Ponořit se zpátky

Páteční večer autorské poezie a hudby, který pod názvem Ponoření uspořádal Wagon, sliboval zajímavě strávený čas. Tři básníci, jedno hudební těleso a neokoukaný prostor.

Wagonovské večery jsou pro mě vždy příjemným zážitkem a tento nebyl výjimkou, přestože k několika mouchám se asi dostanu. Wagon akcemi tohoto druhu neplýtvá a připravuje je pečlivě.

Jakub Hojer (alias zkrveživ alias zkrvák alias zase_zkrvák) večer v zaplněné podzemní kavárně Carpe Diem zahajoval (samozřejmě po tradičním úvodu šéfredaktorky Wagonu Jitky N. Srbové). Jeho texty jsou velmi intenzivní, nesou v sobě silnou energii, která je ostatně cítit i z Jakuba samotného. Kdyby texty proložil krátkými pomlkami a nechal je doznít, ach, mohlo to být božské.

Víno na kuráž

jednou
sklepu z prostěradla zbytky tvých zad
do sáčku od rozinek
mezi suchými hrozny živá
budeš
a spustíš víno
budeš portská
- jako havran závidím tvým očím tmu
z jižních svahů
a vlasům světlý lem pláží

budeš z avignonu
jakubská
a rudou řekou budeš krátit most papežům
mezi světy budeš má

budeš z krve živa

(Převzato z Wagonu)

Jan Zbořil (alias šedé), druhý muž první půle večera, je asi dobrý, ale já to nevím. Vyprávěnky okolo básniček mě odradily a zbavily mě soustředění a já už vlastně ani neposlouchal texty, jen jsem v duchu (a později o přestávce i nahlas) lamentoval nad tím, jak rád mám básníky, kteří přijdou, pozdraví, důstojně přečtou, poděkují, odejdou, a jak mě rozčilují upovídané ženy a upovídaní muži, kteří před třicítkou mluví o tom, v jaké fázi své tvorby psaly to či ono haiku. Ze snahy o objektivitu následuje ukázka.

Záda tanečnice
napodobují oheň

– bude hořet
v několika postelích

Nespálí se ten
ani ten

oba
lehnou k ženám popelem

(Převzato z Totemu)

Druhá část večera patřila jediné ženě. Její poezie má ovšem, alespoň podle Jitky N. Srbové, koule. Sylva Fischerová četla ze své poslední sbírky Anděl na okně. Tu knížku mám už nějaký čas doma a snažím se celou tu dobu ujasnit si, jaký mám na ni vlastně názor. Musím přiznat, že autorské čtení mi to nijak neulehčilo. Čtené nahlas mi ty básně připadaly místy laciné, to může být dáno výběrem. Čtené v klidu doma mi přinejmenším některé připadají velmi naléhavé, mluví velmi konkrétně o tom, jaké je být ženskou v době relativních hodnot, aspoň já je tak čtu. Už druhá snaha o objektivizaci, tedy ukázka.

Anděl na okně

Třeba nebude už žádné zítra
jenom dnes složené z okna, ticha,
cest sem, cest tam
a výkonů, věčných výkonů.
To je věčnost: opakovat něco
pořád dokola. Jako umělohmotná
kachna na kolotoči,
pro všechny kolemjdoucí
tentýž roztlemený úsměv:
kač kač, tak tak.
Anděl na okně
na mě hledí, hermafrodit z barevného papíru,
ten se směje sladce
jako marcipán.
Co ještě chce?
On prochází časem
jen jako stín, vyzáří
svou trochu měsíčního jasu
a zase se zašoupne do věčnosti.
Té pravé, co vypadá
jako ledová krajina u Berouna:
s ledovým zámkem,
a svítí na ni deset sluncí.
Stříbrný plíšku, slídová destičko boha!
Jsi jenom pomocník.
Ty nekladeš nárok,
děsivý jako hora Sinaj,
co se k tobě šine na kolečkách
jak filmová kamera
vteřinu před usnutím.
Bílý, vražený do barev
kostelních skel,
která tě rozloží na červenou, modrou a žlutou.
Takhle mě rozložili
na prvočinitele
a teď jsem rovnice
a čekám na vyřešení,
já –
Až jednou zjistím,
co je já,
dobudu vesmír.

(Převzato z Dybbuku)

Strašidelná loď, čtyřčlenný převážně bluesový band (perkuse, dvanáctistrunná kytara, elektrická kytara, baskytara) vedený Michalem Bystrovem zpočátku příjemně obklopoval pásma poezie. V závěru večera přišla fáze "nechte je hrát, jdeme na bar". V této fázi jsem přešel na bar. Ukázky, které řeknou více, jsou na webu skupiny.

Zatím marně čekám, až Šumař probere údajně výborné fotky z večera a umístí je na flickr.

Update 17/2:
Šumař zachytil všechny tři básníky na fotografiích - Jakub Hojer, Jan Zbořil, Sylva Fischerová. Kompletní galerii s fotografiemi z celého večera dal na Picasu. Jeho vlastní pohled na celý večer se objevil i na jeho blogu.

Update 18/2:
Reportáž s fotografiemi se objevila i na samotném Wagonu.