Časopisy

Stefan Segi / Ondřej Hanus / Vratislav Kadlec, vyfotografoval ondrej.lipar.

Debata s názvem Literární časopisy na rozcestí se konala v pražském Domě čtení, pobočce Městské knihovny umístěné ve Strašnicích. Josef Straka, který ji moderoval, se v tomto místě spolu se svými kolegy pokouší podporovat živou literaturu formou autorských čtení, debat a diskuzí. Poloha Domu čtení má, předpokládám, reflektovat snahu Městské knihovny věnovat se nejen centru, ale i periferii. Vedlejším efektem je bohužel to, že na večery, které začínají zpravidla v šest večer (Dům čtení zavírá v sedm), v životě nemůže přijít běžný pracující člověk. Zbývají tedy studenti, důchodci, ženy a muži na rodičovské dovolené, lidé na volné noze a nezaměstnaní. Moc jich nepřišlo.

Diskutovat přišli zástupci sedmi českých periodik. Stefan Segi (Lógr), Ondřej Hanus (Psí víno), Vratislav Kadlec (Plav), Lubor Kasal (Tvar), Kateřina Tošková (Pandora), Karel Kouba (A2), Tomáš Čada (H_aluze). Krom toho tu ovšem v diskutujícím publiku byly další postavy literárního provozu, ať už budoucí šéfredaktor Tvaru Adam Borzič, redaktorka ČRo Vltava Ivana Myšková, Jan Bělíček z A2 nebo Ondřej Zajac z Psího vína.

Co z dvouhodinové debaty vyplynulo?

Nejdříve věci zřejmé, známé a jasné. Nejsou peníze - ty, které jsou od Ministerstva kultury, jsou značně nejisté. Nechybí nadšení - většina lidí zapojených do literárních časopisů svou práci dělá zadarmo nebo za veskrze symbolickou odměnu. Stát nemá jasně definovanou kulturní politiku, ani hodnoty, které by chtěl skrze kulturu posilovat či budovat. V masových médiích se o vysoké literatuře nemluví, literární časopisy naproti tomu zajímají poměrně málo lidí. Málokdo je schopen říct, kdo přesně jsou jeho čtenáři. Lidé jsou informačně přehlcení a boj o jejich pozornost je obtížný. Literární časopisy dost možná žijí ve vlastním ghettu.

Pro mě nejzajímavější podněty, které ovšem většinou vycházely naprázdno, do diskuze vnášel Stefan Segi. Jednak se pokusil Luborovi Kasalovi vysvětlit, že konzumace médií je složitá věc a že čtenářky Tvaru a čtenářky kupříkladu červené knihovny nejsou nutně dvě rozdílné skupiny lidí, ale že zde s největší pravděpodobností bude docházet k průniku, stejně jako v případě jiných médií. Krom toho vznesl, byť s jistou nadsázkou, otázku, jak má vlastnímu bratrovi vysvětlit, že z jeho daní jdou peníze na Stefanův koníček.

Otázka po důvodu a smyslu ostatně vyplouvala na povrch relativně často. Lubor Kasal mluvil poměrně rozhořčeně o tom, že časopisy musí v současnosti neustále obhajovat svou existenci, což dřív nebylo třeba.

Podle Vratislava Kadlece má být podpora kultury ze strany státu stejně samozřejmá jako ostatní společenské statky - zdravotní péče, doprava nebo, jak sám uvedl, tekoucí voda.

Neexistuje soustavný a společný tlak na státní instituce, které by literární časopisy (a kulturu obecně) měly podporovat. Žádný z časopisů se nevěnuje tomu, jakými způsoby jsou financovaná obdobná periodika v zahraničí. To by se ale mělo změnit - seriál zaměřený na toto téma by měl začít vycházet ve Tvaru a jedním z výsledků debaty v Domě čtení by mohl být vznikl společné platformy, která začne se státem vyjednávat.

Tolik k zážitkům poznatkům. Na řadě jsou dojmy.

Celý večer byl ve znamení skepse a deziluze, proti kterým se bojuje, alespoň v tuto chvíli, hlavně humorem. Pokud se podaří odhodlání lidí, jako jsou Borzič nebo Bělíček, přetavit ve společné vyjasnění cílů, mohl by následovat aktivní tlak na stát. Bez silných argumentů, které podporu literárních časopisů obhájí před úředníky a daňovými poplatníky, to nepůjde. (Co tuto snahu ohrožuje? Prostý fakt, který někdo z diskutujících vyjádřil přibližně slovy "Běžte si stoupnout k tomu mikrofonu před ministerstvo, my si rádi stoupneme za vás." - jen málokdo se chce pouštět do kontaktu s politikou.)

Stěžovat si na to, že situace není tak dobrá, jako dřív, že doba se změnila, že se změnili lidé a vnímání vysoké kultury, mi připadá zbytečné. (V určitých chvílích jsem měl z debaty dojem, že rájem, ze kterého jsme byli vyhnáni, jsou devadesátá léta.) Jak správně poznamenal Ondřej Hanus, žádná cesta zpět není, jde se pouze dopředu. Psí víno, které Ondřej zastupoval, se svými čtenáři aktivně komunikuje a stýká se s nimi pokaždé, když vychází nové číslo. Tvar naproti tomu ústy svého stávajícího šéfredaktora odmítá jako zbytečnost sociální média. Ta ale nejsou (pro instituce, firmy, značky) ničím jiným, než komunikačním kanálem, který k převážně jednostrannému vysílání informací od redakcí ke čtenářům přidává i tok druhým směrem.

Ale o čtenáře se během debaty zajímala vlastně jen Kateřina Tošková zastupující Pandoru. Její tázání se po tom, kdo jsou stávající a potenciální čtenáři jejího časopisu, mi připadá zcela na místě. Ne, médium tohoto typu se nemá v první řadě čtenářům podbízet, ale vytvářet časopis zcela naslepo nelze. Jako jediná také zdůraznila, že problém vidí i v tom, že Pandora nemá prostředky ani na výzkum čtenářů, ale ani na propagaci a řádnou distribuci.

Co teď? Kam dál?

Byl bych rád, kdyby se debata opakovala. Na lépe dostupném místě, s účastí organizací, které literární časopisy spolufinancují, a třeba každého čtvrt roku. Bylo by mimo jiné možné sledovat vývoj a odfiltrovat neměnné remcání od aktuálních problémů.

Myslím, že subjekt, který dostává podporu od státu, musí být schopný formulovat svůj přínos pro stát/společnost, obhájit svou existenci. Je celkem jedno, jestli je to včelařský spolek, sportovní oddíl nebo časopis pro mladou poezii. Každý má svou roli, každý má svůj význam, každý by měl fungovat tak, aby dávalo smysl na něj přispívat.

(Možná bude dopsáno, rozšířeno.)



Mimochodem, proč na debatě nebyl nikdo z moravských časopisů? Host, který vydává úspěšné vydavatelství, by mohl nabídnout další pohled na věc. A internet? Wagon? Texty?