Dostal jsem k svátku lahev jablečného moštu z jablek z ekofarmy. Byl to velmi pravděpodobně ten nejlahodnější dárek, který jsem kdy k svátku dostal.
čtvrtek 30. listopadu 2006
úterý 28. listopadu 2006
Šedesát
Vyrazili jsme se Stývem do Lucerny plni očekávání. Narozeninový koncert Michala Prokopa měl být plný zajímavých hostů, údajně se měl natáčet, aby později vzniklo DVD, zkrátka solidní akce. Realita byla, ech, jak to říct, taková česká.
Lucerna je děsná, o tom není sporu. Prostor, kde se během pěti minut nedá dýchat, zato ovšem poslouží jako sauna pro obrovské množství lidí. Fronty na pití a šatny jsou dlouhé. Hudební fanoušek ale nedbá a vyráží do tohoto podzemního pekla i tak.
Působili jsme tam trochu exoticky. Většina návštěvníků byla (logicky) starší než my, koneckonců stejně jako hlavní hvězda. Konstrukce se světly, projektor, kamery, včetně jedné na prodlouženém ramenu, vyvolávaly dojem, že koncert bude skutečně na úrovni.
Začal chvilku po osmé. Stáli jsme v davu, asi v polovině sálu, dopíjeli pivo, ke kterému vedla dlouhá cesta, a sledovali na malinkém plátně záznam pořadu Československé televize Kdopak by se beatu bál, kde mladý Michal Prokop v doprovdu Framus Five procítěně zpíval blues. A za okamžik se objevil i osobně. Šedesátiletý, vousatý, taťkovsky pupkatý a s úsměvem. V kapele přinejmenším dvě postavy, které stojí za zmínku - kytarista Luboš Andršt a houslista Jan Hrubý (plus solidní dechy, klávesy, basa a bicí). Začalo se staršími hity, na Kolej Yesterday přišel dokonce její autor Petr Skoumal, první z řady hostů.
Prokop zpíval solidně a stejně solidně se potil. Ne, nemohl jsem to vynechat. Tato poznámka je důležitá. Když si muž, navíc obdivovaná postava české hudby, vezme na koncert ke svým šedesátinám triko, u kterého se dá v rozpálené Lucerně snadno odhadnout, že se brzy pokryje vlhkými skvrnami, není to chyba, je to faux-pas.
A přicházeli hosté. Jiří Suchý (klobouk dolů za výdrž) zazpíval Pramínek vlasů. Dan Bárta si s Prokopem zazpíval reggae duet (ach, jak snadno převálcoval svým čistým a dobře frázovaným zpěvem oslavence). Zdeněk Bína dostal prostor pro svou world music směs s akustickou kytarou. Pánové Mišík (akustická kytara) a Hladík (elektrická kytara) společně s Hrubým (elektrické housle), Andrštem (elektrická kytara) a Prokopem (harmonika) zahráli velmi solidní verzi Špejchar blues. Zkrátka takový večírek, což koneckonců stvrdil odulý Mišík slovy: "Tak se tu mějte pěkně, my jdeme na panáka."
Jenže. Starých písniček se příliš nehrálo, ty nové z desky Poprvé naposledy jsou sice zajímavé, ale nesdílejí úplně podobnou náladu či styl, vedle sebe tak působí dost nesourodě a je dobře poznat, které psal Andršt (ty dobře americky našlápnuté). Navíc zvuk v sále byl opravdu špatný. Když člověk chvilku pozoroval kameramany a pohyby ramena s kamerou, bylo jasné, že záznam bude další statická podívaná alá 80's, s detailními záběry na kytary a mnoha pohledy do davu v tu nepravou chvíli. Stojí za to připomenout i podivného muže, který stál asi metr před námi a při každé písni se pokoušel roztleskat dav, což se mu stále nedařilo.
Závěr koncertu. Na podium postupně přichází a ke kapele vedené Andrštem a Hrubým se postupně přidávají Hladík, Bína a Bárta. Vzniká neskutečná a jen těžko uvěřitelná scéna, kdy si uprostřed pódia tři kytaristé a jeden zpěvák navzájem přehazují sóla. Všechno šlape. Prokop krouží kolem, nevěří, loučí se a odchází. Za okamžik je ovšem zpátky, mává davu, zatímco božská sestava stále dál jammuje. Ale oslavenec namísto kolegiálního úkroku mimo světla, který by asi každý člověk s respektem k hráčským dovednostem druhých učinil, velí k zakončení.
Mám-li to říct ve zkratce: hvězdně obsazený koncert s naprosto mizernou produkcí. Nevyužitá šance. Navíc i ukázka toho, že nová generace tu starou v mnohém předčí.
Lucerna je děsná, o tom není sporu. Prostor, kde se během pěti minut nedá dýchat, zato ovšem poslouží jako sauna pro obrovské množství lidí. Fronty na pití a šatny jsou dlouhé. Hudební fanoušek ale nedbá a vyráží do tohoto podzemního pekla i tak.
Působili jsme tam trochu exoticky. Většina návštěvníků byla (logicky) starší než my, koneckonců stejně jako hlavní hvězda. Konstrukce se světly, projektor, kamery, včetně jedné na prodlouženém ramenu, vyvolávaly dojem, že koncert bude skutečně na úrovni.
Začal chvilku po osmé. Stáli jsme v davu, asi v polovině sálu, dopíjeli pivo, ke kterému vedla dlouhá cesta, a sledovali na malinkém plátně záznam pořadu Československé televize Kdopak by se beatu bál, kde mladý Michal Prokop v doprovdu Framus Five procítěně zpíval blues. A za okamžik se objevil i osobně. Šedesátiletý, vousatý, taťkovsky pupkatý a s úsměvem. V kapele přinejmenším dvě postavy, které stojí za zmínku - kytarista Luboš Andršt a houslista Jan Hrubý (plus solidní dechy, klávesy, basa a bicí). Začalo se staršími hity, na Kolej Yesterday přišel dokonce její autor Petr Skoumal, první z řady hostů.
Prokop zpíval solidně a stejně solidně se potil. Ne, nemohl jsem to vynechat. Tato poznámka je důležitá. Když si muž, navíc obdivovaná postava české hudby, vezme na koncert ke svým šedesátinám triko, u kterého se dá v rozpálené Lucerně snadno odhadnout, že se brzy pokryje vlhkými skvrnami, není to chyba, je to faux-pas.
A přicházeli hosté. Jiří Suchý (klobouk dolů za výdrž) zazpíval Pramínek vlasů. Dan Bárta si s Prokopem zazpíval reggae duet (ach, jak snadno převálcoval svým čistým a dobře frázovaným zpěvem oslavence). Zdeněk Bína dostal prostor pro svou world music směs s akustickou kytarou. Pánové Mišík (akustická kytara) a Hladík (elektrická kytara) společně s Hrubým (elektrické housle), Andrštem (elektrická kytara) a Prokopem (harmonika) zahráli velmi solidní verzi Špejchar blues. Zkrátka takový večírek, což koneckonců stvrdil odulý Mišík slovy: "Tak se tu mějte pěkně, my jdeme na panáka."
Jenže. Starých písniček se příliš nehrálo, ty nové z desky Poprvé naposledy jsou sice zajímavé, ale nesdílejí úplně podobnou náladu či styl, vedle sebe tak působí dost nesourodě a je dobře poznat, které psal Andršt (ty dobře americky našlápnuté). Navíc zvuk v sále byl opravdu špatný. Když člověk chvilku pozoroval kameramany a pohyby ramena s kamerou, bylo jasné, že záznam bude další statická podívaná alá 80's, s detailními záběry na kytary a mnoha pohledy do davu v tu nepravou chvíli. Stojí za to připomenout i podivného muže, který stál asi metr před námi a při každé písni se pokoušel roztleskat dav, což se mu stále nedařilo.
Závěr koncertu. Na podium postupně přichází a ke kapele vedené Andrštem a Hrubým se postupně přidávají Hladík, Bína a Bárta. Vzniká neskutečná a jen těžko uvěřitelná scéna, kdy si uprostřed pódia tři kytaristé a jeden zpěvák navzájem přehazují sóla. Všechno šlape. Prokop krouží kolem, nevěří, loučí se a odchází. Za okamžik je ovšem zpátky, mává davu, zatímco božská sestava stále dál jammuje. Ale oslavenec namísto kolegiálního úkroku mimo světla, který by asi každý člověk s respektem k hráčským dovednostem druhých učinil, velí k zakončení.
Mám-li to říct ve zkratce: hvězdně obsazený koncert s naprosto mizernou produkcí. Nevyužitá šance. Navíc i ukázka toho, že nová generace tu starou v mnohém předčí.
pondělí 27. listopadu 2006
Apsora: vánoční benefiční koncert
Michal Maťátko poslal pozvánku na vánoční benefiční koncert Idy Kelarové, Romano Rat a sboru Apsora. 17/12 od sedmi v kostele U Salvátora, Dušní 4.
neděle 26. listopadu 2006
pátek 24. listopadu 2006
úterý 21. listopadu 2006
Nepraktičtí intelektuálové
Byl jsem nedávno svědkem praktického příkladu toho, jak úzce jsme mnohdy zaměření.
Tak jako každé druhé úterý večer seděla v kavárně Jericho společnost tvůrců a přispivatelů časopisu Dobrá adresa, a to včetně mé maličkosti. Dělali jsme to, co lidé živící se intelektuální prací obvykle po večerech dělají, tedy relaxovali se sklenkou vína či piva, povídali, debatovali o knihách, filmech, geopolitické situaci v jihovýchodní Asii a prováděli ještě mnohé další důležité věci.
Jak k tomu došlo, netuším, ale zničehonic začal někdo řešit trojčlenku, ve snaze dopočítat se jakéhosi procentního podílu čehosi, na co už si také nevzpomínám.
Skupinka asi osmi mužů (a nepletu-li se jedné či dvou žen), obyčejně se zabývajících hlavně prací se slovy, knihami a lidmi, se najednou marně pokoušela vypořádat se třemi čísly a jedním písmenem. Travalo to přinejmenším jednu dvojku červeného, resp. jedno velké pivo, než se podařilo problém rozlousknout. Že výsledek byl pouze přibližný, nikoho až tak netrápilo.
Proč jsem si na to vzpomněl dnes? Protože jsem se právě vrátil z jednoho z těch velkých obchodů pro kutily, kam jsem byl nucen vyrazit pro pár drátů (abych mohl nainstalovat nová světla), jednu rozdvojku na vodovodní kohout (abych mohl opět uvést do provozu obstarožní pračku) a špunt do vany (který jsem, neptejte se jak, ztratil).
Ano, připadal jsem si mezi těmi macho-prodavači a obrovskými regály plnými věcí, které asi nikdy nevezmu do ruky, jako idiot. Ne, netušil jsem, jestli moje kohouty jsou čtvrtky nebo půlky. Ano, zakoupil jsem špunt přesně o čtyři milimetry v průměru kratší, navíc s řetízkem směšné délky. A ano, z jedné strany byli v mé rodině úspěšní sedláci a z druhé úspěšní dřevorubci. Kde se stala chyba?
Tak jako každé druhé úterý večer seděla v kavárně Jericho společnost tvůrců a přispivatelů časopisu Dobrá adresa, a to včetně mé maličkosti. Dělali jsme to, co lidé živící se intelektuální prací obvykle po večerech dělají, tedy relaxovali se sklenkou vína či piva, povídali, debatovali o knihách, filmech, geopolitické situaci v jihovýchodní Asii a prováděli ještě mnohé další důležité věci.
Jak k tomu došlo, netuším, ale zničehonic začal někdo řešit trojčlenku, ve snaze dopočítat se jakéhosi procentního podílu čehosi, na co už si také nevzpomínám.
Skupinka asi osmi mužů (a nepletu-li se jedné či dvou žen), obyčejně se zabývajících hlavně prací se slovy, knihami a lidmi, se najednou marně pokoušela vypořádat se třemi čísly a jedním písmenem. Travalo to přinejmenším jednu dvojku červeného, resp. jedno velké pivo, než se podařilo problém rozlousknout. Že výsledek byl pouze přibližný, nikoho až tak netrápilo.
Proč jsem si na to vzpomněl dnes? Protože jsem se právě vrátil z jednoho z těch velkých obchodů pro kutily, kam jsem byl nucen vyrazit pro pár drátů (abych mohl nainstalovat nová světla), jednu rozdvojku na vodovodní kohout (abych mohl opět uvést do provozu obstarožní pračku) a špunt do vany (který jsem, neptejte se jak, ztratil).
Ano, připadal jsem si mezi těmi macho-prodavači a obrovskými regály plnými věcí, které asi nikdy nevezmu do ruky, jako idiot. Ne, netušil jsem, jestli moje kohouty jsou čtvrtky nebo půlky. Ano, zakoupil jsem špunt přesně o čtyři milimetry v průměru kratší, navíc s řetízkem směšné délky. A ano, z jedné strany byli v mé rodině úspěšní sedláci a z druhé úspěšní dřevorubci. Kde se stala chyba?
pondělí 20. listopadu 2006
Poznačte si do diáře: Nedělní odpolední káva s trochou poezie 3/12
Máte-li chuť, přijďte v neděli 3/12 před druhou odpoledne do café Krásný ztráty poslechnout si k odpolední kávě trochu poezie několika talentovaných básnířek a básníků, kterým jsme v Ortenově Kutné Hoře v posledních dvou letech udělili některou z cen nebo čestných uznání.
Obrazová pozvánka
Obrazová pozvánka
sobota 18. listopadu 2006
Rady
(Opravdu jen občas) poslouchám cizí rady, protože se to (někdy) ukáže být správné.
Poslechl jsem. Zavřel jsem oči. Bylo to tak správně.
Poslechl jsem. Zavřel jsem oči. Bylo to tak správně.
pátek 17. listopadu 2006
Amy Knoles & Michael Sakamoto
Obtížně se popisuje zážitek ze společného vystoupení skvělé perkusistky a skladatelky Amy Knoles a výtečného tanečníka Michaela Sakamota, které proběhlo ve čtvrtek 16/11 v Brně na Skleněné louce, pokud ho člověk zažije po noci nepříliš naplněné spánkem, po mírně hektickém dni a po dvou a půl hodinách za volantem. Na druhou stranu, ani pro zcela čerstvého a odpočatého jedince by to nebyl zrovna lehký úkol. Zkušenost je to jedinečná a zážitek zcela hypnotizující.
Amy Knoles seděla během asi hodinu a půl trvajícího vystoupení (včetně přestávky způsobené technickými potížemi) za svým applovským laptopem a elektronickými perkusemi a vytvářela tak naživo vrstevnatou elektronickou hudbu. V segmentech Rite of Srping, etc a Desert(s) naživo dotvářela/deformovala obraz videa, a to i se Sakamotovou pomocí - nasvícené části jeho těla, které snímala malá digitální kamera, se buď prolínaly do obrazu nebo naopak tvořily plochu, na které se obraz mohl ukazovat.
Zaříkávačka.
Michael Sakamoto předváděl svou verzi tance butoh, střídal převleky, dramaticky měnil výrazy svého bíle nalíčeného obličeje.
Šaman.
Tři segmenty, Sacred Cow, Desert(s) a Rite of Spring, etc, ani celek čtvrtečního večera se nedají slovy popsat. V mnoha ohledech míří kamsi do hlubin lidství (a možná nejen jeho), v mnoha dalších promlouvá třeba k setkávání se Západu a Východu. Víc možná odhalí text ze Sakamotova webu, ve kterém popisuje obecně cíle své práce:
Tři ukázky ze segmentu Sacred Cow
Dvě ukázky ze segmentu Rite of Spring, etc
Amy Knoles seděla během asi hodinu a půl trvajícího vystoupení (včetně přestávky způsobené technickými potížemi) za svým applovským laptopem a elektronickými perkusemi a vytvářela tak naživo vrstevnatou elektronickou hudbu. V segmentech Rite of Srping, etc a Desert(s) naživo dotvářela/deformovala obraz videa, a to i se Sakamotovou pomocí - nasvícené části jeho těla, které snímala malá digitální kamera, se buď prolínaly do obrazu nebo naopak tvořily plochu, na které se obraz mohl ukazovat.
Zaříkávačka.
Michael Sakamoto předváděl svou verzi tance butoh, střídal převleky, dramaticky měnil výrazy svého bíle nalíčeného obličeje.
Šaman.
Tři segmenty, Sacred Cow, Desert(s) a Rite of Spring, etc, ani celek čtvrtečního večera se nedají slovy popsat. V mnoha ohledech míří kamsi do hlubin lidství (a možná nejen jeho), v mnoha dalších promlouvá třeba k setkávání se Západu a Východu. Víc možná odhalí text ze Sakamotova webu, ve kterém popisuje obecně cíle své práce:
My work addresses the subconscious through disturbing, iconic, yet highly emotional imagery as well as concrete details, often via fictional characters fully contextualized within history, culture and language. I attempt to present an attraction to both passionate intellectual discourse and wistful, surreal experience, lying between mythically pop, collagist subversion and haunting, surreal dreamscapes. I attempt to create complex structures common in western contemporary performance art and dance theater and filter them through a raw, primal, improvisational movement of traditional butoh.Ukázky možná řeknou víc než slova.
Working in exhibition and public spaces, my interdisciplinary works attempt to subvert mainstream intellectual notions of authenticity, knowledge and culture via fictionalized environments and visceral imagery. For over a decade, I have created numerous works in both performance and visual art that revel in, question and , hopefully, subvert many of our deeply-held beliefs based in pop culture and media, such as cinema, television, music and advertising, peering into the "soul" of given socio-cultural constructs.
My work is also multicultural and international without an overt political agenda. I have created over a dozen performances caught in an absurdist, dialectic purgatory between East and West.
Tři ukázky ze segmentu Sacred Cow
Dvě ukázky ze segmentu Rite of Spring, etc
středa 15. listopadu 2006
Re: Britské listy
Nedalo mi to. Tak jako každé ráno jsem si (díky firefoxovskému rozšíření Morning Coffee - toto není placená inzerce) pročítal několik webů, mezi kterými mám i Britské listy, protože představují relativně otevřenou platformu pro různé názory a člověk tam vždycky najde něco, s čím tak úplně nesouhlasí, ale nad čím se dá přemýšlet.
Článek Štěpána Kotrby nazvaný „Duopol komerčních televizí“ aneb jak je to doopravdy se sirénami trhu bez přívlastků se vyjadřuje k otevřenému dopisu velkých inzerentů, kteří žádají parlament, aby plánovaný konec reklamy v České televizi odložili do chvíle, kdy bude plně funkční digitální vysílání. Pan Kotrba píše (a teď hodně zkracuji), že veřejnoprávní televize vůbec nemá být nosičem reklamy, má vychovávat diváky, a že nadnárodní korporace nám nemají pomocí svých reklamních slouhů co předhazovat svá deformovaná reklamní sdělení.
Je mi jasné, že pan Kotrba se na svět dívá z jiného úhlu než já, ale nedalo mi to. Jako člověku, který třetím rokem studuje na FSV UK studuje marketingovou komunikaci a PR ani nemohlo. Ano, poprvé jsem reagoval na článek z Britských listů krátkým dopisem redakci. Jen jsem se snažil v krátkosti napsat, že problém je spíš ve zpožděné digitalizaci etc. A teď čekám. Třeba přijde reakce. Z redakce.
Článek Štěpána Kotrby nazvaný „Duopol komerčních televizí“ aneb jak je to doopravdy se sirénami trhu bez přívlastků se vyjadřuje k otevřenému dopisu velkých inzerentů, kteří žádají parlament, aby plánovaný konec reklamy v České televizi odložili do chvíle, kdy bude plně funkční digitální vysílání. Pan Kotrba píše (a teď hodně zkracuji), že veřejnoprávní televize vůbec nemá být nosičem reklamy, má vychovávat diváky, a že nadnárodní korporace nám nemají pomocí svých reklamních slouhů co předhazovat svá deformovaná reklamní sdělení.
Je mi jasné, že pan Kotrba se na svět dívá z jiného úhlu než já, ale nedalo mi to. Jako člověku, který třetím rokem studuje na FSV UK studuje marketingovou komunikaci a PR ani nemohlo. Ano, poprvé jsem reagoval na článek z Britských listů krátkým dopisem redakci. Jen jsem se snažil v krátkosti napsat, že problém je spíš ve zpožděné digitalizaci etc. A teď čekám. Třeba přijde reakce. Z redakce.
úterý 14. listopadu 2006
Blogerská samsára
Na webu Dharma Yum si všimli mého odkazu na jejich web, tudíž, bez špetky ponětí o tom, co jsem to asi napsal, mě citovali.
Teď je z toho takové malé blogerské zacyklení. Věřím, že všichni rychle prohlédneme a dostaví se satori.
Teď je z toho takové malé blogerské zacyklení. Věřím, že všichni rychle prohlédneme a dostaví se satori.
neděle 12. listopadu 2006
Čtení v Českém centru - Marie Šťastná, Petr Hruška, Petr Král (update 12/11/2006)
Jan Štolba připravil za přispění Ladislava Puršla na sobotní večer zajímavou básnickou sestavu. Marie Šťastná, Petr Hruška a Petr Král četli v Českém centru v rámci Dne poezie své básně. Prokládal to svými jazzovými miniaturami Petr Kroutil. Sám Štolba se večera nakonec nezúčastnil. Zážitek to byl skvělý.
Kavárna Českého centra zvaná café.cz je v Rytířské. Bílý prostor s velkými okny do ulice, v jejichž obloucích jsou zlatí lvíčci, působí moderně chladně. Tři řady bílých židlí tomu nepřidají. Básnířka a dva básníci navíc četli zády k velkým oknům. Když jsem přišel, byla taky Marie řádně nervózní. Nakonec neměla být proč.
Radim Kopáč, který celým večerem provázel, představil všechny tři, vysvětlil, kde vidí styčné plochy a spojení. Mluvil mimo jiné o místech, pokojích, dotecích.
Radim Kopáč uvádí večer.
Pak už se do čtení pustila Marie Šťastná. Vypadala na té bílé židli před tím obrovským oknem hodně křehce. Četla z nedávno vydané knížky Akty, ale také z nových, ještě nepublikovaných básní. A, tak jako vždy, byly to básně velmi ženské, místy živočišné, místy vidoucí za fasády všednosti.
Marie Šťastná čte zatím nepublikovanou báseň.
Petr Kroutil vyplnil předěl mezi Marií a Petrem Hruškou hrou na saxofon.
Petr Kroutil hraje.
Petr Hruška, přední ostravská osobnost, se úvodem omluvil, že ho včerejší návštěva hospody Šatlavy připravila o hlas. Naštěstí byl k dispozici mikrofon, tudíž jsme nepřišli o Hruškovy citlivé záznamy jakoby obyčejných okamžiků, za kterými se ale ukrývají vesmíry. Hruška má cit pro detail. Velmi jemná práce.
Petr Hruška čte svou báseň.
Jako poslední z trojice autorů vystoupil, po dalším hudebním předělu Petra Kroutila, pětašedesátiletý Petr Král. Četl ze své poslední sbírky Hm. Zatímco Šťastná a Hruška jsou si stylem psaní v některých věcech velmi podobní, Král zastupoval trochu jiný přístup k poezii. Znatelně rozvleklejší, nicméně tím barvitější kousky poezie. Je z něj cítit nadhled muže, který už někde byl a něco prožil.
Petr Král čte svou báseň o generaci roku 1940.
Petr Kroutil večer zakončil posledním hudebním vystoupením, Radim Kopáč poděkoval návštěvníkům a rozloučil se.
Dohry? Pokud vše dobře dopadne, budou všichni tři autoři možná přeložení do rumunštiny a v Bukurešti se bude konat čtení. Poetická globalizace.
(Za doplnění důležitých informací patří dík Ladislavu Puršlovi.)
Kavárna Českého centra zvaná café.cz je v Rytířské. Bílý prostor s velkými okny do ulice, v jejichž obloucích jsou zlatí lvíčci, působí moderně chladně. Tři řady bílých židlí tomu nepřidají. Básnířka a dva básníci navíc četli zády k velkým oknům. Když jsem přišel, byla taky Marie řádně nervózní. Nakonec neměla být proč.
Radim Kopáč, který celým večerem provázel, představil všechny tři, vysvětlil, kde vidí styčné plochy a spojení. Mluvil mimo jiné o místech, pokojích, dotecích.
Radim Kopáč uvádí večer.
Pak už se do čtení pustila Marie Šťastná. Vypadala na té bílé židli před tím obrovským oknem hodně křehce. Četla z nedávno vydané knížky Akty, ale také z nových, ještě nepublikovaných básní. A, tak jako vždy, byly to básně velmi ženské, místy živočišné, místy vidoucí za fasády všednosti.
Marie Šťastná čte zatím nepublikovanou báseň.
Petr Kroutil vyplnil předěl mezi Marií a Petrem Hruškou hrou na saxofon.
Petr Kroutil hraje.
Petr Hruška, přední ostravská osobnost, se úvodem omluvil, že ho včerejší návštěva hospody Šatlavy připravila o hlas. Naštěstí byl k dispozici mikrofon, tudíž jsme nepřišli o Hruškovy citlivé záznamy jakoby obyčejných okamžiků, za kterými se ale ukrývají vesmíry. Hruška má cit pro detail. Velmi jemná práce.
Petr Hruška čte svou báseň.
Jako poslední z trojice autorů vystoupil, po dalším hudebním předělu Petra Kroutila, pětašedesátiletý Petr Král. Četl ze své poslední sbírky Hm. Zatímco Šťastná a Hruška jsou si stylem psaní v některých věcech velmi podobní, Král zastupoval trochu jiný přístup k poezii. Znatelně rozvleklejší, nicméně tím barvitější kousky poezie. Je z něj cítit nadhled muže, který už někde byl a něco prožil.
Petr Král čte svou báseň o generaci roku 1940.
Petr Kroutil večer zakončil posledním hudebním vystoupením, Radim Kopáč poděkoval návštěvníkům a rozloučil se.
Dohry? Pokud vše dobře dopadne, budou všichni tři autoři možná přeložení do rumunštiny a v Bukurešti se bude konat čtení. Poetická globalizace.
(Za doplnění důležitých informací patří dík Ladislavu Puršlovi.)
pondělí 6. listopadu 2006
Málem bych zapomněl
Hlava mi s nastávajícím chladnem a blížícím se mrazem přestává fungovat. Takže se zpožděním: vyšla listopadová Dobrá adresa.
neděle 5. listopadu 2006
Přiznávám
Zahlédl jsem dopoledne zprávu o Saddámovi. Naladilo mě to na politiku a měl jsem v úmyslu sledovat i polední debatu. Ale po nějaké době mi došlo, že bude zapotřebí sledovat smysluplnější věci.
sobota 4. listopadu 2006
Zčajení
S Ríšou a Zuzkou včera seděli jsme u čaje v čajovně na Pavláku, na můj vkus snad až příliš new-agové, nicméně zaměstnávající i lidi z takřka zaniklé (špičkové) čajovny U cesty.
Z hovoru, který ústil v mé příjemné zčajení, jen pár poznámek/dojmů.
Z hovoru, který ústil v mé příjemné zčajení, jen pár poznámek/dojmů.
Některé čaje, ačkoli jsou polozelené, mohou chutnat jako bez. Jiné, ačkoli jsou černé, mohou chutnat jako turecká hlína.
Existence je chaotická a dynamická, neexistuje nic mimo nekončících změn. Zjištění a pochopení toho, že tomu tak je, je uklidňující.Citace z dnešního náhodného otevření Knihy proměn v překladu Oldřicha Krále říká toto:
"Pod nebem bouří. Věcem je vlastní nevinnost. Tak staří králové zasahovali v pravý čas a živili deset tisíc věcí."
pátek 3. listopadu 2006
Do Martina víc než týden
Mám krátkou paměť, aspoň pokud jde o počasí, tudíž si ani nevzpomínám, kdy jsem naposled zažil sníh před sv. Martinem. Příjemné překvapení. Přestože to znamená, že budu muset vytáhnout z hlubin skříně svetry, šály, rukavice.
středa 1. listopadu 2006
Martin Rous křtí nové album
Můj kamarád, písničkář Martin Rous, křtí 8. listopadu od 19,30 v klubu Rybanaruby své nové album Samba 4U. Album pokřtí a společně s Martinem vystoupí Jiří Smrž a Jeroným Lešner.
Do třetice linků
V Obratníku včera seděl i Petr Motýl, referuje o tom zde. To, že u našeho stolu neidentifikoval žádné literárně činné tváře, se dá pochopit. Venda je v podstatě novinářka publikující na webu placeném ze státních peněz, Kubalík taky spíše žurnalista, leč o poznání komerčnější, Zdeněk je toho času užitný umělec v jiné státní instituci, Simon je hudebník. A já mám na kontě zatím jen jednu knížku. Snad časem.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)