Uplynulo několik měsíců od chvíle, kdy jsem odložil dočtenou Chybu a jejímu autorovi naťukal do mailu pár bezprostředních, nadšených dojmů. Dnes, když se mám nad touto knihou zamyslet znovu, nechce se mi básnit o tehdejším čtenářském zážitku ani přidávat k dobru nějaké životopisné detaily. Rád bych se analyticky zastavil u jedné zvláštnosti Chyby, totiž četného výskytu básní či veršovaných útvarů v prozaicky utvářeném textu.
Co znamená, že Marek Šindelka vstoupil na pole prózy? Nestojíme před gestem, zavrhujícím předchozí snahy v oblasti poezie, ani nemáme co do činění s nepříjemným zjištěním, že jsem žil v iluzi. Nejde o proměnu, a dokonce ani o dvě strany mince. Podobně jako u Pavla Kolmačky, jehož poetika je samozřejmě odlišná, zaznamenáváme v básních stejně jako v příběhu jeden a týž druh autorského vidění – který se nyní rozlil do větší plochy a byl podpořen fabulací. Znalost přírody, podaná bez romantických příkras, lyrické pasáže opouštějící interpunkci a také smysl pro rafinované uspořádání času zase připomínají práce Antonína Bajaji. U něj však užití lyriky souvisí s pudovým, intuitivním světem vlků, s jejich zvláštním způsobem dorozumívání. Proč však narážíme na básně v Chybě a jaká je jejich úloha?
V roce 2006 mluvil Marek v jednom rozhovoru o cyklu básní, který se bude jmenovat Chyba. Šlo o původní jádro knihy, posléze – asi půl intuitivně, půl konstruktivně – obalené příběhem. Jednu z těch básní, které nakonec v romanetu zůstaly, mi potom poslal; byla to ta nejdelší a nejsamostatnější z nich, s incipitem „Ta chvíle se natahuje jako medové vlákno“. Když si čtu její tehdejší verzi, se zájmem sleduji, jak málo změn musel autor udělat, aby do příběhu seděla. Trochu krátil, trochu měnil veršové předěly, připsal několik veršů o křiku narozeného dítěte, „který znamená nenávist / a bezmoc“; „dvacet jedna let mojeho života“ změnil na „třicet let mého života“. Mluvčím básně se stala postava Andreje – a báseň přes velmi malé množství změn dobře funguje. Její rámec není ani tolik protiváhou, jako spíš něčím, co z básně přirozeně vyplývá a co do ní zase vplývá. Vybíhá a vbíhá. Básně jsou s příběhem spojeny jemnými vlákny, chci-li nyní připomenout jeden z důležitých motivů knihy.
Z jedenácti veršových úseků, které zabírají plochu od několika řádek po několik stránek, se jich osm nalézá ve druhé ze tří částí knihy. To má svůj důvod. Na začátku se totiž seznamujeme se zápletkou a na konci děj graduje. V prostřední části se zabýváme rekonstrukcí osudu jedné postavy a na její sledování máme čas. Jak přibývá jejího zoufalství ze zlých událostí, přibývá i průhledů do nitra formou básně; vnitřek postavy nahlížíme jinou cestou než pomocí vnitřního monologu. Původně ne tolik osobní tón básní se stává osobnějším, sílí pozice lyrického já, které se ztotožňuje s Andrejem. Od slupky příběhu někdy přecházíme do vzdálenějších krajin: do představ bezpečí, něčeho nepřístupného nebo nepřítomného. Kontrast mezi volně přiřazenými básněmi a prozaickým tokem vět je zřejmý – ačkoli bych chtěl zdůraznit, že i tam najdeme mnoho poetických momentů. Naopak vnitřek básní je víceméně nekontrastní, působí jako téměř religiózní zastavení, modlitba. Básně plynou rozvážně, dávají si záležet na svém předmětu; významy a motivy se v nich jen pomalu přelévají, vyvažují. Většinou ovšem poté, co příběh vyústil do nějaké nepříliš utěšené situace: jejich hlavní funkcí je tedy podle mne regulovat či uvolnit bolest, nashromážděnou v postavách, a vedle toho aspoň na chvíli rozpustit hranici mezi čtenářem, autorem a jimi sdíleným fiktivním hrdinou. Zvednout stavidla.
„Jsem jen nádoba na bolest,“ říká v jednom místě Andrej – a tak je to i s básněmi. Jejich jazyk a vůbec jazyk celé knihy však bolestí není pokřiven, ani jej nezatěžují složité metafory toužící po uřknutí celé skutečnosti. Je čirý a v dobrém slova smyslu obyčejný. Tichá, nenápadná krása poměrně lehce srozumitelných básní znamená vlastně překvapivý přechod k prostému a přímému sdělování tam, kde se chtěl autor vyhnout jak ironii, tak zbytečnému komentování. Verše nastupují tam, kde próze jako by přestával stačit dech.
Básně Chyby samy o sobě by možná neměly dostatečný účin, možná, že původně vyvěraly ze vzpomínek jako osobní konfese. V hotové knize však vyvolávají příběh, a ten je za odměnu pozdvihuje na úroveň důvěrného dialogu se čtenářem stejně jako s okolním textem – dialogu, jemuž by pouhá osobní konfese mohla být spíše na škodu. Staly se kontrastem, průhledem do postav a vydýcháním; také sléváním prostorů a časů; a jak řečeno a možná ne úplně přesvědčivě dokázáno, pomalou ventilací bolestivého, a přesto plného prožitku světa.
Autor Chyby je zřejmě od počátku – o tom svědčí epické náběhy ve sbírce Strychnin – básník i prozaik. Jako by dobře věděl, že psaní o závratných chvílích se trochu vyčerpalo a že ve své nezředěné podobě je výsadou některých starších autorů, a tak natahuje chvíle jako medové vlákno a staví z nich příběh. Je autorem soustředěným, trpělivým a důsledně mladým. Zpod jeho zdánlivě snad až příliš bezelstného stylu prosvítá dobrá znalost reálu i studium, které přípravu díla provázelo. Neexhibuje, nemudruje, ale jde mu o vážné a podstatné věci. Přeji ti, Marku, v tomto angažovaném úsilí mnoho zdaru.
(Řeč, kterou Jonáš Hájek přednesl 20. ledna 2009 v café Fra jako úvod ke čtení Marka Šindelky z románu Chyba.)
Žádné komentáře:
Okomentovat