Zemřel Jan Balabán

Jana Balabána jsem osobně potkal jen dvakrát, možná třikrát. Působil na mě pokaždé především nezvykle klidným dojmem, rozjímavým. (To ovšem neznamená, že bych ho nezahlédl od srdce se zasmát, ostatně všechna ta setkání byla vždy ve společnosti Petra Hrušky, jeho velkého přítele.)

Jeden zážitek vyčnívá.

Když Petr Hruška křtil v Ostravě svou poslední sbírku Auta vjíždějí do lodí, přizval si jako kmotry Ivana Martina Jirouse, Jonáše Hájka, Feng-yün Song a Jana Balabána.



Když skončila oficiální část, přesunula se část společnosti do nedalekého Divadelního klubu, kde se pokračovalo nejen jídlem a pitím, ale také debatami. Ta nejdelší a nejvyhrocenější (aspoň v té části noci, kterou jsme s Jonášem před zpáteční cestou nočním vlakem do Prahy v klubu trávili) se týkala Karla Šiktance a jeho významu pro českou poezii. Asi neprozradím žádné velké tajemství: zatímco Jirous v Šiktancovi viděl stále jen autora propadlého komunistické ideologii, Hruška ho obhajoval jako dost možná největšího žijícího českého básníka. Mnoho cigaret, mnoho piva, mnoho slivovice.

Jan Balabán byl té hlasité a relativně vyhrocené debatě přítomen poměrně tiše. Občas utrousil větu, ale převážně jen poslouchal, jakoby se snažil zůstat nestranným soudcem sporu dvou argumentačně velmi dobře vybavených řečníků.

Debata se táhla, s Jonášem jsme kvůli ní dokonce posunuli čas odjezdu zpátky.

Po nějaké době se ovšem zlomila. Připomněl mi to včera právě Jonáš Hájek.

Jan Balabán se zvedl - obličej jakoby zašitý únavou, chlastem - a řekl, že to, co předvádíme, je jenom žvanění, protože se to netýká lidského srdce.

A potom odešel.