"Co kdybychom vstoupili do národního sdružení mnichů božího požehnání?"
"Dát se k mnichům nebo žít na státní útraty..."
"Čekaly by nás úžasné úkoly," řekl Traveler a sledoval Oliveirův dech. "Jako kdybych to viděl před sebou; naší povinností by bylo modlit se a žehnat osobám, předmětům a oněm záhadným končinám, které Ceferino nazývá místy zastavení."
"Tohle bude jedno z nich," řekl Oliveira jako z dálky. "Tohle je vysloveně místo zastavení, bratříčku."
"A kromě toho bychom žehnali i osetým polím a snoubencům postiženým soky."
"Pověz to Cefemu," ozval se Oliveirův hlas z kteréhosi místa zastavení. "Měl bych chuť... Ty, když o tom teď uvažuju, Cefe je přece Uruguayec."
Traveler mu neodpověděl; díval se na Ovejera, který vešel dovnitř, sklonil se k nemocnému a měřil mu tep hysterie matinensis jugulata.
"Mniši, kterí musí neustále bojovat proti všemu duchovnímu zlu," řekl Oliveira zřetelně.
"Ach tak," řekl Ovejero, aby ho povzbudil.
Julio Cortázar: Nebe, peklo, ráj
jedna hloupá otázka: proč tam sou ty čísla?
OdpovědětVymazatTa knížka se dá totiž číst na vícero způsobů.
OdpovědětVymazatBuďto to vezmeš klasicky, od první kapitoly až ke kapitole padesáté šesté (po ní následují takzvané Postradatelné kapitoly, které pokračují až do čísla sto padesát pět).
Jenže.
Dá se to taky vzít tak, že dočteš do padesáté šesté kapitoly, přelistuješ na kapitolu sedmdesátou třetí a necháš se vést čísly, která jsou na konci každé kapitoly. Sekvence, kterou jsem uvedl text ze závěru románu, tedy z kapitoly sto třicet jedna, popisuje druhý způsob čtení.
Ale těch způsobů je v podstatě nekonečně mnoho.