechny výběhy a / nechat to tak“, je totiž opravdu těžké slyšet jen jakousi literární stylizaci, která nemá mít nic společného s Vaším vnitřním přesvědčením.Následující korespondenci mi poskytl Martin Langer. (Může snad pomoct dotvořit celkový obraz.)
Dovolte nám ale stručný dotaz: nezapomněl jste náhodou do úvodního výčtu, že „rasistická poezie – / nemá ráda cikány / nemá ráda negry / nemá ráda vietnamce / rasistická poezie je / proti islámu“, zařadit také důležitou informaci, že rasistická poezie „nemá ráda židy“? Jako autoři, kterým byla udělena Cena Jiřího Ortena, bychom od Vás, nositele téže ceny, takové opomenutí rozhodně neočekávali. Když už jste se téma „Rasistické poezie“ rozhodl pojmout v takové šíři, aby v ní nechyběly ani kebaby, ani burky, pak jste určitě neměl zapomenout zmínit talmud. „Rasistická poezie“ přece nemá ráda mladé židovské básníky, kteří by si chtěli osobovat neoprávněná privilegia na základě svého talentu: třeba studovat konzervatoř, zveřejňovat básně nebo hrát divadlo. Jistě víte, že toto vše na základě říšských rasových zákonů bylo Jiřímu Ortenovi zakázáno.
Vy jste se ale zřejmě potřeboval zaměřit na témata aktuálnější. Dnes už to přece nejsou židé, kdo „chtěj bydlet v našich domech / chtěj spát s našema holkama / chtěj převychovávat naše děti / chtěj dělat naši práci“, jako to bylo za časů Goebbelsových. Dnes především „je potřeba hodit bombu do každý vietnamský večerky“, jak správně připomínáte.
Ať už jste to myslel jakkoliv, napsal jste, Jane Těsnohlídku, text, který se určitými vnějšími znaky podobá básni a dalšími vnějšími znaky se podobá rasistickému prohlášení. Je tedy možné, že po několika desetiletích se Vám podařilo v oficiálním českém literárním časopise zveřejnit první nepokrytě rasistickou báseň. Uzavřel jste ji zvoláním, že „rasistická poezie je nezbytná je aktuální a zaslouží si pozornost“.
Obáváme se, že pozornost se Vám opravdu podařilo vzbudit. A obáváme se, že Vás to velice těší, protože je to pozornost zaměřená na Vaši osobu.
Diskuse se bohužel nepovede o tom, jak velice špatný a nezvládnutý je Váš text, ale o tom, jak jste to vlastně myslel, jak jste to nemyslel a jak jste popřípadě vůbec nemyslel to, co jste myslel.
Jonáš Hájek, Martin Langer, Jaromír Typlt
(Převzato z časopisu Tvar 2011/01.)
Martin Langer 08 prosinec v 21:34Jan Těsnohlídek ml. se rozhodl, že spálí sbírku básní Jaromíra Typlta. Se slovy "Panu Typltovi, který byl kdysi zázračným, talentovaným dítětem. Stal se z něj nafoukaný mrzout, hodně mě zklamal, takže tak..." snímky z tohoto pálení začátkem února publikoval na své facebookové stránce.
Ahoj Honzo, když si ulítával v Brně výkřiky, že Brňáci jsou největší fašisti, tak jsem to nějak zkousnul - je prostě divočejší a chlast s ním dělá agresivní divy, říkal jsem si. Pak mi přišly podivné tvé polorasistické hlášky a vlaječky na fc...Nic jsem neříkal, ale když jsem k nemilému překvapení četl tvou báseň ve Tvaru, nasral jsem se a poslal dopis do Tvaru, kde jsem jim řádně vynadal, že to svinstvo vůbec publikují. Pak mi ještě kdosi poslal to blbé video z EKG s tvým "dojemným"úvodem o chytrém plešatém chlapíkovi s pistolí za pasem, co se stal rasistou...S těmahle věcma budu mít vždycky problém. Agresi nesnáším historicky, protože vím, co je bezmoc, když tě někdo tříská od 3let a hraní na nízké pudy, když je plná země nezaměstnaných, o lepší život zápasících lidí, jakbysmet. Je velmi snadné přinést zjednodušující vysvětlení, které jde ne po povrchu, ale těsně nad ním. A ty tu snadnost nabízíš, jak housku na krámě. Takže o žádnou nenávist nejde, jak píšeš - jen okamžik, kdy se něco musí říci; minimálně to, že něco není v pořádku.
Jan Těsnohlídek 08 prosinec v 22:20
mne na tom prijde usmevny to, jak kategoricky jste ten text odsoudili. zrovna vy, kteri pisete texty plny metafor se nad timhle jednim textem urvete a nadate mu do sracky. pracuju v nem s tim horsim v lidech. rasismus je naprosto prirozena vec a to, co jsem sepsal je naprosta silenost a nejdesivejsi na tom je, ze je spousta lidi, ktery by to podepsali. a jsou to normalni, inteligentni lidi. to je pozastavenihodny a na to se snazim upozornit. vase reakce mi prisla naprosto smyslu zbavena. dost me to zamrzelo. taky nejsem zadnej nacek a zadnej agresivni maniak. jestli si myslis, ze to je spatnej text, protoze provokuje ke spatnejm vecem, tak se, uprimne verim & doufam, mylis. poezii tady moc lidi necte, tahle basen se nikdy nebude cist na sjezdech delnicky strany nebo u podobnejch prilezitosti. zaroven nemuzu rict, ze nejsem rasista. rok a pul zivota na vaclavaku mi ukazaly netuseny sracky. jsem rad, ze uz tam nebydlim. tolik asi k tomu. lubor psal, ze Tvuj vykrik publikovat nehodla.
Martin Langer 08 prosinec v 22:27
Bez komentáře, Honzo, netočí se to ani v kruhu, jedno vylučuje druhý.
Jan Těsnohlídek 08 prosinec v 22:31
bez komentare. to je teda zprava. vazne by me potesilo, kdyby ses k tomu vyjadril. jestli si na zaklade toho textu myslis, ze jsem vymatenej nacek, rad bych to vedel :-)
Martin Langer 08 prosinec v 22:46
Myslím si, že na základě všech těch jednotlivých zkušeností co jsem zmínil výše, co vysíláš do světa a jak SNADNO si s tímhle tématem hraješ se neomluvitelně dostáváš do náckovského prostoru právě se svým rasismem vysloveným uměleckou formou. Netvrdím zároveň, že nemám své zkušenosti z napadení Rómy, a to hned několikrát - ale nebudu z principu s ničím takovým koketovat, protože to nemá výšku ani hloubku. Jestli nemáš zodpovědnost k tomu, do jakých rukou se může tahle báseň dostat, paradoxně od básníka, který přebral cenu nesoucí jméno židovského autora a pro koho to třebas může být zajímavé, tak si u mne v tomhle propojeném světě ještě navrch naivní. To jako sorry.
Jan Těsnohlídek 08 prosinec v 22:58
jsem naivni, to klidne jo. a kdybych se bal napsat cokoliv, co by si mohl nekdo spatne vylozit, tezko bych moh psat. rasisticka poezie je dobra, vyvolava diskusi a to je dobre.
Martin Langer 08 prosinec v 23:22
Vyvolává diskuzi proto, že je aktuálně a společensky kontroverzní. Nevyvolává ji ale proto, že je literárně špatná. A proto Lubor nebude publikovat můj dopis, protože nechce podporovat onu kontroverzní diskuzi, když je, podle něj, báseň navíc špatná. O věcech, které se prostě mělce nabízejí nejde napsat dobrou báseň. Zůstane jen to chvilkově vybrané téma a v básni není síla. Báseň se neměří počtem metafor, ale sílou autenticity, která obsáhne celou bytost píšícího natolik, že ho zcela ovládne a nově ji znovu sdělí. Báseň není aktualita, ale nadčasový odraz společně žitého příběhu. Báseň se hlavně vztahuje k duševnímu prostoru a je zakotvená dobou v které je psána, a jedině tím je aktuální, nikoliv aktualitou samou.
Jan Těsnohlídek 08 prosinec v 23:24
doufam, ze na zaklade tohohle klice sestrojs dost nadcasove aktualnich basni - drzim Ti palce! :-)
Martin Langer 08 prosinec v 23:29
Podle tohohle klíče píšu 25let a stále se klíč otáčí v zámku jinak a jinak, takže nemám obavu.
Jan Těsnohlídek 9. prosinec 2010 v 8:41
ja taky ne :-)
V polovině února se na Těsnohlídkově facebookové stránce objevil následující text.
Právě se ke mně dostal výlev pana Typlta, kterým zaspamoval poštu několika našich společných známých a který se mě týká a proto se k němu musím vyjádřit.Dodávám, že Rasistická poezie by zároveň měl být titul druhé Těsnohlídkovy sbírky, která se, pokud vím, v tuto chvíli připravuje k vydání.
Typlt mimo jiné píše:
"Zástupce šéfredaktora časopisu pro současnou poezii Jan Těsnohlídek, narozený 1987, neodolal pokušení, že si vybije svou zlost na mé knížce Koncerto grosso, která byla vydána, když mu byly tři roky.
Tato data připomínám, protože Těsnohlídkova akce "Burn Baby Burn" byla uvozena hořkou bilancí, vpravdě slovem pamětníka: "Panu Typltovi, který byl kdysi zázračným, talentovaným dítětem. Stal se z něj nafoukaný mrzout, hodně mě zklamal, takže tak..."
7. února 2011 Těsnohlídek vyvěsil na svém Facebooku zhruba dvě desítky fotek, jak Koncerto grosso postupně zapaluje, pálí stránku po stránce a nakonec si na popel ještě dupne. Na celou akci mě ještě ten den hrdě upozornil, jinak bych se o ní možná ani nedozvěděl.
Snímky nafotil šéfredaktor Psího vína Petr Štengl, což proniklo ven díky diskusi, která téhož dne proběhla na oficiálním facebookovém profilu Psího vína. Zde byla totiž série fotografií také vyvěšena. A to po celý jeden den, dokud Štengl s Těsnohlídkem pod tlakem polemických ohlasů fotografie z Psího vína nestáhli.
Nyní jsou snímky vyvěšeny pouze soukromě na Těsnohlídkově profilu."
Za svým činem i tvrzením si stojím a kritika mě samotného, nebo toho, co jsem udělal, mi nevadí.
Zneklidňuje mě však, jak pan Typlt stáhl celou akci na časopis Psí víno, kterýžto s ní nemá společného vůbec nic. Je pravdou, že sérii nafotil Petr Štengl, avšak nejednalo se o žádnou společnou performanc, jak by se mohlo zdát. Udělal to čistě na mojí žádost a stejně tak to mohl udělat kdokoliv jiný z přítomných přátel.
Je jasné, že je moje jméno spojené s časopisem Psí víno. Mezi mnou a časopisem však není rovnítko a vyvěšení série fotek na facebookové stránce časopisu Psí víno bylo mým neuváženým krokem, za který se tímto časopisu omlouvám. Samozřejmě jsem ani v nejmenším neměl v zájmu pošpinit jeho dobré jméno (ostatně jsem si jistý, že by se to postováním fotek z jedné akce jen stěží podařilo). Vzhledem k tomu, že jsem správcem facebookové stránky časopisu, která přináší pravidelně informace (nejen) o našich akcích, recenzích na naše knihy a zajímavé články, doufám a věřím, že tento exces bude brzy zapomenut a fanoušky fb stránky časopisu odpuštěn.
Na závěr pro jistotu zdůrazňuju, že nelituju toho, že jsem knížku pana Typlta spálil. Naopak. Akce nebyla než mým osobním fakovákem pro člověka, kterého si nevážím a jako taková byla také zamýšlena a jako takovou je třeba ji brát.
jt
O svém zatažení do celé věci se zmiňuje i šéfredaktor časopisu Psí víno Petr Štengl.
(Doplněno a naposledy upraveno 24. března. Další odkazy a podněty čerpejte z komentářů zde na blogu (mnohé překvapí) a z ostatních blogů, třeba z Typltova nebo Mitáčkova.)
pátek 5. listopadu 2010
Zemřela Viola Fischerová
Violu Fischerovou jsem znal především od vidění z literárních večerů v café Fra, většinou jako pozornou posluchačku.
Několikrát jsem ji zaznamenal i jako mentorku mladších básnířek, naposledy Alžběty Michalové - její texty i osobnost jí podle všeho nesmírně zaujaly a hádám, že o ně pečovala s úsilím takřka mateřským.
Jedinkrát jsem ji viděl jako roztrpčenou divačku (z toho večera pochází i tahle černobílá fotka): Martin Ježek promítal svůj film Dům daleko, ve kterém se odrazil od textu Věry Linhartové, podle Violy Fischerové se ovšem jménem autorky pouze alibisticky zaštítil. Asi nikdy jsem nebyl svědkem tak vášnivých výpadů diváka vůči právě promítnutému filmu.
Před rokem a půl jsem na večírku, kterým se ve Fra slavil konec literární sezóny a příchod letního volna, v tombole vyhrál její rukou psaný text. Pověsil jsem si ho s nemalou hrdostí (na co vlastně?) nad stůl. Moc tam vlastně nepasoval. Hledám teď pro něj nové místo.
PS 5/11: Tomáš Fürstenzeller - Projekce (za odkaz díky Jonáši Hájkovi)
PS 8/11: Almanach Wagon v rámci Dne poezie pořádá v sobotu 13. listopadu večer poctu Viole Fischerové s názvem Kupé pro Violu.
Několikrát jsem ji zaznamenal i jako mentorku mladších básnířek, naposledy Alžběty Michalové - její texty i osobnost jí podle všeho nesmírně zaujaly a hádám, že o ně pečovala s úsilím takřka mateřským.
Jedinkrát jsem ji viděl jako roztrpčenou divačku (z toho večera pochází i tahle černobílá fotka): Martin Ježek promítal svůj film Dům daleko, ve kterém se odrazil od textu Věry Linhartové, podle Violy Fischerové se ovšem jménem autorky pouze alibisticky zaštítil. Asi nikdy jsem nebyl svědkem tak vášnivých výpadů diváka vůči právě promítnutému filmu.
Před rokem a půl jsem na večírku, kterým se ve Fra slavil konec literární sezóny a příchod letního volna, v tombole vyhrál její rukou psaný text. Pověsil jsem si ho s nemalou hrdostí (na co vlastně?) nad stůl. Moc tam vlastně nepasoval. Hledám teď pro něj nové místo.
PS 5/11: Tomáš Fürstenzeller - Projekce (za odkaz díky Jonáši Hájkovi)
PS 8/11: Almanach Wagon v rámci Dne poezie pořádá v sobotu 13. listopadu večer poctu Viole Fischerové s názvem Kupé pro Violu.
čtvrtek 27. května 2010
Jonáš Hájek: Vlastivěda
Pro tuto chvíli aspoň obrazem a telegraficky: Jonáš Hájek v úterý ve Fra představil svou novou sbírku Vlastivěda. Dvěma texty večer v naprosto nabité kavárně oživila i Kateřina Rudčenková, o další rozvíření emocí přítomných se postaral violoncellista Tomáš Jamník.
Z večera ve velmi dobré společnosti nabízím několik málo fotek.
Z večera ve velmi dobré společnosti nabízím několik málo fotek.
sobota 24. dubna 2010
Zemřel Jan Balabán
Jana Balabána jsem osobně potkal jen dvakrát, možná třikrát. Působil na mě pokaždé především nezvykle klidným dojmem, rozjímavým. (To ovšem neznamená, že bych ho nezahlédl od srdce se zasmát, ostatně všechna ta setkání byla vždy ve společnosti Petra Hrušky, jeho velkého přítele.)
Jeden zážitek vyčnívá.
Když Petr Hruška křtil v Ostravě svou poslední sbírku Auta vjíždějí do lodí, přizval si jako kmotry Ivana Martina Jirouse, Jonáše Hájka, Feng-yün Song a Jana Balabána.
Když skončila oficiální část, přesunula se část společnosti do nedalekého Divadelního klubu, kde se pokračovalo nejen jídlem a pitím, ale také debatami. Ta nejdelší a nejvyhrocenější (aspoň v té části noci, kterou jsme s Jonášem před zpáteční cestou nočním vlakem do Prahy v klubu trávili) se týkala Karla Šiktance a jeho významu pro českou poezii. Asi neprozradím žádné velké tajemství: zatímco Jirous v Šiktancovi viděl stále jen autora propadlého komunistické ideologii, Hruška ho obhajoval jako dost možná největšího žijícího českého básníka. Mnoho cigaret, mnoho piva, mnoho slivovice.
Jan Balabán byl té hlasité a relativně vyhrocené debatě přítomen poměrně tiše. Občas utrousil větu, ale převážně jen poslouchal, jakoby se snažil zůstat nestranným soudcem sporu dvou argumentačně velmi dobře vybavených řečníků.
Debata se táhla, s Jonášem jsme kvůli ní dokonce posunuli čas odjezdu zpátky.
Po nějaké době se ovšem zlomila. Připomněl mi to včera právě Jonáš Hájek.
Jeden zážitek vyčnívá.
Když Petr Hruška křtil v Ostravě svou poslední sbírku Auta vjíždějí do lodí, přizval si jako kmotry Ivana Martina Jirouse, Jonáše Hájka, Feng-yün Song a Jana Balabána.
Když skončila oficiální část, přesunula se část společnosti do nedalekého Divadelního klubu, kde se pokračovalo nejen jídlem a pitím, ale také debatami. Ta nejdelší a nejvyhrocenější (aspoň v té části noci, kterou jsme s Jonášem před zpáteční cestou nočním vlakem do Prahy v klubu trávili) se týkala Karla Šiktance a jeho významu pro českou poezii. Asi neprozradím žádné velké tajemství: zatímco Jirous v Šiktancovi viděl stále jen autora propadlého komunistické ideologii, Hruška ho obhajoval jako dost možná největšího žijícího českého básníka. Mnoho cigaret, mnoho piva, mnoho slivovice.
Jan Balabán byl té hlasité a relativně vyhrocené debatě přítomen poměrně tiše. Občas utrousil větu, ale převážně jen poslouchal, jakoby se snažil zůstat nestranným soudcem sporu dvou argumentačně velmi dobře vybavených řečníků.
Debata se táhla, s Jonášem jsme kvůli ní dokonce posunuli čas odjezdu zpátky.
Po nějaké době se ovšem zlomila. Připomněl mi to včera právě Jonáš Hájek.
Jan Balabán se zvedl - obličej jakoby zašitý únavou, chlastem - a řekl, že to, co předvádíme, je jenom žvanění, protože se to netýká lidského srdce.A potom odešel.
neděle 13. prosince 2009
Pod cizím nebem bloudili jsme spolu
Počet literátů na metr čtvereční byl, ostatně podle očekávání, v pátek na představení knihy rozprav s českými básníky 90. let opravdu vysoký.
Pod cizím nebem bloudili jsme spolu představuje jednu básnířku (Správcová) a devět básníků (Kremlička, Halmay, Borkovec, Kolmačka, Trojak, Typlt, Nosek, Doležal, Hruška) v kolektivních rozhovorech s Petrem Šrámkem a studenty pražské filosofické fakulty. Vznikla z deseti setkání, která se konala na půdě FF UK během předminulého akademického roku.
(Utřech tří těchto setkání jsem měl to štěstí být. Každé bylo samozřejmě naprosto jiné. Tak či onak, možnost naslouchat Petru Hruškovi, Miloši Doležalovi nebo Bogdanu Trojakovi, když právě mluví o své tvorbě, jejím pozadí i o literatuře vůbec, je k nezaplacení. Knižním vydáním rozprav se naštěstí neomezila jen na těch několik lidí, kteří se seminářů účastnili.)
V café Fra knížku představil nejen Šrámek, ale také čtyři zpovídaní básníci: Petr Halmay, Petr Borkovec, Jaromír Typlt a Štěpán Nosek. Ti dostali za úkol přečíst text jednoho autora 90. let, který pro ně osobně byl nějakým způsobem významný, a připojit i svůj vlastní text. Zazněly i texty těch básníků, kteří se v knize objevují, ale do Fra přijít nemohli.
Promluvil i Jonáš Hájek, který byl jedním ze studentů podílejících se na rozpravách. Pokusil se pojmenovat některé prvky, které by se daly považovat za jednotící pro 90. léta v české poezii, ale naznačil i směr, kterým se poetika začala ubírat po tomto období.
Zcela na závěr pak vystoupil Petr Boháč. Odrazil se od své myšlenky, že "poezie už byla". V několika bodech a velmi osvěžujícím způsobem tak kriticky reflektoval poezii závěrečné dekády minulého století. (Doporučuji přečíst si rozhovor s Boháčem v Tvaru 20 z roku 2007.)
Několik fotek z večera je na flickru.
Pod cizím nebem bloudili jsme spolu představuje jednu básnířku (Správcová) a devět básníků (Kremlička, Halmay, Borkovec, Kolmačka, Trojak, Typlt, Nosek, Doležal, Hruška) v kolektivních rozhovorech s Petrem Šrámkem a studenty pražské filosofické fakulty. Vznikla z deseti setkání, která se konala na půdě FF UK během předminulého akademického roku.
(U
V café Fra knížku představil nejen Šrámek, ale také čtyři zpovídaní básníci: Petr Halmay, Petr Borkovec, Jaromír Typlt a Štěpán Nosek. Ti dostali za úkol přečíst text jednoho autora 90. let, který pro ně osobně byl nějakým způsobem významný, a připojit i svůj vlastní text. Zazněly i texty těch básníků, kteří se v knize objevují, ale do Fra přijít nemohli.
Promluvil i Jonáš Hájek, který byl jedním ze studentů podílejících se na rozpravách. Pokusil se pojmenovat některé prvky, které by se daly považovat za jednotící pro 90. léta v české poezii, ale naznačil i směr, kterým se poetika začala ubírat po tomto období.
Zcela na závěr pak vystoupil Petr Boháč. Odrazil se od své myšlenky, že "poezie už byla". V několika bodech a velmi osvěžujícím způsobem tak kriticky reflektoval poezii závěrečné dekády minulého století. (Doporučuji přečíst si rozhovor s Boháčem v Tvaru 20 z roku 2007.)
Několik fotek z večera je na flickru.
středa 4. listopadu 2009
Skořápky
Moje prvotina Skořápky dnes vyšla v nové sazbě a s novým obrazovým doprovodem v elektronické reedici jako příloha čerstvého čísla Almanachu Wagon. Text zůstal ve stejné podobě, v jaké vyšel v roce 2004 v rámci Ortenovy Kutné Hory. Jsou to zčásti přepracované básničky z doby před rokem 2003, zčásti texty z podzimu a zimy téhož roku. (Přestože některé z nich dnes možná neobstojí, stále se najde dost takových, které mám pořád rád.) V textech jsme opravili jen několik překlepů (a u těch několika málo delších básní je navíc oproti tištěné verzi konečně poznat, kde skutečně začínají a končí).
Skořápky jsou nyní bohatší o doslov Jonáše Hájka.
Pokud tedy máte chuť, Skořápky jsou na stránkách Wagonu nejen k přečtení online, ale také ke stažení v PDF.
Celému týmu Wagonu i Jonášovi patří mé poděkování.
Skořápky jsou nyní bohatší o doslov Jonáše Hájka.
Pokud tedy máte chuť, Skořápky jsou na stránkách Wagonu nejen k přečtení online, ale také ke stažení v PDF.
Celému týmu Wagonu i Jonášovi patří mé poděkování.
neděle 26. července 2009
Horňácko a dál
Na Horňácké slavnosti jsem se vypravil podruhé v životě. A zpočátku to vypadalo, že pojedu sám. Ale pak zavolal Jonáš Hájek a ukázalo se, že míří stejným směrem, protože se ve Velké nad Veličkou v rámci slavností chce setkat s básníkem Pavlem Petrem. Do vlaku jsem tedy v sobotu ráno nakonec nasedal s Jonášem a tichou modlitbou za dobré počasí. Nekonalo se, asi že jsem nevěřící.
Vyrazili jsme nalehko: já chtěl po víkendu pokračovat na Vysočinu, vezl jsem si tedy jen malý batoh s pár svršky, Jonáš toho neměl o moc víc. Pravda, vezl s sebou spacák, ale spaní stejně nebylo v plánu. V plánu bylo najít Pavla Petra, opájet se folklorem v areálu Slováckého stadionu, nechat se unést hudbou primáše Martina Hrbáče a snad i něco vypít.
Jenže přišel déšť.
Veškerý program se tedy konal v místním kulturáku, nikoli v přírodě. Atmosféra tím trochu trpěla, počet míst byl omezený, ale i tak to bylo zajímavé. Ale nehrálo se jen tam, hrálo se i v hospodách. (Když jsme konečně našli Pavla Petra, vzal nás do podniku U Jagošů, kde hráli místní kluci a po chvilce se k nim přidala i děvčata z Olomouce - pozoruhodná směs.)
Sobota tedy deštivá, ale zajímavá. (Několik málo fotek.) Spát? Jen na chvíli, nakonec v sochařském ateliéru. A dál? Jonáš zůstal a pokračoval na nedělní akci u větrného mlýna na Kuželově (jedno z nejkrásnějších míst vůbec), já musel rychle na vlak do Brna a odtamtud stopem.
A mimochodem, vidět během jednoho večera Passerovo Intimní osvětlení a Markerův film Le fond de l'air est rouge člověku zase trošku poopraví pohled na 60. léta.
Vyrazili jsme nalehko: já chtěl po víkendu pokračovat na Vysočinu, vezl jsem si tedy jen malý batoh s pár svršky, Jonáš toho neměl o moc víc. Pravda, vezl s sebou spacák, ale spaní stejně nebylo v plánu. V plánu bylo najít Pavla Petra, opájet se folklorem v areálu Slováckého stadionu, nechat se unést hudbou primáše Martina Hrbáče a snad i něco vypít.
Jenže přišel déšť.
Veškerý program se tedy konal v místním kulturáku, nikoli v přírodě. Atmosféra tím trochu trpěla, počet míst byl omezený, ale i tak to bylo zajímavé. Ale nehrálo se jen tam, hrálo se i v hospodách. (Když jsme konečně našli Pavla Petra, vzal nás do podniku U Jagošů, kde hráli místní kluci a po chvilce se k nim přidala i děvčata z Olomouce - pozoruhodná směs.)
Sobota tedy deštivá, ale zajímavá. (Několik málo fotek.) Spát? Jen na chvíli, nakonec v sochařském ateliéru. A dál? Jonáš zůstal a pokračoval na nedělní akci u větrného mlýna na Kuželově (jedno z nejkrásnějších míst vůbec), já musel rychle na vlak do Brna a odtamtud stopem.
A mimochodem, vidět během jednoho večera Passerovo Intimní osvětlení a Markerův film Le fond de l'air est rouge člověku zase trošku poopraví pohled na 60. léta.
neděle 12. července 2009
Sobotka poprvé
Nevím vlastně proč, ale na festival Šrámkova Sobotka jsem se až do letoška nikdy nedostal. Vlastně jsem o tom ani neuvažoval. Když mě před krátkou dobou oslovil Lukáš Novosad, jeden z pořadatelů, když sháněl básníky na páteční odpolední čtení, příjemně mě to překvapilo. Vystupující měli být lidé, kteří byli v poezii nějak spojení s internetem. Škatulka je to nešikovná, ale to vem čert.
Do Sobotky jsme vyrazili už poránu autem společně s Jonášem Hájkem a Ladislavem Zedníkem, na čtení nás totiž nakonec mělo vystupovat sedm: krom nás tří ještě Hana Hadincová, Nela Hanelová, Jitka Srbová a Eva Košinská, která ovšem nakonec nevystupovala.
První zastávka: tři rozespalí muži si v Mladé Boleslavi dávají kávu, dva z nich pokuřují. Řeč se točí mimo jiné i kolem toho, zda lze vážně používat výraz "internetová poezie" nebo "poezie vzešlá z internetu", co přesně znamená, jaké má využití a hranice. Krátce: je to pouze jeden z mnoha atributů, snad zajímavé označení pozadí, z kterého autor vychází, nicméně spíše označení komunikačního kanálu než stylu.
Druhá zastávka: tři muži parkují na náměstí v Sobotce a hádají, kdo z těch lidí je Lukáš Novosad, kterého znají jen z e-mailu a telefonu. Po rychlém obědě v bistru, které nabízí nepřeberné množství smažených jídel, káva a zákusek.
Čtení začínalo až ve čtyři, stihl jsem tedy ještě zajít na workshop Martina Kopty, který se pokoušel vysvětlit hrstce přítomných učitelek (jak mi bylo řečeno, tvoří poměrně velkou část návštěvníků festivalu) možná využití nových médií ve výuce. Jeho nápady byly skvělé (zmínil wikipedii i twitter). Ale nemohl jsem se ubrátnit dojmu, že většina publika je nestačila pobrat. A když se debata začala ubírat směrem, který neměl s výukou co dělat, utekl jsem na kofolu.
Přípravy na čtení začaly asi v půl čtvrté. Šest medvědů s Cibulkou to tedy nebylo, bylo to šest autorů s Novosadem. Šest židlí a stolek na pódiu pod reflektory, šest tradičně lehce nervózních postaviček.
Sál postupně částečně zaplní asi šedesát diváků (sám nevím, proč většinu tvoří ženy). Lukáš Novosad každého z nás krátce představuje, čteme v pořadí Zedník, Hanelová, Lipár, Hadincová, Hájek, Srbová každý asi deset minut. Přes reflektory není skoro vidět do publika - nová zkušenost při čtení poezie. Nakonec se koná ještě krátké kolečko přídavků. A pak už jen závěrečná podvečerní rozprava u piva.
(Nové básně Jonáše Hájka: civilnější než starší texty, v pozitivním slova smyslu obyčejnější a čisté. Slyšet texty Chagallova štěstí přímo z úst autorky bylo samozřejmě zajímavé, dostaly opět trochu jiný odstín - v první části sbírky rozhodně ještě naléhavější. Imaginace a jazyková zručnost Ladislava Zedníka jsou veliké, bylo tedy trochu obtížné texty naživo zachytit.)
Sobotka mě překvapila. Mohlo by se zdát, že věnovat ročník literární akce novým médiím až v roce 2009 je pozdě, ale třeba to nabízí aspoň částečný odstup od literárních serverů a dalších fenoménů. Program nabitý spoustou zajímavých vystoupení: Goldflam, Topinka, Fischerová, Skutr, EKG, přednášky o knihovně 21. století, o Creative Commons (mimochodem festivalový časopis je vydávaný také pod licencí CC)... Strávit na festivalu skutečně celý týden mohlo být hodně obohacující. Snad tedy za rok.
A mimochodem, poklona organizátorům: web, twitter, flickr i facebook. Tak to má být.
Za sebe nabízím tedy alespoň několik fotografií na flickru, část z nich je pořízená přímo z pódia v rámci našeho čtení.
Update 14/7: Svůj pohled na páteční čtení nabízí i Jitka Srbová na stránkách Wagonu s výrazně kvalitnějšími fotkami, než jaké mohu nabídnout já.
Do Sobotky jsme vyrazili už poránu autem společně s Jonášem Hájkem a Ladislavem Zedníkem, na čtení nás totiž nakonec mělo vystupovat sedm: krom nás tří ještě Hana Hadincová, Nela Hanelová, Jitka Srbová a Eva Košinská, která ovšem nakonec nevystupovala.
První zastávka: tři rozespalí muži si v Mladé Boleslavi dávají kávu, dva z nich pokuřují. Řeč se točí mimo jiné i kolem toho, zda lze vážně používat výraz "internetová poezie" nebo "poezie vzešlá z internetu", co přesně znamená, jaké má využití a hranice. Krátce: je to pouze jeden z mnoha atributů, snad zajímavé označení pozadí, z kterého autor vychází, nicméně spíše označení komunikačního kanálu než stylu.
Druhá zastávka: tři muži parkují na náměstí v Sobotce a hádají, kdo z těch lidí je Lukáš Novosad, kterého znají jen z e-mailu a telefonu. Po rychlém obědě v bistru, které nabízí nepřeberné množství smažených jídel, káva a zákusek.
Čtení začínalo až ve čtyři, stihl jsem tedy ještě zajít na workshop Martina Kopty, který se pokoušel vysvětlit hrstce přítomných učitelek (jak mi bylo řečeno, tvoří poměrně velkou část návštěvníků festivalu) možná využití nových médií ve výuce. Jeho nápady byly skvělé (zmínil wikipedii i twitter). Ale nemohl jsem se ubrátnit dojmu, že většina publika je nestačila pobrat. A když se debata začala ubírat směrem, který neměl s výukou co dělat, utekl jsem na kofolu.
Přípravy na čtení začaly asi v půl čtvrté. Šest medvědů s Cibulkou to tedy nebylo, bylo to šest autorů s Novosadem. Šest židlí a stolek na pódiu pod reflektory, šest tradičně lehce nervózních postaviček.
Sál postupně částečně zaplní asi šedesát diváků (sám nevím, proč většinu tvoří ženy). Lukáš Novosad každého z nás krátce představuje, čteme v pořadí Zedník, Hanelová, Lipár, Hadincová, Hájek, Srbová každý asi deset minut. Přes reflektory není skoro vidět do publika - nová zkušenost při čtení poezie. Nakonec se koná ještě krátké kolečko přídavků. A pak už jen závěrečná podvečerní rozprava u piva.
(Nové básně Jonáše Hájka: civilnější než starší texty, v pozitivním slova smyslu obyčejnější a čisté. Slyšet texty Chagallova štěstí přímo z úst autorky bylo samozřejmě zajímavé, dostaly opět trochu jiný odstín - v první části sbírky rozhodně ještě naléhavější. Imaginace a jazyková zručnost Ladislava Zedníka jsou veliké, bylo tedy trochu obtížné texty naživo zachytit.)
Sobotka mě překvapila. Mohlo by se zdát, že věnovat ročník literární akce novým médiím až v roce 2009 je pozdě, ale třeba to nabízí aspoň částečný odstup od literárních serverů a dalších fenoménů. Program nabitý spoustou zajímavých vystoupení: Goldflam, Topinka, Fischerová, Skutr, EKG, přednášky o knihovně 21. století, o Creative Commons (mimochodem festivalový časopis je vydávaný také pod licencí CC)... Strávit na festivalu skutečně celý týden mohlo být hodně obohacující. Snad tedy za rok.
A mimochodem, poklona organizátorům: web, twitter, flickr i facebook. Tak to má být.
Za sebe nabízím tedy alespoň několik fotografií na flickru, část z nich je pořízená přímo z pódia v rámci našeho čtení.
Update 14/7: Svůj pohled na páteční čtení nabízí i Jitka Srbová na stránkách Wagonu s výrazně kvalitnějšími fotkami, než jaké mohu nabídnout já.
sobota 13. června 2009
pondělí 1. června 2009
Tři dny ve Lvíčku slasti
Takový záskok jsem dělal poprvé. Jonáš Hájek měl jet spolu s Evou Košinskou do polského městečka zvaného Lwówek Śląski na Dni poezie a umění přečíst svou poezii.
Měl, ale nakonec bohužel nemohl, přestože všechno už bylo dohodnuté. Poprosil mě, jestli bych do Lwówku nejel jeho texty přečíst já. Taková nabídka se neodmítá.
V pátek v poledne jsme tedy s Evou sedli do auta a přes jisté překážky (ucpaný pražský okruh, počasí, polské silnice) jsme po čtvrté odpoledne vystupovali na náměstí malého města s dlouhou historií. Trochu pršelo.
Najít ve Lwówku historické centrum není nic extra obtížného - obklopují ho hradby a už zdálky o sobě dává vědět hned několika věžemi. Najít v centru radnici, ve které se celý kulturní podnik odehrával, je také snadné - krom několika panelových domů, jedné nebo dvou menších fabrik a asi třech kostelů tam totiž skoro nic dalšího není. A najít německého básníka Petera Gehrische, který celou akci spolu se svou okouzlující manželkou pořádal, ani nebylo třeba, našel nás po chvilce sám.
Je třeba podotknout, že ani já ani Eva nemluvíme právě skvěle německy. Ani polsky. Eva mluví skvěle italsky, já jsem pyšný na svou angličtinu. Ale Ital na Dnech poezie nebyl ani jeden a anglicky mluvit skoro nikdo nechtěl.
Všechno bylo tak nějak středoevropské. Jakoby hranice skutečně neexistovaly. Bilingvní paní Gehrischová na nás střídavě mluvila oběma klíčovými řečmi víkendu, tedy polštinou a němčinou, kterým jsme oba rozuměli, odpovídala ovšem spíše Eva - zpočátku převážně německy.
Abych nezapomněl, byli jsme s Evou na celé akci zřejmě nejmladší. Ale to je vlastně stejně podružné jako to, odkud kdo byl.
Páteční večer se točil okolo výstavy maleb Leonore Adler (hodně rostlin, hodně koček) a koncertu skupiny Gualaceo (hezká world music, místy snad zbytečně moc romantizující).
Spát v hotýlku u lwóweckého fotbalového hřiště. Nepopsatelné.
Sobotní matiné jako otevřené autorské čtení, do kterého přispělo hned několik dam z okolních městeček i malířka Adler. Nic, o čem by bylo nutné psát domů, snad s vyjímkou staršího malíře / básníka / cestovatele, který Lwówkem procházel v čapce, vytahané vestě a sandálech, pozoroval čtoucí básnířky a krátkými tahy črtal jejich podoby na kousky papíru.
Vyvrcholení celého víkendu: sobotní večer. Zaplněný sál radnice poslouchal poezii vždy v originále a v překladu do polštiny.
Po krátkém úvodu z úst Petera Gehrische tak svou poezii středoevropskému publiku nabídla nejdříve Eva Košinská (a publikum později vychvalovalo její neotřelé metafory).
Verše Jonáše Hájka jsem pak přečetl já, což (přes ne zrovna krátké Gehrischovo úvodní vysvětlování) přesto některé zmátlo a po vystoupení mě plácali po ramenou v domnění, že autorem jsem já.
Undine Materni byla natolik okouzlující, že jsme s Evou společně zakoupili její sbírku Die Tage kommen über den Fluss.
Nejsilnějším zážitkem je pro mě nicméně setkání s Hatifem Janabim, iráckým autorem, který už několik desítek let žije a učí ve Varšavě. Krom textů v polštině přidal na závěr i jeden arabsky. Hudba.
Na závěr vystoupil také místní rodák Wojciech Izaak Strugała, vřelý a upřímný. Okomentoval všechna předchozí vystoupení a přidal několik vlastních básní.
Co dál? Pohostinnost manželů Gehrischových nezná mezí - tolik jídla, tolik péče. Honorář, hezký vynález. Ve Lwowku nejsou hospody. Míchat fotografie ze dvou přístrojů je neestetické. Pokud se to stihne, Evě vyjdou básně v německém překladu.
Měl, ale nakonec bohužel nemohl, přestože všechno už bylo dohodnuté. Poprosil mě, jestli bych do Lwówku nejel jeho texty přečíst já. Taková nabídka se neodmítá.
V pátek v poledne jsme tedy s Evou sedli do auta a přes jisté překážky (ucpaný pražský okruh, počasí, polské silnice) jsme po čtvrté odpoledne vystupovali na náměstí malého města s dlouhou historií. Trochu pršelo.
Najít ve Lwówku historické centrum není nic extra obtížného - obklopují ho hradby a už zdálky o sobě dává vědět hned několika věžemi. Najít v centru radnici, ve které se celý kulturní podnik odehrával, je také snadné - krom několika panelových domů, jedné nebo dvou menších fabrik a asi třech kostelů tam totiž skoro nic dalšího není. A najít německého básníka Petera Gehrische, který celou akci spolu se svou okouzlující manželkou pořádal, ani nebylo třeba, našel nás po chvilce sám.
Je třeba podotknout, že ani já ani Eva nemluvíme právě skvěle německy. Ani polsky. Eva mluví skvěle italsky, já jsem pyšný na svou angličtinu. Ale Ital na Dnech poezie nebyl ani jeden a anglicky mluvit skoro nikdo nechtěl.
Všechno bylo tak nějak středoevropské. Jakoby hranice skutečně neexistovaly. Bilingvní paní Gehrischová na nás střídavě mluvila oběma klíčovými řečmi víkendu, tedy polštinou a němčinou, kterým jsme oba rozuměli, odpovídala ovšem spíše Eva - zpočátku převážně německy.
Abych nezapomněl, byli jsme s Evou na celé akci zřejmě nejmladší. Ale to je vlastně stejně podružné jako to, odkud kdo byl.
Páteční večer se točil okolo výstavy maleb Leonore Adler (hodně rostlin, hodně koček) a koncertu skupiny Gualaceo (hezká world music, místy snad zbytečně moc romantizující).
Spát v hotýlku u lwóweckého fotbalového hřiště. Nepopsatelné.
Sobotní matiné jako otevřené autorské čtení, do kterého přispělo hned několik dam z okolních městeček i malířka Adler. Nic, o čem by bylo nutné psát domů, snad s vyjímkou staršího malíře / básníka / cestovatele, který Lwówkem procházel v čapce, vytahané vestě a sandálech, pozoroval čtoucí básnířky a krátkými tahy črtal jejich podoby na kousky papíru.
Vyvrcholení celého víkendu: sobotní večer. Zaplněný sál radnice poslouchal poezii vždy v originále a v překladu do polštiny.
Po krátkém úvodu z úst Petera Gehrische tak svou poezii středoevropskému publiku nabídla nejdříve Eva Košinská (a publikum později vychvalovalo její neotřelé metafory).
Verše Jonáše Hájka jsem pak přečetl já, což (přes ne zrovna krátké Gehrischovo úvodní vysvětlování) přesto některé zmátlo a po vystoupení mě plácali po ramenou v domnění, že autorem jsem já.
Undine Materni byla natolik okouzlující, že jsme s Evou společně zakoupili její sbírku Die Tage kommen über den Fluss.
Nejsilnějším zážitkem je pro mě nicméně setkání s Hatifem Janabim, iráckým autorem, který už několik desítek let žije a učí ve Varšavě. Krom textů v polštině přidal na závěr i jeden arabsky. Hudba.
Na závěr vystoupil také místní rodák Wojciech Izaak Strugała, vřelý a upřímný. Okomentoval všechna předchozí vystoupení a přidal několik vlastních básní.
Co dál? Pohostinnost manželů Gehrischových nezná mezí - tolik jídla, tolik péče. Honorář, hezký vynález. Ve Lwowku nejsou hospody. Míchat fotografie ze dvou přístrojů je neestetické. Pokud se to stihne, Evě vyjdou básně v německém překladu.
čtvrtek 22. ledna 2009
Jonáš Hájek: Zvednout stavidla
Uplynulo několik měsíců od chvíle, kdy jsem odložil dočtenou Chybu a jejímu autorovi naťukal do mailu pár bezprostředních, nadšených dojmů. Dnes, když se mám nad touto knihou zamyslet znovu, nechce se mi básnit o tehdejším čtenářském zážitku ani přidávat k dobru nějaké životopisné detaily. Rád bych se analyticky zastavil u jedné zvláštnosti Chyby, totiž četného výskytu básní či veršovaných útvarů v prozaicky utvářeném textu.
Co znamená, že Marek Šindelka vstoupil na pole prózy? Nestojíme před gestem, zavrhujícím předchozí snahy v oblasti poezie, ani nemáme co do činění s nepříjemným zjištěním, že jsem žil v iluzi. Nejde o proměnu, a dokonce ani o dvě strany mince. Podobně jako u Pavla Kolmačky, jehož poetika je samozřejmě odlišná, zaznamenáváme v básních stejně jako v příběhu jeden a týž druh autorského vidění – který se nyní rozlil do větší plochy a byl podpořen fabulací. Znalost přírody, podaná bez romantických příkras, lyrické pasáže opouštějící interpunkci a také smysl pro rafinované uspořádání času zase připomínají práce Antonína Bajaji. U něj však užití lyriky souvisí s pudovým, intuitivním světem vlků, s jejich zvláštním způsobem dorozumívání. Proč však narážíme na básně v Chybě a jaká je jejich úloha?
V roce 2006 mluvil Marek v jednom rozhovoru o cyklu básní, který se bude jmenovat Chyba. Šlo o původní jádro knihy, posléze – asi půl intuitivně, půl konstruktivně – obalené příběhem. Jednu z těch básní, které nakonec v romanetu zůstaly, mi potom poslal; byla to ta nejdelší a nejsamostatnější z nich, s incipitem „Ta chvíle se natahuje jako medové vlákno“. Když si čtu její tehdejší verzi, se zájmem sleduji, jak málo změn musel autor udělat, aby do příběhu seděla. Trochu krátil, trochu měnil veršové předěly, připsal několik veršů o křiku narozeného dítěte, „který znamená nenávist / a bezmoc“; „dvacet jedna let mojeho života“ změnil na „třicet let mého života“. Mluvčím básně se stala postava Andreje – a báseň přes velmi malé množství změn dobře funguje. Její rámec není ani tolik protiváhou, jako spíš něčím, co z básně přirozeně vyplývá a co do ní zase vplývá. Vybíhá a vbíhá. Básně jsou s příběhem spojeny jemnými vlákny, chci-li nyní připomenout jeden z důležitých motivů knihy.
Z jedenácti veršových úseků, které zabírají plochu od několika řádek po několik stránek, se jich osm nalézá ve druhé ze tří částí knihy. To má svůj důvod. Na začátku se totiž seznamujeme se zápletkou a na konci děj graduje. V prostřední části se zabýváme rekonstrukcí osudu jedné postavy a na její sledování máme čas. Jak přibývá jejího zoufalství ze zlých událostí, přibývá i průhledů do nitra formou básně; vnitřek postavy nahlížíme jinou cestou než pomocí vnitřního monologu. Původně ne tolik osobní tón básní se stává osobnějším, sílí pozice lyrického já, které se ztotožňuje s Andrejem. Od slupky příběhu někdy přecházíme do vzdálenějších krajin: do představ bezpečí, něčeho nepřístupného nebo nepřítomného. Kontrast mezi volně přiřazenými básněmi a prozaickým tokem vět je zřejmý – ačkoli bych chtěl zdůraznit, že i tam najdeme mnoho poetických momentů. Naopak vnitřek básní je víceméně nekontrastní, působí jako téměř religiózní zastavení, modlitba. Básně plynou rozvážně, dávají si záležet na svém předmětu; významy a motivy se v nich jen pomalu přelévají, vyvažují. Většinou ovšem poté, co příběh vyústil do nějaké nepříliš utěšené situace: jejich hlavní funkcí je tedy podle mne regulovat či uvolnit bolest, nashromážděnou v postavách, a vedle toho aspoň na chvíli rozpustit hranici mezi čtenářem, autorem a jimi sdíleným fiktivním hrdinou. Zvednout stavidla.
„Jsem jen nádoba na bolest,“ říká v jednom místě Andrej – a tak je to i s básněmi. Jejich jazyk a vůbec jazyk celé knihy však bolestí není pokřiven, ani jej nezatěžují složité metafory toužící po uřknutí celé skutečnosti. Je čirý a v dobrém slova smyslu obyčejný. Tichá, nenápadná krása poměrně lehce srozumitelných básní znamená vlastně překvapivý přechod k prostému a přímému sdělování tam, kde se chtěl autor vyhnout jak ironii, tak zbytečnému komentování. Verše nastupují tam, kde próze jako by přestával stačit dech.
Básně Chyby samy o sobě by možná neměly dostatečný účin, možná, že původně vyvěraly ze vzpomínek jako osobní konfese. V hotové knize však vyvolávají příběh, a ten je za odměnu pozdvihuje na úroveň důvěrného dialogu se čtenářem stejně jako s okolním textem – dialogu, jemuž by pouhá osobní konfese mohla být spíše na škodu. Staly se kontrastem, průhledem do postav a vydýcháním; také sléváním prostorů a časů; a jak řečeno a možná ne úplně přesvědčivě dokázáno, pomalou ventilací bolestivého, a přesto plného prožitku světa.
Autor Chyby je zřejmě od počátku – o tom svědčí epické náběhy ve sbírce Strychnin – básník i prozaik. Jako by dobře věděl, že psaní o závratných chvílích se trochu vyčerpalo a že ve své nezředěné podobě je výsadou některých starších autorů, a tak natahuje chvíle jako medové vlákno a staví z nich příběh. Je autorem soustředěným, trpělivým a důsledně mladým. Zpod jeho zdánlivě snad až příliš bezelstného stylu prosvítá dobrá znalost reálu i studium, které přípravu díla provázelo. Neexhibuje, nemudruje, ale jde mu o vážné a podstatné věci. Přeji ti, Marku, v tomto angažovaném úsilí mnoho zdaru.
(Řeč, kterou Jonáš Hájek přednesl 20. ledna 2009 v café Fra jako úvod ke čtení Marka Šindelky z románu Chyba.)
Co znamená, že Marek Šindelka vstoupil na pole prózy? Nestojíme před gestem, zavrhujícím předchozí snahy v oblasti poezie, ani nemáme co do činění s nepříjemným zjištěním, že jsem žil v iluzi. Nejde o proměnu, a dokonce ani o dvě strany mince. Podobně jako u Pavla Kolmačky, jehož poetika je samozřejmě odlišná, zaznamenáváme v básních stejně jako v příběhu jeden a týž druh autorského vidění – který se nyní rozlil do větší plochy a byl podpořen fabulací. Znalost přírody, podaná bez romantických příkras, lyrické pasáže opouštějící interpunkci a také smysl pro rafinované uspořádání času zase připomínají práce Antonína Bajaji. U něj však užití lyriky souvisí s pudovým, intuitivním světem vlků, s jejich zvláštním způsobem dorozumívání. Proč však narážíme na básně v Chybě a jaká je jejich úloha?
V roce 2006 mluvil Marek v jednom rozhovoru o cyklu básní, který se bude jmenovat Chyba. Šlo o původní jádro knihy, posléze – asi půl intuitivně, půl konstruktivně – obalené příběhem. Jednu z těch básní, které nakonec v romanetu zůstaly, mi potom poslal; byla to ta nejdelší a nejsamostatnější z nich, s incipitem „Ta chvíle se natahuje jako medové vlákno“. Když si čtu její tehdejší verzi, se zájmem sleduji, jak málo změn musel autor udělat, aby do příběhu seděla. Trochu krátil, trochu měnil veršové předěly, připsal několik veršů o křiku narozeného dítěte, „který znamená nenávist / a bezmoc“; „dvacet jedna let mojeho života“ změnil na „třicet let mého života“. Mluvčím básně se stala postava Andreje – a báseň přes velmi malé množství změn dobře funguje. Její rámec není ani tolik protiváhou, jako spíš něčím, co z básně přirozeně vyplývá a co do ní zase vplývá. Vybíhá a vbíhá. Básně jsou s příběhem spojeny jemnými vlákny, chci-li nyní připomenout jeden z důležitých motivů knihy.
Z jedenácti veršových úseků, které zabírají plochu od několika řádek po několik stránek, se jich osm nalézá ve druhé ze tří částí knihy. To má svůj důvod. Na začátku se totiž seznamujeme se zápletkou a na konci děj graduje. V prostřední části se zabýváme rekonstrukcí osudu jedné postavy a na její sledování máme čas. Jak přibývá jejího zoufalství ze zlých událostí, přibývá i průhledů do nitra formou básně; vnitřek postavy nahlížíme jinou cestou než pomocí vnitřního monologu. Původně ne tolik osobní tón básní se stává osobnějším, sílí pozice lyrického já, které se ztotožňuje s Andrejem. Od slupky příběhu někdy přecházíme do vzdálenějších krajin: do představ bezpečí, něčeho nepřístupného nebo nepřítomného. Kontrast mezi volně přiřazenými básněmi a prozaickým tokem vět je zřejmý – ačkoli bych chtěl zdůraznit, že i tam najdeme mnoho poetických momentů. Naopak vnitřek básní je víceméně nekontrastní, působí jako téměř religiózní zastavení, modlitba. Básně plynou rozvážně, dávají si záležet na svém předmětu; významy a motivy se v nich jen pomalu přelévají, vyvažují. Většinou ovšem poté, co příběh vyústil do nějaké nepříliš utěšené situace: jejich hlavní funkcí je tedy podle mne regulovat či uvolnit bolest, nashromážděnou v postavách, a vedle toho aspoň na chvíli rozpustit hranici mezi čtenářem, autorem a jimi sdíleným fiktivním hrdinou. Zvednout stavidla.
„Jsem jen nádoba na bolest,“ říká v jednom místě Andrej – a tak je to i s básněmi. Jejich jazyk a vůbec jazyk celé knihy však bolestí není pokřiven, ani jej nezatěžují složité metafory toužící po uřknutí celé skutečnosti. Je čirý a v dobrém slova smyslu obyčejný. Tichá, nenápadná krása poměrně lehce srozumitelných básní znamená vlastně překvapivý přechod k prostému a přímému sdělování tam, kde se chtěl autor vyhnout jak ironii, tak zbytečnému komentování. Verše nastupují tam, kde próze jako by přestával stačit dech.
Básně Chyby samy o sobě by možná neměly dostatečný účin, možná, že původně vyvěraly ze vzpomínek jako osobní konfese. V hotové knize však vyvolávají příběh, a ten je za odměnu pozdvihuje na úroveň důvěrného dialogu se čtenářem stejně jako s okolním textem – dialogu, jemuž by pouhá osobní konfese mohla být spíše na škodu. Staly se kontrastem, průhledem do postav a vydýcháním; také sléváním prostorů a časů; a jak řečeno a možná ne úplně přesvědčivě dokázáno, pomalou ventilací bolestivého, a přesto plného prožitku světa.
Autor Chyby je zřejmě od počátku – o tom svědčí epické náběhy ve sbírce Strychnin – básník i prozaik. Jako by dobře věděl, že psaní o závratných chvílích se trochu vyčerpalo a že ve své nezředěné podobě je výsadou některých starších autorů, a tak natahuje chvíle jako medové vlákno a staví z nich příběh. Je autorem soustředěným, trpělivým a důsledně mladým. Zpod jeho zdánlivě snad až příliš bezelstného stylu prosvítá dobrá znalost reálu i studium, které přípravu díla provázelo. Neexhibuje, nemudruje, ale jde mu o vážné a podstatné věci. Přeji ti, Marku, v tomto angažovaném úsilí mnoho zdaru.
(Řeč, kterou Jonáš Hájek přednesl 20. ledna 2009 v café Fra jako úvod ke čtení Marka Šindelky z románu Chyba.)
úterý 4. listopadu 2008
Obrazem a odkazem: Hájek, Košinská, Lipár, Richterová, Zbořil
Během včerejšího večera se fotoaparátu chopila Jana Matějková, vybral jsem několik jejích fotografií.
V návaznosti na jejich včerejší první veřejné vystoupení zařazuji Sundays On Clarendon Road mezi odkazy.
Pro kohokoli, kdo třeba nestihl včerejší čtení, dávám k dispozici texty, které jsem měl připravené (a většinu z nich přečetl), a text letáků s krátkými profily všech autorů.
V návaznosti na jejich včerejší první veřejné vystoupení zařazuji Sundays On Clarendon Road mezi odkazy.
Pro kohokoli, kdo třeba nestihl včerejší čtení, dávám k dispozici texty, které jsem měl připravené (a většinu z nich přečetl), a text letáků s krátkými profily všech autorů.
pátek 1. února 2008
Slovem a obrazem: Máte svoje básníky!
Včerejší večer v kavárně Muzea Karlova Mostu byl velmi dobře obsazený. Čtyři výrazné talenty současné české poezie, tři nadané hudebnice. (Když jsem se Petra Borkovce, organizátora tohoto čtení, zeptal, jak se mu podařilo dát dohromady takovou sestavu, jen s úsměvem opáčil: "No, snažil jsem se.")
Zmiňovanými talenty jsou Jonáš Hájek, Ladislav Puršl, Jakub Řehák a Marek Šindelka. Jonáš a Marek jsou držiteli Ceny Jiřího Ortena. Jonáš a Jakub působí jako redaktoři na Totemu. Ladislav úspěšně publikuje nejen poezii, ale také recenze. Inu, skutečně velmi dobrá sestava. Ostatně texty, které zazněly, jen potvrdily úvodní pochvalná slova Petra Borkovce.
Jonáš Hájek začal několika postřehy a deníkovými záznamy, na které navázal několika novějšími texty. V hlavě mi i tentokrát utkvělo zejména následující.
Ladislav Puršl je pro mě strmě stoupající hvězdou, pokud se o něčem takovém dá v nevelké komunitě literárních tvůrců mluvit. V textech se často objevují zmínky o krajině jeho zamilovaného Žalova. Není se co divit. Kdo v těch místech byl, pochopí. Z tištěného programu večera přepisuji.
Jakubu Řehákovi brzy vyjde v nakladatelství Fra první sbírka poezie. Během svého vystoupení přečetl několik textů, v nichž vystupovaly kuchařky, nepletu-li se, i ten následující.
Marek Šindelka byl při svém vystoupení mírně roztěkaný. Přečetl několik básní z prvotiny Strychnin a jiné básně a své vystoupení zakončil ukázkou z chystané prózy nazvané Chyba. Jak zmínil Petr Borkovec, mělo jít původně o sbírku básní. Z textu (soudě z ukázky) je to místy znát. Příběh by se měl týkat mimo jiné pašeráků orchidejí.
Technická poznámka na závěr. Prostor kavárny MKM je příjemný, bohužel ne stoprocentně vhodný pro podniky tohoto typu. V části blíže kavárenskému pultu seděla většina publika. V části blíže "pódiu", kterým je jakési vyvýšené patro obyčejně vybavené dvěma kavárenskými stolky, sedělo diváků méně, ovšem byla tam většina vystupujících. Tři básníci seděli natěsnaní "v patře" u jednoho stolku s mikrofonem, čtvrtý hned vedle. Druhý stolek byl nahrazen varhanním positivem (to jsem si nevymyslel, tak to stojí v programu), za kterým seděla Jiřina Marešová, hned vedle ní pak Markéta Mazourová, která plnila měchy positivu a hrála na xylofon (?) a buben. Podstatně je, že oba prostory jsou částečně oddělené mírně zúženým průchodem. To se ukázalo jako zásadní problém - před vystoupením Ladislava Puršla se ženský hlas dožadoval toho, aby se pánové přišli ukázat dolů a mluvili nahlas. Na což pak došlo, takže pánové Řehák a Šindelka už byli v těsnějším kontaktu s publikem. (Nutno dodat, že hlas patřil Ladislavově mamince a Ladislav na výzvu reagoval smíchem a slovy "To je ale podpásovka, mami".)
Abych nezapomněl. Trio Irena Fürbachová (soprán), Markéta Mazourová (bicí), Jiřina Marešová (varhanní positiv) prokládalo vystoupení básníků dechberoucími skladbami. Soprán z metru a půl. Kdo neslyšel, těžko pochopí a ocení.
Osm fotek z celého večera jsem dal na flickr.
Zmiňovanými talenty jsou Jonáš Hájek, Ladislav Puršl, Jakub Řehák a Marek Šindelka. Jonáš a Marek jsou držiteli Ceny Jiřího Ortena. Jonáš a Jakub působí jako redaktoři na Totemu. Ladislav úspěšně publikuje nejen poezii, ale také recenze. Inu, skutečně velmi dobrá sestava. Ostatně texty, které zazněly, jen potvrdily úvodní pochvalná slova Petra Borkovce.
Jonáš Hájek začal několika postřehy a deníkovými záznamy, na které navázal několika novějšími texty. V hlavě mi i tentokrát utkvělo zejména následující.
Bianco
Přestáváš věřit, že se hmotně zvětší
při jízdě metrem v snícím pouzdru křeči
neviditelný papír, jenž ti prostě došel
po schodech s kymácejícím se listonošem
jak smlouva k podpisu, jak na záchodě,
když zvolna posouváš se k spodní vodě,
skousnuté rty – víš, mohlo to být skvělý –
napjatý za cestujícími těly –
spíš čekáš, že by (třeba krátce) zazněl,
kdybys jej ponořil do horké, husté lázně
v nádrži, do níž z různých stanic odtékáme
krví, co kape spárou z drobných ranek.
(převzato z A tempo Revue)
Ladislav Puršl je pro mě strmě stoupající hvězdou, pokud se o něčem takovém dá v nevelké komunitě literárních tvůrců mluvit. V textech se často objevují zmínky o krajině jeho zamilovaného Žalova. Není se co divit. Kdo v těch místech byl, pochopí. Z tištěného programu večera přepisuji.
Črta
Rychlý konec měsíce. Uspěchaný
listopadový vpád zimy. Nesklizeno.
Vymletý čas už bobtná a kvasí, bude tlít.
Aniž by hon vůbec započal, už je skončen.
Z jelena října zbylo jen lysé paroží.
Je stržená koruna stromu. Ostře a výhružně září
její tahy štětcem tmy nad kopcem Žalova.
Můžeme překročit sebe, co tu tak ležíme propadaní
do svých představ jako do žárových hrobů?
Kdesi nad dávnou cihelnou svítá prach.
Jakubu Řehákovi brzy vyjde v nakladatelství Fra první sbírka poezie. Během svého vystoupení přečetl několik textů, v nichž vystupovaly kuchařky, nepletu-li se, i ten následující.
Kuchařky
Variace na E. Boka č.1
Z celého gymnázia už jenom krásné kuchařky
ráno vycházejí před budovu
a sledují mlhu, co stoupá od zničeného města
k proskleným dveřím lycea.
Kuchařky kouří svoji první cigaretu
a čekají co se stane, zatímco v hrnci
bublá mléčná polévka.
Marek Šindelka byl při svém vystoupení mírně roztěkaný. Přečetl několik básní z prvotiny Strychnin a jiné básně a své vystoupení zakončil ukázkou z chystané prózy nazvané Chyba. Jak zmínil Petr Borkovec, mělo jít původně o sbírku básní. Z textu (soudě z ukázky) je to místy znát. Příběh by se měl týkat mimo jiné pašeráků orchidejí.
maminka nabourala na dálnici
anděl smrti
se vlnil na boku auta
pohyboval se rychle
sto čtyřicet kilometrů v hodině
obtékal karoserii
měl drápy jako holub
těmi se dostal dovnitř
když se auto dotklo svodidel
(ze sbírky Strychnin a jiné básně, převzato z nehybnosti)
Technická poznámka na závěr. Prostor kavárny MKM je příjemný, bohužel ne stoprocentně vhodný pro podniky tohoto typu. V části blíže kavárenskému pultu seděla většina publika. V části blíže "pódiu", kterým je jakési vyvýšené patro obyčejně vybavené dvěma kavárenskými stolky, sedělo diváků méně, ovšem byla tam většina vystupujících. Tři básníci seděli natěsnaní "v patře" u jednoho stolku s mikrofonem, čtvrtý hned vedle. Druhý stolek byl nahrazen varhanním positivem (to jsem si nevymyslel, tak to stojí v programu), za kterým seděla Jiřina Marešová, hned vedle ní pak Markéta Mazourová, která plnila měchy positivu a hrála na xylofon (?) a buben. Podstatně je, že oba prostory jsou částečně oddělené mírně zúženým průchodem. To se ukázalo jako zásadní problém - před vystoupením Ladislava Puršla se ženský hlas dožadoval toho, aby se pánové přišli ukázat dolů a mluvili nahlas. Na což pak došlo, takže pánové Řehák a Šindelka už byli v těsnějším kontaktu s publikem. (Nutno dodat, že hlas patřil Ladislavově mamince a Ladislav na výzvu reagoval smíchem a slovy "To je ale podpásovka, mami".)
Abych nezapomněl. Trio Irena Fürbachová (soprán), Markéta Mazourová (bicí), Jiřina Marešová (varhanní positiv) prokládalo vystoupení básníků dechberoucími skladbami. Soprán z metru a půl. Kdo neslyšel, těžko pochopí a ocení.
Osm fotek z celého večera jsem dal na flickr.
středa 12. prosince 2007
Vlakem na Auta, vlakem zpět
Do Ostravy na křest nové sbírky Petra Hrušky nazvané Auta vjíždějí do lodí jsem se vypravil s Jonášem Hájkem. Byl pozvaný jako jeden z hostů a na cesty je to moc dobrý společník. Nasedli jsme do pendolina, abychom do Ostravy dorazili včas, což bylo, jak se později ukázalo, správné rozhodnutí - vlak dojel v určenou dobu a navíc spolu s námi vezl i dalšího hosta večera, zpěvačku Feng-yün Song. Třetí (ovšem nikoli poslední) host, Ivan Martin Jirous, vyrazil o dost dříve než my. Ale jemu České dráhy nepřály. Namísto ve dvě dorazil okolo čtvrté. (Na nádraží jsme se s ním minuli, ale potkal ho jiný účastník křtu, Martin Stöhr, který se za vydavatelství Host přijel na nový přírůstek do edice ReX také podívat.)
Antikvariát, galerie a klub Fiducia byl v šest hodin, na kdy byl stanovený začátek, plný. Kdo neukořistil včas židli, musel stát, kdo má krátké nohy a je méně průbojný, asi toho moc neviděl a neslyšel.
Petr Hruška na úvod ozřejmil co se bude dít a krátkou promluvou a dvěma básněmi z nové sbírky uvedl (stejně jako ve zbytku večera i všechny ostatního) svého prvního hosta, Jonáše Hájka, který u malého stolku s lampou přečetl asi desítku svých básní. Petr Hruška mezitím usedl na zem do kouta a poslouchal. (To místo a koncentrace mu zůstaly po většinu času.)
Po Jonášovi následovalo první hudební vystoupení. Norská trojka (ve složení Yvetta Ellerová a Dita Eibenová) zahrála a zazpívala Petrovi na přání a diváci pouze užasle seděli, poslouchali čistý, ale zvláštním způsobem drsný zpěv.
Spisovatel Jan Balabán, který vystoupil jako třetí z hostů, nedal k lepšímu některou ze svých povídek, ale zamyšlení. A nemohl podle mého udělat lépe.
Už zmiňovaná Feng-yün Song zazpívala čínskou i mongolskou lidovou píseň, zazpívala i vlastní píseň a přednesla čínskou báseň (samozřejmě čínsky). Ve srovnání s Norskou trojkou působila dojmem až neskutečně uhlazeným. Jemná gesta, která doprovázela zpěv, byla možná blíž tomu, co si pamatuji z těch několika málo lekcí tchaj-ťi, než pohybům operních pěvců.
Posledním hostem, kterého Petr Hruška pozval, byl Ivan Martin Jirous. A přestože ne všechny texty se mnou rezonovaly, u některých jsem zažíval příjemný údiv. Ostatně už jen sama Jirousova přítomnost vyvolávala zvláštní chvění.
Večer později pokračoval v divadelním klubu a byl plný méně i více závažných hovorů (asi těžko lze zapomenout na ten nejrozsáhlejší věnovaný poezii a osobě Karla Šiktance) a také piva a kořalky.
Video ze začátku večera: Petr Hruška
(Už jen do závorky. Před druhou ranní jsme s Jonášem zvedli kotvy a vypravili se na nádraží - v půl třetí nám měl jet vlak. Pobavilo nás, když jsme zjistili, že předchozí vlak mířící do Prahy, který měl jet v 0.45 má nahlášené zpoždění 95 minut. Méně veselí jsme byli po návštěvě nádražního bistra - nelze doporučit ani "fischburger", který obsahuje pouze dva rybí prsty a kečup, ani bagetku "cvalík", ve které se skrývají dvě kolečka salámu, plátek sýra, okurka a snítka petrželky. Takřka úplně mě humor opustil v okamžiku, kdy zpoždění našeho vlaku bylo už 50 minut. Nakonec byl zpožděný o hodinu. Dalších asi 45 minut nabral cestou.)
Všechny fotografie z večera
Všechna videa z večera (na YouTube):
(Drobná technická poznámka: videa jsem natáčel malým kompaktním digitálním fotoaparátem v místnosti, kde bylo málo světla. Obraz proto není dokonalý.)
Antikvariát, galerie a klub Fiducia byl v šest hodin, na kdy byl stanovený začátek, plný. Kdo neukořistil včas židli, musel stát, kdo má krátké nohy a je méně průbojný, asi toho moc neviděl a neslyšel.
Petr Hruška na úvod ozřejmil co se bude dít a krátkou promluvou a dvěma básněmi z nové sbírky uvedl (stejně jako ve zbytku večera i všechny ostatního) svého prvního hosta, Jonáše Hájka, který u malého stolku s lampou přečetl asi desítku svých básní. Petr Hruška mezitím usedl na zem do kouta a poslouchal. (To místo a koncentrace mu zůstaly po většinu času.)
Po Jonášovi následovalo první hudební vystoupení. Norská trojka (ve složení Yvetta Ellerová a Dita Eibenová) zahrála a zazpívala Petrovi na přání a diváci pouze užasle seděli, poslouchali čistý, ale zvláštním způsobem drsný zpěv.
Spisovatel Jan Balabán, který vystoupil jako třetí z hostů, nedal k lepšímu některou ze svých povídek, ale zamyšlení. A nemohl podle mého udělat lépe.
Už zmiňovaná Feng-yün Song zazpívala čínskou i mongolskou lidovou píseň, zazpívala i vlastní píseň a přednesla čínskou báseň (samozřejmě čínsky). Ve srovnání s Norskou trojkou působila dojmem až neskutečně uhlazeným. Jemná gesta, která doprovázela zpěv, byla možná blíž tomu, co si pamatuji z těch několika málo lekcí tchaj-ťi, než pohybům operních pěvců.
Posledním hostem, kterého Petr Hruška pozval, byl Ivan Martin Jirous. A přestože ne všechny texty se mnou rezonovaly, u některých jsem zažíval příjemný údiv. Ostatně už jen sama Jirousova přítomnost vyvolávala zvláštní chvění.
Večer později pokračoval v divadelním klubu a byl plný méně i více závažných hovorů (asi těžko lze zapomenout na ten nejrozsáhlejší věnovaný poezii a osobě Karla Šiktance) a také piva a kořalky.
Video ze začátku večera: Petr Hruška
(Už jen do závorky. Před druhou ranní jsme s Jonášem zvedli kotvy a vypravili se na nádraží - v půl třetí nám měl jet vlak. Pobavilo nás, když jsme zjistili, že předchozí vlak mířící do Prahy, který měl jet v 0.45 má nahlášené zpoždění 95 minut. Méně veselí jsme byli po návštěvě nádražního bistra - nelze doporučit ani "fischburger", který obsahuje pouze dva rybí prsty a kečup, ani bagetku "cvalík", ve které se skrývají dvě kolečka salámu, plátek sýra, okurka a snítka petrželky. Takřka úplně mě humor opustil v okamžiku, kdy zpoždění našeho vlaku bylo už 50 minut. Nakonec byl zpožděný o hodinu. Dalších asi 45 minut nabral cestou.)
Všechny fotografie z večera
Všechna videa z večera (na YouTube):
(Drobná technická poznámka: videa jsem natáčel malým kompaktním digitálním fotoaparátem v místnosti, kde bylo málo světla. Obraz proto není dokonalý.)
sobota 1. prosince 2007
Opožděné fotografie
Po více než měsíci od společného vystoupení Evy Košinské, Jonáše Hájka, Honzy Těsnohlídka, Jonáše Zbořila a mě v Krásných ztrátách přihazuji z tohoto večera několik fotek, které dorazily mailem.
(foto: Štěpánka Červinková)
(foto: Štěpánka Červinková)
pátek 30. listopadu 2007
Hůlová, Hájek, Bělunková, Borkovec
Hůlová, Hájek, Bělunková, Borkovec - taková krásná rovnováha. Včerejší čtení v kavárně Muzea Karlova mostu se konalo jako jakési pokračování ceremoniálu, při kterém se před nedávnem předávala Cena Jiřího Ortena. Měla to být příležitost pro oba oceněné, Petru Hůlovou a Jonáše Hájka, aby ze svých oceněných knížek, tedy Umělohmotného třípokoje a Suti, přečetli rozsáhlejší ukázky, než na které byl čas v Brožíkově sále pražské radnice.
Včerejší večer byl nabitý - (minimálně) na dalších třech místech v Praze se konaly zajímavé literární akce, přičemž na večeru Wagonu v Obratníku (o kterém píše Šumař) měl dokonce vystupovat právě Petr Borkovec.
Chvilku po sedmé hodině Petr Borkovec večer v zajímavém prostoru kavárny zahájil a vysvětlil, že zatímco Jonáše Hájka krátkým slovem a několika otázkami představí Libuše Bělunková (členka poroty, šéfredaktorka A2), u Petry Hůlové se stejné role měl ujmout Pavel Kosatík. Ten se ale bohužel nemohl dostavit a jeho role se tak ujal právě Petr Borkovec.
Dvě věci z tohoto čtení pro mě dělají zvláštní zážitek. Jednak místo, ze kterého promlouvali Hůlová, Bělunková a Hájek, bylo "o patro výš" než diváci (jak je vidět na fotkách). A pak - ze stejné výšky k nim zněla i hudba v podání akordeonistky Jany Bezpalcové, která byla úchvatná.
Asi nemá smysl zmiňovat se o tom, že Libuše Bělunková zopakovala svá pochvalná slova na adresu Jonášovy sbírky a uvedla párkrát Jonáše do rozpaků, ani o tom, že Jonáš přednesl zcela suveréně nové texty i ukázky ze Suti. Petr Borkovec pak citoval z F. X. Šaldy o těžkostech při porotcování a přidal k lepšímu čerstvou historku o tom, kterak mu dámy na poště odmítly rozmnožit texty s ukázkou z Petřiny knihy s tím, že takové věci prostě kopírovat nebudou, aby nakonec podlehly Borkovcovu naléhání a texty okopírovaly, ale pouze pětkrát. Petra Hůlová pak předvedla to, čím je její knížka silná - jazyk. Próza z jejích úst plynula a, mám-li to poměřovat podle sebe, nechávala přítomné, aby se zcela ponořili a nechali se unášet.
Zmínil jsem se už, že ten večer bylo v kavárně vše za 35 korun? Nejen víno a káva, ale i výtečné dortíky. Pěkný způsob, jak ukázat svou náklonnost literatuře.
Včerejší večer byl nabitý - (minimálně) na dalších třech místech v Praze se konaly zajímavé literární akce, přičemž na večeru Wagonu v Obratníku (o kterém píše Šumař) měl dokonce vystupovat právě Petr Borkovec.
Chvilku po sedmé hodině Petr Borkovec večer v zajímavém prostoru kavárny zahájil a vysvětlil, že zatímco Jonáše Hájka krátkým slovem a několika otázkami představí Libuše Bělunková (členka poroty, šéfredaktorka A2), u Petry Hůlové se stejné role měl ujmout Pavel Kosatík. Ten se ale bohužel nemohl dostavit a jeho role se tak ujal právě Petr Borkovec.
Dvě věci z tohoto čtení pro mě dělají zvláštní zážitek. Jednak místo, ze kterého promlouvali Hůlová, Bělunková a Hájek, bylo "o patro výš" než diváci (jak je vidět na fotkách). A pak - ze stejné výšky k nim zněla i hudba v podání akordeonistky Jany Bezpalcové, která byla úchvatná.
Asi nemá smysl zmiňovat se o tom, že Libuše Bělunková zopakovala svá pochvalná slova na adresu Jonášovy sbírky a uvedla párkrát Jonáše do rozpaků, ani o tom, že Jonáš přednesl zcela suveréně nové texty i ukázky ze Suti. Petr Borkovec pak citoval z F. X. Šaldy o těžkostech při porotcování a přidal k lepšímu čerstvou historku o tom, kterak mu dámy na poště odmítly rozmnožit texty s ukázkou z Petřiny knihy s tím, že takové věci prostě kopírovat nebudou, aby nakonec podlehly Borkovcovu naléhání a texty okopírovaly, ale pouze pětkrát. Petra Hůlová pak předvedla to, čím je její knížka silná - jazyk. Próza z jejích úst plynula a, mám-li to poměřovat podle sebe, nechávala přítomné, aby se zcela ponořili a nechali se unášet.
Zmínil jsem se už, že ten večer bylo v kavárně vše za 35 korun? Nejen víno a káva, ale i výtečné dortíky. Pěkný způsob, jak ukázat svou náklonnost literatuře.
neděle 4. listopadu 2007
Velký Orten
Pst. Já už vím, kdo dostane letošní Cenu Jiřího Ortena. Budou dva. A jednoho znám dokonce osobně - moc dobrý pocit mimochodem.
Gratulace Jonáši Hájkovi a Petře Hůlové!
Petra Hůlová cenu dostane za Umělohmotný třípokoj, který vyšel v Torstu, Jonáš Hájek pak za svou básnickou prvotinu Suť, kterou mu vydali ve Fra (a o které už tu byla řeč). Předání ceny proběhne v úterý 13. listopadu v Brožíkově sále pražské Staroměstské radnice ve tři hodiny odpoledne.
Kdo ví, možná budeme v Jonášově případě svědky zrodu vlny úspěšných autorů, kteří vzešli z líhně literárních serverů. Bylo by to pěkné například s ohledem na to, že v nedávno vyšlé Antologii české poezie se objevuje skupina autorů "internetové poezie" - uznalé pokývnutí směrem k Jitce N. Srbové (WagonCenu Jiřího Ortena. Budou dva. A jednoho znám dokonce osobně - moc dobrý pocit mimochodem.
Gratulace Jonáši Hájkovi a Petře Hůlové!
Petra Hůlová cenu dostane za Umělohmotný třípokoj, který vyšel v Torstu, Jonáš Hájek pak za svou básnickou prvotinu Suť, kterou mu vydali ve Fra (a o které už tu byla řeč). Předání ceny proběhne v úterý 13. listopadu v Brožíkově sále pražské Staroměstské radnice ve tři hodiny odpoledne.
Kdo ví, možná budeme v Jonášově případě svědky zrodu vlny úspěšných autorů, kteří vzešli z líhně literárních serverů. Bylo by to pěkné například s ohledem na to, že v nedávno vyšlé Antologii české poezie se objevuje skupina autorů "internetové poezie" - uznalé pokývnutí směrem k Jitce N. Srbové (WagonCenu Jiřího Ortena. Budou dva. A jednoho znám dokonce osobně - moc dobrý pocit mimochodem.
Gratulace Jonáši Hájkovi a Petře Hůlové!
Petra Hůlová cenu dostane za Umělohmotný třípokoj, který vyšel v Torstu, Jonáš Hájek pak za svou básnickou prvotinu Suť, kterou mu vydali ve Fra (a o které už tu byla řeč). Předání ceny proběhne v úterý 13. listopadu v Brožíkově sále pražské Staroměstské radnice ve tři hodiny odpoledne.
Kdo ví, možná budeme v Jonášově případě svědky zrodu vlny úspěšných autorů, kteří vzešli z líhně literárních serverů. Bylo by to pěkné například s ohledem na to, že v nedávno vyšlé Antologii české poezie se objevuje skupina autorů "internetové poezie" - uznalé pokývnutí směrem k Jitce N. Srbové (Wagon), která byla editorkou této sekce antologie. Ta na mou poznámku o možné počínající vlně úspěšných básníků ochovaných webem odvětila:
Gratulace Jonáši Hájkovi a Petře Hůlové!
Petra Hůlová cenu dostane za Umělohmotný třípokoj, který vyšel v Torstu, Jonáš Hájek pak za svou básnickou prvotinu Suť, kterou mu vydali ve Fra (a o které už tu byla řeč). Předání ceny proběhne v úterý 13. listopadu v Brožíkově sále pražské Staroměstské radnice ve tři hodiny odpoledne.
Kdo ví, možná budeme v Jonášově případě svědky zrodu vlny úspěšných autorů, kteří vzešli z líhně literárních serverů. Bylo by to pěkné například s ohledem na to, že v nedávno vyšlé Antologii české poezie se objevuje skupina autorů "internetové poezie" - uznalé pokývnutí směrem k Jitce N. Srbové (Wagon), která byla editorkou této sekce antologie. Ta na mou poznámku o možné počínající vlně úspěšných básníků ochovaných webem odvětila:
Gratulace Jonáši Hájkovi a Petře Hůlové!
Petra Hůlová cenu dostane za Umělohmotný třípokoj, který vyšel v Torstu, Jonáš Hájek pak za svou básnickou prvotinu Suť, kterou mu vydali ve Fra (a o které už tu byla řeč). Předání ceny proběhne v úterý 13. listopadu v Brožíkově sále pražské Staroměstské radnice ve tři hodiny odpoledne.
Kdo ví, možná budeme v Jonášově případě svědky zrodu vlny úspěšných autorů, kteří vzešli z líhně literárních serverů. Bylo by to pěkné například s ohledem na to, že v nedávno vyšlé Antologii české poezie se objevuje skupina autorů "internetové poezie" - uznalé pokývnutí směrem k Jitce N. Srbové (Wagon), která byla editorkou této sekce antologie. Ta na mou poznámku o možné počínající vlně úspěšných básníků ochovaných webem odvětila:
Gratulace Jonáši Hájkovi a Petře Hůlové!
Petra Hůlová cenu dostane za Umělohmotný třípokoj, který vyšel v Torstu, Jonáš Hájek pak za svou básnickou prvotinu Suť, kterou mu vydali ve Fra (a o které už tu byla řeč). Předání ceny proběhne v úterý 13. listopadu v Brožíkově sále pražské Staroměstské radnice ve tři hodiny odpoledne.
Kdo ví, možná budeme v Jonášově případě svědky zrodu vlny úspěšných autorů, kteří vzešli z líhně literárních serverů. Bylo by to pěkné například s ohledem na to, že v nedávno vyšlé Antologii české poezie se objevuje skupina autorů "internetové poezie" - uznalé pokývnutí směrem k Jitce N. Srbové (WagonCenu Jiřího Ortena. Budou dva. A jednoho znám dokonce osobně - moc dobrý pocit mimochodem.
Gratulace Jonáši Hájkovi a Petře Hůlové!
Petra Hůlová cenu dostane za Umělohmotný třípokoj, který vyšel v Torstu, Jonáš Hájek pak za svou básnickou prvotinu Suť, kterou mu vydali ve Fra (a o které už tu byla řeč). Předání ceny proběhne v úterý 13. listopadu v Brožíkově sále pražské Staroměstské radnice ve tři hodiny odpoledne.
Kdo ví, možná budeme v Jonášově případě svědky zrodu vlny úspěšných autorů, kteří vzešli z líhně literárních serverů. Bylo by to pěkné například s ohledem na to, že v nedávno vyšlé Antologii české poezie se objevuje skupina autorů "internetové poezie" - uznalé pokývnutí směrem k Jitce N. Srbové (WagonCenu Jiřího Ortena. Budou dva. A jednoho znám dokonce osobně - moc dobrý pocit mimochodem.
Gratulace Jonáši Hájkovi a Petře Hůlové!
Petra Hůlová cenu dostane za Umělohmotný třípokoj, který vyšel v Torstu, Jonáš Hájek pak za svou básnickou prvotinu Suť, kterou mu vydali ve Fra (a o které už tu byla řeč). Předání ceny proběhne v úterý 13. listopadu v Brožíkově sále pražské Staroměstské radnice ve tři hodiny odpoledne.
Kdo ví, možná budeme v Jonášově případě svědky zrodu vlny úspěšných autorů, kteří vzešli z líhně literárních serverů. Bylo by to pěkné například s ohledem na to, že v nedávno vyšlé Antologii české poezie se objevuje skupina autorů "internetové poezie" - uznalé pokývnutí směrem k Jitce N. Srbové (Wagon), která byla editorkou této sekce antologie. Ta na mou poznámku o možné počínající vlně úspěšných básníků ochovaných webem odvětila:
To je dost možné. Koneckonců kdo z tvůrců mladších 30 let ignoruje internet... Ten trend bude jen houstnout.Cenu Jiřího Ortena. Budou dva. A jednoho znám dokonce osobně - moc dobrý pocit mimochodem.
Gratulace Jonáši Hájkovi a Petře Hůlové!
Petra Hůlová cenu dostane za Umělohmotný třípokoj, který vyšel v Torstu, Jonáš Hájek pak za svou básnickou prvotinu Suť, kterou mu vydali ve Fra (a o které už tu byla řeč). Předání ceny proběhne v úterý 13. listopadu v Brožíkově sále pražské Staroměstské radnice ve tři hodiny odpoledne.
Kdo ví, možná budeme v Jonášově případě svědky zrodu vlny úspěšných autorů, kteří vzešli z líhně literárních serverů. Bylo by to pěkné například s ohledem na to, že v nedávno vyšlé Antologii české poezie se objevuje skupina autorů "internetové poezie" - uznalé pokývnutí směrem k Jitce N. Srbové (Wagon), která byla editorkou této sekce antologie. Ta na mou poznámku o možné počínající vlně úspěšných básníků ochovaných webem odvětila:
To je dost možné. Koneckonců kdo z tvůrců mladších 30 let ignoruje internet... Ten trend bude jen houstnout.Cenu Jiřího Ortena. Budou dva. A jednoho znám dokonce osobně - moc dobrý pocit mimochodem.
Gratulace Jonáši Hájkovi a Petře Hůlové!
Petra Hůlová cenu dostane za Umělohmotný třípokoj, který vyšel v Torstu, Jonáš Hájek pak za svou básnickou prvotinu Suť, kterou mu vydali ve Fra (a o které už tu byla řeč). Předání ceny proběhne v úterý 13. listopadu v Brožíkově sále pražské Staroměstské radnice ve tři hodiny odpoledne.
Kdo ví, možná budeme v Jonášově případě svědky zrodu vlny úspěšných autorů, kteří vzešli z líhně literárních serverů. Bylo by to pěkné například s ohledem na to, že v nedávno vyšlé Antologii české poezie se objevuje skupina autorů "internetové poezie" - uznalé pokývnutí směrem k Jitce N. Srbové (Wagon), která byla editorkou této sekce antologie. Ta na mou poznámku o možné počínající vlně úspěšných básníků ochovaných webem odvětila:
To je dost možné. Koneckonců kdo z tvůrců mladších 30 let ignoruje internet... Ten trend bude jen houstnout.(Mimochodem, zrovna včera Jonáš Hájek pronesl několik kritických vět na adresu označení "internetová poezie", které se ostatně objevuje přímo ve zmíněné antologii. Že prý to vypadá, jakoby měl být rozdíl mezi poezií tištěnou a poezií zveřejněnou na internetu, což je samozřejmě nesmysl.)
úterý 30. října 2007
Čtení ve Ztrátách
(foto: Dana Lipárová)
Ano, Ztráty byly plné. Sám to ještě zcela nechápu, ale pětici autorů (v pořadí v jakém jsme četli: Zbořil, Košinská, Těsnohlídek, Hájek, Lipár) se podařilo zaplnit celý zadní "sál" kavárný Krásný ztráty, dokonce do té míry, že někteří pozdě příchozí seděli vepředu před "pódiem" a jiní postávali zcela vzadu.
(foto: Dana Lipárová)
V sedm hodin, hodinu před plánovaným začátkem, to ještě ani zdaleka nevypadalo tak optimisticky. Kavárna byla průměrně obsazená, asi tak, jak bývá v pondělí večer zvykem. V zadní místnosti, kde se mělo čtení odehrávat, bylo prázdno, chladno a na stolech byly čajové svíčky. Neuběhlo ani půl hodiny a stolky byly zpoloviny obsazené. V osm hodin už si nebylo kam sednout. Účinkující tak zvolna přešli od vět typu "Bude prima, pokud nebudeme v přesile" k větám
(foto: Dana Lipárová)
S pomocí Jonáše Hájka, který v první polovině večer seděl u piána a který několika tóny upozornil diváky, že přišla ona chvíle, jsem čtení zahájil. Jonáš Zbořil
...a věru mě potěšil, opravdu se mi líbí, jak ho ta literatura zjevně baví...a zlepšuje se, jen co ho pozoruju.Eva Košinská alias kalais, jediná žena mezi čtyřmi muži, se nezalekla muže s nahrávacím zařízením a vnesla do ztichlého sálu kavárny specifickou jemnost. Jan Těsnohlídek ml., který uzavíral první polovinu autorského čtení, mezi posluchače vrhal své
No přinejmenším některý ty obrazy byly děsně silný.
(foto: Dana Lipárová)
Po krátké přestávce upoutal pozornost publika Jonáš Zbořil úryvkem z Gershwinovy Summertime a uvedl předposledního z autorů večera, Jonáše Hájka. Suverénní projev básníka, který letos knižně debutoval (jeho sbírka Suť vyšla v nakladatelství Fra). Oficiální část večera jsem pak uzavřel já. Mohla začít ta neoficiální.
(foto: Dana Lipárová)
Jen pro úplnost, krátké profily všech zúčastněných, které jsme rozhodili na stolky v kavárně na letácích:
Jonáš Hájek (*1984) je jedním z redaktorů literárního serveru Totem, kde zároveň publikuje pod nickem Jonáš. Studuje hudební vědu na FF UK. Letos v dubnu mu v nakladatelství Fra vyšla prvotina Suť.
Eva Košinská (*1983) studuje Komparatistiku a bohemistiku na FF UK. Publikuje časopisecky.
Ondřej Lipár (*1981) studuje na FSV UK. Publikuje na svém blogu, příležitostně i v časopisech. V roce 2004 debutoval sbírkou Skořápky.
Jan Těsnohlídek ml. (*1987) studuje knihovnictví a informační studia na FF UK. Publikuje na serveru Písmák pod nickem jt.
Jonáš Zbořil (*1988) studuje češtinu a angličtinu na PEDF UK. Publikuje na kulturně zaměřeném webu Peach Pit. Jeho texty jsou nyní k nalezení i v časopise Divoké víno.
středa 23. května 2007
Suť
Jonáš Hájek včera ve Fra představil svou debutovou sbírku Suť. O úvod se postaral Petr Borkovec, o krátkou esej o knize a Jonášově poezii Jiří Zizler, o zajímavý hudební vstup houslista Alexej Aslamas.
(Mám několik fotek, ale bude potřeba je probrat. Do té doby přikládám Reginu Spektor, která hrála celý večer z CD.)
update 22:18:
Několik fotografií je zde. Jedna na ochutnání.
(Mám několik fotek, ale bude potřeba je probrat. Do té doby přikládám Reginu Spektor, která hrála celý večer z CD.)
update 22:18:
Několik fotografií je zde. Jedna na ochutnání.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)