Violu Fischerovou jsem znal především od vidění z literárních večerů v café Fra, většinou jako pozornou posluchačku.
Několikrát jsem ji zaznamenal i jako mentorku mladších básnířek, naposledy Alžběty Michalové - její texty i osobnost jí podle všeho nesmírně zaujaly a hádám, že o ně pečovala s úsilím takřka mateřským.
Jedinkrát jsem ji viděl jako roztrpčenou divačku (z toho večera pochází i tahle černobílá fotka): Martin Ježek promítal svůj film Dům daleko, ve kterém se odrazil od textu Věry Linhartové, podle Violy Fischerové se ovšem jménem autorky pouze alibisticky zaštítil. Asi nikdy jsem nebyl svědkem tak vášnivých výpadů diváka vůči právě promítnutému filmu.
Před rokem a půl jsem na večírku, kterým se ve Fra slavil konec literární sezóny a příchod letního volna, v tombole vyhrál její rukou psaný text. Pověsil jsem si ho s nemalou hrdostí (na co vlastně?) nad stůl. Moc tam vlastně nepasoval. Hledám teď pro něj nové místo.
PS 5/11: Tomáš Fürstenzeller - Projekce (za odkaz díky Jonáši Hájkovi)
PS 8/11: Almanach Wagon v rámci Dne poezie pořádá v sobotu 13. listopadu večer poctu Viole Fischerové s názvem Kupé pro Violu.
Zobrazují se příspěvky se štítkemMartin Ježek. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemMartin Ježek. Zobrazit všechny příspěvky
pátek 5. listopadu 2010
středa 10. února 2010
Drátem do oka III: Martin Ježek
Třetí večer z řady promítání filmů nějak spojených s literaturou, která se ve Fra konají letos v zimě, byl nakonec víc aktivně debatní než pasivně divácký.
Není se vlastně moc co divit. Jaromír Typlt, který oba promítané filmy Martina Ježka krátce uvedl, předem upozorňoval, že jde do jisté míry o performance a fyzický zážitek.
Úvodní Hlas v telefonu, pro který byly inspirací prózy Richarda Weinera, nevyvolal zdaleka takové vášně jako druhý snímek.
Dům daleko se odrazil od stejnojmenného textu Věry Linhartové k hře, náhodně (konceptulně) konstruované koláži černobílých záběrů z Mostu, které doprovází obdobně kolážovitá zvuková stopa.
(Ježek nastříhal natočený materiál a v pytli ho předal střihačce s tím, že má k sobě jednotlivé části lepit náhodně tak, jak je bude vytahovat. Místa a postavy se tak opakují, mísí, překrývají, stejně jako zvuky, které jakoby obíhaly po nestejných oběžných drahách.)
Už při projekci bylo možné pozorovat v zásadě dvě reakce publika v naprosto plné kavárně. Pohlcení a ponoření se na starně jedné a nevěřícné zírání přecházející v kroucení hlavou na straně druhé.
Debata, která po skončení projekce následovala, začala dotazem Violy Fischerové, která se z autora pokoušela dostat to, kde v jeho filmu je Linhartová a její text, její velmi přesné pojmenovávání těžko uchopitelných věcí, jeji práce s jazykem. Pokračovala déle, než bývá při úterních večerech ve Fra zvykem. Vlastně jsem podobně vášnivou debatu po filmu ještě nezažil. K jasnému výsledku společnost, řekl bych, nedospěla.
Výpady proti alibistickém zaštiťování se Linhartovou, obhajoba filmu jako velmi svébytného a málo prozkoumaného prostředku vyjádření, hledání textu ve filmu, velmi případné srovnání se soudobým divadlem, které si z původních textů bere pouze to, co uznává za vhodné. Názorů a poznámek bylo nespočet. Studený měsíc je očividně k něčemu dobrý.
(Při sledování obou filmů jsem si vzpomněl na Chrise Markera.)
Není se vlastně moc co divit. Jaromír Typlt, který oba promítané filmy Martina Ježka krátce uvedl, předem upozorňoval, že jde do jisté míry o performance a fyzický zážitek.
Úvodní Hlas v telefonu, pro který byly inspirací prózy Richarda Weinera, nevyvolal zdaleka takové vášně jako druhý snímek.
Dům daleko se odrazil od stejnojmenného textu Věry Linhartové k hře, náhodně (konceptulně) konstruované koláži černobílých záběrů z Mostu, které doprovází obdobně kolážovitá zvuková stopa.
(Ježek nastříhal natočený materiál a v pytli ho předal střihačce s tím, že má k sobě jednotlivé části lepit náhodně tak, jak je bude vytahovat. Místa a postavy se tak opakují, mísí, překrývají, stejně jako zvuky, které jakoby obíhaly po nestejných oběžných drahách.)
Už při projekci bylo možné pozorovat v zásadě dvě reakce publika v naprosto plné kavárně. Pohlcení a ponoření se na starně jedné a nevěřícné zírání přecházející v kroucení hlavou na straně druhé.
Debata, která po skončení projekce následovala, začala dotazem Violy Fischerové, která se z autora pokoušela dostat to, kde v jeho filmu je Linhartová a její text, její velmi přesné pojmenovávání těžko uchopitelných věcí, jeji práce s jazykem. Pokračovala déle, než bývá při úterních večerech ve Fra zvykem. Vlastně jsem podobně vášnivou debatu po filmu ještě nezažil. K jasnému výsledku společnost, řekl bych, nedospěla.
Výpady proti alibistickém zaštiťování se Linhartovou, obhajoba filmu jako velmi svébytného a málo prozkoumaného prostředku vyjádření, hledání textu ve filmu, velmi případné srovnání se soudobým divadlem, které si z původních textů bere pouze to, co uznává za vhodné. Názorů a poznámek bylo nespočet. Studený měsíc je očividně k něčemu dobrý.
(Při sledování obou filmů jsem si vzpomněl na Chrise Markera.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)