Smrti, spojnice

Na včerejším básnickém semináři na FF UK byl hostem Miloš Doležal. Odcházel jsem na seminář s tím, že jsem stačil přečíst ani ne tucet jeho básní, ale risknu to. Stálo to za to. Potkat člověka, který má v sobě tak silné pouto k místu, odkud vyšel, k lidem, kteří tu byli před ním, ke smrti, které se dostal blízko, to se příliš často nepodaří.

Se kterou jsem pásl husy

Moje prabába
se kterou jsem pásl husy za Kalašovejma
vyprávěla jednou v kuchyni
kde byli strejcové tetina Sláva i Milča
že viděla na poli u Podivic
škobrtat na podzim anděla
Okřikli ji a dali se do smíchu
Prabába vstala ze štokrlete
a udělala uprostřed louži
vtom někdo ze dvora lehce se okna dotk

(ze sbírky Obec, převzato z Portálu české literatury)

Když po velmi upřímných odpovědích na naše otázky četl svoje básně, dostal se i k jedné velmi čerstvé, kterou uvedl tím, že ji napsal, když mu nedávno zemřela kamarádka. A počáteční verše zněly: "Až mi hruď sluncem a jarem pukne/nebudeš při tom./Nevadí. Rozletím se." České kruhy jsou malé a snadno se uzavírají. Další se uzavřel tím, že Miloš Doležal pochází z míst, která jsou mi moc blízko. V zápisníku tak teď mám nakreslenou mapku, jak se dostat na samotu poblíž jedné zatopené obce.