Genius Waitress
Of the genius waitress, I now sing.
Of hidden knowledge, buried ambition, and secret sonnets scribbled on cocktail napkins; of aching arches, ranting cooks, condescending patrons, and eyes diverted from ancient Greece to ancient grease; of burns and pinches and savvy and spunk; of a uniquely American woman living a uniquely American compromise, I sing. I sing of the genius waitress.
Okay, okay, she's probably not really a genius. But she is well-educated. She has a degree in Sanskrit, ethnoastronomy, Icelandic musicology, or something equally valued in contemporary marketplace. Even if she could find work in her chosen field, it wouldn't pay beans--so she slings them instead. (The genuis waitress is not to be confused with the aspiring-actress waitress, so prevalent in Manhattan and Los Angeles and so different from her sister in temperament and I.Q.)
As a type, the genius waitress is sweet and sassy, funny and smart; young, underestimated, fatalistic, weary, cheery (not happy, cheerful: there's a difference and she understands it), a tad bohemian, often borderline alcoholic, frequently pretty (though her hair reeks of kitchen and bar); as independent as a cave bear (though ever hopeful of "true love") and, above all, geniune.
Covertly sentimental, she fusses over toddlers and old folks, yet only fear of unemployment prevents her from handing an obnoxious customer his testicles with his bill.
She doesn't mind a little good-natured flirting, and if you flirt with verve and wit, she may flirt back. Never, however, never try to impress her with your resume. Her tolerance for pretentious Yuppies ends with her shift, sometimes earlier. She reads men like a menu and always knows when she's being offered leftovers or an artificially inflated souffle.
Should you ever be lucky enough to be taken home by her to that studio apartment with the jerry-built bookshelves and Frida Kahlo posters, you will discover that whereas in the public dining room she is merely as proficient as she needs to be, in the private bedroom she is blue gourmet virtuoso. Five stars and counting! Afterward, you can discuss chaos theory or the triple aspects of the mother goddess in universal art forms--while you massage her swollen feet.
Eventually, she leaves food service for graduate school or marriage; but unless she wins a grant or a fair divorce settlement, chances are she'll be back, a few years down the line, reciting the daily specials with her own special mixture of warmth and ennui.
Erudite emissary of eggs over easy, polymath purveyor of polenta and prawns, articulate angel of apple pie, the genius waitress is on duty right now in hundreds of U.S. restaurants, smile at the ready, sauce on the side. So brush up on your Schopenhauer, place your order--and tip, mister, tip. She deserves a break today.
Of her, I sing.
Tom Robbins
Playboy, 1991
Vlak vyrazil z nádraží chvíli po poledni. Obsadili jsme stolek v jídelním voze, pochutnali si na gulášovce a pivu, další pivo si vzali s sebou na cestu a pustili se do hledání volného místa, které jsme našli až na opačném konci vlaku. Za oknem svítilo slunce. Z batohů a kabel jsme vytáhli směsku časopisů hodnou takové skupinky intelektuálů, Host, Souvislosti a Reflex, a bavili přinejmenším část našeho okolí nekončící debatou o literatuře a umění vůbec. S ohledem na to, jak daleko je do Hranic, kde jsme přesedali, byla opravdu téměř bez konce.
V Ostravě jsme se přesunuli do Černé hvězdy, potkali se s Marií Šťastnou, která měla shodou okolností volný večer, dali rychlé kafe a spěchali do Fiducie (antikvariát a klub), kde mělo už brzy začít 163 stromů.
Petr Hruška zrekapituloval, proč se celá série akcí pod názvem Bude líp vlastně koná. Mluvil o nejasné komunikaci ze strany ostravské radnice, která neustále mění důvody, kvůli kterým by se měla pokácet v Komenského sadech lipová alej. Zdůraznil, že problémem už není pouze kácení stromů, ale přístup radních k veřejnosti.
My vyrazili do Komenského sadů, abychom na vlastní oči viděli lípy, o které celý večer šlo, a ujistili se, že jsme nevážili cestu pro nic za nic. Alej je krásná. Nakolik se dá soudit z krátké procházky, celý park stojí za to - není daleko od centra, přitom poskytuje spoustu prostoru k odpočinku. Sousedí s řekou. A z minulých dob v něm přetrval pomník rudoarmějcům a dvě děla.
V Divadelním klubu bylo dobré pivo, dobré halušky, dobrá nálada. Nakonec tak sešlo z původního plánu vracet se posledním čtvrtečním vlakem před půlnocí a byl vytvořen plán nový, vrátit se prvním pátečním, který z nádraží vyjíždí před půl druhou. Do vlaku jsme se přesouvali ve stavu blízkém stereotypům o básnících - rozjaření, s lahví vína a něčím k snědku. Obsadili jsme kupé a někde mezi řečmi o poezii nás dostihla únava.
Probudili jsme se až v Praze.Upomazánkovat se (tzn. spořádat tolik různých a výtečných pomazánek, až to člověka položí).
Ukoukat se (tzn. sledovat tak dlouho tolik skvělých filmů, až je člověk natolik duševně nasycen, že jeho tělo již odmítne existovat, bo by si připadalo ve srovnání s duší méněcenné).
Utopit se poslechem vybrané hudby (tzn. utonout ve vaně samým posloucháním oblíbené hudby).
Upelešit se (tzn. sebevražda slastným spánkem v pelíšku, s jednou nohou venku na staré peřině).
Vykrvácet z prstů (tzn. hrát tak dlouho na kytaru, až člověk upadne do transu a ze strunami rozdíraných prstů vykrvácí).
Utonout v šálku čaje (tzn. tak silně vychutnávat doušek skvělého oolongu, jeho barvu, vůni a chuť, až se v něm člověk utopí).
Ukafíčkova se (tzn. nechat se omámit výtečnou chutí skvělých arabik a vypít jich tak mnoho, až člověku slastí pukne srdce).
Proklimbat se ve vlaku až na konečnou světa. (Díky, chloé!)
Udýchat se vůní ležíc na balíku slámy na čerstvě posečené louce s rosou. (Díky, Dášo!)
Ukofolovat se. (Díky, Martino!)
Ukoukat se na černé nebe, kde jen hvězdy smí panovat a nechat se unášet větrem celou noc až do rozednění....a při východu slunce..nádherou a jedinečností okamžiku ...jen tak ležet..i když třeba o samotě. (Díky, Zu!)
Umřít se k smrti. (Díky, Jirko!)
Uupgradeovat se k smrti. (Díky, Radku!)
Uležet se pod korunou stromu...zbláznit se k smrti pozorováním pohybujících se listů a čekáním jestli aspoň jednomu vítr a strom dovolí spadnout mi na čelo. (Díky, Zu!)
Uvínovat a udiskutovat se - to je tak dlouho pít moravské víno a diskutovat a přemýšlet nad něčím "strašně důležitým" až odjede poslední metro i tramvaj a smrt zůstane jedinou možností. (Díky, Luboši!)
Napodobit Ikara. Uletět a/nebo zemřít. (Díky, chloé!)
Smrt ve skluzu. (Díky, Šimi!)
Smrt vyčerpáním na horách. (Díky, Mačuďáku!)
Smrtelný orgasmus. (Díky, Cvíčo!)
Chovat se nedisciplynovaně / zemřít v důsledku nesprávné manipulace s plynovým hoříkem. (Díky!)
Odepsat se: Psát tak dlouho, až tužka (prodloužení ruky) dojde; pokračovat tou rukou samotnou a dál, až člověk nechá na papíře celého sebe. (Díky, Corwexi!)
Tak dlouho se pouštět hloub a hloub do dosud neznámých zákoutí, dvorů, průchodů a uliček Prahy (Krumlova, Barcelony, Tokia, Ankh-Morporku...), až návrat přestane být možností. (Díky, Corwexi!)
Učokoládovat se. Předávkovat se čokoládou s vysokým obsahem kakaa. (Ve spolupráci se Zu.)
Zemřít vyčerpáním při nekonečné procházce Paříží. (Díky, Ondro!)
Uhoupat se v houpacím křesle. (Díky, Michale!)
Uostravovat se. Být příjemně znaven a vykolejen pobytem v Ostravě. (Díky, Jonáši!)
Ondreji,To už je několikátý dobrý pocit za posledních několik dní, že si to snad ani nezasloužím.
nasla jsem v c. 112 hezky cerny notes a ukazuje se, ze je Vas. Mam ho tedy u sebe. ...
Se kterou jsem pásl husyKdyž po velmi upřímných odpovědích na naše otázky četl svoje básně, dostal se i k jedné velmi čerstvé, kterou uvedl tím, že ji napsal, když mu nedávno zemřela kamarádka. A počáteční verše zněly: "Až mi hruď sluncem a jarem pukne/nebudeš při tom./Nevadí. Rozletím se." České kruhy jsou malé a snadno se uzavírají. Další se uzavřel tím, že Miloš Doležal pochází z míst, která jsou mi moc blízko. V zápisníku tak teď mám nakreslenou mapku, jak se dostat na samotu poblíž jedné zatopené obce.
Moje prabába
se kterou jsem pásl husy za Kalašovejma
vyprávěla jednou v kuchyni
kde byli strejcové tetina Sláva i Milča
že viděla na poli u Podivic
škobrtat na podzim anděla
Okřikli ji a dali se do smíchu
Prabába vstala ze štokrlete
a udělala uprostřed louži
vtom někdo ze dvora lehce se okna dotk
(ze sbírky Obec, převzato z Portálu české literatury)
Ivanové Davidové (starší, ředitel Psych. léčebny Bohnice, i mladší, jeho syn) a další pořádají v návaznosti na Mezi ploty v Atlasu ve dnech 24. - 27. 5. filmový minifestival Psycho Film Praha.Hlavním důvodem je snaha organizátorů seznámit veřejnost se světem trpící duše, protože laické představy jsou často vzdáleny reálnému obrazu viděnému očima psychiatrů, klinických psychologů a dalších odborníků. Chybné stereotypy, které se udržují ve veřejném mínění, jsou pak překážkou pro lidi, kteří by měli vyhledávat pomoc odborníků, pro jejich přátele a příbuzné, i pro odpovědné pracovníky, kteří za stav a financování zařízení pro péči o nemocné odpovídají.
Dalším důvodem je záliba mnohých psychiatrů a psychologů ve filmovém umění, a naopak tradiční obliba psycho-problematiky ze strany filmařů - nejpozději od dob legendárního Kabinetu doktora Caligariho. Vedle hraných filmů přitom představíme i tématickou dokumentární tvorbu českých tvůrců, která bývá někdy neprávem opomíjena.
Mladá ňadra na něm se dmouupdate v 16:05:
jsou právě do dlaní mých dvou.
Pod tím vším tam pupík leží
v bříšku dírka všechno střeží,
Mělký hladký vypoulený
hlavně že je dívky mojí,
Když si sedne na čem sedí?
Na sedince to se neví?
To se ví a na čem leží?
Na zádičkách ta jsou boží.
...
