Takový záskok jsem dělal poprvé. Jonáš Hájek měl jet spolu s Evou Košinskou do polského městečka zvaného Lwówek Śląski na Dni poezie a umění přečíst svou poezii.
Měl, ale nakonec bohužel nemohl, přestože všechno už bylo dohodnuté. Poprosil mě, jestli bych do Lwówku nejel jeho texty přečíst já. Taková nabídka se neodmítá.
V pátek v poledne jsme tedy s Evou sedli do auta a přes jisté překážky (ucpaný pražský okruh, počasí, polské silnice) jsme po čtvrté odpoledne vystupovali na náměstí malého města s dlouhou historií. Trochu pršelo.
Najít ve Lwówku historické centrum není nic extra obtížného - obklopují ho hradby a už zdálky o sobě dává vědět hned několika věžemi. Najít v centru radnici, ve které se celý kulturní podnik odehrával, je také snadné - krom několika panelových domů, jedné nebo dvou menších fabrik a asi třech kostelů tam totiž skoro nic dalšího není. A najít německého básníka Petera Gehrische, který celou akci spolu se svou okouzlující manželkou pořádal, ani nebylo třeba, našel nás po chvilce sám.
Je třeba podotknout, že ani já ani Eva nemluvíme právě skvěle německy. Ani polsky. Eva mluví skvěle italsky, já jsem pyšný na svou angličtinu. Ale Ital na Dnech poezie nebyl ani jeden a anglicky mluvit skoro nikdo nechtěl.
Všechno bylo tak nějak středoevropské. Jakoby hranice skutečně neexistovaly. Bilingvní paní Gehrischová na nás střídavě mluvila oběma klíčovými řečmi víkendu, tedy polštinou a němčinou, kterým jsme oba rozuměli, odpovídala ovšem spíše Eva - zpočátku převážně německy.
Abych nezapomněl, byli jsme s Evou na celé akci zřejmě nejmladší. Ale to je vlastně stejně podružné jako to, odkud kdo byl.
Páteční večer se točil okolo výstavy maleb Leonore Adler (hodně rostlin, hodně koček) a koncertu skupiny Gualaceo (hezká world music, místy snad zbytečně moc romantizující).
Spát v hotýlku u lwóweckého fotbalového hřiště. Nepopsatelné.
Sobotní matiné jako otevřené autorské čtení, do kterého přispělo hned několik dam z okolních městeček i malířka Adler. Nic, o čem by bylo nutné psát domů, snad s vyjímkou staršího malíře / básníka / cestovatele, který Lwówkem procházel v čapce, vytahané vestě a sandálech, pozoroval čtoucí básnířky a krátkými tahy črtal jejich podoby na kousky papíru.
Vyvrcholení celého víkendu: sobotní večer. Zaplněný sál radnice poslouchal poezii vždy v originále a v překladu do polštiny.
Po krátkém úvodu z úst Petera Gehrische tak svou poezii středoevropskému publiku nabídla nejdříve Eva Košinská (a publikum později vychvalovalo její neotřelé metafory).
Verše Jonáše Hájka jsem pak přečetl já, což (přes ne zrovna krátké Gehrischovo úvodní vysvětlování) přesto některé zmátlo a po vystoupení mě plácali po ramenou v domnění, že autorem jsem já.
Undine Materni byla natolik okouzlující, že jsme s Evou společně zakoupili její sbírku Die Tage kommen über den Fluss.
Nejsilnějším zážitkem je pro mě nicméně setkání s Hatifem Janabim, iráckým autorem, který už několik desítek let žije a učí ve Varšavě. Krom textů v polštině přidal na závěr i jeden arabsky. Hudba.
Na závěr vystoupil také místní rodák Wojciech Izaak Strugała, vřelý a upřímný. Okomentoval všechna předchozí vystoupení a přidal několik vlastních básní.
Co dál? Pohostinnost manželů Gehrischových nezná mezí - tolik jídla, tolik péče. Honorář, hezký vynález. Ve Lwowku nejsou hospody. Míchat fotografie ze dvou přístrojů je neestetické. Pokud se to stihne, Evě vyjdou básně v německém překladu.
Mimo jiné to vypadá také na moc krásný interiér.
OdpovědětVymazat