***

Ornament
jako je květ nebo sten
jako je otevřená scéna pokoje
jako je snění

Ke konci odložit
protřít oči
Zítra se uvidí

***

Zvláštní
že postupně tmavneme
na povrchu jen o málo víc

***

Když odejdou
zbudou téměř prázdné hrnky
a ještě trochu teplá
kavárenská křesla
Když odejdou
šimrání v břiše napoví
prázdné hlavě
že je dobře
zažít stýskání

***

Jako město nad řekou
kámen a voda
tvořivá
po kruzích mířící po proudu
konečná
nekončící

Minutu ticha, prosím

Včera by čajovna U cesty oslavila další narozeniny. Kdyby ještě existovala. Ach, stýská se mi, bylo to krásné místo, kde pracovali skvělí lidé a kde se krásně psalo, povídalo, mlčelo, četlo, bylo.

Nadmíru příjemný večer a noc

Po dnešním příjemně stráveném odpoledni, kdy jsem převážně coural po Vítkově, jsem dorazil před šestou na FAMU. V šest začínala Noc literatury, akce při které se na devíti místech v centru Prahy četly ukázky vždy dvou zahraničních autorů, v půlhodinových intervalech, aby se zájemci stačili přesouvat.

Na FAMU četl Jan Budař z Johna O'Farrella a Vladimira Sorokina. Užíval si obojí, stejně jako my. Zábava s hloubkou.

Po krátkém přesunu jsem si potom vychutnal živelné vystoupení Jaroslava Duška, který četl texty Christophera Laszla a Eckharda Tolleho. Mysl i duše dostaly své.

V Řetízku na DAMU začínala Bára Kodetová až napodruhé, první text Margriet de Moor podala poněkud nevýrazně, o to víc si však užívala scénku z prózy Alessandra Baricca, kde tatínek marně vysvětluje své dceři, jak správně uchopit čínské hůlky. Vtipné.

Marně jsme se s mými přáteli pokoušeli dostat do Českého muzea výtvarného umění v Husovce, kde Anna Geislerová četla z Eliadeho a Lorky. Smůla. I při druhém pokusu. Smůla.

O to větší radost mi udělal Petr Nikl v atriu Polského institutu. Jeho zcela neskutečné podání deníkového záznamu Witolda Gombrowicze, při kterém hrál na mně neznámý nástroj, natahoval drátěného na klíček mechanického brouka s dlouhýma drátěnýma nohama a přesípal mezi prsty "písek" mi vyrazil dech. Když později vystoupal na štaflích do větví právě rašícího stromu, nasadil si oranžovou paruku s dvěma copy, zahrál několik tonů na jakýsi miniaturní cimbál a začal předčítat Děti z Bullerbynu, hrnuly se mi do očí slzy dojetí a nadšení. Vítěz večera!
Petra Špalková v miniaturních prostorách galerie Oliva přečetla trošku zdlouhavý bulharský text Kozel, který napsal Jordan Radičkov a o poznání více si vychutnala absurdní historku o Paběrkovi, který si objedná kotletu. Ta byla z pera Henriho Michauxe. Příjemné, ačkoli jsem seděl na zemi.

To, že Jaroslav Rudiš měl své vystoupení na zastávce metra, to mě až tak nepřekvapilo. To, s jakou vervou a zanícením se chopil Divadelníka Thomase Bernharda, to mě překvapilo nadmíru. I v hluku večerního provozu na stanici Můstek to bylo neobyčejně silné.

Z večera do noci jsme se přehoupli víc než třicet metrů pod Senovážným náměstím, v kolektorech, které vedou pod celou Prahou. Literární zážitek v podstatě nijaký, ale ten pocit, že člověk konečně sestupuje do undergroundu a hloubku není třeba předstírat, ten bych přál každému.

***

Kdo ví kdy přesně
ale ptačí zpěv se vrátí
Věci se věkem rozpadají
a voda omílá kameny

Hrubí Oblí Čistí

Vedle

Měl jsem stisknout jiné tlačítko, ale nestalo se a přepnul jsem na Primu, kde běželo Město andělů. A bolelo to. Všechno.

Že vzali krásný, pomalý, meditativní Wendersův film a přetvořili ho v klipovitou, romantickou kaši plnou takzvaně cituplných pohledů a melancholie. Dokonce se pokusili vykrást i tu úvodní sekvenci letící kamery. Ba hůř, pokusili se opsat i linku se starcem z knihovny, ale pak jim došlo, že to do zbytku filmu nezapadá. Je to prostě celé moc špatné. A já hlupák na to chvíli koukal.
"Als das Kind Kind war..."

Jakou váhu má báseň

Já tedy vlastně nevím, kolik přesně váží jedna, ale těch dvě stě čtyřicet pět příspěvků do letošní Ortenovy Kutné Hory, které mi jako porotci dnes přišly, váží čtyři kila sedmdesát.

Začal

Dlouho jsem to odkládal, ale dneska jsem konečně začal. Začal jsem procházet staré i novější texty a hledám ty, které budou vhodné. Musím. Už konečně musím uspořádat novou knížku.

***

Je večer lámání vazů
stavění skeletů
a ohýbání času
Zvuk se odráží dovnitř
Otevírám náruč
odmotávám pupeční šňůru

Bez ohledu na vážnost situace
padám údivem
naznak
Učím se nespálit si jazyk
a dechem doprovázet čaj

Povolit struny
nebo hrát

Je večer
zakrývání očí
a otevírá mi nový svět
Otevírám pozvolna
už teď tuším
že si tím
zavírám mnoho dveří

Bič

Upletl jsem si na sebe (a své kolegy) pěkný bič. Tak mocně se všichni snažíme budovat dobré jméno Ortenovy Kutné Hory, že se nám rok co rok přihlašuje do literární soutěže pro mladé básníky víc a víc lidí.

Letos mě tedy čeká dvě stě čtyřicet pět soutěžních prací, které musím pročíst a zhodnotit. Do půlky května. Mísí se ve mně hrdost a zoufalství.

Soboty

Je dobré jít na odpolední kafe s básníky ještě ospalý. Je to dobré, pokud jsou básníci po flámu.

Je to dobré, pokud básníci tvoří páry. Stabilita - patří mezi těch čtyři a šedesát hexagramů?

Je dobré usednout na jarním sluncem vyhřáté schody Rudolfina a číst. Stejně dobré je na tom samém místě psát. Taktéž je dobré pozorovat mladé italské kluky v tmavých brýlích, s foťáky, úsměvem na tváři. A nakonec i s kalhotami u kolen, sundaným tričkem, když pózují pro společnou fotku, aby si uchovali vzpomínku na Prahu skutečně na dlouho. Aspoň do další soboty, kdy se svléknou a vyfotí v jiném městě.

Je dobré navštívit starého muže, který se nechystá zemřít. Je dobré zjistit, že se pranic nezměnil, že jeho věty nemají konce, a i přesto nepostrádají hlavu a patu. Je dobré s ním vypít dvě lahve vína a poslouchat Beethovena. Je dobré včas odejít a hodinu pozorovat noční město z tramvaje.

Je dobré mít v týdnu alespoň jednu sobotu.

Šestadvacet

The Dandy
Originally uploaded by Ondra_L.

Včera jsme oslavili Vendiných šestadvacet. Patřičně jsme se na to vystrojili. Patřičně jsme se potupem večera upravili.

Pili a hodovali, na postelích, na zemi a snad i na kuchyňských lavicích spali.

Začínám se na těch šestadvacet asi těšit.

Nerad

Říkám to nerad, ale strávil jsem dvě hodiny včera večer a hodinu a půl dnes ráno tím, že jsem se pokoušel roztáhnout nic neříkající věty na dvě strany, jen abych mohl odevzdat esej na téma, o kterém snad ani nechci nic vědět, člověku, který mi připadá natolik uzavřený a zpomalený, až bych se ho odvážil považovat za rain mana. Škola umí být fakt hrozná. Třeba když podporuje psaní bezobsažných blábolů v pevně stanoveném rozsahu.

Připomnělo mi to některé dny z půlroku stráveného v public relations.

Připomnělo mi to rozhovory s Jindřichem Veselým, studentem teologie a básníkem, s kterým jsme se shodli, že jak PR, tak teologie by se daly shodně označovat jako bullshiterství.

Připomnělo mi to, jak krásné je vzít ve dvě hodiny ráno tužku a jedním ospalým okem sledovat jak klouže po papíru a vytváří.