pojď
budu mít radost
v té tajze suché jak oči
někde v carském Rusku, s podpatky v jehličí
kratinké zimní odpoledne ti přejde přes tvář
tak najednou -
jako když paprsek křísne o zrcátko
než se zas vrátí tma
středa 24. června 2009
sobota 20. června 2009
Konec sezóny v café Fra
Oficiální název akce zněl Ada Nabokova: Byla vážně hezká, ve dvanácti?, ale čtení z Nabokovova románu (navíc spojené s dvojitou projekcí) tvořilo jen malou část dýchánku, který tradičně vytyčuje konec literární sezóny a ohlašuje příchod léta.
Kavárna byla příjemně zaplněná. Dokud to bylo možné, postávalo se a povídalo venku. Občerstvení (zadání prý znělo "erotické jídlo") nakonec tvořilo ovoce. Nelze ovšem mluvit o zklamání, protože na mísách a tácech byla i granátová jablka.
Když po půl desáté přišla řada na avizované čtení a promítání, byla společnost méně koncentrovaná, než by si text zasloužil. Pavel Dominik se pokusil uvést svůj překlad několika hlubšími větami, ale brzy dal prostor vlastnímu předčítání, kterého se ujali pánové Borkovec a Bambušek. O cíleně narušované a deformované promítání staré pornografie z dvou projektorů na stěnu za předčítači se staral Martin Ježek. Nápad kombinovat takto text o incestnímu vztahu dvanáctileté dívky a jejího patnáctiletého bratra s černobílými pornografickými filmy se jako zábavný bohužel ukazoval jen chvilku a brzy začalo toto spojení poněkud nudit. (Část osazenstva kavárny se postupně přesunula na chodník před podnikem.) Škoda. Text sám by klidně stačil.
Jestli posezení ještě stále trvá, nebo už skončilo, netuším. Z notně zakouřeného Fra jsem odcházel poměrně brzy. Zaslechl jsem ještě cosi o zcela posledním drinku, ale zkuste brát literáty vážně, když jde o pití.
(Několik zrnitých fotek z večera je na flickru.)
Kavárna byla příjemně zaplněná. Dokud to bylo možné, postávalo se a povídalo venku. Občerstvení (zadání prý znělo "erotické jídlo") nakonec tvořilo ovoce. Nelze ovšem mluvit o zklamání, protože na mísách a tácech byla i granátová jablka.
Když po půl desáté přišla řada na avizované čtení a promítání, byla společnost méně koncentrovaná, než by si text zasloužil. Pavel Dominik se pokusil uvést svůj překlad několika hlubšími větami, ale brzy dal prostor vlastnímu předčítání, kterého se ujali pánové Borkovec a Bambušek. O cíleně narušované a deformované promítání staré pornografie z dvou projektorů na stěnu za předčítači se staral Martin Ježek. Nápad kombinovat takto text o incestním
Jestli posezení ještě stále trvá, nebo už skončilo, netuším. Z notně zakouřeného Fra jsem odcházel poměrně brzy. Zaslechl jsem ještě cosi o zcela posledním drinku, ale zkuste brát literáty vážně, když jde o pití.
(Několik zrnitých fotek z večera je na flickru.)
pátek 19. června 2009
Stále více Vína
A jako příloha nového čísla vychází prvotina Jana Těsnohlídka ml. Násilí bez předsudků. Autor byl před pár dny hostem na rádiu Wave, kde o své sbírce mluvil s Karolínou Demelovou a Davidem Zábranským.
středa 17. června 2009
Rataj / Typlt - Škrábanice
Středeční večer pánů Rataje a Typlta ve Školské 28 s názvem Škrábanice neměl o publikum nouzi. Připravené sezení nestačilo, takže někteří museli postávat, jiní seděli na zemi. Všichni každopádně pozorně sledovali.
Večer zahájil Jaromír Typlt převzatým monologem, který byl podán dostatečně výrazně a barvitě. Michal Rataj představil dvě své skladby. (Na Typltově webu stojí "elektroakustická hudba – prostorový zvuk – autorské čtení – sound performace – zvuk textu – senzory – real-time electronics", což celkem vystihuje, o co šlo.) Typltovy nové texty, soubor nazvaný Audio, se objevil i v Souvislostech, nicméně nemohu se ubránit dojmu, že Typlt naživo je mnohem zajímavější než Typlt na papíře. Audio, které zaznělo ve Školské, byla další hra se zvukem, ale také (a to asi hlavně) o zvuku.
Společná skladba obou pánů večer zakončila. Publikum obklopila ze čtyř reproduktorů zvukem, který Rataj z části hrál, z části tvořil živě na místě, a do kterého Typlt přispíval svým hlasem i baskytarou. Na té kombinaci bylo něco zvláštně omamného.
Trošku jako být obětí zaklínače v zrcadlovém bludišti.
Několik fotek z večera - flickr.
Update 22/6: Na YouTube je k dispozici video z večera ve Školské a ta hlava, co občas leze do záběru, je moje.
(Další pohled na stejný večer nabízí třeba Petr Štengl na stránkách A tempo revue.)
Večer zahájil Jaromír Typlt převzatým monologem, který byl podán dostatečně výrazně a barvitě. Michal Rataj představil dvě své skladby. (Na Typltově webu stojí "elektroakustická hudba – prostorový zvuk – autorské čtení – sound performace – zvuk textu – senzory – real-time electronics", což celkem vystihuje, o co šlo.) Typltovy nové texty, soubor nazvaný Audio, se objevil i v Souvislostech, nicméně nemohu se ubránit dojmu, že Typlt naživo je mnohem zajímavější než Typlt na papíře. Audio, které zaznělo ve Školské, byla další hra se zvukem, ale také (a to asi hlavně) o zvuku.
Společná skladba obou pánů večer zakončila. Publikum obklopila ze čtyř reproduktorů zvukem, který Rataj z části hrál, z části tvořil živě na místě, a do kterého Typlt přispíval svým hlasem i baskytarou. Na té kombinaci bylo něco zvláštně omamného.
Trošku jako být obětí zaklínače v zrcadlovém bludišti.
Několik fotek z večera - flickr.
Update 22/6: Na YouTube je k dispozici video z večera ve Školské a ta hlava, co občas leze do záběru, je moje.
(Další pohled na stejný večer nabízí třeba Petr Štengl na stránkách A tempo revue.)
sobota 13. června 2009
pátek 12. června 2009
***
Kohoutek vyzvrací do dlaní
překyselená vyznání
některé věty slovy neprojdou
Budeš hrát okamžik táhle
protahovat každou skulinou
a značit záhyby
"Hledám"
obhajoba dní bez obsahu
oschlého chleba odřených pat
pohmatu do stran
od barelů s hořčičným semínkem
Hmoždíř
překyselená vyznání
některé věty slovy neprojdou
Budeš hrát okamžik táhle
protahovat každou skulinou
a značit záhyby
"Hledám"
obhajoba dní bez obsahu
oschlého chleba odřených pat
pohmatu do stran
od barelů s hořčičným semínkem
Hmoždíř
pondělí 8. června 2009
Nový týden
V pondělí ráno: pod oknem v ložnici na koberci tři schoulené mrtvé včely, bylinky v truhlících se upínají k tušenému slunci, mléko má divnou pachuť.
úterý 2. června 2009
"Je to fakt psycho"
O víkendu se v pražských kinech Atlas a Evald koná další ročník festivalu Psycho Film. Navštívil jsem ho loni a byl víc než příjemně překvapen. Na svědomí ho mají nadšenci, spojení s bohnickou léčebnou, kteří už několik let krmí české publikum filmy s psychiatrickou a sexuologickou tématikou. Projekce jsou doprovázené komentářem expertů, nejčastěji psychiatra nebo samotných tvůrců filmu, a docela často se komentář mění v debatu. Bohnice letos slaví 100leté výročí, takže se festival letos zaměřuje na témata ústavní péče a duševních chorob.
K vidění bude asi třicítka filmů, od celovečerních (třeba Polanského Hnus), přes středometrážní dokumenty (například Čarodějnictví v průběhu věků nebo bloky dokumentů o pedofilii a domácím násilí) až po krátké filmy z FAMU.
Loni Psycho Film promítal raritní "dokumenty" nacistické propagandy o řešení otázky duševně nemocných. Letos to pro změnu budou kousky z dílny scientologické církve, které prezentují celou psychiatrii a farmaceutický průmysl jako konspirující moloch, chemicky vymývající masám mozky.
Stejně jako loni: vstup na všechny projekce je zdarma...
K vidění bude asi třicítka filmů, od celovečerních (třeba Polanského Hnus), přes středometrážní dokumenty (například Čarodějnictví v průběhu věků nebo bloky dokumentů o pedofilii a domácím násilí) až po krátké filmy z FAMU.
Loni Psycho Film promítal raritní "dokumenty" nacistické propagandy o řešení otázky duševně nemocných. Letos to pro změnu budou kousky z dílny scientologické církve, které prezentují celou psychiatrii a farmaceutický průmysl jako konspirující moloch, chemicky vymývající masám mozky.
Stejně jako loni: vstup na všechny projekce je zdarma...
pondělí 1. června 2009
Tři dny ve Lvíčku slasti
Takový záskok jsem dělal poprvé. Jonáš Hájek měl jet spolu s Evou Košinskou do polského městečka zvaného Lwówek Śląski na Dni poezie a umění přečíst svou poezii.
Měl, ale nakonec bohužel nemohl, přestože všechno už bylo dohodnuté. Poprosil mě, jestli bych do Lwówku nejel jeho texty přečíst já. Taková nabídka se neodmítá.
V pátek v poledne jsme tedy s Evou sedli do auta a přes jisté překážky (ucpaný pražský okruh, počasí, polské silnice) jsme po čtvrté odpoledne vystupovali na náměstí malého města s dlouhou historií. Trochu pršelo.
Najít ve Lwówku historické centrum není nic extra obtížného - obklopují ho hradby a už zdálky o sobě dává vědět hned několika věžemi. Najít v centru radnici, ve které se celý kulturní podnik odehrával, je také snadné - krom několika panelových domů, jedné nebo dvou menších fabrik a asi třech kostelů tam totiž skoro nic dalšího není. A najít německého básníka Petera Gehrische, který celou akci spolu se svou okouzlující manželkou pořádal, ani nebylo třeba, našel nás po chvilce sám.
Je třeba podotknout, že ani já ani Eva nemluvíme právě skvěle německy. Ani polsky. Eva mluví skvěle italsky, já jsem pyšný na svou angličtinu. Ale Ital na Dnech poezie nebyl ani jeden a anglicky mluvit skoro nikdo nechtěl.
Všechno bylo tak nějak středoevropské. Jakoby hranice skutečně neexistovaly. Bilingvní paní Gehrischová na nás střídavě mluvila oběma klíčovými řečmi víkendu, tedy polštinou a němčinou, kterým jsme oba rozuměli, odpovídala ovšem spíše Eva - zpočátku převážně německy.
Abych nezapomněl, byli jsme s Evou na celé akci zřejmě nejmladší. Ale to je vlastně stejně podružné jako to, odkud kdo byl.
Páteční večer se točil okolo výstavy maleb Leonore Adler (hodně rostlin, hodně koček) a koncertu skupiny Gualaceo (hezká world music, místy snad zbytečně moc romantizující).
Spát v hotýlku u lwóweckého fotbalového hřiště. Nepopsatelné.
Sobotní matiné jako otevřené autorské čtení, do kterého přispělo hned několik dam z okolních městeček i malířka Adler. Nic, o čem by bylo nutné psát domů, snad s vyjímkou staršího malíře / básníka / cestovatele, který Lwówkem procházel v čapce, vytahané vestě a sandálech, pozoroval čtoucí básnířky a krátkými tahy črtal jejich podoby na kousky papíru.
Vyvrcholení celého víkendu: sobotní večer. Zaplněný sál radnice poslouchal poezii vždy v originále a v překladu do polštiny.
Po krátkém úvodu z úst Petera Gehrische tak svou poezii středoevropskému publiku nabídla nejdříve Eva Košinská (a publikum později vychvalovalo její neotřelé metafory).
Verše Jonáše Hájka jsem pak přečetl já, což (přes ne zrovna krátké Gehrischovo úvodní vysvětlování) přesto některé zmátlo a po vystoupení mě plácali po ramenou v domnění, že autorem jsem já.
Undine Materni byla natolik okouzlující, že jsme s Evou společně zakoupili její sbírku Die Tage kommen über den Fluss.
Nejsilnějším zážitkem je pro mě nicméně setkání s Hatifem Janabim, iráckým autorem, který už několik desítek let žije a učí ve Varšavě. Krom textů v polštině přidal na závěr i jeden arabsky. Hudba.
Na závěr vystoupil také místní rodák Wojciech Izaak Strugała, vřelý a upřímný. Okomentoval všechna předchozí vystoupení a přidal několik vlastních básní.
Co dál? Pohostinnost manželů Gehrischových nezná mezí - tolik jídla, tolik péče. Honorář, hezký vynález. Ve Lwowku nejsou hospody. Míchat fotografie ze dvou přístrojů je neestetické. Pokud se to stihne, Evě vyjdou básně v německém překladu.
Měl, ale nakonec bohužel nemohl, přestože všechno už bylo dohodnuté. Poprosil mě, jestli bych do Lwówku nejel jeho texty přečíst já. Taková nabídka se neodmítá.
V pátek v poledne jsme tedy s Evou sedli do auta a přes jisté překážky (ucpaný pražský okruh, počasí, polské silnice) jsme po čtvrté odpoledne vystupovali na náměstí malého města s dlouhou historií. Trochu pršelo.
Najít ve Lwówku historické centrum není nic extra obtížného - obklopují ho hradby a už zdálky o sobě dává vědět hned několika věžemi. Najít v centru radnici, ve které se celý kulturní podnik odehrával, je také snadné - krom několika panelových domů, jedné nebo dvou menších fabrik a asi třech kostelů tam totiž skoro nic dalšího není. A najít německého básníka Petera Gehrische, který celou akci spolu se svou okouzlující manželkou pořádal, ani nebylo třeba, našel nás po chvilce sám.
Je třeba podotknout, že ani já ani Eva nemluvíme právě skvěle německy. Ani polsky. Eva mluví skvěle italsky, já jsem pyšný na svou angličtinu. Ale Ital na Dnech poezie nebyl ani jeden a anglicky mluvit skoro nikdo nechtěl.
Všechno bylo tak nějak středoevropské. Jakoby hranice skutečně neexistovaly. Bilingvní paní Gehrischová na nás střídavě mluvila oběma klíčovými řečmi víkendu, tedy polštinou a němčinou, kterým jsme oba rozuměli, odpovídala ovšem spíše Eva - zpočátku převážně německy.
Abych nezapomněl, byli jsme s Evou na celé akci zřejmě nejmladší. Ale to je vlastně stejně podružné jako to, odkud kdo byl.
Páteční večer se točil okolo výstavy maleb Leonore Adler (hodně rostlin, hodně koček) a koncertu skupiny Gualaceo (hezká world music, místy snad zbytečně moc romantizující).
Spát v hotýlku u lwóweckého fotbalového hřiště. Nepopsatelné.
Sobotní matiné jako otevřené autorské čtení, do kterého přispělo hned několik dam z okolních městeček i malířka Adler. Nic, o čem by bylo nutné psát domů, snad s vyjímkou staršího malíře / básníka / cestovatele, který Lwówkem procházel v čapce, vytahané vestě a sandálech, pozoroval čtoucí básnířky a krátkými tahy črtal jejich podoby na kousky papíru.
Vyvrcholení celého víkendu: sobotní večer. Zaplněný sál radnice poslouchal poezii vždy v originále a v překladu do polštiny.
Po krátkém úvodu z úst Petera Gehrische tak svou poezii středoevropskému publiku nabídla nejdříve Eva Košinská (a publikum později vychvalovalo její neotřelé metafory).
Verše Jonáše Hájka jsem pak přečetl já, což (přes ne zrovna krátké Gehrischovo úvodní vysvětlování) přesto některé zmátlo a po vystoupení mě plácali po ramenou v domnění, že autorem jsem já.
Undine Materni byla natolik okouzlující, že jsme s Evou společně zakoupili její sbírku Die Tage kommen über den Fluss.
Nejsilnějším zážitkem je pro mě nicméně setkání s Hatifem Janabim, iráckým autorem, který už několik desítek let žije a učí ve Varšavě. Krom textů v polštině přidal na závěr i jeden arabsky. Hudba.
Na závěr vystoupil také místní rodák Wojciech Izaak Strugała, vřelý a upřímný. Okomentoval všechna předchozí vystoupení a přidal několik vlastních básní.
Co dál? Pohostinnost manželů Gehrischových nezná mezí - tolik jídla, tolik péče. Honorář, hezký vynález. Ve Lwowku nejsou hospody. Míchat fotografie ze dvou přístrojů je neestetické. Pokud se to stihne, Evě vyjdou básně v německém překladu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)