Třetí večer z řady promítání filmů nějak spojených s literaturou, která se ve Fra konají letos v zimě, byl nakonec víc aktivně debatní než pasivně divácký.
Není se vlastně moc co divit. Jaromír Typlt, který oba promítané filmy Martina Ježka krátce uvedl, předem upozorňoval, že jde do jisté míry o performance a fyzický zážitek.
Úvodní Hlas v telefonu, pro který byly inspirací prózy Richarda Weinera, nevyvolal zdaleka takové vášně jako druhý snímek.
Dům daleko se odrazil od stejnojmenného textu Věry Linhartové k hře, náhodně (konceptulně) konstruované koláži černobílých záběrů z Mostu, které doprovází obdobně kolážovitá zvuková stopa.
(Ježek nastříhal natočený materiál a v pytli ho předal střihačce s tím, že má k sobě jednotlivé části lepit náhodně tak, jak je bude vytahovat. Místa a postavy se tak opakují, mísí, překrývají, stejně jako zvuky, které jakoby obíhaly po nestejných oběžných drahách.)
Už při projekci bylo možné pozorovat v zásadě dvě reakce publika v naprosto plné kavárně. Pohlcení a ponoření se na starně jedné a nevěřícné zírání přecházející v kroucení hlavou na straně druhé.
Debata, která po skončení projekce následovala, začala dotazem Violy Fischerové, která se z autora pokoušela dostat to, kde v jeho filmu je Linhartová a její text, její velmi přesné pojmenovávání těžko uchopitelných věcí, jeji práce s jazykem. Pokračovala déle, než bývá při úterních večerech ve Fra zvykem. Vlastně jsem podobně vášnivou debatu po filmu ještě nezažil. K jasnému výsledku společnost, řekl bych, nedospěla.
Výpady proti alibistickém zaštiťování se Linhartovou, obhajoba filmu jako velmi svébytného a málo prozkoumaného prostředku vyjádření, hledání textu ve filmu, velmi případné srovnání se soudobým divadlem, které si z původních textů bere pouze to, co uznává za vhodné. Názorů a poznámek bylo nespočet. Studený měsíc je očividně k něčemu dobrý.
(Při sledování obou filmů jsem si vzpomněl na Chrise Markera.)
Žádné komentáře:
Okomentovat