Nadmíru příjemný večer a noc

Po dnešním příjemně stráveném odpoledni, kdy jsem převážně coural po Vítkově, jsem dorazil před šestou na FAMU. V šest začínala Noc literatury, akce při které se na devíti místech v centru Prahy četly ukázky vždy dvou zahraničních autorů, v půlhodinových intervalech, aby se zájemci stačili přesouvat.

Na FAMU četl Jan Budař z Johna O'Farrella a Vladimira Sorokina. Užíval si obojí, stejně jako my. Zábava s hloubkou.

Po krátkém přesunu jsem si potom vychutnal živelné vystoupení Jaroslava Duška, který četl texty Christophera Laszla a Eckharda Tolleho. Mysl i duše dostaly své.

V Řetízku na DAMU začínala Bára Kodetová až napodruhé, první text Margriet de Moor podala poněkud nevýrazně, o to víc si však užívala scénku z prózy Alessandra Baricca, kde tatínek marně vysvětluje své dceři, jak správně uchopit čínské hůlky. Vtipné.

Marně jsme se s mými přáteli pokoušeli dostat do Českého muzea výtvarného umění v Husovce, kde Anna Geislerová četla z Eliadeho a Lorky. Smůla. I při druhém pokusu. Smůla.

O to větší radost mi udělal Petr Nikl v atriu Polského institutu. Jeho zcela neskutečné podání deníkového záznamu Witolda Gombrowicze, při kterém hrál na mně neznámý nástroj, natahoval drátěného na klíček mechanického brouka s dlouhýma drátěnýma nohama a přesípal mezi prsty "písek" mi vyrazil dech. Když později vystoupal na štaflích do větví právě rašícího stromu, nasadil si oranžovou paruku s dvěma copy, zahrál několik tonů na jakýsi miniaturní cimbál a začal předčítat Děti z Bullerbynu, hrnuly se mi do očí slzy dojetí a nadšení. Vítěz večera!
Petra Špalková v miniaturních prostorách galerie Oliva přečetla trošku zdlouhavý bulharský text Kozel, který napsal Jordan Radičkov a o poznání více si vychutnala absurdní historku o Paběrkovi, který si objedná kotletu. Ta byla z pera Henriho Michauxe. Příjemné, ačkoli jsem seděl na zemi.

To, že Jaroslav Rudiš měl své vystoupení na zastávce metra, to mě až tak nepřekvapilo. To, s jakou vervou a zanícením se chopil Divadelníka Thomase Bernharda, to mě překvapilo nadmíru. I v hluku večerního provozu na stanici Můstek to bylo neobyčejně silné.

Z večera do noci jsme se přehoupli víc než třicet metrů pod Senovážným náměstím, v kolektorech, které vedou pod celou Prahou. Literární zážitek v podstatě nijaký, ale ten pocit, že člověk konečně sestupuje do undergroundu a hloubku není třeba předstírat, ten bych přál každému.