Šedesát

Vyrazili jsme se Stývem do Lucerny plni očekávání. Narozeninový koncert Michala Prokopa měl být plný zajímavých hostů, údajně se měl natáčet, aby později vzniklo DVD, zkrátka solidní akce. Realita byla, ech, jak to říct, taková česká.

Lucerna je děsná, o tom není sporu. Prostor, kde se během pěti minut nedá dýchat, zato ovšem poslouží jako sauna pro obrovské množství lidí. Fronty na pití a šatny jsou dlouhé. Hudební fanoušek ale nedbá a vyráží do tohoto podzemního pekla i tak.

Působili jsme tam trochu exoticky. Většina návštěvníků byla (logicky) starší než my, koneckonců stejně jako hlavní hvězda. Konstrukce se světly, projektor, kamery, včetně jedné na prodlouženém ramenu, vyvolávaly dojem, že koncert bude skutečně na úrovni.

Začal chvilku po osmé. Stáli jsme v davu, asi v polovině sálu, dopíjeli pivo, ke kterému vedla dlouhá cesta, a sledovali na malinkém plátně záznam pořadu Československé televize Kdopak by se beatu bál, kde mladý Michal Prokop v doprovdu Framus Five procítěně zpíval blues. A za okamžik se objevil i osobně. Šedesátiletý, vousatý, taťkovsky pupkatý a s úsměvem. V kapele přinejmenším dvě postavy, které stojí za zmínku - kytarista Luboš Andršt a houslista Jan Hrubý (plus solidní dechy, klávesy, basa a bicí). Začalo se staršími hity, na Kolej Yesterday přišel dokonce její autor Petr Skoumal, první z řady hostů.

Prokop zpíval solidně a stejně solidně se potil. Ne, nemohl jsem to vynechat. Tato poznámka je důležitá. Když si muž, navíc obdivovaná postava české hudby, vezme na koncert ke svým šedesátinám triko, u kterého se dá v rozpálené Lucerně snadno odhadnout, že se brzy pokryje vlhkými skvrnami, není to chyba, je to faux-pas.

A přicházeli hosté. Jiří Suchý (klobouk dolů za výdrž) zazpíval Pramínek vlasů. Dan Bárta si s Prokopem zazpíval reggae duet (ach, jak snadno převálcoval svým čistým a dobře frázovaným zpěvem oslavence). Zdeněk Bína dostal prostor pro svou world music směs s akustickou kytarou. Pánové Mišík (akustická kytara) a Hladík (elektrická kytara) společně s Hrubým (elektrické housle), Andrštem (elektrická kytara) a Prokopem (harmonika) zahráli velmi solidní verzi Špejchar blues. Zkrátka takový večírek, což koneckonců stvrdil odulý Mišík slovy: "Tak se tu mějte pěkně, my jdeme na panáka."

Jenže. Starých písniček se příliš nehrálo, ty nové z desky Poprvé naposledy jsou sice zajímavé, ale nesdílejí úplně podobnou náladu či styl, vedle sebe tak působí dost nesourodě a je dobře poznat, které psal Andršt (ty dobře americky našlápnuté). Navíc zvuk v sále byl opravdu špatný. Když člověk chvilku pozoroval kameramany a pohyby ramena s kamerou, bylo jasné, že záznam bude další statická podívaná alá 80's, s detailními záběry na kytary a mnoha pohledy do davu v tu nepravou chvíli. Stojí za to připomenout i podivného muže, který stál asi metr před námi a při každé písni se pokoušel roztleskat dav, což se mu stále nedařilo.

Závěr koncertu. Na podium postupně přichází a ke kapele vedené Andrštem a Hrubým se postupně přidávají Hladík, Bína a Bárta. Vzniká neskutečná a jen těžko uvěřitelná scéna, kdy si uprostřed pódia tři kytaristé a jeden zpěvák navzájem přehazují sóla. Všechno šlape. Prokop krouží kolem, nevěří, loučí se a odchází. Za okamžik je ovšem zpátky, mává davu, zatímco božská sestava stále dál jammuje. Ale oslavenec namísto kolegiálního úkroku mimo světla, který by asi každý člověk s respektem k hráčským dovednostem druhých učinil, velí k zakončení.

Mám-li to říct ve zkratce: hvězdně obsazený koncert s naprosto mizernou produkcí. Nevyužitá šance. Navíc i ukázka toho, že nová generace tu starou v mnohém předčí.