V úterý v café Fra v rámci cyklu lit.sk četla básnířka Katarína Kucbelová. Má za sebou už tři sbírky, ve Fra četla z té zatím poslední, Malé veľké mesto. Pro českého diváka / čtenáře to byla do značné míry návštěva z jiného světa.
Malé veľké mesto je konceptuální sbírka vytvořená tak trochu v reakcí na kampaň, která má turisticky propagovat Bratislavu, zároveň je ale osobní mapou místa, záznamem úryvků rozhovorů i dění.
Zajímavější než vlastní čtení byla následná debata. Došlo na srovnání slovenské a české literární scény, naprosto odlišný přístup k tématům i vlivům ze zahraničí (na Slovensku vychází o poznání více překladů současné poezie) a míru vzájemného ovlivňování mezi Čechy a Slováky (dnes téměř nulovou).
Přítomný Michal Rydval trefně poznamenal, že mu slovenská tvorba, na rozdíl od české, připadá méně svázaná, výrazně svolnější k experimentu a vztahování se k jiným druhům soudobého umění (ostatně Kucbelová přímo cituje některé performance a určité její texty lze číst jako záznamy podobných výstupů). Dost možná z toho důvodu, že na Slovensku neexistuje žádná básnická "elita" (ve smyslu široce uznávaných a obdivovaných autorů), není tudíž problém zkoušet nové cesty.
Kucbelová poznamenala, že rozdíl vnímá i v tom, jak vážně jsou její texty vnímané na Slovensku, zatímco Češi v nich snáz čtou s ironií a nadsázkou, která je do nich ostatně vepsaná.
Pořídil jsem několik fotografií, zvukový záznam z večera ovšem neexistuje. Na webu slovenského SME jsem ale našel video, kde Katarína Kucbelová čte své básně, ke kterým se zároveň přímo vyjadřují slovenští literární kritici.
(Mimochodem celá jejich série videí Básnici stojí za pozornost.)
Zobrazují se příspěvky se štítkemvideo. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemvideo. Zobrazit všechny příspěvky
čtvrtek 24. února 2011
čtvrtek 23. prosince 2010
Na závěr večírek
Letošní poslední čtení v café Fra začínalo o hodinu dříve než obvykle. Své vánoční (nebo Vánocům přizpůsobené) povídky četli (snad z nervozity tiše a bohužel nepříliš výrazně) Petra Soukupová, (všedně a mile) Jana Šrámková a (velmi zábavně) Jáchym Topol.
(Mimochodem, nevím proč, ale PS si během čtení JŠ bez rozpaků a bez náznaku zájmu o text řešila cosi v mobilu. Jsem sám, komu to připadá přinejmenším nekolegiální?)
Následoval vánoční dýchánek s velmi lahodným občerstvením z kuchyně Erika Lukavského. Ach.
Několik obrázkových ochutnávek.
Update (31/12): Až teď jsem zachytil, že na YouTube kanále iLiteratury je záznam povídkářské části večera.
(Mimochodem, nevím proč, ale PS si během čtení JŠ bez rozpaků a bez náznaku zájmu o text řešila cosi v mobilu. Jsem sám, komu to připadá přinejmenším nekolegiální?)
Následoval vánoční dýchánek s velmi lahodným občerstvením z kuchyně Erika Lukavského. Ach.
Několik obrázkových ochutnávek.
Update (31/12): Až teď jsem zachytil, že na YouTube kanále iLiteratury je záznam povídkářské části večera.
sobota 24. dubna 2010
Zemřel Jan Balabán
Jana Balabána jsem osobně potkal jen dvakrát, možná třikrát. Působil na mě pokaždé především nezvykle klidným dojmem, rozjímavým. (To ovšem neznamená, že bych ho nezahlédl od srdce se zasmát, ostatně všechna ta setkání byla vždy ve společnosti Petra Hrušky, jeho velkého přítele.)
Jeden zážitek vyčnívá.
Když Petr Hruška křtil v Ostravě svou poslední sbírku Auta vjíždějí do lodí, přizval si jako kmotry Ivana Martina Jirouse, Jonáše Hájka, Feng-yün Song a Jana Balabána.
Když skončila oficiální část, přesunula se část společnosti do nedalekého Divadelního klubu, kde se pokračovalo nejen jídlem a pitím, ale také debatami. Ta nejdelší a nejvyhrocenější (aspoň v té části noci, kterou jsme s Jonášem před zpáteční cestou nočním vlakem do Prahy v klubu trávili) se týkala Karla Šiktance a jeho významu pro českou poezii. Asi neprozradím žádné velké tajemství: zatímco Jirous v Šiktancovi viděl stále jen autora propadlého komunistické ideologii, Hruška ho obhajoval jako dost možná největšího žijícího českého básníka. Mnoho cigaret, mnoho piva, mnoho slivovice.
Jan Balabán byl té hlasité a relativně vyhrocené debatě přítomen poměrně tiše. Občas utrousil větu, ale převážně jen poslouchal, jakoby se snažil zůstat nestranným soudcem sporu dvou argumentačně velmi dobře vybavených řečníků.
Debata se táhla, s Jonášem jsme kvůli ní dokonce posunuli čas odjezdu zpátky.
Po nějaké době se ovšem zlomila. Připomněl mi to včera právě Jonáš Hájek.
Jeden zážitek vyčnívá.
Když Petr Hruška křtil v Ostravě svou poslední sbírku Auta vjíždějí do lodí, přizval si jako kmotry Ivana Martina Jirouse, Jonáše Hájka, Feng-yün Song a Jana Balabána.
Když skončila oficiální část, přesunula se část společnosti do nedalekého Divadelního klubu, kde se pokračovalo nejen jídlem a pitím, ale také debatami. Ta nejdelší a nejvyhrocenější (aspoň v té části noci, kterou jsme s Jonášem před zpáteční cestou nočním vlakem do Prahy v klubu trávili) se týkala Karla Šiktance a jeho významu pro českou poezii. Asi neprozradím žádné velké tajemství: zatímco Jirous v Šiktancovi viděl stále jen autora propadlého komunistické ideologii, Hruška ho obhajoval jako dost možná největšího žijícího českého básníka. Mnoho cigaret, mnoho piva, mnoho slivovice.
Jan Balabán byl té hlasité a relativně vyhrocené debatě přítomen poměrně tiše. Občas utrousil větu, ale převážně jen poslouchal, jakoby se snažil zůstat nestranným soudcem sporu dvou argumentačně velmi dobře vybavených řečníků.
Debata se táhla, s Jonášem jsme kvůli ní dokonce posunuli čas odjezdu zpátky.
Po nějaké době se ovšem zlomila. Připomněl mi to včera právě Jonáš Hájek.
Jan Balabán se zvedl - obličej jakoby zašitý únavou, chlastem - a řekl, že to, co předvádíme, je jenom žvanění, protože se to netýká lidského srdce.A potom odešel.
úterý 29. prosince 2009
Závislost na celý život
SČKN chce asi bojovat s internetem, protože má nejspíš dojem, že internet ohrožuje knihy. (Kdo sleduje vývoj okolo Kindlu a velmi zajímavé nárůsty prodejů elektronických knih, těžko si může myslet to samé. Nepletu-li se, "problém" s dětmi a dospívajícími je spíše ten, že se chovají jinak, než tomu bývalo dřív, tedy že například svou pozornost dělí mezi více médií najednou a nevěnují se pouze jednomu.) Proti internetu jeho vlastními zbraněmi?
Pilotním projektem kampaně je spot umístěný na internetu. Desetiminutový film se skládá z živých vstupů známých lidí a z animovaných předělových sekvencí. Na otázky typu „Jakou roli pro vás hraje kniha?“, „Už vás někdy kniha zachránila?“ „Na čem ujíždíte?“ a podobně odpovídá šest známých osobností.10 minut? To by musely být spoty mnohem, mnohem zajímavěji udělané: nasnímané, ozvučené i sestříhané.
Jak vidno, nejsou. (Ostatní spoty jsou například na YouTube na kanále SČKN.) A tím to bohužel nekončí.
Na webu SČKN je pro kampaň vyčleněná vlastní sekce, ale je špatně napsaná. Zmiňuje se o dalších místech, kde kampaň běží, ale neodkazuje na ně. Na Facebooku má kampaň vlastní Fan Page, ale vlastně tam nic moc není, opět jen ta samá nepovedená videa.
Kampaň Závislost na celý život bude seriálovým způsobem aktualizována o nové osobnosti i autorské animace.Nezlobte se na mě, autoři kampaně. Je špatná.
Scénář kampaně vytvořil Emil Hakl, kamera Tereza Reichová, animace Josef Jelínek.
neděle 6. prosince 2009
István Vörös: V okně spící
Český překlad poezie maďarského básníka Istvána Vöröse s názvem V okně spící vyšel v Protimluvu už loni, ale v Maďarském kulturním středisku v Praze se autor, knížka i její vydavatel představili až nyní.
Dvojjazyčný večer, při kterém byl s Vörös na pódiu ještě Petr Hruška, neměl, pokud vím, příliš silnou reklamu. Malý sál byl zaplněný velmi řídce, ačkoli z mého pohledu to bylo vyváženo přítomností Karla Šiktance a Josefa Straky.
Vörös četl každý svůj text nejprve maďarsky a následně česky. Po chvilce ale čtení překladů svěřil Hruškovi. Společně pak představili společný "projekt": řadu překladů, variací a variací na variace, které mají za výchozí bod Hruškovu báseň Dveře.
Fotografie z večera jsou tradičně na Flickru.
Dvojjazyčný večer, při kterém byl s Vörös na pódiu ještě Petr Hruška, neměl, pokud vím, příliš silnou reklamu. Malý sál byl zaplněný velmi řídce, ačkoli z mého pohledu to bylo vyváženo přítomností Karla Šiktance a Josefa Straky.
Vörös četl každý svůj text nejprve maďarsky a následně česky. Po chvilce ale čtení překladů svěřil Hruškovi. Společně pak představili společný "projekt": řadu překladů, variací a variací na variace, které mají za výchozí bod Hruškovu báseň Dveře.
Vždycky se ty dveře zavíraly, samy od sebe, léta letoucí, s pomalým chvatem.Jak to vypadá, když si dva muži, kteří k sobě našli podle vlastních slov cestu skrze podobný smysl pro humor, vyměňují variace na jeden text, se můžete podívat na videu. Svým dílem přispěla i Yvetta Ellerová - její zhudebnění krátké video uzavírá.
Teď se ani nehnou.
Před nimi žena zvedá provinile velkou spodní košili, která v noci spadla ze šňůry. Muž se dívá na ženu s tou košilí. Asi vítr. Někdy v noci.
Oba by chtěli vědět kdy, kdy přesně se to stalo, oba by chtěli být v té chvíli.
Fotografie z večera jsou tradičně na Flickru.
pondělí 2. listopadu 2009
Obrazem: Záletní
Z včerejšího večera Almanachu Wagon, který nesl název Záletní a kde jsem spolu s Žanetou Lichtenbergovou a Petrem Pazderou Panem vystupoval, bohužel žádné fotky nemám. (Je naštěstí téměř jisté, že nějaké se brzy objeví přímo na stránkách Wagonu a na Šumařově sumáři. Šumař už mezitím ty své fotky zveřejnil. Dokonce přidal i vlastní pohled na celý večer. Samotný Wagon také nezůstal pozadu a nabídl z večera převážně obrazovou reportáž.) Nabízím aspoň dvě krátká videa: jednu básničku a jednu povídku.
středa 28. října 2009
Obrazem: Rudčenková & Těsnohlídek ml.
Tentokrát opravdu v heslech: příjemně zaplněné Krásné ztráty (stále ovšem nechápu, proč by se na čteních a koncertech mělo kouřit), celkem příjemně nervózní hudební debutanti Mamonaku, suverénní Kateřina Rudčenková (pro mě zajímavější v druhé části vystoupení, kdy četla nové texty), tradičně živelný (a, marná sláva, opakující se) Jan Těsnohlídek ml., který krom obehraných textů nabídl i jeden nový, balkánský.
Na flickru je opět pár černobílých obrázků.
Na flickru je opět pár černobílých obrázků.
středa 21. října 2009
Obrazem: Hyblerová, Korbelová, Zbořil
Trojice mladých autorů vystupovala v úterý ve smíchovské knihovně před poměrně početným hloučkem posluchačů. Vzhledem k tomu, že čtení začínalo už v půl šesté večer, to považuji za obzvlášť pozoruhodné. Klobouk dolů před Jonášem Zbořilem, kterému pořádající Josef Straka svěřil režii celého podvečera.
Kristina Korbelová představila zajímavě křehké texty a dle vlastních slov vystupovala veřejně poprvé.
Jonáš Zbořil opět předvedl, že je talentovaný nejen v přednesu, ale i v tvorbě - jeho texty mi připadají stále zajímavější. Přidal i povídku Doma, kterou nedávno zveřejnil na svém blogu.
Jestli Lucie Hyblerová brzy dospěje k vydání první sbírky, bude to jistě knížka hodná pozornosti, ale zároveň se podle mého neobejde bez šikovného redaktora, který Lucii posune o krůček dál. Od textů, které jsou dobré do soutěží pro začínající autory, k těm, v kterých už je cítit víc než jen přebujelé dospívající ego.
Na flickru je ze čtení několik fotografií.
Kristina Korbelová představila zajímavě křehké texty a dle vlastních slov vystupovala veřejně poprvé.
Jonáš Zbořil opět předvedl, že je talentovaný nejen v přednesu, ale i v tvorbě - jeho texty mi připadají stále zajímavější. Přidal i povídku Doma, kterou nedávno zveřejnil na svém blogu.
Jestli Lucie Hyblerová brzy dospěje k vydání první sbírky, bude to jistě knížka hodná pozornosti, ale zároveň se podle mého neobejde bez šikovného redaktora, který Lucii posune o krůček dál. Od textů, které jsou dobré do soutěží pro začínající autory, k těm, v kterých už je cítit víc než jen přebujelé dospívající ego.
Na flickru je ze čtení několik fotografií.
pondělí 1. června 2009
Tři dny ve Lvíčku slasti
Takový záskok jsem dělal poprvé. Jonáš Hájek měl jet spolu s Evou Košinskou do polského městečka zvaného Lwówek Śląski na Dni poezie a umění přečíst svou poezii.
Měl, ale nakonec bohužel nemohl, přestože všechno už bylo dohodnuté. Poprosil mě, jestli bych do Lwówku nejel jeho texty přečíst já. Taková nabídka se neodmítá.
V pátek v poledne jsme tedy s Evou sedli do auta a přes jisté překážky (ucpaný pražský okruh, počasí, polské silnice) jsme po čtvrté odpoledne vystupovali na náměstí malého města s dlouhou historií. Trochu pršelo.
Najít ve Lwówku historické centrum není nic extra obtížného - obklopují ho hradby a už zdálky o sobě dává vědět hned několika věžemi. Najít v centru radnici, ve které se celý kulturní podnik odehrával, je také snadné - krom několika panelových domů, jedné nebo dvou menších fabrik a asi třech kostelů tam totiž skoro nic dalšího není. A najít německého básníka Petera Gehrische, který celou akci spolu se svou okouzlující manželkou pořádal, ani nebylo třeba, našel nás po chvilce sám.
Je třeba podotknout, že ani já ani Eva nemluvíme právě skvěle německy. Ani polsky. Eva mluví skvěle italsky, já jsem pyšný na svou angličtinu. Ale Ital na Dnech poezie nebyl ani jeden a anglicky mluvit skoro nikdo nechtěl.
Všechno bylo tak nějak středoevropské. Jakoby hranice skutečně neexistovaly. Bilingvní paní Gehrischová na nás střídavě mluvila oběma klíčovými řečmi víkendu, tedy polštinou a němčinou, kterým jsme oba rozuměli, odpovídala ovšem spíše Eva - zpočátku převážně německy.
Abych nezapomněl, byli jsme s Evou na celé akci zřejmě nejmladší. Ale to je vlastně stejně podružné jako to, odkud kdo byl.
Páteční večer se točil okolo výstavy maleb Leonore Adler (hodně rostlin, hodně koček) a koncertu skupiny Gualaceo (hezká world music, místy snad zbytečně moc romantizující).
Spát v hotýlku u lwóweckého fotbalového hřiště. Nepopsatelné.
Sobotní matiné jako otevřené autorské čtení, do kterého přispělo hned několik dam z okolních městeček i malířka Adler. Nic, o čem by bylo nutné psát domů, snad s vyjímkou staršího malíře / básníka / cestovatele, který Lwówkem procházel v čapce, vytahané vestě a sandálech, pozoroval čtoucí básnířky a krátkými tahy črtal jejich podoby na kousky papíru.
Vyvrcholení celého víkendu: sobotní večer. Zaplněný sál radnice poslouchal poezii vždy v originále a v překladu do polštiny.
Po krátkém úvodu z úst Petera Gehrische tak svou poezii středoevropskému publiku nabídla nejdříve Eva Košinská (a publikum později vychvalovalo její neotřelé metafory).
Verše Jonáše Hájka jsem pak přečetl já, což (přes ne zrovna krátké Gehrischovo úvodní vysvětlování) přesto některé zmátlo a po vystoupení mě plácali po ramenou v domnění, že autorem jsem já.
Undine Materni byla natolik okouzlující, že jsme s Evou společně zakoupili její sbírku Die Tage kommen über den Fluss.
Nejsilnějším zážitkem je pro mě nicméně setkání s Hatifem Janabim, iráckým autorem, který už několik desítek let žije a učí ve Varšavě. Krom textů v polštině přidal na závěr i jeden arabsky. Hudba.
Na závěr vystoupil také místní rodák Wojciech Izaak Strugała, vřelý a upřímný. Okomentoval všechna předchozí vystoupení a přidal několik vlastních básní.
Co dál? Pohostinnost manželů Gehrischových nezná mezí - tolik jídla, tolik péče. Honorář, hezký vynález. Ve Lwowku nejsou hospody. Míchat fotografie ze dvou přístrojů je neestetické. Pokud se to stihne, Evě vyjdou básně v německém překladu.
Měl, ale nakonec bohužel nemohl, přestože všechno už bylo dohodnuté. Poprosil mě, jestli bych do Lwówku nejel jeho texty přečíst já. Taková nabídka se neodmítá.
V pátek v poledne jsme tedy s Evou sedli do auta a přes jisté překážky (ucpaný pražský okruh, počasí, polské silnice) jsme po čtvrté odpoledne vystupovali na náměstí malého města s dlouhou historií. Trochu pršelo.
Najít ve Lwówku historické centrum není nic extra obtížného - obklopují ho hradby a už zdálky o sobě dává vědět hned několika věžemi. Najít v centru radnici, ve které se celý kulturní podnik odehrával, je také snadné - krom několika panelových domů, jedné nebo dvou menších fabrik a asi třech kostelů tam totiž skoro nic dalšího není. A najít německého básníka Petera Gehrische, který celou akci spolu se svou okouzlující manželkou pořádal, ani nebylo třeba, našel nás po chvilce sám.
Je třeba podotknout, že ani já ani Eva nemluvíme právě skvěle německy. Ani polsky. Eva mluví skvěle italsky, já jsem pyšný na svou angličtinu. Ale Ital na Dnech poezie nebyl ani jeden a anglicky mluvit skoro nikdo nechtěl.
Všechno bylo tak nějak středoevropské. Jakoby hranice skutečně neexistovaly. Bilingvní paní Gehrischová na nás střídavě mluvila oběma klíčovými řečmi víkendu, tedy polštinou a němčinou, kterým jsme oba rozuměli, odpovídala ovšem spíše Eva - zpočátku převážně německy.
Abych nezapomněl, byli jsme s Evou na celé akci zřejmě nejmladší. Ale to je vlastně stejně podružné jako to, odkud kdo byl.
Páteční večer se točil okolo výstavy maleb Leonore Adler (hodně rostlin, hodně koček) a koncertu skupiny Gualaceo (hezká world music, místy snad zbytečně moc romantizující).
Spát v hotýlku u lwóweckého fotbalového hřiště. Nepopsatelné.
Sobotní matiné jako otevřené autorské čtení, do kterého přispělo hned několik dam z okolních městeček i malířka Adler. Nic, o čem by bylo nutné psát domů, snad s vyjímkou staršího malíře / básníka / cestovatele, který Lwówkem procházel v čapce, vytahané vestě a sandálech, pozoroval čtoucí básnířky a krátkými tahy črtal jejich podoby na kousky papíru.
Vyvrcholení celého víkendu: sobotní večer. Zaplněný sál radnice poslouchal poezii vždy v originále a v překladu do polštiny.
Po krátkém úvodu z úst Petera Gehrische tak svou poezii středoevropskému publiku nabídla nejdříve Eva Košinská (a publikum později vychvalovalo její neotřelé metafory).
Verše Jonáše Hájka jsem pak přečetl já, což (přes ne zrovna krátké Gehrischovo úvodní vysvětlování) přesto některé zmátlo a po vystoupení mě plácali po ramenou v domnění, že autorem jsem já.
Undine Materni byla natolik okouzlující, že jsme s Evou společně zakoupili její sbírku Die Tage kommen über den Fluss.
Nejsilnějším zážitkem je pro mě nicméně setkání s Hatifem Janabim, iráckým autorem, který už několik desítek let žije a učí ve Varšavě. Krom textů v polštině přidal na závěr i jeden arabsky. Hudba.
Na závěr vystoupil také místní rodák Wojciech Izaak Strugała, vřelý a upřímný. Okomentoval všechna předchozí vystoupení a přidal několik vlastních básní.
Co dál? Pohostinnost manželů Gehrischových nezná mezí - tolik jídla, tolik péče. Honorář, hezký vynález. Ve Lwowku nejsou hospody. Míchat fotografie ze dvou přístrojů je neestetické. Pokud se to stihne, Evě vyjdou básně v německém překladu.
středa 26. listopadu 2008
S tamburínou na chodidle
The Dodos v sobotu v Akropoli. Energie na cestách.
Meric Long má chlapeckou tvář, okouzlující úsměv, čistý zpěv a tak hbité ruce, že člověk ztratí chuť cokoli zkoušet s kytarou, protože je jasné, že jeho úrovně stěží dosáhne.
O Loganu Kroeberovi se většinou mluví jako o bubeníkovi, který hrával metal. Je důležité to zmínit. Je soustředěný, přesný, rytmus je neklidný a neustále přítomný. Tamburínu má připevněnou k levé noze postrojem, který možná býval snowboardovým vázáním.
Folk (pokud se tomu tak dá ještě stále říkat) s metalovým rytmem, občas chucený jižanskou muzikou, hraný s chutí a vervou (prakticky pořád sedící Long ve vypjatých chvílích odkopává židli dozadu a v mírném předklonu řeže do kytary).
Meric Long má chlapeckou tvář, okouzlující úsměv, čistý zpěv a tak hbité ruce, že člověk ztratí chuť cokoli zkoušet s kytarou, protože je jasné, že jeho úrovně stěží dosáhne.
O Loganu Kroeberovi se většinou mluví jako o bubeníkovi, který hrával metal. Je důležité to zmínit. Je soustředěný, přesný, rytmus je neklidný a neustále přítomný. Tamburínu má připevněnou k levé noze postrojem, který možná býval snowboardovým vázáním.
Folk (pokud se tomu tak dá ještě stále říkat) s metalovým rytmem, občas chucený jižanskou muzikou, hraný s chutí a vervou (prakticky pořád sedící Long ve vypjatých chvílích odkopává židli dozadu a v mírném předklonu řeže do kytary).
sobota 25. října 2008
Obrazem: Marek Šindelka: Chyba
Ze včerejšího čtení, které prokládal svou hudbou Vladimír Václavek, je nejen několik fotek, ale i dvě krátká videa.
pondělí 15. září 2008
Macura, Košinská, Bělan odkazem (ale vlastně obrazem)
Ze čtvrtečního trojitého představení nových básnických knih z Literárního salonu Terezy Riedlbauchové je několik fotek a tři velmi krátké videoukázky - Macura, Košinská a Bělan v podání Veroniky Riedlbauchové.
pondělí 30. června 2008
Červen, červenec, březen
Na přelomu června a července poslouchám teď asi nejčastěji Ellu Fitzgerald, konkrétně Too darn hot, kde zpívá zcela v harmonii s panujícím počasím
It's too darn hot!Ovšem neméně vhodný pro tyto dny mi připadá i Antonio Carlos Jobim, zejména pak jeho Águas de Março, tedy Březnové vody. Může se zdát, že je to mimo, ale opak je pravdou.
It's too darn hot!
I'd like to sup with my baby tonight,
Refill the cup with my baby tonight.
I'd like to sup with my baby tonight,
Refill the cup with my baby tonight,
But I ain't up to my baby tonight
'Cause it's too darn hot
čtvrtek 7. února 2008
Hudba na únor: Sufjan Stevens - Illinois
Sufjan Stevens si mě získal svou verzí Dylanovy písně Ring Them Bells, která se objevila na albu doprovázejícím film I'm Not There.
Album, které jsem obstaral nedávno, se někdy uvádí jako Illinois, někdy jako Come on Feel the Illinoise. Je tři roky staré.
Osobní tip: Chicago.
Pro ty, kteří by radši živější verzi je tu alternativa. A pro úplnost i verze z alba.
Album, které jsem obstaral nedávno, se někdy uvádí jako Illinois, někdy jako Come on Feel the Illinoise. Je tři roky staré.
Osobní tip: Chicago.
Chicago
I fell in love again
all things go, all things go
drove to Chicago
all things know, all things know
we sold our clothes to the state
I don't mind, I don't mind
I made a lot of mistakes
in my mind, in my mind
you came to take us
all things go, all things go
to recreate us
all things grow, all things grow
we had our mindset
all things know, all things know
you had to find it
all things go, all things go
I drove to New York
in a van, with my friend
we slept in parking lots
I don't mind, I don't mind
I was in love with the place
in my mind, in my mind
I made a lot of mistakes
in my mind, in my mind
you came to take us
all things go, all things go
to recreate us
all things grow, all things grow
we had our mindset
all things know, all things know
you had to find it
all things go, all things go
if I was crying
in the van, with my friend
it was for freedom
from myself and from the land
I made a lot of mistakes
I made a lot of mistakes
I made a lot of mistakes
I made a lot of mistakes
you came to take us
all things go, all things go
to recreate us
all things grow, all things grow
we had our mindset
all things know, all things know
you had to find it
all things go, all things go
you came to take us
all things go, all things go
to recreate us
all things grow, all things grow
we had our mindset
(I made a lot of mistakes)
all things know, all things know
(I made a lot of mistakes)
you had to find it
(I made a lot of mistakes)
all things go, all things go
(I made a lot of mistakes)
Pro ty, kteří by radši živější verzi je tu alternativa. A pro úplnost i verze z alba.
pondělí 7. ledna 2008
Láska v uších
Akron/Family nahráli rozvernou desku Love Is Simple. Druhá píseň z desky je mou hymnou pro leden 2008.
Ed is a portal
Ed is a portal
Ed is a portal
And damned if we don't try
To sort of relinquish the reigns our
Brains their mass has gravity
Pulls us into and away from
Portals such as Fractal Ed's
Mysterioso displacement
Porportioned anti subtle bubble
Gun unarmed the torsos run but they
Cannot grasp, they're brainless foot fast
Past and present
Large and lovely
Static quagmire
Lonely loco
Taco truck of
Mind space plosives
Pliable and potable
Refillable reusable
Ed is a portal
Ed is a portal
And damned if we don't try
Now don't start that shit
That pit-er-pat bit bout
Shamanistic shaker spells and
Alpha beta grammar slides
Water belly floppy drivin
Stoneless skippin' Brother John the
Headless one bathes Baby J the
Chosen one a portal dripped down
From the sun, portals dripping
Liquidating
Hydrogen
Ballooning relief
(The) mountains are steep and
Our feet are wet
But then not yet
Our bellies changin' like
Leaves arranged and
Sent to loved ones
Once marked they've begun
To delineate and define space
Gracious gracefully we face up
To leaking sons and
Laser beam guns but
(Primordial mantelope)
Primordial man, the antelope hunter
Made his weapons out of sticks
Thinking drinking from the sun
Her moonbeams birth mercurial babies
Antelopes run free and the sea it returns me
To all of the places that I have known
Now that my body's grown the lonely heart poetry
Droning in hearts becomes songs that all objects
Sing to each other like friends telling stories
It's all the same story
And Ed is a portal
The immorals gently awaken
All possibilities open
Unto one another
And brothers and sisters begin
To see truly through strata
pátek 28. prosince 2007
středa 12. prosince 2007
Vlakem na Auta, vlakem zpět
Do Ostravy na křest nové sbírky Petra Hrušky nazvané Auta vjíždějí do lodí jsem se vypravil s Jonášem Hájkem. Byl pozvaný jako jeden z hostů a na cesty je to moc dobrý společník. Nasedli jsme do pendolina, abychom do Ostravy dorazili včas, což bylo, jak se později ukázalo, správné rozhodnutí - vlak dojel v určenou dobu a navíc spolu s námi vezl i dalšího hosta večera, zpěvačku Feng-yün Song. Třetí (ovšem nikoli poslední) host, Ivan Martin Jirous, vyrazil o dost dříve než my. Ale jemu České dráhy nepřály. Namísto ve dvě dorazil okolo čtvrté. (Na nádraží jsme se s ním minuli, ale potkal ho jiný účastník křtu, Martin Stöhr, který se za vydavatelství Host přijel na nový přírůstek do edice ReX také podívat.)
Antikvariát, galerie a klub Fiducia byl v šest hodin, na kdy byl stanovený začátek, plný. Kdo neukořistil včas židli, musel stát, kdo má krátké nohy a je méně průbojný, asi toho moc neviděl a neslyšel.
Petr Hruška na úvod ozřejmil co se bude dít a krátkou promluvou a dvěma básněmi z nové sbírky uvedl (stejně jako ve zbytku večera i všechny ostatního) svého prvního hosta, Jonáše Hájka, který u malého stolku s lampou přečetl asi desítku svých básní. Petr Hruška mezitím usedl na zem do kouta a poslouchal. (To místo a koncentrace mu zůstaly po většinu času.)
Po Jonášovi následovalo první hudební vystoupení. Norská trojka (ve složení Yvetta Ellerová a Dita Eibenová) zahrála a zazpívala Petrovi na přání a diváci pouze užasle seděli, poslouchali čistý, ale zvláštním způsobem drsný zpěv.
Spisovatel Jan Balabán, který vystoupil jako třetí z hostů, nedal k lepšímu některou ze svých povídek, ale zamyšlení. A nemohl podle mého udělat lépe.
Už zmiňovaná Feng-yün Song zazpívala čínskou i mongolskou lidovou píseň, zazpívala i vlastní píseň a přednesla čínskou báseň (samozřejmě čínsky). Ve srovnání s Norskou trojkou působila dojmem až neskutečně uhlazeným. Jemná gesta, která doprovázela zpěv, byla možná blíž tomu, co si pamatuji z těch několika málo lekcí tchaj-ťi, než pohybům operních pěvců.
Posledním hostem, kterého Petr Hruška pozval, byl Ivan Martin Jirous. A přestože ne všechny texty se mnou rezonovaly, u některých jsem zažíval příjemný údiv. Ostatně už jen sama Jirousova přítomnost vyvolávala zvláštní chvění.
Večer později pokračoval v divadelním klubu a byl plný méně i více závažných hovorů (asi těžko lze zapomenout na ten nejrozsáhlejší věnovaný poezii a osobě Karla Šiktance) a také piva a kořalky.
Video ze začátku večera: Petr Hruška
(Už jen do závorky. Před druhou ranní jsme s Jonášem zvedli kotvy a vypravili se na nádraží - v půl třetí nám měl jet vlak. Pobavilo nás, když jsme zjistili, že předchozí vlak mířící do Prahy, který měl jet v 0.45 má nahlášené zpoždění 95 minut. Méně veselí jsme byli po návštěvě nádražního bistra - nelze doporučit ani "fischburger", který obsahuje pouze dva rybí prsty a kečup, ani bagetku "cvalík", ve které se skrývají dvě kolečka salámu, plátek sýra, okurka a snítka petrželky. Takřka úplně mě humor opustil v okamžiku, kdy zpoždění našeho vlaku bylo už 50 minut. Nakonec byl zpožděný o hodinu. Dalších asi 45 minut nabral cestou.)
Všechny fotografie z večera
Všechna videa z večera (na YouTube):
(Drobná technická poznámka: videa jsem natáčel malým kompaktním digitálním fotoaparátem v místnosti, kde bylo málo světla. Obraz proto není dokonalý.)
Antikvariát, galerie a klub Fiducia byl v šest hodin, na kdy byl stanovený začátek, plný. Kdo neukořistil včas židli, musel stát, kdo má krátké nohy a je méně průbojný, asi toho moc neviděl a neslyšel.
Petr Hruška na úvod ozřejmil co se bude dít a krátkou promluvou a dvěma básněmi z nové sbírky uvedl (stejně jako ve zbytku večera i všechny ostatního) svého prvního hosta, Jonáše Hájka, který u malého stolku s lampou přečetl asi desítku svých básní. Petr Hruška mezitím usedl na zem do kouta a poslouchal. (To místo a koncentrace mu zůstaly po většinu času.)
Po Jonášovi následovalo první hudební vystoupení. Norská trojka (ve složení Yvetta Ellerová a Dita Eibenová) zahrála a zazpívala Petrovi na přání a diváci pouze užasle seděli, poslouchali čistý, ale zvláštním způsobem drsný zpěv.
Spisovatel Jan Balabán, který vystoupil jako třetí z hostů, nedal k lepšímu některou ze svých povídek, ale zamyšlení. A nemohl podle mého udělat lépe.
Už zmiňovaná Feng-yün Song zazpívala čínskou i mongolskou lidovou píseň, zazpívala i vlastní píseň a přednesla čínskou báseň (samozřejmě čínsky). Ve srovnání s Norskou trojkou působila dojmem až neskutečně uhlazeným. Jemná gesta, která doprovázela zpěv, byla možná blíž tomu, co si pamatuji z těch několika málo lekcí tchaj-ťi, než pohybům operních pěvců.
Posledním hostem, kterého Petr Hruška pozval, byl Ivan Martin Jirous. A přestože ne všechny texty se mnou rezonovaly, u některých jsem zažíval příjemný údiv. Ostatně už jen sama Jirousova přítomnost vyvolávala zvláštní chvění.
Večer později pokračoval v divadelním klubu a byl plný méně i více závažných hovorů (asi těžko lze zapomenout na ten nejrozsáhlejší věnovaný poezii a osobě Karla Šiktance) a také piva a kořalky.
Video ze začátku večera: Petr Hruška
(Už jen do závorky. Před druhou ranní jsme s Jonášem zvedli kotvy a vypravili se na nádraží - v půl třetí nám měl jet vlak. Pobavilo nás, když jsme zjistili, že předchozí vlak mířící do Prahy, který měl jet v 0.45 má nahlášené zpoždění 95 minut. Méně veselí jsme byli po návštěvě nádražního bistra - nelze doporučit ani "fischburger", který obsahuje pouze dva rybí prsty a kečup, ani bagetku "cvalík", ve které se skrývají dvě kolečka salámu, plátek sýra, okurka a snítka petrželky. Takřka úplně mě humor opustil v okamžiku, kdy zpoždění našeho vlaku bylo už 50 minut. Nakonec byl zpožděný o hodinu. Dalších asi 45 minut nabral cestou.)
Všechny fotografie z večera
Všechna videa z večera (na YouTube):
(Drobná technická poznámka: videa jsem natáčel malým kompaktním digitálním fotoaparátem v místnosti, kde bylo málo světla. Obraz proto není dokonalý.)
pátek 26. října 2007
Pozapomenutý
Nemohu se ubránit dojmu, že na Finleyho Quaye se tak trošku zapomnělo. Jenže jeho Spiritualized mi pokaždé zvedne náladu, zrychlí tep a narovná záda.
Knoflíky hlasitosti doprava, světla zhasnout, sesednout ze židle.
Knoflíky hlasitosti doprava, světla zhasnout, sesednout ze židle.
sobota 6. října 2007
Listy
Podzim je čas na čaj a dopisy. Jeden za všechny, protože to je podzim, to je fall.
(A ještě drobnost do závorky, na kterou jsem narazil o chvilku později.)
Update 7/10:
Corwex duchaplně přihodil odkaz na video.
E-Bow The Letter
Look up. What do you see? All of you and all of me, fluorescent and starry, some of them they surprise. busride. I went to write this, 4 a.m., this letter. Fields of poppies, little pearls. All the boys and all the girls--sweet-toothed, each and every one a little scary. I said your name. I wore it like a badge of teenage film stars, hash bars, cherry mash and tin foil tiaras. Dreaming of Maria Callas, whoever she is. This fame thing, I don't get it. I wrapped my hand in plastic to try to look through it. Maybelline eyes and girl-as-boy moves. I can take you far. This star thing, I don't get it. [I'll take you over. I'll take you there.] Aluminum, it tastes like fear. Adrenaline, it pulls us near. Will you live to 83? Will you ever welcome me, will you show me something that nobody else has seen? Smoke it, drink. Here comes the flood, anything to thin the blood. These corrosives do their magic slowly, and sweet. Phone, eat it, drink. Just another chink, cuts and dents they catch the light. Aluminum, the weakest link. I don't want to disappoint you. I'm not here to anoint you. I would lick your feet but is that the sickest move, I wear my own crown, and sadness, and sorrow, and who'd of thought tomorrow could be so strange? My loss. And here we go again. [I'll take you over. I'll take you there.] Aluminium, it tastes like fear. Adrenaline, it pulls us near. It tastes like fear. It pulls us near. Look up. What do you see? All of you and all of me, flourescent and starry, some of them they surprise. I can't look it in the eyes. Seconal, spanish fly, absinthe, kerosene, cherry-flavored neck and collar. I can smell the sorrow on your breath. The sweat, victory and sorrow. This smell thing, I got it. [I'll take you over. I'll take you there.] Aluminum, it tastes like fear. Adrenaline, it pulls us near. It tastes like fear. It pulls us near. It tastes like fear. It pulls us near.
(R.E.M.)
(A ještě drobnost do závorky, na kterou jsem narazil o chvilku později.)
Update 7/10:
Corwex duchaplně přihodil odkaz na video.
neděle 8. července 2007
Ve volných dnech
Vypraví-li se člověk na Rock For People a stahují se mračna, je jisté, že bude pršet. I přesto lze zažít příjemná překvapení. A to bez ohledu na to, že jedním z nich může být americká skupina Walls of Jericho, se kterou bych jinak vůbec nepřišel do kontaktu. Mají půvabnou zpěvačku. Jmenuje se Candace Kucsulain. (Na fotce ta vpravo.)
Nejúžasnější na Candance je energie, s jakou zpívá. Krásné.
Ale to, kvůli čemu jsme do Hradce jeli, nebyla dívka, ale chlapci. The Hives.
Ano, další čistá energie. Krásné. I v dešti. I když člověku zničehonic silně uhodí do zad a nezjistí, co to bylo. (Pro jistotu The Hives i v obyčejné klipové podobě i zde.)
Jenže červencové deště jsou bez konce. Zkusil jsem pláž, tedy Slabost pro každou jinou pláž od Davida Zábranského. Musím bohužel přiznat, že ani po padesáti stranách jsem neměl pocit, že bych jeho debutový román chtěl přečíst celý. Bylo to hlavně těmi otázkami. Na každé straně jich bylo tolik. Takové množství otazníků. Nevydržel jsem, omlouvám se.
Pomohl Hitchock. Cary Grant je stylový.
Když deště ani tak nechtějí ustat, doporučuji péct chleba. Bez receptu, od oka, v troubě.
Nejúžasnější na Candance je energie, s jakou zpívá. Krásné.
Ale to, kvůli čemu jsme do Hradce jeli, nebyla dívka, ale chlapci. The Hives.
Ano, další čistá energie. Krásné. I v dešti. I když člověku zničehonic silně uhodí do zad a nezjistí, co to bylo. (Pro jistotu The Hives i v obyčejné klipové podobě i zde.)
Jenže červencové deště jsou bez konce. Zkusil jsem pláž, tedy Slabost pro každou jinou pláž od Davida Zábranského. Musím bohužel přiznat, že ani po padesáti stranách jsem neměl pocit, že bych jeho debutový román chtěl přečíst celý. Bylo to hlavně těmi otázkami. Na každé straně jich bylo tolik. Takové množství otazníků. Nevydržel jsem, omlouvám se.Pomohl Hitchock. Cary Grant je stylový.
Když deště ani tak nechtějí ustat, doporučuji péct chleba. Bez receptu, od oka, v troubě.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)