Jana Balabána jsem osobně potkal jen dvakrát, možná třikrát. Působil na mě pokaždé především nezvykle klidným dojmem, rozjímavým. (To ovšem neznamená, že bych ho nezahlédl od srdce se zasmát, ostatně všechna ta setkání byla vždy ve společnosti Petra Hrušky, jeho velkého přítele.)
Jeden zážitek vyčnívá.
Když Petr Hruška křtil v Ostravě svou poslední sbírku Auta vjíždějí do lodí, přizval si jako kmotry Ivana Martina Jirouse, Jonáše Hájka, Feng-yün Song a Jana Balabána.
Když skončila oficiální část, přesunula se část společnosti do nedalekého Divadelního klubu, kde se pokračovalo nejen jídlem a pitím, ale také debatami. Ta nejdelší a nejvyhrocenější (aspoň v té části noci, kterou jsme s Jonášem před zpáteční cestou nočním vlakem do Prahy v klubu trávili) se týkala Karla Šiktance a jeho významu pro českou poezii. Asi neprozradím žádné velké tajemství: zatímco Jirous v Šiktancovi viděl stále jen autora propadlého komunistické ideologii, Hruška ho obhajoval jako dost možná největšího žijícího českého básníka. Mnoho cigaret, mnoho piva, mnoho slivovice.
Jan Balabán byl té hlasité a relativně vyhrocené debatě přítomen poměrně tiše. Občas utrousil větu, ale převážně jen poslouchal, jakoby se snažil zůstat nestranným soudcem sporu dvou argumentačně velmi dobře vybavených řečníků.
Debata se táhla, s Jonášem jsme kvůli ní dokonce posunuli čas odjezdu zpátky.
Po nějaké době se ovšem zlomila. Připomněl mi to včera právě Jonáš Hájek.
Jan Balabán se zvedl - obličej jakoby zašitý únavou, chlastem - a řekl, že to, co předvádíme, je jenom žvanění, protože se to netýká lidského srdce.
Do Ostravy na křest nové sbírky Petra Hrušky nazvané Auta vjíždějí do lodí jsem se vypravil s Jonášem Hájkem. Byl pozvaný jako jeden z hostů a na cesty je to moc dobrý společník. Nasedli jsme do pendolina, abychom do Ostravy dorazili včas, což bylo, jak se později ukázalo, správné rozhodnutí - vlak dojel v určenou dobu a navíc spolu s námi vezl i dalšího hosta večera, zpěvačku Feng-yün Song. Třetí (ovšem nikoli poslední) host, Ivan Martin Jirous, vyrazil o dost dříve než my. Ale jemu České dráhy nepřály. Namísto ve dvě dorazil okolo čtvrté. (Na nádraží jsme se s ním minuli, ale potkal ho jiný účastník křtu, Martin Stöhr, který se za vydavatelství Host přijel na nový přírůstek do edice ReX také podívat.)
Antikvariát, galerie a klub Fiducia byl v šest hodin, na kdy byl stanovený začátek, plný. Kdo neukořistil včas židli, musel stát, kdo má krátké nohy a je méně průbojný, asi toho moc neviděl a neslyšel.
Petr Hruška na úvod ozřejmil co se bude dít a krátkou promluvou a dvěma básněmi z nové sbírky uvedl (stejně jako ve zbytku večera i všechny ostatního) svého prvního hosta, Jonáše Hájka, který u malého stolku s lampou přečetl asi desítku svých básní. Petr Hruška mezitím usedl na zem do kouta a poslouchal. (To místo a koncentrace mu zůstaly po většinu času.)
Po Jonášovi následovalo první hudební vystoupení. Norská trojka (ve složení Yvetta Ellerová a Dita Eibenová) zahrála a zazpívala Petrovi na přání a diváci pouze užasle seděli, poslouchali čistý, ale zvláštním způsobem drsný zpěv.
Už zmiňovaná Feng-yün Song zazpívala čínskou i mongolskou lidovou píseň, zazpívala i vlastní píseň a přednesla čínskou báseň (samozřejmě čínsky). Ve srovnání s Norskou trojkou působila dojmem až neskutečně uhlazeným. Jemná gesta, která doprovázela zpěv, byla možná blíž tomu, co si pamatuji z těch několika málo lekcí tchaj-ťi, než pohybům operních pěvců.
Posledním hostem, kterého Petr Hruška pozval, byl Ivan Martin Jirous. A přestože ne všechny texty se mnou rezonovaly, u některých jsem zažíval příjemný údiv. Ostatně už jen sama Jirousova přítomnost vyvolávala zvláštní chvění.
Večer později pokračoval v divadelním klubu a byl plný méně i více závažných hovorů (asi těžko lze zapomenout na ten nejrozsáhlejší věnovaný poezii a osobě Karla Šiktance) a také piva a kořalky.
Video ze začátku večera: Petr Hruška
(Už jen do závorky. Před druhou ranní jsme s Jonášem zvedli kotvy a vypravili se na nádraží - v půl třetí nám měl jet vlak. Pobavilo nás, když jsme zjistili, že předchozí vlak mířící do Prahy, který měl jet v 0.45 má nahlášené zpoždění 95 minut. Méně veselí jsme byli po návštěvě nádražního bistra - nelze doporučit ani "fischburger", který obsahuje pouze dva rybí prsty a kečup, ani bagetku "cvalík", ve které se skrývají dvě kolečka salámu, plátek sýra, okurka a snítka petrželky. Takřka úplně mě humor opustil v okamžiku, kdy zpoždění našeho vlaku bylo už 50 minut. Nakonec byl zpožděný o hodinu. Dalších asi 45 minut nabral cestou.)
Všechna videa z večera (na YouTube):
(Drobná technická poznámka: videa jsem natáčel malým kompaktním digitálním fotoaparátem v místnosti, kde bylo málo světla. Obraz proto není dokonalý.)
