Ostravské lípy: od oběda do snídaně

Byl to dlouhý den, ale krásný. Na avizovanou akci Bude líp, respektive večer 163 stromů, který byl první z řady kulturních akcí na podporu záchrany lipové aleje v ostravských Komenského sadech, jsme vyrazili z Prahy ve čtyřech. Jonáš Hájek byl pozvaný jako účinkující, doprovázeli jsme ho s Petrem a Evou. Navíc s tím, že bych se já teoreticky mohl dostat mezi účinkující, protože Jonáš na mě už před pár dny upozornil Petra Hrušku ("s takovým jménem tu akci musíš podpořit!").
Vlak vyrazil z nádraží chvíli po poledni. Obsadili jsme stolek v jídelním voze, pochutnali si na gulášovce a pivu, další pivo si vzali s sebou na cestu a pustili se do hledání volného místa, které jsme našli až na opačném konci vlaku. Za oknem svítilo slunce. Z batohů a kabel jsme vytáhli směsku časopisů hodnou takové skupinky intelektuálů, Host, Souvislosti a Reflex, a bavili přinejmenším část našeho okolí nekončící debatou o literatuře a umění vůbec. S ohledem na to, jak daleko je do Hranic, kde jsme přesedali, byla opravdu téměř bez konce.
V Ostravě jsme se přesunuli do Černé hvězdy, potkali se s Marií Šťastnou, která měla shodou okolností volný večer, dali rychlé kafe a spěchali do Fiducie (antikvariát a klub), kde mělo už brzy začít 163 stromů.
Hrozen lidí před vchodem naznačil, že prázdno rozhodně nebude. Nebylo, dokonce bylo v nevelké místnosti brzy trochu vydýcháno a židle rychle obsazeny. Přes jisté počáteční technické obtíže se podařilo začít jen s mírným zpožděním.
Petr Hruška zrekapituloval, proč se celá série akcí pod názvem Bude líp vlastně koná. Mluvil o nejasné komunikaci ze strany ostravské radnice, která neustále mění důvody, kvůli kterým by se měla pokácet v Komenského sadech lipová alej. Zdůraznil, že problémem už není pouze kácení stromů, ale přístup radních k veřejnosti.

Večer plynul příjemně. Všichni pozvaní krátce, přečetli, zazpívali nebo promluvili, občas s větším ohledem na téma, občas s menším. Cítil jsem jako čest, že jsem mohl vystoupit po Hájkovi, před Chrobákem, Slívou, Balabánem a dalšími. Byl jsem z toho odpovídajícím způsobem nervózní, velmi příjemně.

Nutno říct, že po dvou hodinách už (alespoň nás stojící) docela bolely nohy. Ale všechno vyšlo tak pěkně, že právě v tu chvíli večer skončil. Petr Hruška poděkoval všem, podotkl, že je zarezervovaný Divadelní klub, a diváci i účinkující se rozešli.
My vyrazili do Komenského sadů, abychom na vlastní oči viděli lípy, o které celý večer šlo, a ujistili se, že jsme nevážili cestu pro nic za nic. Alej je krásná. Nakolik se dá soudit z krátké procházky, celý park stojí za to - není daleko od centra, přitom poskytuje spoustu prostoru k odpočinku. Sousedí s řekou. A z minulých dob v něm přetrval pomník rudoarmějcům a dvě děla.
V Divadelním klubu bylo dobré pivo, dobré halušky, dobrá nálada. Nakonec tak sešlo z původního plánu vracet se posledním čtvrtečním vlakem před půlnocí a byl vytvořen plán nový, vrátit se prvním pátečním, který z nádraží vyjíždí před půl druhou. Do vlaku jsme se přesouvali ve stavu blízkém stereotypům o básnících - rozjaření, s lahví vína a něčím k snědku. Obsadili jsme kupé a někde mezi řečmi o poezii nás dostihla únava.
Probudili jsme se až v Praze.

(Nevím proč, ale vyvstává mi na mysli tahle píseň, přestože včera nezazněla a byla pouze zmíněna cestou ve vlaku.)