Letošní poslední čtení v café Fra začínalo o hodinu dříve než obvykle. Své vánoční (nebo Vánocům přizpůsobené) povídky četli (snad z nervozity tiše a bohužel nepříliš výrazně) Petra Soukupová, (všedně a mile) Jana Šrámková a (velmi zábavně) Jáchym Topol.
(Mimochodem, nevím proč, ale PS si během čtení JŠ bez rozpaků a bez náznaku zájmu o text řešila cosi v mobilu. Jsem sám, komu to připadá přinejmenším nekolegiální?)
Následoval vánoční dýchánek s velmi lahodným občerstvením z kuchyně Erika Lukavského. Ach.
Několik obrázkových ochutnávek.
Update (31/12): Až teď jsem zachytil, že na YouTube kanále iLiteratury je záznam povídkářské části večera.
čtvrtek 23. prosince 2010
pátek 10. prosince 2010
Ve sněhu
Focení uplynulo mnoho, ani jsem nestačil poznačit a odkazovat. Jako obvykle v krátkosti.
Budete-li míst možnost poslouchat polského prozaika Tadeusze Dąbrowského, nenechte si ji ujít. (Mimochodem, jeho poznámka o tom, že české slovo "zavazadlo" naprosto přesně vystihuje podstatu věci, se mnou bude ještě dlouho.)
Večer Almanachu Wagon věnovaný Viole Fischerové nabídl nejen působivou vzpomínku Olgy Stehlíkové, ale i spoustu dobré poezie (a ne tak dobré hudby).
O spojení poezie a módy se společně pokusili Marie Šťastná a Jakub Polanka. Dle mého úspěšně.
"Je to velká žena," řekl mi o Zsuzse Takács Petr Borkovec pár minut před začátkem jejího čtení. Měl pravdu.
Z hudebního večera Pavla Klusáka, Jany Šrámkové a Jiřího Peňáze jsem utekl po první třetině. Ne kvůli obsahu, prostě kvůli tomu, že v zakouřeném café Fra už se nedalo dýchat. Z reakcí několika dalších se prý večer vydařil, ačkoli ne tolik, jako Klusákovo loňské sólo.
Pánové Těsnohlídek ml. a Zábranský přitáhli hodně diváků.
Iva Klestilová jich přitáhla o poznání méně, přestože její text byl zajímavější. A zábavnější. Škoda.
A venku opět sněží.
Budete-li míst možnost poslouchat polského prozaika Tadeusze Dąbrowského, nenechte si ji ujít. (Mimochodem, jeho poznámka o tom, že české slovo "zavazadlo" naprosto přesně vystihuje podstatu věci, se mnou bude ještě dlouho.)
Večer Almanachu Wagon věnovaný Viole Fischerové nabídl nejen působivou vzpomínku Olgy Stehlíkové, ale i spoustu dobré poezie (a ne tak dobré hudby).
O spojení poezie a módy se společně pokusili Marie Šťastná a Jakub Polanka. Dle mého úspěšně.
"Je to velká žena," řekl mi o Zsuzse Takács Petr Borkovec pár minut před začátkem jejího čtení. Měl pravdu.
Z hudebního večera Pavla Klusáka, Jany Šrámkové a Jiřího Peňáze jsem utekl po první třetině. Ne kvůli obsahu, prostě kvůli tomu, že v zakouřeném café Fra už se nedalo dýchat. Z reakcí několika dalších se prý večer vydařil, ačkoli ne tolik, jako Klusákovo loňské sólo.
Pánové Těsnohlídek ml. a Zábranský přitáhli hodně diváků.
Iva Klestilová jich přitáhla o poznání méně, přestože její text byl zajímavější. A zábavnější. Škoda.
A venku opět sněží.
pátek 19. listopadu 2010
***
Krematorium je plné světla
Zima od nohou
a bzučení továrního spínače
při pohybu opony a rakve
Mělo by se tleskat
napadá mě
ale radši se šouráme ven
na chvíli na slunce
Zima od nohou
a bzučení továrního spínače
při pohybu opony a rakve
Mělo by se tleskat
napadá mě
ale radši se šouráme ven
na chvíli na slunce
***
Ve slabší chvilce
nechala se našustit
uvízla v závějích
piškotových drobků
Aspoň že účty platí ten muž
Za celou hodinu mu jedinkrát neřekne jménem
deset let poté
co jsme společně poslouchali
ztichlý svět
při zatmění slunce
nechala se našustit
uvízla v závějích
piškotových drobků
Aspoň že účty platí ten muž
Za celou hodinu mu jedinkrát neřekne jménem
deset let poté
co jsme společně poslouchali
ztichlý svět
při zatmění slunce
***
Výtah zasténá
poslední krabice hrnec šála
patra se ztrácejí pod nohama
Přepsat jmenovky
plyn elektřina voda odpad
Žádné dveře tu ještě nevrzají
nic nekape
vaříme kávu první druhou
hrnek kotvící bod
s nemalou úlevou necháváme
neumyté nádobí
aspoň chvilku
poslední krabice hrnec šála
patra se ztrácejí pod nohama
Přepsat jmenovky
plyn elektřina voda odpad
Žádné dveře tu ještě nevrzají
nic nekape
vaříme kávu první druhou
hrnek kotvící bod
s nemalou úlevou necháváme
neumyté nádobí
aspoň chvilku
***
Stále pevnější sevření kořenů
nejistá paže vztyčená nad potokem
nehty strhané prvním mrazem
Dědek v montérkách šusťákový vnuk
boty obalené bahnem
Odpoledne brní nízkým napětím
Balící papír je roztrhaný
čeká se na další akt
nejistá paže vztyčená nad potokem
nehty strhané prvním mrazem
Dědek v montérkách šusťákový vnuk
boty obalené bahnem
Odpoledne brní nízkým napětím
Balící papír je roztrhaný
čeká se na další akt
pátek 5. listopadu 2010
Zemřela Viola Fischerová
Violu Fischerovou jsem znal především od vidění z literárních večerů v café Fra, většinou jako pozornou posluchačku.
Několikrát jsem ji zaznamenal i jako mentorku mladších básnířek, naposledy Alžběty Michalové - její texty i osobnost jí podle všeho nesmírně zaujaly a hádám, že o ně pečovala s úsilím takřka mateřským.
Jedinkrát jsem ji viděl jako roztrpčenou divačku (z toho večera pochází i tahle černobílá fotka): Martin Ježek promítal svůj film Dům daleko, ve kterém se odrazil od textu Věry Linhartové, podle Violy Fischerové se ovšem jménem autorky pouze alibisticky zaštítil. Asi nikdy jsem nebyl svědkem tak vášnivých výpadů diváka vůči právě promítnutému filmu.
Před rokem a půl jsem na večírku, kterým se ve Fra slavil konec literární sezóny a příchod letního volna, v tombole vyhrál její rukou psaný text. Pověsil jsem si ho s nemalou hrdostí (na co vlastně?) nad stůl. Moc tam vlastně nepasoval. Hledám teď pro něj nové místo.
PS 5/11: Tomáš Fürstenzeller - Projekce (za odkaz díky Jonáši Hájkovi)
PS 8/11: Almanach Wagon v rámci Dne poezie pořádá v sobotu 13. listopadu večer poctu Viole Fischerové s názvem Kupé pro Violu.
Několikrát jsem ji zaznamenal i jako mentorku mladších básnířek, naposledy Alžběty Michalové - její texty i osobnost jí podle všeho nesmírně zaujaly a hádám, že o ně pečovala s úsilím takřka mateřským.
Jedinkrát jsem ji viděl jako roztrpčenou divačku (z toho večera pochází i tahle černobílá fotka): Martin Ježek promítal svůj film Dům daleko, ve kterém se odrazil od textu Věry Linhartové, podle Violy Fischerové se ovšem jménem autorky pouze alibisticky zaštítil. Asi nikdy jsem nebyl svědkem tak vášnivých výpadů diváka vůči právě promítnutému filmu.
Před rokem a půl jsem na večírku, kterým se ve Fra slavil konec literární sezóny a příchod letního volna, v tombole vyhrál její rukou psaný text. Pověsil jsem si ho s nemalou hrdostí (na co vlastně?) nad stůl. Moc tam vlastně nepasoval. Hledám teď pro něj nové místo.
PS 5/11: Tomáš Fürstenzeller - Projekce (za odkaz díky Jonáši Hájkovi)
PS 8/11: Almanach Wagon v rámci Dne poezie pořádá v sobotu 13. listopadu večer poctu Viole Fischerové s názvem Kupé pro Violu.
středa 3. listopadu 2010
Bogdan Trojak: poezie na víně
Včerejší autorské čtení v café Fra mělo zvláštní příchuť. Básník Bogdan Trojak, který tu vystupoval, je totiž současně také vinařem, dokonce jedním z šesti Autentistů. A tak publikum okouzloval nejen svými texty, ale také vlastním vínem Kaich (ano, spojení s jeho sbírkou Strýc Kaich se žení je součástí jeho přístupu k tvorbě).
Během čtení nabídl poměrně čerstvou poezii, poetickou prózu - vína, která se ideálně hodí ke čtení vybraných básníků, a nakonec i poezii pro děti (utkvělo mi "ryba není paryba / štika není paštika"). Snadno se podléhalo.
Řeč přišla i na jeho textařskou práci. Prozradil, že spolupráce s Lenkou Dusilovou bude v dohledné době pokračovat. (Eternal Seekers pro mě byli příjemným překvapením, dokonce natolik, že jsem si po dlouhé době koupil klasické CD. Na novinku se tedy opravdu hodně těším.)
Tradičně nabízím několik fotek z večera.
Mimochodem, chvilku po čtení vzniklo i video pro Referendum.
Během čtení nabídl poměrně čerstvou poezii, poetickou prózu - vína, která se ideálně hodí ke čtení vybraných básníků, a nakonec i poezii pro děti (utkvělo mi "ryba není paryba / štika není paštika"). Snadno se podléhalo.
Řeč přišla i na jeho textařskou práci. Prozradil, že spolupráce s Lenkou Dusilovou bude v dohledné době pokračovat. (Eternal Seekers pro mě byli příjemným překvapením, dokonce natolik, že jsem si po dlouhé době koupil klasické CD. Na novinku se tedy opravdu hodně těším.)
Tradičně nabízím několik fotek z večera.
Mimochodem, chvilku po čtení vzniklo i video pro Referendum.
čtvrtek 21. října 2010
Léto, Polsko, Moře, Slovensko, sklony
Dny teď ubíhají nezvykle rychle. Namísto poznámek a zážitků tedy nabízím aspoň několik málo fotek z uplynulých týdnů: V létě jsme psali (čtení pánů Šindelky, Hájka, Řeháka, Topola a mé maličkosti), čtení polské prozaičky Małgorzaty Rejmer, Pavel Kolmačka (nejsilnější zážitek z tohoto krátkého seznamu), Ivan Štrpka a Radek Malý (v rámci cyklu Literární sklony komentoval obraz Franze Marka).
čtvrtek 30. září 2010
***
Otlačený z neprošlapaných bot
košile
Znovu ta hra
potkávám svá budoucí alter ega
vybírám si
konejším se
Jistota v náhodách a jejich shlucích
Procházím
nikdo si nevšiml
že sám nevím jak
Kontrolky dohlížejí
ani nedutám
košile
Znovu ta hra
potkávám svá budoucí alter ega
vybírám si
konejším se
Jistota v náhodách a jejich shlucích
Procházím
nikdo si nevšiml
že sám nevím jak
Kontrolky dohlížejí
ani nedutám
***
Ona: houpe se
k bezbolesti
On: krčí kolena
dálnicí domů
Já: hnípu se
v cizích smrtích
svádím to
na nevětranou ložnici
Nic mi nesebrali
a já jim nemám co dát
Hledám řád ve vejci
nahniličku
k bezbolesti
On: krčí kolena
dálnicí domů
Já: hnípu se
v cizích smrtích
svádím to
na nevětranou ložnici
Nic mi nesebrali
a já jim nemám co dát
Hledám řád ve vejci
nahniličku
***
Vracíme prodejci ryb žábu
utekla z plastové přepravky
Pokývne
po chvilce jí praští o chodník
snad aby byla stehýnka křehčí
Ostatní zírají ani nekváknou
jedna na druhé
Útěky napříště
nesjednávat s cizinci
utekla z plastové přepravky
Pokývne
po chvilce jí praští o chodník
snad aby byla stehýnka křehčí
Ostatní zírají ani nekváknou
jedna na druhé
Útěky napříště
nesjednávat s cizinci
***
Odpálili nálože v základech domu
a znovu
propadla se postel i hlas
Rukou nedosáhnu na jistotu
ani hlavou ne
a znovu
propadla se postel i hlas
Rukou nedosáhnu na jistotu
ani hlavou ne
***
Věc k posouvání
směrem vzhůru
k postoupení
od děr v zemi
k bidetům
Umístěný příhodně
mezi židli a stůl
tvůrce DPH
uvědomíš si
znovu
po každé dovolené
přestávce v přesunu
Tak či onak
k nezastavení
směrem vzhůru
k postoupení
od děr v zemi
k bidetům
Umístěný příhodně
mezi židli a stůl
tvůrce DPH
uvědomíš si
znovu
po každé dovolené
přestávce v přesunu
Tak či onak
k nezastavení
středa 25. srpna 2010
Čína v podvědomí
Před měsícem a půl jsem se vrátil ze Šanghaje.
Před několika dny: živý sen, ve kterém čínští oficíři vedou zástup zatčených jednoho po druhém k zařízení, které vypadá jako velká železná rukavice.
Vzpouzející se nebožáci nakonec pod nátlakem vsunují do kovové věci celou paži. Nesnesitelně křičí bolestí, ze stroje vytahují pouze kosti zbavené masa. Zástup nemá konce.
Před několika dny: živý sen, ve kterém čínští oficíři vedou zástup zatčených jednoho po druhém k zařízení, které vypadá jako velká železná rukavice.
Vzpouzející se nebožáci nakonec pod nátlakem vsunují do kovové věci celou paži. Nesnesitelně křičí bolestí, ze stroje vytahují pouze kosti zbavené masa. Zástup nemá konce.
pondělí 26. července 2010
Carlos Aguilera: O čínské duši
Český překlad své knihy O čínské duši představil kubánský spisovatel v exilu Carlos Aguilera v café Fra 25. června. Čtení bylo svolané poměrně narychlo, Fra ostatně ukončilo sezónu literárních večerů už týden před tím. Přesto byla kavárna poměrně zaplněná.
Aguilera četl krátké úryvky španělsky, český překlad střídavě četli Erik Lukavský a Petr Zavadil, který knihu překládal. Místy až reportážní text, který je ovšem fiktivní, nabízí pohled na podivné uspořádání společnosti a vztahů. Všichni tři vystupující zdůrazňovali, že třetí kapitola, z které čtou, se od zbytku knihy odlišuje, ovšem vybrali ji z toho důvodu, že Čechům by mohla být nejbližší.
Celý večer se podávalo kubánské jídlo, ve vzduchu bylo cítit doutníky.
Druhý den ráno jsem odletěl letadlem do Číny. Neviděl jsem toho moc, jen tři velká města a něco málo krajiny okolo trati. Mám ale dojem, že Aguilerova kniha je pravdivá, byť nemusí být nutně právě o Číně.
Aguilera četl krátké úryvky španělsky, český překlad střídavě četli Erik Lukavský a Petr Zavadil, který knihu překládal. Místy až reportážní text, který je ovšem fiktivní, nabízí pohled na podivné uspořádání společnosti a vztahů. Všichni tři vystupující zdůrazňovali, že třetí kapitola, z které čtou, se od zbytku knihy odlišuje, ovšem vybrali ji z toho důvodu, že Čechům by mohla být nejbližší.
Celý večer se podávalo kubánské jídlo, ve vzduchu bylo cítit doutníky.
Druhý den ráno jsem odletěl letadlem do Číny. Neviděl jsem toho moc, jen tři velká města a něco málo krajiny okolo trati. Mám ale dojem, že Aguilerova kniha je pravdivá, byť nemusí být nutně právě o Číně.
neděle 20. června 2010
Upřímná snaha o zachycování
Kdyby byly během jednoho týdne jen tři akce, budiž, ale dvě byly tentokrát hned v jeden den, téměř ve stejnou dobu.
Róbert Gál představil v úterý ve Fra české vydání svých knih Na křídlech a Agnomie. Pomohla mu v tom Ivana Myšková, která se postarala nejen o úvod, ale po vlastním autorově čtení také o kladení otázek. Na závěr bylo i krátké promítání záznamu z vystoupení Gálovy dnes už neexistující hudební skupiny.
Čtvrtek.
Na sedmou hodinu do Krásných ztrát, kde Revolver Revue představovala nejen nové vydání, ale také dvě nové knihy: básnickou Záznam Ladislava Puršla a první svazek knižního projektu Jedna věta (na popud RR si Ivan Matoušek zapisoval každý den během celého jednoho roku vždy jednu větu, obdobné svazky Víta Kremličky a Jaroslava Formánka budou následovat).
Na osmou pak do Fra, kde se slavil konec sezóny autorských čtení. Konečně došlo na představení knihy Martina Kubáta Je večer, vypusťte čerta! (už nyní získala ocenění Nejkrásnější kniha), Ivana Myšková se podělila o zajímavý příspěvek posluchačky ČRo 3 Vltava a zazpívaly Audiofenky (nevím jestli opravdu "princezny co čekaj až jim pár trpaslíků poradí", jak zpívají, ale každopádně uskupení, které umí během chvilky vytvořit neuvěřitelnou atmosféru).
Až do září tedy budou úterky ve Fra na chvilku bez autorských čtení. Jestli s tím nastává i pauza v přísunu delikates z kuchyně Erika Lukavského jsem se zapomněl zeptat. Upřímně doufám, že ne.
Róbert Gál představil v úterý ve Fra české vydání svých knih Na křídlech a Agnomie. Pomohla mu v tom Ivana Myšková, která se postarala nejen o úvod, ale po vlastním autorově čtení také o kladení otázek. Na závěr bylo i krátké promítání záznamu z vystoupení Gálovy dnes už neexistující hudební skupiny.
Čtvrtek.
Na sedmou hodinu do Krásných ztrát, kde Revolver Revue představovala nejen nové vydání, ale také dvě nové knihy: básnickou Záznam Ladislava Puršla a první svazek knižního projektu Jedna věta (na popud RR si Ivan Matoušek zapisoval každý den během celého jednoho roku vždy jednu větu, obdobné svazky Víta Kremličky a Jaroslava Formánka budou následovat).
Na osmou pak do Fra, kde se slavil konec sezóny autorských čtení. Konečně došlo na představení knihy Martina Kubáta Je večer, vypusťte čerta! (už nyní získala ocenění Nejkrásnější kniha), Ivana Myšková se podělila o zajímavý příspěvek posluchačky ČRo 3 Vltava a zazpívaly Audiofenky (nevím jestli opravdu "princezny co čekaj až jim pár trpaslíků poradí", jak zpívají, ale každopádně uskupení, které umí během chvilky vytvořit neuvěřitelnou atmosféru).
Až do září tedy budou úterky ve Fra na chvilku bez autorských čtení. Jestli s tím nastává i pauza v přísunu delikates z kuchyně Erika Lukavského jsem se zapomněl zeptat. Upřímně doufám, že ne.
středa 9. června 2010
Tomáš Weiss: Neděle sv. Snipera
Pokud se chystáte přednášet kavárenským hostům svébytná postmoderní kázání, postarejte se o to, aby tomu odpovídala atmosféra i prostředí. Třeba jako Tomáš Weiss při čtení ze své knhy Neděle sv. Snipera v úterý ve Fra (fotky).
Po horkém dni se venku přehnala silná bouřka a v nevelkém prostoru kavárny bylo najednou horko, dusno a zapoceno. Nějakým podivným způsobem to přednášeným textům odpovídalo.
Celý večer zahájil svými básnickými miniaturami Ondřej Tuček, o úvod k následnému Weissovu kázání se pak postaral Michal Plzák.
Když teď přemýšlím, co mi z Weissových textů zůstalo, jsou to spíš dojmy. Valící se koule textu, která s jistou hravostí poskakuje, občas dloubne, občas porazí.
Mimochodem, nejsem si úplně jistý, že původní (chápu-li to správně Weissův) záměr, totiž vyvážit poetiku, která ve Fra dostává prostor běžně, se vydařil. Weiss je svébytný. Podobně jako drtivá většina těch, kteří na Vinohradech dostávají příležitost své texty číst.
Po horkém dni se venku přehnala silná bouřka a v nevelkém prostoru kavárny bylo najednou horko, dusno a zapoceno. Nějakým podivným způsobem to přednášeným textům odpovídalo.
Celý večer zahájil svými básnickými miniaturami Ondřej Tuček, o úvod k následnému Weissovu kázání se pak postaral Michal Plzák.
Když teď přemýšlím, co mi z Weissových textů zůstalo, jsou to spíš dojmy. Valící se koule textu, která s jistou hravostí poskakuje, občas dloubne, občas porazí.
Mimochodem, nejsem si úplně jistý, že původní (chápu-li to správně Weissův) záměr, totiž vyvážit poetiku, která ve Fra dostává prostor běžně, se vydařil. Weiss je svébytný. Podobně jako drtivá většina těch, kteří na Vinohradech dostávají příležitost své texty číst.
čtvrtek 27. května 2010
Jonáš Hájek: Vlastivěda
Pro tuto chvíli aspoň obrazem a telegraficky: Jonáš Hájek v úterý ve Fra představil svou novou sbírku Vlastivěda. Dvěma texty večer v naprosto nabité kavárně oživila i Kateřina Rudčenková, o další rozvíření emocí přítomných se postaral violoncellista Tomáš Jamník.
Z večera ve velmi dobré společnosti nabízím několik málo fotek.
Z večera ve velmi dobré společnosti nabízím několik málo fotek.
úterý 18. května 2010
***
Na přístrojích
všechny životně důležité orgány
protaženy
ke všem ostatním
Pospolu
řízení podřízení řídící
"Kolečko
dej si kolečko
tak poznáš
nejvíc"
všechny životně důležité orgány
protaženy
ke všem ostatním
Pospolu
řízení podřízení řídící
"Kolečko
dej si kolečko
tak poznáš
nejvíc"
***
Scény předcházejí samy sebe
o pár týdnů
přes noc
přepočte letokruhy pod očima
tvrdnoucí chodidla promne
Škraloup včerejšího večera
lžičkou opatrně sbírá
proudem vody do odpadu
Projde tak útrobami města
potají
vyústěním v nedohlednu zmizí
Knoflíčky
až ke krku
o pár týdnů
přes noc
přepočte letokruhy pod očima
tvrdnoucí chodidla promne
Škraloup včerejšího večera
lžičkou opatrně sbírá
proudem vody do odpadu
Projde tak útrobami města
potají
vyústěním v nedohlednu zmizí
Knoflíčky
až ke krku
***
Vezeš mě
nevím kam to má vést
ukládáš mě
s něžným výsměchem
to je refrén
Nastražené dotyky
propadliště pojítek
další taxíky
kterými se pašujeme
bez úspěchu
do jinak dobře padnoucích
domovů
nevím kam to má vést
ukládáš mě
s něžným výsměchem
to je refrén
Nastražené dotyky
propadliště pojítek
další taxíky
kterými se pašujeme
bez úspěchu
do jinak dobře padnoucích
domovů
pondělí 17. května 2010
Jan Těsnohlídek ml. získal Cenu Jiřího Ortena a já si myslím, že to není dobře
S Honzou Těsnohlídkem se znám už několik let. Setkali jsme se na festivalu a literární soutěži v Kutné Hoře, sám už nevím, jestli ještě jako dva soutěžící, nebo jako porotce a soutěžící. Jeho živelný přístup k poezii jako pevné součásti existence mi připadal tak nějak sympaticky beatnický.
Setkával jsem se pak s jeho texty opakovaně - jako porotce v soutěži, na autorských čteních, na literárních dílnách. Naživo působily vždycky líp: dokázal jim propůjčit naléhavost. Navíc recitoval (nebo možná performoval) ve stoje, v pohybu, dramaticky odhazoval listy s už přečtenými básněmi. Na papíře už tak silné nebyly, už jen kvůli tomu, že stavba byla jak podle šablony.
Cením si Honzu jako charismatika - dokáže k literárním akcím přitáhnout nové lidi, strhnout dav. (Ve svém bohémském pojetí zábavy občas ustřelí, ale to je zkrátka nutné riziko, bez kterého se taková věc zkrátka neobejde - nebozí Hm... by mohli vyprávět o tom, kterak jim v Kutné Hoře v dobré snaze bavit narušoval koncert.)
Když jsem ho posledně viděl číst na společném večeru, který měli s Kateřinou Rudčenkovou v pražských Krásných ztrátách, bylo mi smutno. Naléhavost textů byla pro mě ta tam. Slyšel jsem jen básně, které jsou všechny přednášené stejně, začínají obdobně, probíhají obdobně, končí obdobně. A jen těžko se jim věří.
Když dostal za svou prvotinu Násilí bez předsudků minulý týden Cenu Jiřího Ortena, byla jsem zaskočený. Žil jsem totiž v domnění, že CJO má za cíl vyzdvihovat nadějné autory, upozorňovat na talenty, které by jinak mohly zůstat bez povšimnutí.
Honza Těsnohlídek je schopný organizátor, ale nemyslím si, že je nadějný autor. Jeho texty mi už příliš dlouhou dobu znějí stejně a nevidím v nich nic nového.
Pokud se mýlím, přesvědčí mě třeba druhá sbírka, pokud na ni dojde.
Setkával jsem se pak s jeho texty opakovaně - jako porotce v soutěži, na autorských čteních, na literárních dílnách. Naživo působily vždycky líp: dokázal jim propůjčit naléhavost. Navíc recitoval (nebo možná performoval) ve stoje, v pohybu, dramaticky odhazoval listy s už přečtenými básněmi. Na papíře už tak silné nebyly, už jen kvůli tomu, že stavba byla jak podle šablony.
Cením si Honzu jako charismatika - dokáže k literárním akcím přitáhnout nové lidi, strhnout dav. (Ve svém bohémském pojetí zábavy občas ustřelí, ale to je zkrátka nutné riziko, bez kterého se taková věc zkrátka neobejde - nebozí Hm... by mohli vyprávět o tom, kterak jim v Kutné Hoře v dobré snaze bavit narušoval koncert.)
Když jsem ho posledně viděl číst na společném večeru, který měli s Kateřinou Rudčenkovou v pražských Krásných ztrátách, bylo mi smutno. Naléhavost textů byla pro mě ta tam. Slyšel jsem jen básně, které jsou všechny přednášené stejně, začínají obdobně, probíhají obdobně, končí obdobně. A jen těžko se jim věří.
Když dostal za svou prvotinu Násilí bez předsudků minulý týden Cenu Jiřího Ortena, byla jsem zaskočený. Žil jsem totiž v domnění, že CJO má za cíl vyzdvihovat nadějné autory, upozorňovat na talenty, které by jinak mohly zůstat bez povšimnutí.
Honza Těsnohlídek je schopný organizátor, ale nemyslím si, že je nadějný autor. Jeho texty mi už příliš dlouhou dobu znějí stejně a nevidím v nich nic nového.
Pokud se mýlím, přesvědčí mě třeba druhá sbírka, pokud na ni dojde.
pondělí 10. května 2010
Alžběta Michalová
V úterý proběhl ve Fra další z řady večerů, které představují "autory před debutem a po debutu". Tentokrát to byli Alžběta Michalová, Tomáš Fürstenzeller a Felix Borecký.
Oba muži, a říkám to při vší úctě k nim, zůstali ve stínu své mladší kolegyně, která vystoupila na závěr večera po krátkém úvodu, o který se postarala Viola Fischerová.
Stačil k tomu citlivý, křehký a nepatetický pohled na dospívání a (neexistující, rodící se) vztah s otcem, který ve svém textu nabídla.
Debutové knihy se nemůžu dočkat.
Nabízím pár ukázek, za jejichž ochotné poskytnutí patří Alžbětě velký dík.
Z cyklu Zvolat Otče!
Z cyklu Elegie
Oba muži, a říkám to při vší úctě k nim, zůstali ve stínu své mladší kolegyně, která vystoupila na závěr večera po krátkém úvodu, o který se postarala Viola Fischerová.
Stačil k tomu citlivý, křehký a nepatetický pohled na dospívání a (neexistující, rodící se) vztah s otcem, který ve svém textu nabídla.
Debutové knihy se nemůžu dočkat.
Nabízím pár ukázek, za jejichž ochotné poskytnutí patří Alžbětě velký dík.
do podlahy
můj
až k smrti osmiletý bratr
křičel
když se volá o pomoc z vody
je to lidštější
než on v tu chvíli
jak mlátil nohama, hlavou
a do podlahy
-- topil se
a maminka jen pohled jako na rozbitý talíř:
„pane Bože,
jen aby se uzdravil,
aby bylo zameteno“
Z cyklu Zvolat Otče!
Otče! Otče! Otče!
Otče!
křičící Otče
nadarmo a pozdě vysíláš facky
tváře rudnou a do života jsi nepomohl
nejsi k pochopení
pořád nevím, co je pravda
tvé bleskurychlé promiň
zaseknuté ve snaze
háčky zase vyrvat
tak surové to bývá
Z cyklu Elegie
nejdřív jsem jenom tušila
zezačátku nelze vědět
zezačátku se doufá
večer jsem pak přišla
ona tam seděla
poprvé
podruhé a do třetice
a tušení nabývalo nelidských rozměrů
jako ta halda flašek
rostoucí ve sklepě
jaro co jaro jsme ty skelné zmetky
vymetali
vynášeli moranu
neděle 9. května 2010
Amanda útočí
Znám málo hudebníků, kteří používají svůj nástroj stejně razantně, jakoby jako by to byla zbraň. Amanda Palmer k nim po středečním koncertu v Akropoli patří.
Předskakující Gaba Kulka mi utekla, ale stihnul jsem aspoň živelného Jasona Webleyho s akordeonem, který hrál a zpíval tak vehementně, až mu tralalák poskakoval tam a zase zpátky, až úplně spadl. Webley nepřestal dupat do podlahy. Za večer, mimochodem poslední večer turné fiktivního hudebního dua siamských dvojčat Evelyn Evelyn (Palmer & Webley), zvládl oddělat akordeon i kytaru.
Amanda Palmer usedla za piáno a spustila své vystoupení, které je stejnou měrou hudebním divadlem i bojovným provoláváním svébytné feministky. Tak či onak, hypnotizuje, pohrává si s formou i s publikem, očividně si užívá pobyt ve světlech. Například pravdu divadelní podání Missed Me (z repertoáru jejích domovských The Dresden Dolls) ukazovalo roztodivné tváře jediné ženy, která lolitkovským způsobem svádí muže, náhlé erupce nálad a citů, to vše okolo jediné fráze - "missed me".
Večer zakončila (po narozeninovém výstupu tour managera Erika, společných skladbách s Gabou Kulkou, Jasonem Webleym i speciálním hostem Adrianem Stoutem z The Tiger Lillies, pijácké písni řvané spolu s celou Akropolí) svébytnou verzí Creep, kterou zahrála na ukulele.
Očarovala.
Předskakující Gaba Kulka mi utekla, ale stihnul jsem aspoň živelného Jasona Webleyho s akordeonem, který hrál a zpíval tak vehementně, až mu tralalák poskakoval tam a zase zpátky, až úplně spadl. Webley nepřestal dupat do podlahy. Za večer, mimochodem poslední večer turné fiktivního hudebního dua siamských dvojčat Evelyn Evelyn (Palmer & Webley), zvládl oddělat akordeon i kytaru.
Amanda Palmer usedla za piáno a spustila své vystoupení, které je stejnou měrou hudebním divadlem i bojovným provoláváním svébytné feministky. Tak či onak, hypnotizuje, pohrává si s formou i s publikem, očividně si užívá pobyt ve světlech. Například pravdu divadelní podání Missed Me (z repertoáru jejích domovských The Dresden Dolls) ukazovalo roztodivné tváře jediné ženy, která lolitkovským způsobem svádí muže, náhlé erupce nálad a citů, to vše okolo jediné fráze - "missed me".
Večer zakončila (po narozeninovém výstupu tour managera Erika, společných skladbách s Gabou Kulkou, Jasonem Webleym i speciálním hostem Adrianem Stoutem z The Tiger Lillies, pijácké písni řvané spolu s celou Akropolí) svébytnou verzí Creep, kterou zahrála na ukulele.
Očarovala.
pondělí 3. května 2010
Hudba nehudba, anglosaský pták & indie podvodí
Týden plný událostí.
Pondělí: Karel Veselý v Doxu mluvil o kořenech současné černé hudby i tom, kde se vzalo samplování a komu patří hudba (podrobněji o tom v Karlově textu na Foodlabu).
Ve středu v Galerii Jiří Švestka mluvil Pavel Klusák bez obrazu o výtvarných objektech Christiana Marclaye, které (bez zvuku) vypovídají mnohé zejména o hudbě.
Ve čtvrtek ve Fra překladatelský tým představil antologii nejstarší anglické literatury Jako když dvoranou proletí pták.
V sobotu v Potrvá na vernisáži fotografií Karolíny Ketmanové We Are Underwater hráli přinejmenším z poloviny básničtí Sundays on Clarendon Road.
Pondělí: Karel Veselý v Doxu mluvil o kořenech současné černé hudby i tom, kde se vzalo samplování a komu patří hudba (podrobněji o tom v Karlově textu na Foodlabu).
Ve středu v Galerii Jiří Švestka mluvil Pavel Klusák bez obrazu o výtvarných objektech Christiana Marclaye, které (bez zvuku) vypovídají mnohé zejména o hudbě.
Ve čtvrtek ve Fra překladatelský tým představil antologii nejstarší anglické literatury Jako když dvoranou proletí pták.
V sobotu v Potrvá na vernisáži fotografií Karolíny Ketmanové We Are Underwater hráli přinejmenším z poloviny básničtí Sundays on Clarendon Road.
sobota 24. dubna 2010
Zemřel Jan Balabán
Jana Balabána jsem osobně potkal jen dvakrát, možná třikrát. Působil na mě pokaždé především nezvykle klidným dojmem, rozjímavým. (To ovšem neznamená, že bych ho nezahlédl od srdce se zasmát, ostatně všechna ta setkání byla vždy ve společnosti Petra Hrušky, jeho velkého přítele.)
Jeden zážitek vyčnívá.
Když Petr Hruška křtil v Ostravě svou poslední sbírku Auta vjíždějí do lodí, přizval si jako kmotry Ivana Martina Jirouse, Jonáše Hájka, Feng-yün Song a Jana Balabána.
Když skončila oficiální část, přesunula se část společnosti do nedalekého Divadelního klubu, kde se pokračovalo nejen jídlem a pitím, ale také debatami. Ta nejdelší a nejvyhrocenější (aspoň v té části noci, kterou jsme s Jonášem před zpáteční cestou nočním vlakem do Prahy v klubu trávili) se týkala Karla Šiktance a jeho významu pro českou poezii. Asi neprozradím žádné velké tajemství: zatímco Jirous v Šiktancovi viděl stále jen autora propadlého komunistické ideologii, Hruška ho obhajoval jako dost možná největšího žijícího českého básníka. Mnoho cigaret, mnoho piva, mnoho slivovice.
Jan Balabán byl té hlasité a relativně vyhrocené debatě přítomen poměrně tiše. Občas utrousil větu, ale převážně jen poslouchal, jakoby se snažil zůstat nestranným soudcem sporu dvou argumentačně velmi dobře vybavených řečníků.
Debata se táhla, s Jonášem jsme kvůli ní dokonce posunuli čas odjezdu zpátky.
Po nějaké době se ovšem zlomila. Připomněl mi to včera právě Jonáš Hájek.
Jeden zážitek vyčnívá.
Když Petr Hruška křtil v Ostravě svou poslední sbírku Auta vjíždějí do lodí, přizval si jako kmotry Ivana Martina Jirouse, Jonáše Hájka, Feng-yün Song a Jana Balabána.
Když skončila oficiální část, přesunula se část společnosti do nedalekého Divadelního klubu, kde se pokračovalo nejen jídlem a pitím, ale také debatami. Ta nejdelší a nejvyhrocenější (aspoň v té části noci, kterou jsme s Jonášem před zpáteční cestou nočním vlakem do Prahy v klubu trávili) se týkala Karla Šiktance a jeho významu pro českou poezii. Asi neprozradím žádné velké tajemství: zatímco Jirous v Šiktancovi viděl stále jen autora propadlého komunistické ideologii, Hruška ho obhajoval jako dost možná největšího žijícího českého básníka. Mnoho cigaret, mnoho piva, mnoho slivovice.
Jan Balabán byl té hlasité a relativně vyhrocené debatě přítomen poměrně tiše. Občas utrousil větu, ale převážně jen poslouchal, jakoby se snažil zůstat nestranným soudcem sporu dvou argumentačně velmi dobře vybavených řečníků.
Debata se táhla, s Jonášem jsme kvůli ní dokonce posunuli čas odjezdu zpátky.
Po nějaké době se ovšem zlomila. Připomněl mi to včera právě Jonáš Hájek.
Jan Balabán se zvedl - obličej jakoby zašitý únavou, chlastem - a řekl, že to, co předvádíme, je jenom žvanění, protože se to netýká lidského srdce.A potom odešel.
čtvrtek 1. dubna 2010
Hruška ve Fra / Hruška ve Švestce
Nabitý týden.
V pondělí četl Petr Hruška ve Fra z románu, který napsal jako kluk, a z básní, ve kterých se objevují jako motiv děti. Z fotek je jasné, že bylo narváno (v hvězdném obsazení) a veselo.
V úterý pak vystupoval v Galerii Jiří Švestka, kde obsáhle a nadmíru poutavě komentoval obraz Jakuba Špaňhela, na kterém je benzínová pumpa Shell a který tvoří obálku zatím poslední sbírky Auta vjíždějí do lodí. Fotky opět napoví víc.
Náročný týden, proto (možná zatím) jen obrazem.
V pondělí četl Petr Hruška ve Fra z románu, který napsal jako kluk, a z básní, ve kterých se objevují jako motiv děti. Z fotek je jasné, že bylo narváno (v hvězdném obsazení) a veselo.
V úterý pak vystupoval v Galerii Jiří Švestka, kde obsáhle a nadmíru poutavě komentoval obraz Jakuba Špaňhela, na kterém je benzínová pumpa Shell a který tvoří obálku zatím poslední sbírky Auta vjíždějí do lodí. Fotky opět napoví víc.
Náročný týden, proto (možná zatím) jen obrazem.
středa 10. března 2010
Yang Lian ve Fra
Autorská čtení v pražském café Fra bývají přes zimu více navštěvovaná než v teplejších měsících, tvrdila mi nedávno Karolína Jirkalová, která je tam spolu s Petrem Borkovcem pořádá. O tom, že měla pravdu jsem se naposledy přesvědčil koncem února, kdy kavárna praskala ve švech, protože přečíst své texty přijel z Británie čínský exilový básník Yang Lian. Dlouhovlasý a usměvavý, s červenýma ponožkama v černých botách.
Své texty četl Lian čínsky a jejich české překlady zněly nejen z úst Petra Borkovce, ale také sinoložky Olgy Lomové, která navíc Lianovy básně spolu s autorem komentovala. A došlo i na otázky z publika. O výborné tlumočení se postarala Zuzana Li, před kterou ještě jednou smekám - simultánní překlad debaty o zvukové rovině čínštiny a práci s hudebností jazyka v čínské poezii si to zaslouží.
A jaké byly básnické texty? Na jednu stranu drsné. Petr Borkovec v úvodu mluvil o tom, že jsou psané na řádně černou vodu. Jsou také jistým způsobem dekadentní. Objevuje se v nich násilí i stesk, ostatně Yang Lian z Číny odešel a byl zbaven občanství. Jak sám řekl, domovinou je mu teď čínština, nikoli Čínská lidová republika.
Nelze ho ovšem vnímat jako autora temného - jedna z přednesených básní má jako výchozí bod kytici tulipánů a je vlastně velmi, velmi jemná. A to i zvukově.
Právě v nezvyklém řečovém projevu spočívalo jedno z kouzel večera - řeč byla o tónech i ozvěnách, o tom, jak moderní čínští básníci mnohdy rezignují na tradičně důležitou melodickou složku poezie. Ne tak Yang Lian, přestože lze těžko soudit, nakolik nenavyklé české ucho může zaslechnout jemnou práci s pro nás tak exotickým jazykem.
Exotickým? Exotická se může zdát i střední Evropa, ale je to, stejně jako v případě Číny, klam. Jsme si blízko. Lianovy básně o Kafkově muzeu v Praze nebo o Bertoldu Brechtovi neznějí ani trochu cize. Nabízejí jen o trochu jiný pohled na svět, jak už to u básníků bývá.
(Psáno pro měsíčník Host.)
Své texty četl Lian čínsky a jejich české překlady zněly nejen z úst Petra Borkovce, ale také sinoložky Olgy Lomové, která navíc Lianovy básně spolu s autorem komentovala. A došlo i na otázky z publika. O výborné tlumočení se postarala Zuzana Li, před kterou ještě jednou smekám - simultánní překlad debaty o zvukové rovině čínštiny a práci s hudebností jazyka v čínské poezii si to zaslouží.
A jaké byly básnické texty? Na jednu stranu drsné. Petr Borkovec v úvodu mluvil o tom, že jsou psané na řádně černou vodu. Jsou také jistým způsobem dekadentní. Objevuje se v nich násilí i stesk, ostatně Yang Lian z Číny odešel a byl zbaven občanství. Jak sám řekl, domovinou je mu teď čínština, nikoli Čínská lidová republika.
Nelze ho ovšem vnímat jako autora temného - jedna z přednesených básní má jako výchozí bod kytici tulipánů a je vlastně velmi, velmi jemná. A to i zvukově.
Právě v nezvyklém řečovém projevu spočívalo jedno z kouzel večera - řeč byla o tónech i ozvěnách, o tom, jak moderní čínští básníci mnohdy rezignují na tradičně důležitou melodickou složku poezie. Ne tak Yang Lian, přestože lze těžko soudit, nakolik nenavyklé české ucho může zaslechnout jemnou práci s pro nás tak exotickým jazykem.
Exotickým? Exotická se může zdát i střední Evropa, ale je to, stejně jako v případě Číny, klam. Jsme si blízko. Lianovy básně o Kafkově muzeu v Praze nebo o Bertoldu Brechtovi neznějí ani trochu cize. Nabízejí jen o trochu jiný pohled na svět, jak už to u básníků bývá.
(Psáno pro měsíčník Host.)
neděle 28. února 2010
pátek 19. února 2010
Co poslouchat
Chtěl jsem pro začátek napsat, že už nějaký čas nemám rádio a nemám ani televizi, ale teď si říkám, že to s tím vlastně nemá moc společného. Kdy naposled jsem vlastně v televizi narazil na zajímavou hudbu, kterou jsem neznal a chtěl jsem si ji poslechnout?
Už několikátým rokem čerpám inspiraci z jiných zdrojů. Jedním z nejspolehlivějších je pravidelně konaný večer tří hudebních publicistů, pánů Klusáka, Stuchlého a Veselého, při kterém rekapitulují uplynulý rok v nestředněproudé hudbě, pouštějí ukázky a videoklipy.
Letos jsem z jejich večera stihnul jen třetinu, tedy jen výborného Karla Veselého. Jaký byl Aleš Stuchlý, tak zcela netuším, hádám, že tradičně barvitě (v nejlepším slova smyslu) upovídaný a fascinovaný seveřany. Pavel Klusák se ale o část svého vystoupení podělil. Přišel totiž s básní. Je krásná.
Už několikátým rokem čerpám inspiraci z jiných zdrojů. Jedním z nejspolehlivějších je pravidelně konaný večer tří hudebních publicistů, pánů Klusáka, Stuchlého a Veselého, při kterém rekapitulují uplynulý rok v nestředněproudé hudbě, pouštějí ukázky a videoklipy.
Letos jsem z jejich večera stihnul jen třetinu, tedy jen výborného Karla Veselého. Jaký byl Aleš Stuchlý, tak zcela netuším, hádám, že tradičně barvitě (v nejlepším slova smyslu) upovídaný a fascinovaný seveřany. Pavel Klusák se ale o část svého vystoupení podělil. Přišel totiž s básní. Je krásná.
člověk se řízne do archivu
a spočítá si letokruhy
zase jich je tam o pár víc
dan deacon už má album druhý
the bug byl rub, king midas sound je líc
a do roka a do dne
se každej blogger shodne
na animálním kolektivu
člověk se řízne do archivu
a vidí: zas je toho tolik
dnes je tak snadný být muzikoholik
někdy jsem z toho nadšenej
jindy div nepláču
to jestli poslouchám fever ray
anebo micachu
někdy mi srdce usedá
a jindy bych si trs
to jestli ryoji ikeda
nebo spíš dirty projectors
čím dál víc holek a kluků
- což prosím není samo sebou –
posluchá hudbu šumů a hluků
nemusí to být zrovna merzbow
ale
tak dlouho žil noise někde stranou
teď celej klub má tričko sunn o)))
a že to chci hrát fér
a že znám asi pár kapel
neberu to přes rapidshare
- což není morální apel
jenom se snažím
koukat víc do dáli
jak se z toho svět vymotá
kde se ta ručička ustálí
vím, všechno dnes jede na digitál
a kopie rovná se originál
a těžko je uvázat na obojek
levnou síť plnou empétrojek
jenže kdo ví co bude za pět let
jak bude vypadat praha a jak internet
ale ať analog, anebo digitál
to, co jsme milovali, milovat budem dál
vidím to na sobě, což úplně stačí
mění se adresy i slova v občance
a za mnou při tom stěhováci vláčí
furt téhož koláře, blatného, šiktance
dál životem klusám
za joannou newsom
a bez výčitek a s klidem
bych nechal mučit v zemi zdejší
všechny co tvrdí lidem
která hudba je nejdůležitější
so... this is the end
how i wish you were here
fear is the man's best friend
dyť jsi vladimír
the end is near.
středa 10. února 2010
Drátem do oka III: Martin Ježek
Třetí večer z řady promítání filmů nějak spojených s literaturou, která se ve Fra konají letos v zimě, byl nakonec víc aktivně debatní než pasivně divácký.
Není se vlastně moc co divit. Jaromír Typlt, který oba promítané filmy Martina Ježka krátce uvedl, předem upozorňoval, že jde do jisté míry o performance a fyzický zážitek.
Úvodní Hlas v telefonu, pro který byly inspirací prózy Richarda Weinera, nevyvolal zdaleka takové vášně jako druhý snímek.
Dům daleko se odrazil od stejnojmenného textu Věry Linhartové k hře, náhodně (konceptulně) konstruované koláži černobílých záběrů z Mostu, které doprovází obdobně kolážovitá zvuková stopa.
(Ježek nastříhal natočený materiál a v pytli ho předal střihačce s tím, že má k sobě jednotlivé části lepit náhodně tak, jak je bude vytahovat. Místa a postavy se tak opakují, mísí, překrývají, stejně jako zvuky, které jakoby obíhaly po nestejných oběžných drahách.)
Už při projekci bylo možné pozorovat v zásadě dvě reakce publika v naprosto plné kavárně. Pohlcení a ponoření se na starně jedné a nevěřícné zírání přecházející v kroucení hlavou na straně druhé.
Debata, která po skončení projekce následovala, začala dotazem Violy Fischerové, která se z autora pokoušela dostat to, kde v jeho filmu je Linhartová a její text, její velmi přesné pojmenovávání těžko uchopitelných věcí, jeji práce s jazykem. Pokračovala déle, než bývá při úterních večerech ve Fra zvykem. Vlastně jsem podobně vášnivou debatu po filmu ještě nezažil. K jasnému výsledku společnost, řekl bych, nedospěla.
Výpady proti alibistickém zaštiťování se Linhartovou, obhajoba filmu jako velmi svébytného a málo prozkoumaného prostředku vyjádření, hledání textu ve filmu, velmi případné srovnání se soudobým divadlem, které si z původních textů bere pouze to, co uznává za vhodné. Názorů a poznámek bylo nespočet. Studený měsíc je očividně k něčemu dobrý.
(Při sledování obou filmů jsem si vzpomněl na Chrise Markera.)
Není se vlastně moc co divit. Jaromír Typlt, který oba promítané filmy Martina Ježka krátce uvedl, předem upozorňoval, že jde do jisté míry o performance a fyzický zážitek.
Úvodní Hlas v telefonu, pro který byly inspirací prózy Richarda Weinera, nevyvolal zdaleka takové vášně jako druhý snímek.
Dům daleko se odrazil od stejnojmenného textu Věry Linhartové k hře, náhodně (konceptulně) konstruované koláži černobílých záběrů z Mostu, které doprovází obdobně kolážovitá zvuková stopa.
(Ježek nastříhal natočený materiál a v pytli ho předal střihačce s tím, že má k sobě jednotlivé části lepit náhodně tak, jak je bude vytahovat. Místa a postavy se tak opakují, mísí, překrývají, stejně jako zvuky, které jakoby obíhaly po nestejných oběžných drahách.)
Už při projekci bylo možné pozorovat v zásadě dvě reakce publika v naprosto plné kavárně. Pohlcení a ponoření se na starně jedné a nevěřícné zírání přecházející v kroucení hlavou na straně druhé.
Debata, která po skončení projekce následovala, začala dotazem Violy Fischerové, která se z autora pokoušela dostat to, kde v jeho filmu je Linhartová a její text, její velmi přesné pojmenovávání těžko uchopitelných věcí, jeji práce s jazykem. Pokračovala déle, než bývá při úterních večerech ve Fra zvykem. Vlastně jsem podobně vášnivou debatu po filmu ještě nezažil. K jasnému výsledku společnost, řekl bych, nedospěla.
Výpady proti alibistickém zaštiťování se Linhartovou, obhajoba filmu jako velmi svébytného a málo prozkoumaného prostředku vyjádření, hledání textu ve filmu, velmi případné srovnání se soudobým divadlem, které si z původních textů bere pouze to, co uznává za vhodné. Názorů a poznámek bylo nespočet. Studený měsíc je očividně k něčemu dobrý.
(Při sledování obou filmů jsem si vzpomněl na Chrise Markera.)
Chystá se vydání sebraných textů Dorotky Žurkové
Slibná básnířka Dorka Žurková zemřela před třemi roky. Měla v té době za sebou pozoruhodnou řádku zážitků a zkušeností (více o nich na stránkách, které založila její rodina) a jednu vydanou sbírku, Horkou jehlou v kupce sena, na jejímž vydání jsem se v roce 2005 podílel.
Dorotčin kamarád Ladislav Puršl už několik měsíců pracuje na knížce jejích sebraných textů.
Cituji teď z mailu, který Ladislav nedávno rozeslal, a připojuji se k jeho prosbě.
Dorotčin kamarád Ladislav Puršl už několik měsíců pracuje na knížce jejích sebraných textů.
Cituji teď z mailu, který Ladislav nedávno rozeslal, a připojuji se k jeho prosbě.
Vydání a technické redakce kolem knihy zajistíme a konkrétně na něj Vás žádáme o podporu.Věřte mi, tohle je projekt, který se sluší podpořit. Vlastně jsem sám moc zvědavý, co Ladislav v pozůstalosti objevil za texty. Z těch publikovaných mám moc rád vážně nevážnou básničku Ataky. Dorka ji uměla přečíst s neopakovatelnou energičností a humorem.
Výše cílové částky na výrobu knihy není nijak stanovena, obecně platí, že čím více prostředků můžeme vynaložit, tím bude kniha vypadat lépe (grafika, repro fotografií, papír, náklad atp.).
Dorčiny sestry založily účet u České spořitelny pod číslem 000000 - 2155407023/0800, na který, pokud budete chtít a bude to pro Vás možné, můžete přispívat jakoukoliv částkou.
Prosím, abyste uváděli, pokud nechcete z jakého koliv důvodu zůstat v anonymitě, Vaše jména.
ATAKY
vlaštovkám přistřihnout křidýlka
skřivánkům přiškrtit hrdýlka
a taky
vyškubat travičku
oholit větvičky
lavičky přeřezat
podrazit nožičky
a taky
milence pochytat
svázat jim ručičky
zatáhnout rolety
zpřelámat prstíčky
(a to vám povídám
letos
jaro nebude!)
středa 3. února 2010
Drátem do oka
Byl jsem ve Fra už na dvou večerech z nového cyklu projekcí Drátem do oka. V obou případech šlo o pozoruhodné počiny.
Nejprve představila 19. ledna dva svoje krátké filmy Viola Ježková. Růžová byl netradičním miniportrétem sudetské vesnice. A Nejenom na nohou, ale i na zadních je svérazný dokument o religionistovi Milanovi Balabánovi - nakolik mohu soudit, podařilo se režisérce proniknout velmi, velmi blízko. (Fotografie z večera na Flickru.)
2. února promítl svůj film Mezi obrazy Ivan Matoušek. V něm se kamera, až na krátké prostřihy na tvář autora, pohybuje pouze v ploše obrazů (jejich autorem je také Matoušek). Do toho zní zpěv Pavla Brázdy; podle jeho slov se měl stylem blížit pravoslavné liturgii, což se, hádám, daří. Slova se přímo vztahují k obrazům. (Stále se mi vybavuje neobvyklá pieta v pootevřených dveřích moderního bytu.) Celkový zážitek se dost dobře nedá sdělit slovy. (Fotografie z večera na Flickru.)
Cyklus Drátem do oka bude pokračovat už příští úterý, tedy 9. února, snímky Martina Ježka.
Nejprve představila 19. ledna dva svoje krátké filmy Viola Ježková. Růžová byl netradičním miniportrétem sudetské vesnice. A Nejenom na nohou, ale i na zadních je svérazný dokument o religionistovi Milanovi Balabánovi - nakolik mohu soudit, podařilo se režisérce proniknout velmi, velmi blízko. (Fotografie z večera na Flickru.)
2. února promítl svůj film Mezi obrazy Ivan Matoušek. V něm se kamera, až na krátké prostřihy na tvář autora, pohybuje pouze v ploše obrazů (jejich autorem je také Matoušek). Do toho zní zpěv Pavla Brázdy; podle jeho slov se měl stylem blížit pravoslavné liturgii, což se, hádám, daří. Slova se přímo vztahují k obrazům. (Stále se mi vybavuje neobvyklá pieta v pootevřených dveřích moderního bytu.) Celkový zážitek se dost dobře nedá sdělit slovy. (Fotografie z večera na Flickru.)
Cyklus Drátem do oka bude pokračovat už příští úterý, tedy 9. února, snímky Martina Ježka.
SlaMentální inventura s Bláhovcem
Od inventurní dopisovatelky Lenky Vochocové (s díky za příspěvek): Netradiční večírek s lehce politicky nekorektním názvem SlaMentální inventura s Bláhovcem zaplnil 27. ledna dejvickou kavárnu Potrvá.
Od listopadu 2009 se pod vedením předního českého slampoetristy Bohdana Bláhovce k veřejnému vystoupení připravovali herci a herečky Divadla Inventura, kteří zejména v první, koncepčnější části večera pohmoždili bránice většině přítomných.
Na webu Inventury jsou k vidění nejen další fotky z akce, ale hlavně video.
(Foto: Inventura)
Od listopadu 2009 se pod vedením předního českého slampoetristy Bohdana Bláhovce k veřejnému vystoupení připravovali herci a herečky Divadla Inventura, kteří zejména v první, koncepčnější části večera pohmoždili bránice většině přítomných.
Na webu Inventury jsou k vidění nejen další fotky z akce, ale hlavně video.
(Foto: Inventura)
středa 27. ledna 2010
Panodra: Město
Naprosto krátce (ne že by si to nezasloužilo rozsáhlejší poznámku, ale bohužel, možná někdy později): v pátek byla v pražských Krásných ztrátách uvedena nová Pandora. Tématem je tentokrát město.
Kmotrem nového čísla a zároveň jedním z vystupujících byl Edgar Dutka, své texty četli také Petr Borkovec, Petra Hůlová a Petr Janeček. Svými písněmi večer oživila Jana Vébrová.
Pandora je skvělá nejen obsahem, forma je neméně působivá. Ve tmě svítí!
Dalších pár fotek je na flickru. Pandora nabízí i vlastní reportáž z křtu, včetně zvukových nahrávek vystupujících.
Kmotrem nového čísla a zároveň jedním z vystupujících byl Edgar Dutka, své texty četli také Petr Borkovec, Petra Hůlová a Petr Janeček. Svými písněmi večer oživila Jana Vébrová.
Pandora je skvělá nejen obsahem, forma je neméně působivá. Ve tmě svítí!
Dalších pár fotek je na flickru. Pandora nabízí i vlastní reportáž z křtu, včetně zvukových nahrávek vystupujících.
středa 13. ledna 2010
***
Otec
zemře ztučnělý a prokouřený
s bolestí v kříži
Matka
zemře podvyživená a nervní
s anální fixací
Sestra strýc sečíst
odpočítat
Hroby jsem stále nepochopil
jsou nesrovnatelně méně praktické
než fotografie
Zbudou hlavně hlasy
mezi zděděnými stěnami
každý má svůj štěk
zemře ztučnělý a prokouřený
s bolestí v kříži
Matka
zemře podvyživená a nervní
s anální fixací
Sestra strýc sečíst
odpočítat
Hroby jsem stále nepochopil
jsou nesrovnatelně méně praktické
než fotografie
Zbudou hlavně hlasy
mezi zděděnými stěnami
každý má svůj štěk
***
Stůl je
pracovní zábavní jídelní
neuspořádaný
Sněží
Pod dohledem kontrolek
a cizích oken
potkávám svá různá vydání
"Kolik ti je?" mělo ponížit
ale je jen slabé a vytrvalé
uřknutí
pod jinými akty a dohodami
Procházím
Nikdo si nevšiml
že sám nevím jak
pracovní zábavní jídelní
neuspořádaný
Sněží
Pod dohledem kontrolek
a cizích oken
potkávám svá různá vydání
"Kolik ti je?" mělo ponížit
ale je jen slabé a vytrvalé
uřknutí
pod jinými akty a dohodami
Procházím
Nikdo si nevšiml
že sám nevím jak
neděle 10. ledna 2010
Pod sněhem
Kdepak, tohle nebyla žádná oficiální akce. Tohle mělo být jen setkání v pátek večer po práci.
Jenže.
V Praze celý den sněžilo. Začaly mi tři týdny studijní dovolené. Spíš náhodou jsem se dostal k setkání literátů, které spojuje pobyt ve spisovatelském domě Ventspils. Ve Fra bylo útulno. Není nad koulování se na Vinohradech. Cestování mezi vinohradskými podniky jako způsob, jak solidárně zůstat vzhůru s Jonášem Hájkem, který má brzy ráno jet vlakem do Ostravy na pohřeb.
Prostě se to tak nějak sešlo.
Jenže.
V Praze celý den sněžilo. Začaly mi tři týdny studijní dovolené. Spíš náhodou jsem se dostal k setkání literátů, které spojuje pobyt ve spisovatelském domě Ventspils. Ve Fra bylo útulno. Není nad koulování se na Vinohradech. Cestování mezi vinohradskými podniky jako způsob, jak solidárně zůstat vzhůru s Jonášem Hájkem, který má brzy ráno jet vlakem do Ostravy na pohřeb.
Prostě se to tak nějak sešlo.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)