Nepraktičtí intelektuálové

Byl jsem nedávno svědkem praktického příkladu toho, jak úzce jsme mnohdy zaměření.
Tak jako každé druhé úterý večer seděla v kavárně Jericho společnost tvůrců a přispivatelů časopisu Dobrá adresa, a to včetně mé maličkosti. Dělali jsme to, co lidé živící se intelektuální prací obvykle po večerech dělají, tedy relaxovali se sklenkou vína či piva, povídali, debatovali o knihách, filmech, geopolitické situaci v jihovýchodní Asii a prováděli ještě mnohé další důležité věci.

Jak k tomu došlo, netuším, ale zničehonic začal někdo řešit trojčlenku, ve snaze dopočítat se jakéhosi procentního podílu čehosi, na co už si také nevzpomínám.

Skupinka asi osmi mužů (a nepletu-li se jedné či dvou žen), obyčejně se zabývajících hlavně prací se slovy, knihami a lidmi, se najednou marně pokoušela vypořádat se třemi čísly a jedním písmenem. Travalo to přinejmenším jednu dvojku červeného, resp. jedno velké pivo, než se podařilo problém rozlousknout. Že výsledek byl pouze přibližný, nikoho až tak netrápilo.

Proč jsem si na to vzpomněl dnes? Protože jsem se právě vrátil z jednoho z těch velkých obchodů pro kutily, kam jsem byl nucen vyrazit pro pár drátů (abych mohl nainstalovat nová světla), jednu rozdvojku na vodovodní kohout (abych mohl opět uvést do provozu obstarožní pračku) a špunt do vany (který jsem, neptejte se jak, ztratil).

Ano, připadal jsem si mezi těmi macho-prodavači a obrovskými regály plnými věcí, které asi nikdy nevezmu do ruky, jako idiot. Ne, netušil jsem, jestli moje kohouty jsou čtvrtky nebo půlky. Ano, zakoupil jsem špunt přesně o čtyři milimetry v průměru kratší, navíc s řetízkem směšné délky. A ano, z jedné strany byli v mé rodině úspěšní sedláci a z druhé úspěšní dřevorubci. Kde se stala chyba?