pondělí 24. září 2007

Česko-francouzský festival poezie, večer první a večer třetí

Jen velmi krátce k prvnímu večeru:
No páni. Nečekat příliš a nechat se překvapit. Král (česky i francouzsky). Lemaire (francouzsky, přednes českých překladů Veronika Riedlbauchová). Pavel Kolmačka (česky, přednes francouzských překladů Petr Král). Wanda Heinrichová (taktéž). Petr Hruška (taktéž).

Update 22/9:
Možná ještě pár poznámek: Petr Král byl okouzlující nejen svou francouzštinou a způsobem, jakým popíjel červené víno. Jean-Pierre Lemaire na mě zapůsobil možná více svou krátkou prózou o svém pobytu v Praze na jaře 1989, zvlášť vzpomínka na uhelný pach a poznámka o tom, že svobodně se mluvilo jen na ulici, mi přišly silné. Pavel Kolmačka i Petr Hruška, při vší úctě, kterou k oběma chovám, vypadali v porovnání s Králem i Lemairem jako lesní muži, zajímavé rozdíly ve stylu francouzské a české scény. Wanda Heinrichová byla bohužel příliš, příliš nervozní, než aby využila příležitosti a vynikla jako jediná žena mezi tolika muži. Škoda.

fotografie

Update 24/9:
Musím přiznat, že druhý ani závěrečný čtvrtý večer česko-francouzského festivalu poezie jsem bohužel neměl možnost vidět. Třetí večer jsem ovšem navštívil, byl věnovaný studentům, ovšem ne ledajakým. Za českou stranu to byli (v pořadí, v jakém četli) Jonáš Hájek, Marek Šindelka, Eva Košinská a Jakub Čermák, s vyjímkou Evy tedy již autoři sbírek poezie, držitelé cen. Čímž bych nerad naznačil, že Eva svou úrovní nezapadla. Na francouzské straně to pak byly tři dámy, Maha Ben Abdeladhim, Cathia Chabre a Blandine Douailler, a mexický autor studující společně s dámami na Sorbonně poezii Alexandre Salazar. A snad s vyjímkou neplánovaně a neúmyslně zábavného Alexandra (při jehož poslední básni se Veronika Riedlbauchová, která četla české překlady, málem zadusila smíchy ve snaze vyslovit s odpovídající vážností slovo "smrt") šlo o poezii zvláštním způsobem příbuznou, (jakkoli to slovo zní hrozně, použiji ho) závažnou. Snad to byla náhoda, snad lidé podobného věku a podobné vášně píší v celé Evropě podobné věci. Ať tak či onak, byl to zážitek.

Z domácích byl alespoň pro mě nejvýraznější právě Jonáš Hájek, a vem čert, jestli se známe nebo ne. Jeho projev je suverénní, jeho básně jsou netriviální, jdou hluboko, vyžadují koncentraci, neopisují. Podobně na mě zapůsobila Maha Ben Abdeladhim. Neobvykle charismatická žena.

Klobouk dolů před trojicí organizátorek, Terezou Riedlbauchovou, Alenou Žemličkovou a Petrou James-Křivánkovou. Dát dohromady takovouhle krásnou čtyřdenní akci, rozkročenou napříč Evropou, kvalitně obsazenou, v příjemném prostoru kavárny divadla Na prádle (a každý večer zakončenou občerstvením)... Pane jo. Ale tím to nekončí. Na jaře se akce bude opakovat. V Paříži!

fotografie

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

you're so talentuous too..."il a su ce qu'était la chaleur dans la bouche d'un autre garçon"...alougkq

Ondřej Lipár řekl(a)...

I think that was Jakub's or Eva's poem. But thanks anyway.

Okomentovat