neděle 24. února 2008

Vláčil podruhé a potřetí

Po pátečním fiasku jsem se v sobotu vypravil na samotnou výstavu František Vláčil: Zápasy. Dojmy z ní jsou velmi rozpačité.

Nevím, komu je výstava určená.

Ti, kteří znají Vláčila pouze jako pojem, neviděli ani Marketu Lazarovou, ani Údolí včel, mohou maximálně obdivovat působivé fotografie z obou filmů, kterých je výstava plná. Ale nic se nedozví. Pár rodinných obrázků s popisky v předsálí slouží jako výchozí bod, ale nic dalšího nenásleduje. Na výstavě se oba zmíněné filmy promítají, ale slouží spíše pro dokreslení atmosféry. Smyčka z dokumentu se samotným Františkem Vláčilem je nicneříkající.

Pro ty, kteří se s Vláčilovými filmy už potkali, může výstava pouze zajímavým způsobem oživit vzpomínky. Černobílé velkoformátové fotografie jsou skutečně krásné. Asi nejzajímavější jsou Vláčilovy poznámky ve scénáři, ale těch je na výstavě malinko.

Zdá se, jakoby barrandovští vytáhli fotografie z archivu a rozhodli se stůj co stůj udělat výstavu, aniž by o celé věci více přemýšleli. Proč není možné koupit plakát byť s jedinou z vystavených fotografií? Brožovaný katalog z výstavy je zcela nedostačující náhradou.

Celá věc je navíc mizerně organizovaná. "Je tu někde program doprovodných projekcí?" "Je na internetu." Aha. Ale projekce se přece odehrávají dvě minuty chůze od místa výstavy. Ostatně o těch bude ještě řeč.

Slíbený vltavský spektákl se nakonec v sobotu večer konal. "Diváci v historickém centru Prahy uvidí vybrané sekvence a nejsilnější obrazy z Vláčilových filmů zobrazené moderní technologií v monumentálních rozměrech." stojí na webu výstavy. Ani jedno bohužel není pravda. Promítá se přibližně z úrovně Umprum a projekci je tak možné sledovat hlavně z Karlova Mostu. Ale ne z celého - ve chvíli, kdy je v černobílých šotech převaha bílých ploch, jsou diváci často ozáření lampou projektoru. Rozměry mohou být monumentální pouze v případě, že člověk stojí přímo u projektoru - z Karlova Mostu působí nevelce. Hlavní ovšem je, že "vybrané sekvence a nejsilnější obrazy" jsou reklamní upoutávkou ve smyčce, kde jsou textové pozvání na výstavu v angličtině a češtině a loga sponzorů prostřihávaná dvou- či třívteřinovými kousky Markety Lazarové a Údolí včel.

Bude se to po předchozích řádcích možná zdát podivné, ale v neděli ráno jsem sedl do tramvaje a zamířil na dopolední projekci Údolí včel, která se měla konat od deseti hodin ve Vikářské ulici. Bylo to trapné.

Nechme stranou, že projekcí se nerozumí promítání, ale pouštění filmu z DVD na plochou obrazovku. Pomiňme, že prostor Mladotova domu není přizpůsobený přístupu vozíčkářů (a nebohá postarší uvaděčka se při pohledu na dva schůdky a dámu na vozíku zmohla pouze na omluvné "Ale já mám kýlu."). Vem čert, že lístky na projekce lze koupit pouze v místě výstavy, tedy Císařské konírně, kde se ale otvírá v deset hodin, kdy už by měla projekce začínat, takže následují telefonické hovory mezi konírnou a Mladotovým domem a čekání na zbytek diváků. Nemá smysl rozčilovat se nad tím, že přítomný "technik" zapne televizi, vsune DVD do přehrávače a spolu s diváky tři čtyři minuty sleduje smyčku menu DVD, po upozornění jedné z divaček se pokouší odhalit způsob, jakým by DVD spustil, přičemž televizi i přehrávač opakovaně omylem zapne a vypne, omluvně pronese "Promiňte, já nejsem moc technik. Nevyznáte se v tom někdo?" a nechá tak spuštění filmu na divácích.

Co (naštěstí) zůstává je Vláčilův krásný film o střetu duchovního a světského/živočišného/pohanského, navíc s uhrančivými pány Kačerem a Čepkem.

pátek 22. února 2008

Vláčil na Vltavě

Zahlédl jsem upoutávku na výstavu František Vláčil: Zápasy a dočetl se, že ve spojitosti s ní se budou během tří večerů na Vltavě promítat ukázky z Vláčilových filmů. Na vodní stěnu!

Jaké bylo mé zklamání, když jsem okolo sedmé dorazil na Karlův Most, odkud měla být projekce vidět. Nikde nic, ani náznak, že by se něco podobného mělo dít. Na mostě jsem občas prošel kolem nervózních skupinek starších lidí a z jedné dokonce zaslechl: "Už jsem tu od šesti, ale furt nic."

Mám v plánu vidět během víkendu zmíněnou výstavu. Snad to bude hodnotnější zážitek.

Mimochodem, nedávno jsem znovu viděl Markétu Lazarovou. Je to skutečně jedinečný film. Škoda, že Bonton se stále nenechal přesvědčit ke svolení s opravdu kvalitním přepisem do digitální podoby (podrobnosti na Zóně a Nostalghii).

středa 20. února 2008

Poésies mezi Prahou a Paříží

Jak už zde bylo psáno před téměř půl rokem, poetické spojení Praha-Paříž o sobě dá znovu vědět. V polovině března se totiž v Paříži uskuteční čtyřdenní festival Poésies mezi Prahou a Paříží. Za českou stranu vystoupí například Petr Král, Petr Hruška, Pavel Kolmačka, Kateřina Rudčenková, Jonáš Hájek, Eva Košinská nebo Marek Šindelka, francouzskou budou reprezentovat mimo jiné Jean-Pierre Lemaire, Lionel Ray, Nicolas Doutey, David Sillanoli, Augustin Gilmore nebo Arnaud Labory. (Přesná data, časy a místa jsou poznačena v kalendáři.)

Je to lákavé. Velmi.

sobota 16. února 2008

Ponořit se zpátky

Páteční večer autorské poezie a hudby, který pod názvem Ponoření uspořádal Wagon, sliboval zajímavě strávený čas. Tři básníci, jedno hudební těleso a neokoukaný prostor.

Wagonovské večery jsou pro mě vždy příjemným zážitkem a tento nebyl výjimkou, přestože k několika mouchám se asi dostanu. Wagon akcemi tohoto druhu neplýtvá a připravuje je pečlivě.

Jakub Hojer (alias zkrveživ alias zkrvák alias zase_zkrvák) večer v zaplněné podzemní kavárně Carpe Diem zahajoval (samozřejmě po tradičním úvodu šéfredaktorky Wagonu Jitky N. Srbové). Jeho texty jsou velmi intenzivní, nesou v sobě silnou energii, která je ostatně cítit i z Jakuba samotného. Kdyby texty proložil krátkými pomlkami a nechal je doznít, ach, mohlo to být božské.
Víno na kuráž

jednou
sklepu z prostěradla zbytky tvých zad
do sáčku od rozinek
mezi suchými hrozny živá
budeš
a spustíš víno
budeš portská
- jako havran závidím tvým očím tmu
z jižních svahů
a vlasům světlý lem pláží

budeš z avignonu
jakubská
a rudou řekou budeš krátit most papežům
mezi světy budeš má

budeš z krve živa

(Převzato z Wagonu)
Jan Zbořil (alias šedé), druhý muž první půle večera, je asi dobrý, ale já to nevím. Vyprávěnky okolo básniček mě odradily a zbavily mě soustředění a já už vlastně ani neposlouchal texty, jen jsem v duchu (a později o přestávce i nahlas) lamentoval nad tím, jak rád mám básníky, kteří přijdou, pozdraví, důstojně přečtou, poděkují, odejdou, a jak mě rozčilují upovídané ženy a upovídaní muži, kteří před třicítkou mluví o tom, v jaké fázi své tvorby psaly to či ono haiku. Ze snahy o objektivitu následuje ukázka.
Záda tanečnice
napodobují oheň

– bude hořet
v několika postelích

Nespálí se ten
ani ten

oba
lehnou k ženám popelem

(Převzato z Totemu)
Druhá část večera patřila jediné ženě. Její poezie má ovšem, alespoň podle Jitky N. Srbové, koule. Sylva Fischerová četla ze své poslední sbírky Anděl na okně. Tu knížku mám už nějaký čas doma a snažím se celou tu dobu ujasnit si, jaký mám na ni vlastně názor. Musím přiznat, že autorské čtení mi to nijak neulehčilo. Čtené nahlas mi ty básně připadaly místy laciné, to může být dáno výběrem. Čtené v klidu doma mi přinejmenším některé připadají velmi naléhavé, mluví velmi konkrétně o tom, jaké je být ženskou v době relativních hodnot, aspoň já je tak čtu. Už druhá snaha o objektivizaci, tedy ukázka.
Anděl na okně

Třeba nebude už žádné zítra
jenom dnes složené z okna, ticha,
cest sem, cest tam
a výkonů, věčných výkonů.
To je věčnost: opakovat něco
pořád dokola. Jako umělohmotná
kachna na kolotoči,
pro všechny kolemjdoucí
tentýž roztlemený úsměv:
kač kač, tak tak.
Anděl na okně
na mě hledí, hermafrodit z barevného papíru,
ten se směje sladce
jako marcipán.
Co ještě chce?
On prochází časem
jen jako stín, vyzáří
svou trochu měsíčního jasu
a zase se zašoupne do věčnosti.
Té pravé, co vypadá
jako ledová krajina u Berouna:
s ledovým zámkem,
a svítí na ni deset sluncí.
Stříbrný plíšku, slídová destičko boha!
Jsi jenom pomocník.
Ty nekladeš nárok,
děsivý jako hora Sinaj,
co se k tobě šine na kolečkách
jak filmová kamera
vteřinu před usnutím.
Bílý, vražený do barev
kostelních skel,
která tě rozloží na červenou, modrou a žlutou.
Takhle mě rozložili
na prvočinitele
a teď jsem rovnice
a čekám na vyřešení,
já –
Až jednou zjistím,
co je já,
dobudu vesmír.

(Převzato z Dybbuku)
Strašidelná loď, čtyřčlenný převážně bluesový band (perkuse, dvanáctistrunná kytara, elektrická kytara, baskytara) vedený Michalem Bystrovem zpočátku příjemně obklopoval pásma poezie. V závěru večera přišla fáze "nechte je hrát, jdeme na bar". V této fázi jsem přešel na bar. Ukázky, které řeknou více, jsou na webu skupiny.

Zatím marně čekám, až Šumař probere údajně výborné fotky z večera a umístí je na flickr.

Update 17/2:
Šumař zachytil všechny tři básníky na fotografiích - Jakub Hojer, Jan Zbořil, Sylva Fischerová. Kompletní galerii s fotografiemi z celého večera dal na Picasu. Jeho vlastní pohled na celý večer se objevil i na jeho blogu.

Update 18/2:
Reportáž s fotografiemi se objevila i na samotném Wagonu.

čtvrtek 7. února 2008

Hudba na únor: Sufjan Stevens - Illinois

Sufjan Stevens si mě získal svou verzí Dylanovy písně Ring Them Bells, která se objevila na albu doprovázejícím film I'm Not There.

Album, které jsem obstaral nedávno, se někdy uvádí jako Illinois, někdy jako Come on Feel the Illinoise. Je tři roky staré.

Osobní tip: Chicago.
Chicago

I fell in love again
all things go, all things go
drove to Chicago
all things know, all things know
we sold our clothes to the state
I don't mind, I don't mind
I made a lot of mistakes
in my mind, in my mind

you came to take us
all things go, all things go
to recreate us
all things grow, all things grow
we had our mindset
all things know, all things know
you had to find it
all things go, all things go

I drove to New York
in a van, with my friend
we slept in parking lots
I don't mind, I don't mind
I was in love with the place
in my mind, in my mind
I made a lot of mistakes
in my mind, in my mind

you came to take us
all things go, all things go
to recreate us
all things grow, all things grow
we had our mindset
all things know, all things know
you had to find it
all things go, all things go

if I was crying
in the van, with my friend
it was for freedom
from myself and from the land
I made a lot of mistakes
I made a lot of mistakes
I made a lot of mistakes
I made a lot of mistakes

you came to take us
all things go, all things go
to recreate us
all things grow, all things grow
we had our mindset
all things know, all things know
you had to find it
all things go, all things go

you came to take us
all things go, all things go
to recreate us
all things grow, all things grow
we had our mindset
(I made a lot of mistakes)
all things know, all things know
(I made a lot of mistakes)
you had to find it
(I made a lot of mistakes)
all things go, all things go
(I made a lot of mistakes)


Pro ty, kteří by radši živější verzi je tu alternativa. A pro úplnost i verze z alba.

pondělí 4. února 2008

***

Prstýnky prarodičů
se ti sotva vejdou na prsty
stříbro nevoní
a přece

Při ranním nákupu
stojím před regálem
Patnáct let života mého otce
v šesti policích

pátek 1. února 2008

Slovem a obrazem: Máte svoje básníky!


jakub řehák
Originally uploaded by Ondra_L.
Včerejší večer v kavárně Muzea Karlova Mostu byl velmi dobře obsazený. Čtyři výrazné talenty současné české poezie, tři nadané hudebnice. (Když jsem se Petra Borkovce, organizátora tohoto čtení, zeptal, jak se mu podařilo dát dohromady takovou sestavu, jen s úsměvem opáčil: "No, snažil jsem se.")

Zmiňovanými talenty jsou Jonáš Hájek, Ladislav Puršl, Jakub Řehák a Marek Šindelka. Jonáš a Marek jsou držiteli Ceny Jiřího Ortena. Jonáš a Jakub působí jako redaktoři na Totemu. Ladislav úspěšně publikuje nejen poezii, ale také recenze. Inu, skutečně velmi dobrá sestava. Ostatně texty, které zazněly, jen potvrdily úvodní pochvalná slova Petra Borkovce.

Jonáš Hájek začal několika postřehy a deníkovými záznamy, na které navázal několika novějšími texty. V hlavě mi i tentokrát utkvělo zejména následující.
Bianco

Přestáváš věřit, že se hmotně zvětší
při jízdě metrem v snícím pouzdru křeči
neviditelný papír, jenž ti prostě došel
po schodech s kymácejícím se listonošem

jak smlouva k podpisu, jak na záchodě,
když zvolna posouváš se k spodní vodě,
skousnuté rty – víš, mohlo to být skvělý –
napjatý za cestujícími těly –

spíš čekáš, že by (třeba krátce) zazněl,
kdybys jej ponořil do horké, husté lázně
v nádrži, do níž z různých stanic odtékáme
krví, co kape spárou z drobných ranek.

(převzato z A tempo Revue)

Ladislav Puršl je pro mě strmě stoupající hvězdou, pokud se o něčem takovém dá v nevelké komunitě literárních tvůrců mluvit. V textech se často objevují zmínky o krajině jeho zamilovaného Žalova. Není se co divit. Kdo v těch místech byl, pochopí. Z tištěného programu večera přepisuji.
Črta

Rychlý konec měsíce. Uspěchaný
listopadový vpád zimy. Nesklizeno.
Vymletý čas už bobtná a kvasí, bude tlít.
Aniž by hon vůbec započal, už je skončen.
Z jelena října zbylo jen lysé paroží.

Je stržená koruna stromu. Ostře a výhružně září
její tahy štětcem tmy nad kopcem Žalova.
Můžeme překročit sebe, co tu tak ležíme propadaní
do svých představ jako do žárových hrobů?
Kdesi nad dávnou cihelnou svítá prach.

Jakubu Řehákovi brzy vyjde v nakladatelství Fra první sbírka poezie. Během svého vystoupení přečetl několik textů, v nichž vystupovaly kuchařky, nepletu-li se, i ten následující.
Kuchařky
Variace na E. Boka č.1

Z celého gymnázia už jenom krásné kuchařky
ráno vycházejí před budovu
a sledují mlhu, co stoupá od zničeného města
k proskleným dveřím lycea.

Kuchařky kouří svoji první cigaretu
a čekají co se stane, zatímco v hrnci
bublá mléčná polévka.

Marek Šindelka byl při svém vystoupení mírně roztěkaný. Přečetl několik básní z prvotiny Strychnin a jiné básně a své vystoupení zakončil ukázkou z chystané prózy nazvané Chyba. Jak zmínil Petr Borkovec, mělo jít původně o sbírku básní. Z textu (soudě z ukázky) je to místy znát. Příběh by se měl týkat mimo jiné pašeráků orchidejí.
maminka nabourala na dálnici
anděl smrti
se vlnil na boku auta
pohyboval se rychle
sto čtyřicet kilometrů v hodině
obtékal karoserii
měl drápy jako holub
těmi se dostal dovnitř
když se auto dotklo svodidel

(ze sbírky Strychnin a jiné básně, převzato z nehybnosti)


Technická poznámka na závěr. Prostor kavárny MKM je příjemný, bohužel ne stoprocentně vhodný pro podniky tohoto typu. V části blíže kavárenskému pultu seděla většina publika. V části blíže "pódiu", kterým je jakési vyvýšené patro obyčejně vybavené dvěma kavárenskými stolky, sedělo diváků méně, ovšem byla tam většina vystupujících. Tři básníci seděli natěsnaní "v patře" u jednoho stolku s mikrofonem, čtvrtý hned vedle. Druhý stolek byl nahrazen varhanním positivem (to jsem si nevymyslel, tak to stojí v programu), za kterým seděla Jiřina Marešová, hned vedle ní pak Markéta Mazourová, která plnila měchy positivu a hrála na xylofon (?) a buben. Podstatně je, že oba prostory jsou částečně oddělené mírně zúženým průchodem. To se ukázalo jako zásadní problém - před vystoupením Ladislava Puršla se ženský hlas dožadoval toho, aby se pánové přišli ukázat dolů a mluvili nahlas. Na což pak došlo, takže pánové Řehák a Šindelka už byli v těsnějším kontaktu s publikem. (Nutno dodat, že hlas patřil Ladislavově mamince a Ladislav na výzvu reagoval smíchem a slovy "To je ale podpásovka, mami".)

Abych nezapomněl. Trio Irena Fürbachová (soprán), Markéta Mazourová (bicí), Jiřina Marešová (varhanní positiv) prokládalo vystoupení básníků dechberoucími skladbami. Soprán z metru a půl. Kdo neslyšel, těžko pochopí a ocení.

Osm fotek z celého večera jsem dal na flickr.