Prales

Jako kluk jsem viděl na videu film, který mi učaroval. Působil magicky a místy děsivě. (Nic na tom neměnila mizerná kvalita kazety ani rychlodabing polského střihu.) Dodnes mi z něj zůstalo v paměti několik výjevů - lesní mravenci, vdechování omamného prášku, chlapec šplhající se spoutanými kotníky po velmi vysokém domě.

Po dlouhé době jsem na něj narazil a znovu se jím nechal strhnout.

Smaragdový prales natočil John Boorman. Americký projektant, který v Amazonii staví přehradu, pátrá dlouhá léta po synovi, kterého unesli indiáni. Syn mezitím žije jako běžný člen amazonského kmene. Oba se setkávají ve chvíli, kdy se syn stává mužem a kdy je zároveň těsně před dokončením stavba přehrady.

Iniciační rituál - smrt chlapce a zrození muže. Zvířecí vize. Cesta do Země mrtvých a stoupání k jejímu vrcholu, kde přebývají rodiče ze sna. Síla živlu.

Útržky se pomalu skládaly dohromady. A celé to působilo podobně omračujícím dojmem jako před lety.

(Ano, v detailech je to film plný romantizujících představ o životě v divočině, některá místa dávají příliš znát, že vznikl v 80. letech. Ale já v něm jako mnohem důležitější vidím mýtičnost příběhu. Neznám zdaleka všechny Boormanovy filmy, ale vzpomínka na Excalibur i nedávné setkání s jeho Vysvobozením mě utvrzují v tom, že tohle je naštěští člověk, který v příběhu nechává ožívat věci zasuté hluboko v nás.)