Minulý čtvrtek se v malé galerii Rudolfina konal první ze tří večerů, které dohromady tvoří cyklus Shirana a básníci. Ve spolupráci s kurátorem Davidem Koreckým ho vytvořilo Fra, respektive Petr Borkovec. Nápad spojit výstavu Shirany Shahbazi s mladou českou poezií mi připadá skvělý. A jelikož pro Fra fotím literární večery, na možnost zachytit tohle spojení jsem se vyloženě těšil.
Jonáš Hájek, jehož veršům první večer patřil, mě před začátkem vystoupení požádal, abych nefotil.
Už dříve jsme s Jonášem mluvili o tom, jak mu připadá divné, že se veškeré dění dokumentuje a zachycuje, že tím zážitek na místě ztrácí na výlučnosti a výjimečnosti a že by byl rád, kdyby se mu podařilo uspořádat večer, o kterém by nikdo nevěděl.
V Rudolfinu mě ale jeho žádost najednou nepříjemně zaskočila.
Po krátkém vyjednávání nakonec svolil k tomu, že v každé z místností, kde se večer odehraje, můžu udělat jeden snímek. (Nakonec jsem se neovládl a pořídil asi deset fotografií. Místo toho, abych se nořil do Jonášových textů, jsem nervózně posedával a hledal vhodný úhel a čekal na nejlepší moment.)
Dlouho jsem si myslel, že pořizování fotek a zvukových záznamů z večerů ve Fra je veskrze užitečné - já sám jsem možnost poslechnout si podcast ze čtení, na kterém jsem nemohl být, několikrát ocenil.
Má Jonáš Hájek pravdu? Ztrácí události auru originality, pokud jsou zachycené obrazem a zvukem?
Žádné komentáře:
Okomentovat