O víkendu se už podruhé konal výstup básníků na Říp. Milan Děžinský, který celou výpravu připravil a zorganizoval, pro nás zvolil obtížnější jižní stranu. Nevypadalo to, že by kdokoli z víc jak tuctu literátů měl zásadnější problém kopec zdolat. Většina naopak trávila cestu družným hovorem - dokonalá poetická idyla.
(Mimochodem, pokud se k podobnému výstupu chystáte, vezměte si něco dobrého k jídlu a pití - okénko s občerstvením v turistické chatě je zoufale pomalé, čepuje "speciální" zelené pivo a nabízí v zásadě jen smažená jídla.)
Zpátky v Roudnici nad Labem už nás čekali v tamní Galerii moderního umění. Do autorského čtení se z výpravy zapojili Radek Fridrich (představil svou naprosto čerstvou knihu Krooa krooa), Jan Těsnohlídek ml., Josef Straka, Tomáš Čada, Martin Langer (jen pár dní před tím vystupoval v rámci cyklu Literární sklony), Martin David, Žaneta Lichtenbergová, Milan Šedivý a Patrik Linhart. (Něco málo je vidět na fotografiích.) O tom, že následná diskuze v nedaleké Zámecké restauraci byla výživná, by asi nikdo nepochyboval.
Celá ta básnická pospolitost se mi v hlavě podivně převrátila o dva dny později při vystoupení tureckého básníka Efeho Duyana ve Fra. Z odpovědí na otázky publika ten večer totiž vyplynulo mimo jiné následující: poezii čte dnes v Turecku hrstka intelektuálů, zejména literátů, básnické sbírky se pro sedmdesátimilionový národ vydávají v nákladu čtyř až pěti set kusů, básníci si často musí u nakladatelů vydání svých sbírek platit sami, přitom ovšem každý druhý Turek se (s ohledem na silnou poetickou tradici) považuje za básníka. Reakce? Vědoucí a chápající pomrkávání mezi Čechy.
Zobrazují se příspěvky se štítkemcesty. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemcesty. Zobrazit všechny příspěvky
středa 29. června 2011
neděle 26. července 2009
Horňácko a dál
Na Horňácké slavnosti jsem se vypravil podruhé v životě. A zpočátku to vypadalo, že pojedu sám. Ale pak zavolal Jonáš Hájek a ukázalo se, že míří stejným směrem, protože se ve Velké nad Veličkou v rámci slavností chce setkat s básníkem Pavlem Petrem. Do vlaku jsem tedy v sobotu ráno nakonec nasedal s Jonášem a tichou modlitbou za dobré počasí. Nekonalo se, asi že jsem nevěřící.
Vyrazili jsme nalehko: já chtěl po víkendu pokračovat na Vysočinu, vezl jsem si tedy jen malý batoh s pár svršky, Jonáš toho neměl o moc víc. Pravda, vezl s sebou spacák, ale spaní stejně nebylo v plánu. V plánu bylo najít Pavla Petra, opájet se folklorem v areálu Slováckého stadionu, nechat se unést hudbou primáše Martina Hrbáče a snad i něco vypít.
Jenže přišel déšť.
Veškerý program se tedy konal v místním kulturáku, nikoli v přírodě. Atmosféra tím trochu trpěla, počet míst byl omezený, ale i tak to bylo zajímavé. Ale nehrálo se jen tam, hrálo se i v hospodách. (Když jsme konečně našli Pavla Petra, vzal nás do podniku U Jagošů, kde hráli místní kluci a po chvilce se k nim přidala i děvčata z Olomouce - pozoruhodná směs.)
Sobota tedy deštivá, ale zajímavá. (Několik málo fotek.) Spát? Jen na chvíli, nakonec v sochařském ateliéru. A dál? Jonáš zůstal a pokračoval na nedělní akci u větrného mlýna na Kuželově (jedno z nejkrásnějších míst vůbec), já musel rychle na vlak do Brna a odtamtud stopem.
A mimochodem, vidět během jednoho večera Passerovo Intimní osvětlení a Markerův film Le fond de l'air est rouge člověku zase trošku poopraví pohled na 60. léta.
Vyrazili jsme nalehko: já chtěl po víkendu pokračovat na Vysočinu, vezl jsem si tedy jen malý batoh s pár svršky, Jonáš toho neměl o moc víc. Pravda, vezl s sebou spacák, ale spaní stejně nebylo v plánu. V plánu bylo najít Pavla Petra, opájet se folklorem v areálu Slováckého stadionu, nechat se unést hudbou primáše Martina Hrbáče a snad i něco vypít.
Jenže přišel déšť.
Veškerý program se tedy konal v místním kulturáku, nikoli v přírodě. Atmosféra tím trochu trpěla, počet míst byl omezený, ale i tak to bylo zajímavé. Ale nehrálo se jen tam, hrálo se i v hospodách. (Když jsme konečně našli Pavla Petra, vzal nás do podniku U Jagošů, kde hráli místní kluci a po chvilce se k nim přidala i děvčata z Olomouce - pozoruhodná směs.)
Sobota tedy deštivá, ale zajímavá. (Několik málo fotek.) Spát? Jen na chvíli, nakonec v sochařském ateliéru. A dál? Jonáš zůstal a pokračoval na nedělní akci u větrného mlýna na Kuželově (jedno z nejkrásnějších míst vůbec), já musel rychle na vlak do Brna a odtamtud stopem.
A mimochodem, vidět během jednoho večera Passerovo Intimní osvětlení a Markerův film Le fond de l'air est rouge člověku zase trošku poopraví pohled na 60. léta.
neděle 12. července 2009
Sobotka poprvé
Nevím vlastně proč, ale na festival Šrámkova Sobotka jsem se až do letoška nikdy nedostal. Vlastně jsem o tom ani neuvažoval. Když mě před krátkou dobou oslovil Lukáš Novosad, jeden z pořadatelů, když sháněl básníky na páteční odpolední čtení, příjemně mě to překvapilo. Vystupující měli být lidé, kteří byli v poezii nějak spojení s internetem. Škatulka je to nešikovná, ale to vem čert.
Do Sobotky jsme vyrazili už poránu autem společně s Jonášem Hájkem a Ladislavem Zedníkem, na čtení nás totiž nakonec mělo vystupovat sedm: krom nás tří ještě Hana Hadincová, Nela Hanelová, Jitka Srbová a Eva Košinská, která ovšem nakonec nevystupovala.
První zastávka: tři rozespalí muži si v Mladé Boleslavi dávají kávu, dva z nich pokuřují. Řeč se točí mimo jiné i kolem toho, zda lze vážně používat výraz "internetová poezie" nebo "poezie vzešlá z internetu", co přesně znamená, jaké má využití a hranice. Krátce: je to pouze jeden z mnoha atributů, snad zajímavé označení pozadí, z kterého autor vychází, nicméně spíše označení komunikačního kanálu než stylu.
Druhá zastávka: tři muži parkují na náměstí v Sobotce a hádají, kdo z těch lidí je Lukáš Novosad, kterého znají jen z e-mailu a telefonu. Po rychlém obědě v bistru, které nabízí nepřeberné množství smažených jídel, káva a zákusek.
Čtení začínalo až ve čtyři, stihl jsem tedy ještě zajít na workshop Martina Kopty, který se pokoušel vysvětlit hrstce přítomných učitelek (jak mi bylo řečeno, tvoří poměrně velkou část návštěvníků festivalu) možná využití nových médií ve výuce. Jeho nápady byly skvělé (zmínil wikipedii i twitter). Ale nemohl jsem se ubrátnit dojmu, že většina publika je nestačila pobrat. A když se debata začala ubírat směrem, který neměl s výukou co dělat, utekl jsem na kofolu.
Přípravy na čtení začaly asi v půl čtvrté. Šest medvědů s Cibulkou to tedy nebylo, bylo to šest autorů s Novosadem. Šest židlí a stolek na pódiu pod reflektory, šest tradičně lehce nervózních postaviček.
Sál postupně částečně zaplní asi šedesát diváků (sám nevím, proč většinu tvoří ženy). Lukáš Novosad každého z nás krátce představuje, čteme v pořadí Zedník, Hanelová, Lipár, Hadincová, Hájek, Srbová každý asi deset minut. Přes reflektory není skoro vidět do publika - nová zkušenost při čtení poezie. Nakonec se koná ještě krátké kolečko přídavků. A pak už jen závěrečná podvečerní rozprava u piva.
(Nové básně Jonáše Hájka: civilnější než starší texty, v pozitivním slova smyslu obyčejnější a čisté. Slyšet texty Chagallova štěstí přímo z úst autorky bylo samozřejmě zajímavé, dostaly opět trochu jiný odstín - v první části sbírky rozhodně ještě naléhavější. Imaginace a jazyková zručnost Ladislava Zedníka jsou veliké, bylo tedy trochu obtížné texty naživo zachytit.)
Sobotka mě překvapila. Mohlo by se zdát, že věnovat ročník literární akce novým médiím až v roce 2009 je pozdě, ale třeba to nabízí aspoň částečný odstup od literárních serverů a dalších fenoménů. Program nabitý spoustou zajímavých vystoupení: Goldflam, Topinka, Fischerová, Skutr, EKG, přednášky o knihovně 21. století, o Creative Commons (mimochodem festivalový časopis je vydávaný také pod licencí CC)... Strávit na festivalu skutečně celý týden mohlo být hodně obohacující. Snad tedy za rok.
A mimochodem, poklona organizátorům: web, twitter, flickr i facebook. Tak to má být.
Za sebe nabízím tedy alespoň několik fotografií na flickru, část z nich je pořízená přímo z pódia v rámci našeho čtení.
Update 14/7: Svůj pohled na páteční čtení nabízí i Jitka Srbová na stránkách Wagonu s výrazně kvalitnějšími fotkami, než jaké mohu nabídnout já.
Do Sobotky jsme vyrazili už poránu autem společně s Jonášem Hájkem a Ladislavem Zedníkem, na čtení nás totiž nakonec mělo vystupovat sedm: krom nás tří ještě Hana Hadincová, Nela Hanelová, Jitka Srbová a Eva Košinská, která ovšem nakonec nevystupovala.
První zastávka: tři rozespalí muži si v Mladé Boleslavi dávají kávu, dva z nich pokuřují. Řeč se točí mimo jiné i kolem toho, zda lze vážně používat výraz "internetová poezie" nebo "poezie vzešlá z internetu", co přesně znamená, jaké má využití a hranice. Krátce: je to pouze jeden z mnoha atributů, snad zajímavé označení pozadí, z kterého autor vychází, nicméně spíše označení komunikačního kanálu než stylu.
Druhá zastávka: tři muži parkují na náměstí v Sobotce a hádají, kdo z těch lidí je Lukáš Novosad, kterého znají jen z e-mailu a telefonu. Po rychlém obědě v bistru, které nabízí nepřeberné množství smažených jídel, káva a zákusek.
Čtení začínalo až ve čtyři, stihl jsem tedy ještě zajít na workshop Martina Kopty, který se pokoušel vysvětlit hrstce přítomných učitelek (jak mi bylo řečeno, tvoří poměrně velkou část návštěvníků festivalu) možná využití nových médií ve výuce. Jeho nápady byly skvělé (zmínil wikipedii i twitter). Ale nemohl jsem se ubrátnit dojmu, že většina publika je nestačila pobrat. A když se debata začala ubírat směrem, který neměl s výukou co dělat, utekl jsem na kofolu.
Přípravy na čtení začaly asi v půl čtvrté. Šest medvědů s Cibulkou to tedy nebylo, bylo to šest autorů s Novosadem. Šest židlí a stolek na pódiu pod reflektory, šest tradičně lehce nervózních postaviček.
Sál postupně částečně zaplní asi šedesát diváků (sám nevím, proč většinu tvoří ženy). Lukáš Novosad každého z nás krátce představuje, čteme v pořadí Zedník, Hanelová, Lipár, Hadincová, Hájek, Srbová každý asi deset minut. Přes reflektory není skoro vidět do publika - nová zkušenost při čtení poezie. Nakonec se koná ještě krátké kolečko přídavků. A pak už jen závěrečná podvečerní rozprava u piva.
(Nové básně Jonáše Hájka: civilnější než starší texty, v pozitivním slova smyslu obyčejnější a čisté. Slyšet texty Chagallova štěstí přímo z úst autorky bylo samozřejmě zajímavé, dostaly opět trochu jiný odstín - v první části sbírky rozhodně ještě naléhavější. Imaginace a jazyková zručnost Ladislava Zedníka jsou veliké, bylo tedy trochu obtížné texty naživo zachytit.)
Sobotka mě překvapila. Mohlo by se zdát, že věnovat ročník literární akce novým médiím až v roce 2009 je pozdě, ale třeba to nabízí aspoň částečný odstup od literárních serverů a dalších fenoménů. Program nabitý spoustou zajímavých vystoupení: Goldflam, Topinka, Fischerová, Skutr, EKG, přednášky o knihovně 21. století, o Creative Commons (mimochodem festivalový časopis je vydávaný také pod licencí CC)... Strávit na festivalu skutečně celý týden mohlo být hodně obohacující. Snad tedy za rok.
A mimochodem, poklona organizátorům: web, twitter, flickr i facebook. Tak to má být.
Za sebe nabízím tedy alespoň několik fotografií na flickru, část z nich je pořízená přímo z pódia v rámci našeho čtení.
Update 14/7: Svůj pohled na páteční čtení nabízí i Jitka Srbová na stránkách Wagonu s výrazně kvalitnějšími fotkami, než jaké mohu nabídnout já.
pondělí 1. června 2009
Tři dny ve Lvíčku slasti
Takový záskok jsem dělal poprvé. Jonáš Hájek měl jet spolu s Evou Košinskou do polského městečka zvaného Lwówek Śląski na Dni poezie a umění přečíst svou poezii.
Měl, ale nakonec bohužel nemohl, přestože všechno už bylo dohodnuté. Poprosil mě, jestli bych do Lwówku nejel jeho texty přečíst já. Taková nabídka se neodmítá.
V pátek v poledne jsme tedy s Evou sedli do auta a přes jisté překážky (ucpaný pražský okruh, počasí, polské silnice) jsme po čtvrté odpoledne vystupovali na náměstí malého města s dlouhou historií. Trochu pršelo.
Najít ve Lwówku historické centrum není nic extra obtížného - obklopují ho hradby a už zdálky o sobě dává vědět hned několika věžemi. Najít v centru radnici, ve které se celý kulturní podnik odehrával, je také snadné - krom několika panelových domů, jedné nebo dvou menších fabrik a asi třech kostelů tam totiž skoro nic dalšího není. A najít německého básníka Petera Gehrische, který celou akci spolu se svou okouzlující manželkou pořádal, ani nebylo třeba, našel nás po chvilce sám.
Je třeba podotknout, že ani já ani Eva nemluvíme právě skvěle německy. Ani polsky. Eva mluví skvěle italsky, já jsem pyšný na svou angličtinu. Ale Ital na Dnech poezie nebyl ani jeden a anglicky mluvit skoro nikdo nechtěl.
Všechno bylo tak nějak středoevropské. Jakoby hranice skutečně neexistovaly. Bilingvní paní Gehrischová na nás střídavě mluvila oběma klíčovými řečmi víkendu, tedy polštinou a němčinou, kterým jsme oba rozuměli, odpovídala ovšem spíše Eva - zpočátku převážně německy.
Abych nezapomněl, byli jsme s Evou na celé akci zřejmě nejmladší. Ale to je vlastně stejně podružné jako to, odkud kdo byl.
Páteční večer se točil okolo výstavy maleb Leonore Adler (hodně rostlin, hodně koček) a koncertu skupiny Gualaceo (hezká world music, místy snad zbytečně moc romantizující).
Spát v hotýlku u lwóweckého fotbalového hřiště. Nepopsatelné.
Sobotní matiné jako otevřené autorské čtení, do kterého přispělo hned několik dam z okolních městeček i malířka Adler. Nic, o čem by bylo nutné psát domů, snad s vyjímkou staršího malíře / básníka / cestovatele, který Lwówkem procházel v čapce, vytahané vestě a sandálech, pozoroval čtoucí básnířky a krátkými tahy črtal jejich podoby na kousky papíru.
Vyvrcholení celého víkendu: sobotní večer. Zaplněný sál radnice poslouchal poezii vždy v originále a v překladu do polštiny.
Po krátkém úvodu z úst Petera Gehrische tak svou poezii středoevropskému publiku nabídla nejdříve Eva Košinská (a publikum později vychvalovalo její neotřelé metafory).
Verše Jonáše Hájka jsem pak přečetl já, což (přes ne zrovna krátké Gehrischovo úvodní vysvětlování) přesto některé zmátlo a po vystoupení mě plácali po ramenou v domnění, že autorem jsem já.
Undine Materni byla natolik okouzlující, že jsme s Evou společně zakoupili její sbírku Die Tage kommen über den Fluss.
Nejsilnějším zážitkem je pro mě nicméně setkání s Hatifem Janabim, iráckým autorem, který už několik desítek let žije a učí ve Varšavě. Krom textů v polštině přidal na závěr i jeden arabsky. Hudba.
Na závěr vystoupil také místní rodák Wojciech Izaak Strugała, vřelý a upřímný. Okomentoval všechna předchozí vystoupení a přidal několik vlastních básní.
Co dál? Pohostinnost manželů Gehrischových nezná mezí - tolik jídla, tolik péče. Honorář, hezký vynález. Ve Lwowku nejsou hospody. Míchat fotografie ze dvou přístrojů je neestetické. Pokud se to stihne, Evě vyjdou básně v německém překladu.
Měl, ale nakonec bohužel nemohl, přestože všechno už bylo dohodnuté. Poprosil mě, jestli bych do Lwówku nejel jeho texty přečíst já. Taková nabídka se neodmítá.
V pátek v poledne jsme tedy s Evou sedli do auta a přes jisté překážky (ucpaný pražský okruh, počasí, polské silnice) jsme po čtvrté odpoledne vystupovali na náměstí malého města s dlouhou historií. Trochu pršelo.
Najít ve Lwówku historické centrum není nic extra obtížného - obklopují ho hradby a už zdálky o sobě dává vědět hned několika věžemi. Najít v centru radnici, ve které se celý kulturní podnik odehrával, je také snadné - krom několika panelových domů, jedné nebo dvou menších fabrik a asi třech kostelů tam totiž skoro nic dalšího není. A najít německého básníka Petera Gehrische, který celou akci spolu se svou okouzlující manželkou pořádal, ani nebylo třeba, našel nás po chvilce sám.
Je třeba podotknout, že ani já ani Eva nemluvíme právě skvěle německy. Ani polsky. Eva mluví skvěle italsky, já jsem pyšný na svou angličtinu. Ale Ital na Dnech poezie nebyl ani jeden a anglicky mluvit skoro nikdo nechtěl.
Všechno bylo tak nějak středoevropské. Jakoby hranice skutečně neexistovaly. Bilingvní paní Gehrischová na nás střídavě mluvila oběma klíčovými řečmi víkendu, tedy polštinou a němčinou, kterým jsme oba rozuměli, odpovídala ovšem spíše Eva - zpočátku převážně německy.
Abych nezapomněl, byli jsme s Evou na celé akci zřejmě nejmladší. Ale to je vlastně stejně podružné jako to, odkud kdo byl.
Páteční večer se točil okolo výstavy maleb Leonore Adler (hodně rostlin, hodně koček) a koncertu skupiny Gualaceo (hezká world music, místy snad zbytečně moc romantizující).
Spát v hotýlku u lwóweckého fotbalového hřiště. Nepopsatelné.
Sobotní matiné jako otevřené autorské čtení, do kterého přispělo hned několik dam z okolních městeček i malířka Adler. Nic, o čem by bylo nutné psát domů, snad s vyjímkou staršího malíře / básníka / cestovatele, který Lwówkem procházel v čapce, vytahané vestě a sandálech, pozoroval čtoucí básnířky a krátkými tahy črtal jejich podoby na kousky papíru.
Vyvrcholení celého víkendu: sobotní večer. Zaplněný sál radnice poslouchal poezii vždy v originále a v překladu do polštiny.
Po krátkém úvodu z úst Petera Gehrische tak svou poezii středoevropskému publiku nabídla nejdříve Eva Košinská (a publikum později vychvalovalo její neotřelé metafory).
Verše Jonáše Hájka jsem pak přečetl já, což (přes ne zrovna krátké Gehrischovo úvodní vysvětlování) přesto některé zmátlo a po vystoupení mě plácali po ramenou v domnění, že autorem jsem já.
Undine Materni byla natolik okouzlující, že jsme s Evou společně zakoupili její sbírku Die Tage kommen über den Fluss.
Nejsilnějším zážitkem je pro mě nicméně setkání s Hatifem Janabim, iráckým autorem, který už několik desítek let žije a učí ve Varšavě. Krom textů v polštině přidal na závěr i jeden arabsky. Hudba.
Na závěr vystoupil také místní rodák Wojciech Izaak Strugała, vřelý a upřímný. Okomentoval všechna předchozí vystoupení a přidal několik vlastních básní.
Co dál? Pohostinnost manželů Gehrischových nezná mezí - tolik jídla, tolik péče. Honorář, hezký vynález. Ve Lwowku nejsou hospody. Míchat fotografie ze dvou přístrojů je neestetické. Pokud se to stihne, Evě vyjdou básně v německém překladu.
neděle 17. května 2009
středa 12. listopadu 2008
Bydlet ve Vídni
Bydlet ve Vídni, nedaleko Muzea moderního umění, v jednom z domů, které mají v přízemí obchod s designovým nábytkem. Zajít občas na kávu a něco sladkého, popíjet a číst, občas si něco zapsat. Nepodivovat se tomu, že člověk dostane k dobré kávě i dobrou vodu z kohoutku ve sklence s nápisem Wiener Wasser, že mu při večeři nezačnou odnášet ze stolu hned, jak dojí, ale až ve chvíli, kdy dojedí všichni u stolu. Bez ohledu na počasí chodit pěšky. Čas od času se stavit v galerii, sem tam zajít do knihkupectví. Bydlet pár minut chůze od centra v místě, kde je v ulici pekárna i obchod s kufry a taškami, kostel i zakoutí s pár stromy.
středa 12. prosince 2007
Vlakem na Auta, vlakem zpět
Do Ostravy na křest nové sbírky Petra Hrušky nazvané Auta vjíždějí do lodí jsem se vypravil s Jonášem Hájkem. Byl pozvaný jako jeden z hostů a na cesty je to moc dobrý společník. Nasedli jsme do pendolina, abychom do Ostravy dorazili včas, což bylo, jak se později ukázalo, správné rozhodnutí - vlak dojel v určenou dobu a navíc spolu s námi vezl i dalšího hosta večera, zpěvačku Feng-yün Song. Třetí (ovšem nikoli poslední) host, Ivan Martin Jirous, vyrazil o dost dříve než my. Ale jemu České dráhy nepřály. Namísto ve dvě dorazil okolo čtvrté. (Na nádraží jsme se s ním minuli, ale potkal ho jiný účastník křtu, Martin Stöhr, který se za vydavatelství Host přijel na nový přírůstek do edice ReX také podívat.)
Antikvariát, galerie a klub Fiducia byl v šest hodin, na kdy byl stanovený začátek, plný. Kdo neukořistil včas židli, musel stát, kdo má krátké nohy a je méně průbojný, asi toho moc neviděl a neslyšel.
Petr Hruška na úvod ozřejmil co se bude dít a krátkou promluvou a dvěma básněmi z nové sbírky uvedl (stejně jako ve zbytku večera i všechny ostatního) svého prvního hosta, Jonáše Hájka, který u malého stolku s lampou přečetl asi desítku svých básní. Petr Hruška mezitím usedl na zem do kouta a poslouchal. (To místo a koncentrace mu zůstaly po většinu času.)
Po Jonášovi následovalo první hudební vystoupení. Norská trojka (ve složení Yvetta Ellerová a Dita Eibenová) zahrála a zazpívala Petrovi na přání a diváci pouze užasle seděli, poslouchali čistý, ale zvláštním způsobem drsný zpěv.
Spisovatel Jan Balabán, který vystoupil jako třetí z hostů, nedal k lepšímu některou ze svých povídek, ale zamyšlení. A nemohl podle mého udělat lépe.
Už zmiňovaná Feng-yün Song zazpívala čínskou i mongolskou lidovou píseň, zazpívala i vlastní píseň a přednesla čínskou báseň (samozřejmě čínsky). Ve srovnání s Norskou trojkou působila dojmem až neskutečně uhlazeným. Jemná gesta, která doprovázela zpěv, byla možná blíž tomu, co si pamatuji z těch několika málo lekcí tchaj-ťi, než pohybům operních pěvců.
Posledním hostem, kterého Petr Hruška pozval, byl Ivan Martin Jirous. A přestože ne všechny texty se mnou rezonovaly, u některých jsem zažíval příjemný údiv. Ostatně už jen sama Jirousova přítomnost vyvolávala zvláštní chvění.
Večer později pokračoval v divadelním klubu a byl plný méně i více závažných hovorů (asi těžko lze zapomenout na ten nejrozsáhlejší věnovaný poezii a osobě Karla Šiktance) a také piva a kořalky.
Video ze začátku večera: Petr Hruška
(Už jen do závorky. Před druhou ranní jsme s Jonášem zvedli kotvy a vypravili se na nádraží - v půl třetí nám měl jet vlak. Pobavilo nás, když jsme zjistili, že předchozí vlak mířící do Prahy, který měl jet v 0.45 má nahlášené zpoždění 95 minut. Méně veselí jsme byli po návštěvě nádražního bistra - nelze doporučit ani "fischburger", který obsahuje pouze dva rybí prsty a kečup, ani bagetku "cvalík", ve které se skrývají dvě kolečka salámu, plátek sýra, okurka a snítka petrželky. Takřka úplně mě humor opustil v okamžiku, kdy zpoždění našeho vlaku bylo už 50 minut. Nakonec byl zpožděný o hodinu. Dalších asi 45 minut nabral cestou.)
Všechny fotografie z večera
Všechna videa z večera (na YouTube):
(Drobná technická poznámka: videa jsem natáčel malým kompaktním digitálním fotoaparátem v místnosti, kde bylo málo světla. Obraz proto není dokonalý.)
Antikvariát, galerie a klub Fiducia byl v šest hodin, na kdy byl stanovený začátek, plný. Kdo neukořistil včas židli, musel stát, kdo má krátké nohy a je méně průbojný, asi toho moc neviděl a neslyšel.
Petr Hruška na úvod ozřejmil co se bude dít a krátkou promluvou a dvěma básněmi z nové sbírky uvedl (stejně jako ve zbytku večera i všechny ostatního) svého prvního hosta, Jonáše Hájka, který u malého stolku s lampou přečetl asi desítku svých básní. Petr Hruška mezitím usedl na zem do kouta a poslouchal. (To místo a koncentrace mu zůstaly po většinu času.)
Po Jonášovi následovalo první hudební vystoupení. Norská trojka (ve složení Yvetta Ellerová a Dita Eibenová) zahrála a zazpívala Petrovi na přání a diváci pouze užasle seděli, poslouchali čistý, ale zvláštním způsobem drsný zpěv.
Spisovatel Jan Balabán, který vystoupil jako třetí z hostů, nedal k lepšímu některou ze svých povídek, ale zamyšlení. A nemohl podle mého udělat lépe.
Už zmiňovaná Feng-yün Song zazpívala čínskou i mongolskou lidovou píseň, zazpívala i vlastní píseň a přednesla čínskou báseň (samozřejmě čínsky). Ve srovnání s Norskou trojkou působila dojmem až neskutečně uhlazeným. Jemná gesta, která doprovázela zpěv, byla možná blíž tomu, co si pamatuji z těch několika málo lekcí tchaj-ťi, než pohybům operních pěvců.
Posledním hostem, kterého Petr Hruška pozval, byl Ivan Martin Jirous. A přestože ne všechny texty se mnou rezonovaly, u některých jsem zažíval příjemný údiv. Ostatně už jen sama Jirousova přítomnost vyvolávala zvláštní chvění.
Večer později pokračoval v divadelním klubu a byl plný méně i více závažných hovorů (asi těžko lze zapomenout na ten nejrozsáhlejší věnovaný poezii a osobě Karla Šiktance) a také piva a kořalky.
Video ze začátku večera: Petr Hruška
(Už jen do závorky. Před druhou ranní jsme s Jonášem zvedli kotvy a vypravili se na nádraží - v půl třetí nám měl jet vlak. Pobavilo nás, když jsme zjistili, že předchozí vlak mířící do Prahy, který měl jet v 0.45 má nahlášené zpoždění 95 minut. Méně veselí jsme byli po návštěvě nádražního bistra - nelze doporučit ani "fischburger", který obsahuje pouze dva rybí prsty a kečup, ani bagetku "cvalík", ve které se skrývají dvě kolečka salámu, plátek sýra, okurka a snítka petrželky. Takřka úplně mě humor opustil v okamžiku, kdy zpoždění našeho vlaku bylo už 50 minut. Nakonec byl zpožděný o hodinu. Dalších asi 45 minut nabral cestou.)
Všechny fotografie z večera
Všechna videa z večera (na YouTube):
(Drobná technická poznámka: videa jsem natáčel malým kompaktním digitálním fotoaparátem v místnosti, kde bylo málo světla. Obraz proto není dokonalý.)
středa 22. srpna 2007
Obecně
Trávil jsem víkend na vranovské přehradě spolu se třemi básníky (a chvilku i s jednou budoucí učitelkou) - Jonáš Hájek mě pozval, odmítnout se zkrátka nedalo. Ostatní tam přijeli dříve než já a tak jsem ve čtvrtek večer zvedal telefon, z kterého se ozýval smích a křik a slova: "Doraž, jsme už úplně zlitý."
Dorazil jsem druhý den, dovezl trochu vína, malinko jídla a něco na čtení.
Víkend to byl krásný. Počasí vyšlo ideálně. Navíc jak často má člověk příležitost trávit tři dny více méně pouze povídáním
Říkám si, jací vlastně jsou lidé, kterým ještě nebylo třicet, píší poezii nebo prózu. Přispívají aspoň občas do literárních periodik. Čtou o něco víc než ostatní. Někteří se vrhají na filozofickou fakultu, aby svůj vztah k jazyku podpořili studiem bohemistiky (a mnozí z nich později utíkají jinam). Mnozí jsou stejnou měrou talentovaní a nepraktičtí. Na živobytí si rozhodně vydělávají všelijak (v barech i v reklamních agenturách). Často silně kouří. Dávají přednost kavárnám. Nikdy nejsou příliš při penězích (utrácejí je za knihy, divadlo, víno a cigarety). Sní o tom, že prorazí, nejlépe svou první knížkou. Jsou si do jisté míry vědomi, že tvoří s ostatními píšícími čtenáři poměrně uzavřenou společnost, která si navzájem prodává knihy, chválí si je i kritizuje a udržuje se ve dlouhodobě stejné finanční tísni, kterou je nutné řešit prací.
Samozřejmě přehnaně zobecňuji.
Dorazil jsem druhý den, dovezl trochu vína, malinko jídla a něco na čtení.
Víkend to byl krásný. Počasí vyšlo ideálně. Navíc jak často má člověk příležitost trávit tři dny více méně pouze povídáním
- a, o knihách
- b, o lidech, kteří knihy píší a vydávají
- c, o světě jako takovém
- d, o věcech označovaných často jako "inťoušská témata" (což zahrnuje rozpravu o neschopnosti Univerzity Karlovy vychovávat odborníky s žurnalistickou průpravou i diskuzi o víře u pozdní nedělní snídaně).
Říkám si, jací vlastně jsou lidé, kterým ještě nebylo třicet, píší poezii nebo prózu. Přispívají aspoň občas do literárních periodik. Čtou o něco víc než ostatní. Někteří se vrhají na filozofickou fakultu, aby svůj vztah k jazyku podpořili studiem bohemistiky (a mnozí z nich později utíkají jinam). Mnozí jsou stejnou měrou talentovaní a nepraktičtí. Na živobytí si rozhodně vydělávají všelijak (v barech i v reklamních agenturách). Často silně kouří. Dávají přednost kavárnám. Nikdy nejsou příliš při penězích (utrácejí je za knihy, divadlo, víno a cigarety). Sní o tom, že prorazí, nejlépe svou první knížkou. Jsou si do jisté míry vědomi, že tvoří s ostatními píšícími čtenáři poměrně uzavřenou společnost, která si navzájem prodává knihy, chválí si je i kritizuje a udržuje se ve dlouhodobě stejné finanční tísni, kterou je nutné řešit prací.
Samozřejmě přehnaně zobecňuji.
pondělí 23. července 2007
Ekonomika cestování
neděle 8. července 2007
Ve volných dnech
Vypraví-li se člověk na Rock For People a stahují se mračna, je jisté, že bude pršet. I přesto lze zažít příjemná překvapení. A to bez ohledu na to, že jedním z nich může být americká skupina Walls of Jericho, se kterou bych jinak vůbec nepřišel do kontaktu. Mají půvabnou zpěvačku. Jmenuje se Candace Kucsulain. (Na fotce ta vpravo.)
Nejúžasnější na Candance je energie, s jakou zpívá. Krásné.
Ale to, kvůli čemu jsme do Hradce jeli, nebyla dívka, ale chlapci. The Hives.
Ano, další čistá energie. Krásné. I v dešti. I když člověku zničehonic silně uhodí do zad a nezjistí, co to bylo. (Pro jistotu The Hives i v obyčejné klipové podobě i zde.)
Jenže červencové deště jsou bez konce. Zkusil jsem pláž, tedy Slabost pro každou jinou pláž od Davida Zábranského. Musím bohužel přiznat, že ani po padesáti stranách jsem neměl pocit, že bych jeho debutový román chtěl přečíst celý. Bylo to hlavně těmi otázkami. Na každé straně jich bylo tolik. Takové množství otazníků. Nevydržel jsem, omlouvám se.
Pomohl Hitchock. Cary Grant je stylový.
Když deště ani tak nechtějí ustat, doporučuji péct chleba. Bez receptu, od oka, v troubě.
Nejúžasnější na Candance je energie, s jakou zpívá. Krásné.
Ale to, kvůli čemu jsme do Hradce jeli, nebyla dívka, ale chlapci. The Hives.
Ano, další čistá energie. Krásné. I v dešti. I když člověku zničehonic silně uhodí do zad a nezjistí, co to bylo. (Pro jistotu The Hives i v obyčejné klipové podobě i zde.)
Jenže červencové deště jsou bez konce. Zkusil jsem pláž, tedy Slabost pro každou jinou pláž od Davida Zábranského. Musím bohužel přiznat, že ani po padesáti stranách jsem neměl pocit, že bych jeho debutový román chtěl přečíst celý. Bylo to hlavně těmi otázkami. Na každé straně jich bylo tolik. Takové množství otazníků. Nevydržel jsem, omlouvám se.Pomohl Hitchock. Cary Grant je stylový.
Když deště ani tak nechtějí ustat, doporučuji péct chleba. Bez receptu, od oka, v troubě.
čtvrtek 28. června 2007
Okénko
Cestou kamkoli vypůjčeným autem doporučuji vjet do garáží nákupního centra, stáhnout pomocí elektrického ovládání okénko, vzít si parkovací lístek a strávit patnáct minut marnou snahou vytáhnout okénko zpátky nahoru, ať už opakovaným mačkáním příslušného tlačítka nebo fyzickou silou (soustředit se hlavně na naslouchání podivným zvukům, které se linou ze dveří). Pokud to čas a prostor dovolí, případně pokud to situace bude vyžadovat, je ideální vzniklou situaci (vozidlo s levým předním okénkem permanentně napůl staženým) doplnit o neodkladnou další cestu na delší vzdálenost, nejlépe s neustálou možností výskytu přívalového deště.
Pokud existuje osud, a já si to nemyslím, mohl by se odměnit tím, že cíle cesty člověk dosáhne bez větší újmy. (A, ano, skutečně je lepší předejít případnému zánětu středního ucha použitím sluchátek a zánětu dutin použitím čepice či šátku, bez ohledu na nechápavé pohledy okolo jedoucích.)
Pokud existuje osud, a já si to nemyslím, mohl by se odměnit tím, že cíle cesty člověk dosáhne bez větší újmy. (A, ano, skutečně je lepší předejít případnému zánětu středního ucha použitím sluchátek a zánětu dutin použitím čepice či šátku, bez ohledu na nechápavé pohledy okolo jedoucích.)
neděle 3. června 2007
Liberec
Už druhá literárně motivovaná rychlovýprava. Štěpánka Rygálová mě pozvala na víkend, který pořádala ve svém domovském Podještědském gymnáziu a který se měl (od pátku večer do neděle) točit okolo psaní. (Poznali jsme se loni v létě, když jsem díky velké shodě náhod navštívil akci Ars Poetica.)
Nejprve drobná cestovní vsuvka. Nasedl jsem v devět do autobusu, vytáhl čerstvě zakoupeného Thompsona (Média a modernita) a pustil se do čtení. Muž vedle mě mi chvíli koukal přes rameno, pak se zeptal, co to je za knihu. Připojil ještě otázku co studuji. A za chvíli, už sám nevím jak, mi začal líčit cosi o moci médií a nutnosti probudit v člověku vědomí svobody, aby se té moci mohl bránit. Padlo slovo "víra" a já si říkal, bože, další autobusový evangelista. Kdepak, věc byla mnohem zajímavější. Z muže se vyklubal studovaný inženýr, který zběhl k filozofii a nachází zajímavé spojitosti mezi matematikou, fyzikou a klasickou filozofií (a klasickou hudbou a jógou) a je jen trochu povídavý, ne nepříjemně musím dodat. Během asi hodinové cesty jsme se stačili dostat k tomu, že existuje spojitost mezi hraním na hudební nástroj, emocionálním čtením notového zápisu a čímsi, co se blíží satori, stačili jsme dojít k tomu, že existuje spojitost mezi diferenciálním počtem a genetikou (a pravděpodobně i kabalou), kvantovou fyzikou / fraktály a filozofií. Na libereckém autobusáku už jsme se jen představili a rozloučili a šli si každý dál svou Cestou.
Pravda, pokud jde o literární víkend, nakonec ne všechno vyšlo podle plánu, hlavně pokud jde o účast, nicméně když jsem v sobotu dopoledne vstoupil do ateliéru gymnázia, našel jsem tam skupinku gymnazistů, jejich mladou profesorku a jedno malé dítko, kterak vytváří linorytem vlastní ex libris. Mezi polednem a druhou byla naplánovaná pauza na oběd, nechal jsem se tedy Petrem, Janou, Honzou a malou Míšou vést Libercem, který místy, světe div se, není jen tím oprýskaným a omšelým městem na severu, ale skrývá i úžasné opravené vily a krásné parky.
Ve dvě odpoledne přišla má chvíle. Mou rolí totiž bylo vystoupit jakožto
Nejprve drobná cestovní vsuvka. Nasedl jsem v devět do autobusu, vytáhl čerstvě zakoupeného Thompsona (Média a modernita) a pustil se do čtení. Muž vedle mě mi chvíli koukal přes rameno, pak se zeptal, co to je za knihu. Připojil ještě otázku co studuji. A za chvíli, už sám nevím jak, mi začal líčit cosi o moci médií a nutnosti probudit v člověku vědomí svobody, aby se té moci mohl bránit. Padlo slovo "víra" a já si říkal, bože, další autobusový evangelista. Kdepak, věc byla mnohem zajímavější. Z muže se vyklubal studovaný inženýr, který zběhl k filozofii a nachází zajímavé spojitosti mezi matematikou, fyzikou a klasickou filozofií (a klasickou hudbou a jógou) a je jen trochu povídavý, ne nepříjemně musím dodat. Během asi hodinové cesty jsme se stačili dostat k tomu, že existuje spojitost mezi hraním na hudební nástroj, emocionálním čtením notového zápisu a čímsi, co se blíží satori, stačili jsme dojít k tomu, že existuje spojitost mezi diferenciálním počtem a genetikou (a pravděpodobně i kabalou), kvantovou fyzikou / fraktály a filozofií. Na libereckém autobusáku už jsme se jen představili a rozloučili a šli si každý dál svou Cestou.
Pravda, pokud jde o literární víkend, nakonec ne všechno vyšlo podle plánu, hlavně pokud jde o účast, nicméně když jsem v sobotu dopoledne vstoupil do ateliéru gymnázia, našel jsem tam skupinku gymnazistů, jejich mladou profesorku a jedno malé dítko, kterak vytváří linorytem vlastní ex libris. Mezi polednem a druhou byla naplánovaná pauza na oběd, nechal jsem se tedy Petrem, Janou, Honzou a malou Míšou vést Libercem, který místy, světe div se, není jen tím oprýskaným a omšelým městem na severu, ale skrývá i úžasné opravené vily a krásné parky.
Ve dvě odpoledne přišla má chvíle. Mou rolí totiž bylo vystoupit jakožto
- a, autor knížky poezie / debutant,
- b, porotce Ortenky / někdo, kdo by měl mít jasno v tom, co se čeká od začínajících básníků.
sobota 19. května 2007
pátek 18. května 2007
Ostravské lípy: od oběda do snídaně
Byl to dlouhý den, ale krásný. Na avizovanou akci Bude líp, respektive večer 163 stromů, který byl první z řady kulturních akcí na podporu záchrany lipové aleje v ostravských Komenského sadech, jsme vyrazili z Prahy ve čtyřech. Jonáš Hájek byl pozvaný jako účinkující, doprovázeli jsme ho s Petrem a Evou. Navíc s tím, že bych se já teoreticky mohl dostat mezi účinkující, protože Jonáš na mě už před pár dny upozornil Petra Hrušku ("s takovým jménem tu akci musíš podpořit!").
Vlak vyrazil z nádraží chvíli po poledni. Obsadili jsme stolek v jídelním voze, pochutnali si na gulášovce a pivu, další pivo si vzali s sebou na cestu a pustili se do hledání volného místa, které jsme našli až na opačném konci vlaku. Za oknem svítilo slunce. Z batohů a kabel jsme vytáhli směsku časopisů hodnou takové skupinky intelektuálů, Host, Souvislosti a Reflex, a bavili přinejmenším část našeho okolí nekončící debatou o literatuře a umění vůbec. S ohledem na to, jak daleko je do Hranic, kde jsme přesedali, byla opravdu téměř bez konce.
V Ostravě jsme se přesunuli do Černé hvězdy, potkali se s Marií Šťastnou, která měla shodou okolností volný večer, dali rychlé kafe a spěchali do Fiducie (antikvariát a klub), kde mělo už brzy začít 163 stromů.
Hrozen lidí před vchodem naznačil, že prázdno rozhodně nebude. Nebylo, dokonce bylo v nevelké místnosti brzy trochu vydýcháno a židle rychle obsazeny. Přes jisté počáteční technické obtíže se podařilo začít jen s mírným zpožděním.
Petr Hruška zrekapituloval, proč se celá série akcí pod názvem Bude líp vlastně koná. Mluvil o nejasné komunikaci ze strany ostravské radnice, která neustále mění důvody, kvůli kterým by se měla pokácet v Komenského sadech lipová alej. Zdůraznil, že problémem už není pouze kácení stromů, ale přístup radních k veřejnosti.
Večer plynul příjemně. Všichni pozvaní krátce, přečetli, zazpívali nebo promluvili, občas s větším ohledem na téma, občas s menším. Cítil jsem jako čest, že jsem mohl vystoupit po Hájkovi, před Chrobákem, Slívou, Balabánem a dalšími. Byl jsem z toho odpovídajícím způsobem nervózní, velmi příjemně.
Nutno říct, že po dvou hodinách už (alespoň nás stojící) docela bolely nohy. Ale všechno vyšlo tak pěkně, že právě v tu chvíli večer skončil. Petr Hruška poděkoval všem, podotkl, že je zarezervovaný Divadelní klub, a diváci i účinkující se rozešli.
My vyrazili do Komenského sadů, abychom na vlastní oči viděli lípy, o které celý večer šlo, a ujistili se, že jsme nevážili cestu pro nic za nic. Alej je krásná. Nakolik se dá soudit z krátké procházky, celý park stojí za to - není daleko od centra, přitom poskytuje spoustu prostoru k odpočinku. Sousedí s řekou. A z minulých dob v něm přetrval pomník rudoarmějcům a dvě děla.
V Divadelním klubu bylo dobré pivo, dobré halušky, dobrá nálada. Nakonec tak sešlo z původního plánu vracet se posledním čtvrtečním vlakem před půlnocí a byl vytvořen plán nový, vrátit se prvním pátečním, který z nádraží vyjíždí před půl druhou. Do vlaku jsme se přesouvali ve stavu blízkém stereotypům o básnících - rozjaření, s lahví vína a něčím k snědku. Obsadili jsme kupé a někde mezi řečmi o poezii nás dostihla únava.
Probudili jsme se až v Praze.
(Nevím proč, ale vyvstává mi na mysli tahle píseň, přestože včera nezazněla a byla pouze zmíněna cestou ve vlaku.)
Vlak vyrazil z nádraží chvíli po poledni. Obsadili jsme stolek v jídelním voze, pochutnali si na gulášovce a pivu, další pivo si vzali s sebou na cestu a pustili se do hledání volného místa, které jsme našli až na opačném konci vlaku. Za oknem svítilo slunce. Z batohů a kabel jsme vytáhli směsku časopisů hodnou takové skupinky intelektuálů, Host, Souvislosti a Reflex, a bavili přinejmenším část našeho okolí nekončící debatou o literatuře a umění vůbec. S ohledem na to, jak daleko je do Hranic, kde jsme přesedali, byla opravdu téměř bez konce.
V Ostravě jsme se přesunuli do Černé hvězdy, potkali se s Marií Šťastnou, která měla shodou okolností volný večer, dali rychlé kafe a spěchali do Fiducie (antikvariát a klub), kde mělo už brzy začít 163 stromů.Hrozen lidí před vchodem naznačil, že prázdno rozhodně nebude. Nebylo, dokonce bylo v nevelké místnosti brzy trochu vydýcháno a židle rychle obsazeny. Přes jisté počáteční technické obtíže se podařilo začít jen s mírným zpožděním.
Petr Hruška zrekapituloval, proč se celá série akcí pod názvem Bude líp vlastně koná. Mluvil o nejasné komunikaci ze strany ostravské radnice, která neustále mění důvody, kvůli kterým by se měla pokácet v Komenského sadech lipová alej. Zdůraznil, že problémem už není pouze kácení stromů, ale přístup radních k veřejnosti.Večer plynul příjemně. Všichni pozvaní krátce, přečetli, zazpívali nebo promluvili, občas s větším ohledem na téma, občas s menším. Cítil jsem jako čest, že jsem mohl vystoupit po Hájkovi, před Chrobákem, Slívou, Balabánem a dalšími. Byl jsem z toho odpovídajícím způsobem nervózní, velmi příjemně.
Nutno říct, že po dvou hodinách už (alespoň nás stojící) docela bolely nohy. Ale všechno vyšlo tak pěkně, že právě v tu chvíli večer skončil. Petr Hruška poděkoval všem, podotkl, že je zarezervovaný Divadelní klub, a diváci i účinkující se rozešli.
My vyrazili do Komenského sadů, abychom na vlastní oči viděli lípy, o které celý večer šlo, a ujistili se, že jsme nevážili cestu pro nic za nic. Alej je krásná. Nakolik se dá soudit z krátké procházky, celý park stojí za to - není daleko od centra, přitom poskytuje spoustu prostoru k odpočinku. Sousedí s řekou. A z minulých dob v něm přetrval pomník rudoarmějcům a dvě děla.
V Divadelním klubu bylo dobré pivo, dobré halušky, dobrá nálada. Nakonec tak sešlo z původního plánu vracet se posledním čtvrtečním vlakem před půlnocí a byl vytvořen plán nový, vrátit se prvním pátečním, který z nádraží vyjíždí před půl druhou. Do vlaku jsme se přesouvali ve stavu blízkém stereotypům o básnících - rozjaření, s lahví vína a něčím k snědku. Obsadili jsme kupé a někde mezi řečmi o poezii nás dostihla únava.
Probudili jsme se až v Praze.(Nevím proč, ale vyvstává mi na mysli tahle píseň, přestože včera nezazněla a byla pouze zmíněna cestou ve vlaku.)
pátek 17. listopadu 2006
Amy Knoles & Michael Sakamoto
Obtížně se popisuje zážitek ze společného vystoupení skvělé perkusistky a skladatelky Amy Knoles a výtečného tanečníka Michaela Sakamota, které proběhlo ve čtvrtek 16/11 v Brně na Skleněné louce, pokud ho člověk zažije po noci nepříliš naplněné spánkem, po mírně hektickém dni a po dvou a půl hodinách za volantem. Na druhou stranu, ani pro zcela čerstvého a odpočatého jedince by to nebyl zrovna lehký úkol. Zkušenost je to jedinečná a zážitek zcela hypnotizující.
Amy Knoles seděla během asi hodinu a půl trvajícího vystoupení (včetně přestávky způsobené technickými potížemi) za svým applovským laptopem a elektronickými perkusemi a vytvářela tak naživo vrstevnatou elektronickou hudbu. V segmentech Rite of Srping, etc a Desert(s) naživo dotvářela/deformovala obraz videa, a to i se Sakamotovou pomocí - nasvícené části jeho těla, které snímala malá digitální kamera, se buď prolínaly do obrazu nebo naopak tvořily plochu, na které se obraz mohl ukazovat.
Zaříkávačka.
Michael Sakamoto předváděl svou verzi tance butoh, střídal převleky, dramaticky měnil výrazy svého bíle nalíčeného obličeje.
Šaman.
Tři segmenty, Sacred Cow, Desert(s) a Rite of Spring, etc, ani celek čtvrtečního večera se nedají slovy popsat. V mnoha ohledech míří kamsi do hlubin lidství (a možná nejen jeho), v mnoha dalších promlouvá třeba k setkávání se Západu a Východu. Víc možná odhalí text ze Sakamotova webu, ve kterém popisuje obecně cíle své práce:
Tři ukázky ze segmentu Sacred Cow
Dvě ukázky ze segmentu Rite of Spring, etc
Amy Knoles seděla během asi hodinu a půl trvajícího vystoupení (včetně přestávky způsobené technickými potížemi) za svým applovským laptopem a elektronickými perkusemi a vytvářela tak naživo vrstevnatou elektronickou hudbu. V segmentech Rite of Srping, etc a Desert(s) naživo dotvářela/deformovala obraz videa, a to i se Sakamotovou pomocí - nasvícené části jeho těla, které snímala malá digitální kamera, se buď prolínaly do obrazu nebo naopak tvořily plochu, na které se obraz mohl ukazovat.
Zaříkávačka.
Michael Sakamoto předváděl svou verzi tance butoh, střídal převleky, dramaticky měnil výrazy svého bíle nalíčeného obličeje.
Šaman.
Tři segmenty, Sacred Cow, Desert(s) a Rite of Spring, etc, ani celek čtvrtečního večera se nedají slovy popsat. V mnoha ohledech míří kamsi do hlubin lidství (a možná nejen jeho), v mnoha dalších promlouvá třeba k setkávání se Západu a Východu. Víc možná odhalí text ze Sakamotova webu, ve kterém popisuje obecně cíle své práce:
My work addresses the subconscious through disturbing, iconic, yet highly emotional imagery as well as concrete details, often via fictional characters fully contextualized within history, culture and language. I attempt to present an attraction to both passionate intellectual discourse and wistful, surreal experience, lying between mythically pop, collagist subversion and haunting, surreal dreamscapes. I attempt to create complex structures common in western contemporary performance art and dance theater and filter them through a raw, primal, improvisational movement of traditional butoh.Ukázky možná řeknou víc než slova.
Working in exhibition and public spaces, my interdisciplinary works attempt to subvert mainstream intellectual notions of authenticity, knowledge and culture via fictionalized environments and visceral imagery. For over a decade, I have created numerous works in both performance and visual art that revel in, question and , hopefully, subvert many of our deeply-held beliefs based in pop culture and media, such as cinema, television, music and advertising, peering into the "soul" of given socio-cultural constructs.
My work is also multicultural and international without an overt political agenda. I have created over a dozen performances caught in an absurdist, dialectic purgatory between East and West.
Tři ukázky ze segmentu Sacred Cow
Dvě ukázky ze segmentu Rite of Spring, etc
čtvrtek 26. října 2006
Šostakovič nadivoko
Anna vymyslela prima výlet. Nakonec se nekonal v plné zamýšlené sestavě, ale vem to čert. Naše trojčlenná (já, Anna, dobrovolná řidička Péťa) výprava vyrazila po čtvrté z Prahy směr Brno, přesněji Skleněná louka a přednáška Martina Dohnala nazvaná Dmitrij Šostakovič – Jurodivý blázen boží. Během cesty sjednal jsem ještě i to, že se k nám přidá Zu.Skleněná louka. Mnohokrát jsem o ní slyšet vyprávět, nikdy jsem ji nespatřil, až včera. Krásné místo, úžasné. Byli jsme vysoko, až úplně pod střechou, trámy, dřevěná podlaha, na baru točili, ba i kolu, eh, promiňte koalu z toho samého podniku.
Martin Dohnal působí nad šálkem kávy jako klidný, jemný, vzdělaný muž. Před asi čtyřicítkou posluchačů a diváků metamorfoval v Mefista. Dvě a půl hodiny se zápalem sobě vlastním vykresloval osobnost Dmitrije Šostakoviče, komentoval situaci v Rusku, pouštěl, dirigoval, poskakoval, vyplazoval jazyk, zářil, mnohdy temným světlem, zkrátka pojal celý prostor za vlastní, opanoval ho a vládl mu. Silné, působivé.
Stačili jsme před odjezdem ještě zajít na něco teplého k snědku (a Zu skutečně ví, kde se v Brně v noci dobře jí) a dát si panáka (velká vodka - Zu, malá vodka - Péťa po dlouhém flámu, koala v panáku - nebohý řidič na zpáteční cestu čili já). Dvě stě kilmoetrů za necelé dvě hodiny, tedy cesta podivnou abstraktní krajnou, prázdnou a jen občas narušenou červenými body, sem tam oslepující světlo, ve vypjatých okamžicích i zvuk kol jedoucích po krajní čáře dálnice. Ve tři jsem byl pod peřinou a ve tři čtvrtě na sedm zpátky v manšestrácích, protože škola je škola. Uf.
video ukázka z přednášky Martina Dohnala:
pondělí 9. října 2006
Moravo
V pátek večer na Hlavák na vlak, naskládat se s dalšími čtrnácti lidmi z výpravu na rezervovaná místa, otevřít slivovici a čekat až se uvolní místo v jídelním voze. Při přestupu v Moravském Písku konečně koupit rum. Vydělat dvacet korun a deset halířů hraním na kytaru a zpěvem. Prozpívat se celou cestu až do Blatnice pod sv. Antonínkem. Hrát ještě dlouho do noci.
Podniknout výlet na Kuželov, kde je ten krásný větrný mlýn. Málem se nechat odfouknout podzimním větrem. Marně hledat ve Velké nad Veličkou hospodu, kde by měli pro každého z výpravy aspoň jednu klobásu. Vypravit se večer k blatnickému vinaři, který se k lepším vínům dostane až poměrně pozdě, pojídat skvělou uzenou kýtu, hrát a zpívat jako o život a mít prsty bolavé, že to snad ani nejde říct. Spát.
Dát si k snídani polévku a kotletku a vydat se opět dlouhou cestou na vlak. Jet vlakem zase zpátky do Prahy, pospávat, dojídat kýtu, klábosit a skončit na palančinkou v Holešovické Crepérii.
Mňam.
Podniknout výlet na Kuželov, kde je ten krásný větrný mlýn. Málem se nechat odfouknout podzimním větrem. Marně hledat ve Velké nad Veličkou hospodu, kde by měli pro každého z výpravy aspoň jednu klobásu. Vypravit se večer k blatnickému vinaři, který se k lepším vínům dostane až poměrně pozdě, pojídat skvělou uzenou kýtu, hrát a zpívat jako o život a mít prsty bolavé, že to snad ani nejde říct. Spát.
Dát si k snídani polévku a kotletku a vydat se opět dlouhou cestou na vlak. Jet vlakem zase zpátky do Prahy, pospávat, dojídat kýtu, klábosit a skončit na palančinkou v Holešovické Crepérii.
Mňam.
pondělí 25. září 2006
Stěhováci, cestovatelé, králové
Jára je člověk skrznaskrz talentovaný. Byl jsem fakt rád, když jsem se dozvěděl, že dostal možnost rok pracovat v Basileji pro kancelář Herzog & de Meuron.
V pátek došlo na stěhování z Prahy do Basileje. Stýf mě nabral před osmou doma, dorazili jsme k Járovi. Skoro všechno už bylo ready - hromádka stěhovacích krabic z IKEA, maminčin borůvkový a rybízový koláč na cestu - Jára si jen na šicím stroji krátil kapsy kalhot. Povečeřeli jsme, přemístili náklad do auta, rozloučili se s Járovými rodiči, s Járovou Zu, zapnuli satelitní navigaci a nechali se hlasem pana Miroslava vést noční Evropou. Bylo něco po půl desáté.
O více než 730 kilometrů a víc než osm hodin později jsme byli v pomalu se probouzející sobotní Basileji. Ospalí, unavení, plní zbytků kofeinu a ostatních povzbuzovadel z espress, redbullů a kofoly. Bloumali jsme po takřka prázdném nábřeží, zašli jsme do malé pekárny na sladkost a ranní kávu. Deset minut před devátou jsme se konečně odhodlali zazvonit na zvonek bytu, kde bude Jára příštích několik měsíců bydlet - společnou residenci dvou žen a jednoho muže. Proč až tak pozdě? Nechtěli jsme v sobotu ráno budit.
Nebylo koho. Byt byl pravděpodobně prázdný. Čekali jsme. Asi po pěti minutách přišel prázdnou ulicí chlapík kolem pět a dvaceti, nesl si bicykl bez předního kola, měl skvělé 70's kotlety a zničený výraz.
Sestavit židli po osmihodinové jízdě takřka beze spánku je skutečně challenging.
Shodli jsme se, že bychom něco snědli a že bychom se mohli projít. Basilej byla příjemně prohřátá podzimním sluníčkem, bylo něco před jednou odpoledne.
Na chrámu sv. Jiří jsme objevili zeleného muže. Oběd jsme vyřešili návštěvou arabského bistra. (Můj druhý falafel v zahraničí během jediného měsíce!) V nedalekém parku jsme usnuli. Chtěli jsme si zpříjemnit večer Cronenbergovou eXistenZ. Zjistili jsme, že zásuvky ve Švýcarsku nejsou úplně takové, jak bychom potřebovali. Vyřešili jsme návštěvou dobře vybaveného supermarché. Při druhé scéně filmu jsme všichni svorně usnuli.
Ráno jsme všichni tři pochopili, že basilejské kostely nejsou jen tak na ozdobu. Tolik zvonů najednou jsem asi ještě neslyšel. Se Stývem jsme nedloho po tak nezvyklém budíčku nasedli do auta a vydali se k domovu.
Zastávka č. 1: Burger King. Vegetariáni nedocení, ale to maso fakt voní jako z grilu.
Zastávka č. 2: Zmrzlina na benzínce.
Zastávka č. 3: Restaurace Na Spilce, Plzeň. Tváří se draze, ale dá se tam najíst za pár korun. Pro řidiče je značně nepříjemné, že je obklopen takovým množstvím dobrého piva.
V pátek došlo na stěhování z Prahy do Basileje. Stýf mě nabral před osmou doma, dorazili jsme k Járovi. Skoro všechno už bylo ready - hromádka stěhovacích krabic z IKEA, maminčin borůvkový a rybízový koláč na cestu - Jára si jen na šicím stroji krátil kapsy kalhot. Povečeřeli jsme, přemístili náklad do auta, rozloučili se s Járovými rodiči, s Járovou Zu, zapnuli satelitní navigaci a nechali se hlasem pana Miroslava vést noční Evropou. Bylo něco po půl desáté.
O více než 730 kilometrů a víc než osm hodin později jsme byli v pomalu se probouzející sobotní Basileji. Ospalí, unavení, plní zbytků kofeinu a ostatních povzbuzovadel z espress, redbullů a kofoly. Bloumali jsme po takřka prázdném nábřeží, zašli jsme do malé pekárny na sladkost a ranní kávu. Deset minut před devátou jsme se konečně odhodlali zazvonit na zvonek bytu, kde bude Jára příštích několik měsíců bydlet - společnou residenci dvou žen a jednoho muže. Proč až tak pozdě? Nechtěli jsme v sobotu ráno budit.
Nebylo koho. Byt byl pravděpodobně prázdný. Čekali jsme. Asi po pěti minutách přišel prázdnou ulicí chlapík kolem pět a dvaceti, nesl si bicykl bez předního kola, měl skvělé 70's kotlety a zničený výraz.
"Hey!"Vynosili jsme bedny do pokoje a vyrazili směr místní IKEA nakoupit matraci, stůl, židli a cokoli dalšího. Po asi dvou hodinách jsme se vrátili se stolem a židlí - matrace nebyly na skladě, nemluvě o tom, že jejich cena byla fakt hodně vysoká.
"Hey! Nobody home?"
"No."
"Huh. Somobody stole my wheel."
Sestavit židli po osmihodinové jízdě takřka beze spánku je skutečně challenging.
Shodli jsme se, že bychom něco snědli a že bychom se mohli projít. Basilej byla příjemně prohřátá podzimním sluníčkem, bylo něco před jednou odpoledne.
Na chrámu sv. Jiří jsme objevili zeleného muže. Oběd jsme vyřešili návštěvou arabského bistra. (Můj druhý falafel v zahraničí během jediného měsíce!) V nedalekém parku jsme usnuli. Chtěli jsme si zpříjemnit večer Cronenbergovou eXistenZ. Zjistili jsme, že zásuvky ve Švýcarsku nejsou úplně takové, jak bychom potřebovali. Vyřešili jsme návštěvou dobře vybaveného supermarché. Při druhé scéně filmu jsme všichni svorně usnuli.
Ráno jsme všichni tři pochopili, že basilejské kostely nejsou jen tak na ozdobu. Tolik zvonů najednou jsem asi ještě neslyšel. Se Stývem jsme nedloho po tak nezvyklém budíčku nasedli do auta a vydali se k domovu.
Zastávka č. 1: Burger King. Vegetariáni nedocení, ale to maso fakt voní jako z grilu.
Zastávka č. 2: Zmrzlina na benzínce.
Zastávka č. 3: Restaurace Na Spilce, Plzeň. Tváří se draze, ale dá se tam najíst za pár korun. Pro řidiče je značně nepříjemné, že je obklopen takovým množstvím dobrého piva.
čtvrtek 14. září 2006
Bratislava
Dva dny v Bratislavě byly ještě příjemnější než jsem čekal. Město krásné, lidé milí, jídlo dobré. Ale popořádku.
V úterý poměrně brzy ráno jsme já, Marie a Láďa nasedli do vlaku směr Blava. Rozespalí, hladoví, trochu nervózní z toho, jak bude plánované spojení poezie a VJské produkce vypadat. Čtyři hodiny v polospánku, povídání a čtení. Místy rychlík, místy šnek.
V Bratislavě svítilo sluníčko. Bylo někdy po poledni, když jsme vyrazili do města. Vystoupení mělo začít v šest a my si tedy dopřávali courání. Chvíli nám trvalo, než jsme chytili ten správný směr. Bratislava není velká, ale pro nepřipraveného (a ještě navíc nedospalého básníka) se může aspoň na chvíli stát slušným labyrintem.
Kafe někde na korzu. Obsluha nic moc, kafe nic moc.
Výstup na svatomichalskou věž. Výhled na celé město. Láďa si vyhlédl kostelík pod hradem. Tam musíme. Ano, ale až zítra. Dobrá.
Couráme po městě, hledáme mimochodem netcafé, aby si Láďa mohl na večer vytisknout texty. Dlouho se nedaří. Hledáme mimochodem Obchodnú ulicu, kde se nalézá klub Radost, kde máme večer vystupovat. Kousek od něj je i vhodné netcafé.
Sestupujeme do podzemí podniku zvaného KGB, Klub Gurmánov Bratislavy. Velmi příznivé ceny, dobré pivo, ideální prostor na přípravu na vystoupení. Láďovi bohužel není příliš dobře a tak se objevují další obavy z toho, jak večer proběhne. Po jídle se to na chvíli spraví. Brzy to však přejde.
Chill-out club Radost je pár kroků od KGB. Obchodná je vůbec plná hospod a obchodů. Hospody jsou často ve dvorech domů. Bratislavská Stodolní? Kdoví?
Chill-out je nevelký, hluboko uložený, ceny naopak stoupají. Čekáme. "Vy ste tí spisovatelia?" Ano, to jsme my. Objednávám si medovinu a naposledy listuji texty. Přichází Daniel a věci se dávají do pohybu. Přichází VJ Berco, má mnoho hejblátek a kabelů. Láďovi je stále hůř. Ještě se to zhorší ve chvíli, kdy Lenka, Danielova přítelkyně, omylem způsobí malý požár a klub se na okamžik zaplní kouřem.
Vystoupení před desítkou či patnáctkou hostů je překvapivě skvělé. Čteme, do podkresu hraje ambientní/click'n'cut muzika, Berco na plátno za námi promítá obrazy, sekvence, živé záběry nás samých, deformuje, upravuje. A ono to funguje!
Střih.
Přesun do 1. Slovak pub, největší hospody, jakou jsem kdy viděl. Skvělé jídlo (halušky, česnečka v chlebu), docela prima pivo a skvělí lidé (velmi vtipné Lenčiny bývalé spolužačky z psychologie Míša a Renata).
Přesun nočním busem na Doubravku k Lence, kde máme všichni nocovat. Do dvou do rána klábosíme, občas dojde i na ostřejší debatu (Jsou Hřebejk a Jarchovský řemeslníci nebo umělci? Co lze od nich čekat?) a pak jdeme spát.
Ráno namísto na Bratislavský hrad omylem vyrážíme na Děvín. Jenže vlak nám jede už ve čtvrt na dvě a busy na Děvín jezdí dva do hodiny, což znamená, že jen co tam dorazíme, nezbývá než se otočit a jet zpátky. Naštěstí jsou spoje rychlé. V centru tedy ještě stačíme vyšplhat ke kostelíku, který Láďu tak zaujal. Je spokojený. Je mu mnohem lépe.
Falafel, gyros, a šup na vlak.
Summary. Bratislava má malé, ale naprosto okouzlující centrum plné krásných úzkých uliček i širokých bulvárů; za slunečného počasí se tomu všemu těžko odolává. Kombinace poezie a živého míchání obrazů má svou váhu a tuto cestu bude zapotřebí ještě prozkoumat. Cestování vlakem je sice skvělé, člověk jede poměrně rychle, poměrně levně, vidí poměrně hodně věcí, ale to ještě neznamená, že nebude rozlámaný.
V úterý poměrně brzy ráno jsme já, Marie a Láďa nasedli do vlaku směr Blava. Rozespalí, hladoví, trochu nervózní z toho, jak bude plánované spojení poezie a VJské produkce vypadat. Čtyři hodiny v polospánku, povídání a čtení. Místy rychlík, místy šnek.
V Bratislavě svítilo sluníčko. Bylo někdy po poledni, když jsme vyrazili do města. Vystoupení mělo začít v šest a my si tedy dopřávali courání. Chvíli nám trvalo, než jsme chytili ten správný směr. Bratislava není velká, ale pro nepřipraveného (a ještě navíc nedospalého básníka) se může aspoň na chvíli stát slušným labyrintem.
Kafe někde na korzu. Obsluha nic moc, kafe nic moc.
Výstup na svatomichalskou věž. Výhled na celé město. Láďa si vyhlédl kostelík pod hradem. Tam musíme. Ano, ale až zítra. Dobrá.
Couráme po městě, hledáme mimochodem netcafé, aby si Láďa mohl na večer vytisknout texty. Dlouho se nedaří. Hledáme mimochodem Obchodnú ulicu, kde se nalézá klub Radost, kde máme večer vystupovat. Kousek od něj je i vhodné netcafé.
Sestupujeme do podzemí podniku zvaného KGB, Klub Gurmánov Bratislavy. Velmi příznivé ceny, dobré pivo, ideální prostor na přípravu na vystoupení. Láďovi bohužel není příliš dobře a tak se objevují další obavy z toho, jak večer proběhne. Po jídle se to na chvíli spraví. Brzy to však přejde.
Chill-out club Radost je pár kroků od KGB. Obchodná je vůbec plná hospod a obchodů. Hospody jsou často ve dvorech domů. Bratislavská Stodolní? Kdoví?
Chill-out je nevelký, hluboko uložený, ceny naopak stoupají. Čekáme. "Vy ste tí spisovatelia?" Ano, to jsme my. Objednávám si medovinu a naposledy listuji texty. Přichází Daniel a věci se dávají do pohybu. Přichází VJ Berco, má mnoho hejblátek a kabelů. Láďovi je stále hůř. Ještě se to zhorší ve chvíli, kdy Lenka, Danielova přítelkyně, omylem způsobí malý požár a klub se na okamžik zaplní kouřem.
Vystoupení před desítkou či patnáctkou hostů je překvapivě skvělé. Čteme, do podkresu hraje ambientní/click'n'cut muzika, Berco na plátno za námi promítá obrazy, sekvence, živé záběry nás samých, deformuje, upravuje. A ono to funguje!
Střih.
Přesun do 1. Slovak pub, největší hospody, jakou jsem kdy viděl. Skvělé jídlo (halušky, česnečka v chlebu), docela prima pivo a skvělí lidé (velmi vtipné Lenčiny bývalé spolužačky z psychologie Míša a Renata).
Přesun nočním busem na Doubravku k Lence, kde máme všichni nocovat. Do dvou do rána klábosíme, občas dojde i na ostřejší debatu (Jsou Hřebejk a Jarchovský řemeslníci nebo umělci? Co lze od nich čekat?) a pak jdeme spát.
Ráno namísto na Bratislavský hrad omylem vyrážíme na Děvín. Jenže vlak nám jede už ve čtvrt na dvě a busy na Děvín jezdí dva do hodiny, což znamená, že jen co tam dorazíme, nezbývá než se otočit a jet zpátky. Naštěstí jsou spoje rychlé. V centru tedy ještě stačíme vyšplhat ke kostelíku, který Láďu tak zaujal. Je spokojený. Je mu mnohem lépe.
Falafel, gyros, a šup na vlak.
Summary. Bratislava má malé, ale naprosto okouzlující centrum plné krásných úzkých uliček i širokých bulvárů; za slunečného počasí se tomu všemu těžko odolává. Kombinace poezie a živého míchání obrazů má svou váhu a tuto cestu bude zapotřebí ještě prozkoumat. Cestování vlakem je sice skvělé, člověk jede poměrně rychle, poměrně levně, vidí poměrně hodně věcí, ale to ještě neznamená, že nebude rozlámaný.
čtvrtek 22. června 2006
Do Kutné Hory a zpátky
Sedl jsem dnes ráno na vlak a vyrazil do Kutné Hory dojednat na tamním gymnáziu podrobnosti letošní Ortenky. Vedro. A navíc ještě vyběhnout od nádraží celý ten kopec až úplně nahoru, kde mezi vilkami skrývá se budova gymnázia...
Ale na druhou stranu, když jsem vyřídil vše nezbytně nutné a pracovní, zaskočil jsem v klidu na hotovku do hospody U Kamenného domu a s plným břichem pak chvíli bloumal Horou, až jsem našel ten antikvariát, kde se loni vzáří zasekl Láďa Puršl, když jsme chtěli odjíždět. A tam byl chládek a spousta skvělých knih. Tak jsem tam strávil asi půl hodiny. Nakonec jsem kouknul do peněženky, vzal si jednoho Borgese a odkráčel rozpáleným městem do nádražní hospody Na růžku, kde čepovali kofolu, deci za čtyři koruny. Dal jsem si dvakrát třetinku, zvedl se z úžasně oranžové židle a vydal se s jedním přestupem k domovu.
Krásné město. Ne moc cool, ale pořád s osobitým charakterem.
Ale na druhou stranu, když jsem vyřídil vše nezbytně nutné a pracovní, zaskočil jsem v klidu na hotovku do hospody U Kamenného domu a s plným břichem pak chvíli bloumal Horou, až jsem našel ten antikvariát, kde se loni vzáří zasekl Láďa Puršl, když jsme chtěli odjíždět. A tam byl chládek a spousta skvělých knih. Tak jsem tam strávil asi půl hodiny. Nakonec jsem kouknul do peněženky, vzal si jednoho Borgese a odkráčel rozpáleným městem do nádražní hospody Na růžku, kde čepovali kofolu, deci za čtyři koruny. Dal jsem si dvakrát třetinku, zvedl se z úžasně oranžové židle a vydal se s jedním přestupem k domovu.
Krásné město. Ne moc cool, ale pořád s osobitým charakterem.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)