čtvrtek 20. dubna 2006

Nadmíru příjemný večer a noc

Po dnešním příjemně stráveném odpoledni, kdy jsem převážně coural po Vítkově, jsem dorazil před šestou na FAMU. V šest začínala Noc literatury, akce při které se na devíti místech v centru Prahy četly ukázky vždy dvou zahraničních autorů, v půlhodinových intervalech, aby se zájemci stačili přesouvat.

Na FAMU četl Jan Budař z Johna O'Farrella a Vladimira Sorokina. Užíval si obojí, stejně jako my. Zábava s hloubkou.

Po krátkém přesunu jsem si potom vychutnal živelné vystoupení Jaroslava Duška, který četl texty Christophera Laszla a Eckharda Tolleho. Mysl i duše dostaly své.

V Řetízku na DAMU začínala Bára Kodetová až napodruhé, první text Margriet de Moor podala poněkud nevýrazně, o to víc si však užívala scénku z prózy Alessandra Baricca, kde tatínek marně vysvětluje své dceři, jak správně uchopit čínské hůlky. Vtipné.

Marně jsme se s mými přáteli pokoušeli dostat do Českého muzea výtvarného umění v Husovce, kde Anna Geislerová četla z Eliadeho a Lorky. Smůla. I při druhém pokusu. Smůla.

O to větší radost mi udělal Petr Nikl v atriu Polského institutu. Jeho zcela neskutečné podání deníkového záznamu Witolda Gombrowicze, při kterém hrál na mně neznámý nástroj, natahoval drátěného na klíček mechanického brouka s dlouhýma drátěnýma nohama a přesípal mezi prsty "písek" mi vyrazil dech. Když později vystoupal na štaflích do větví právě rašícího stromu, nasadil si oranžovou paruku s dvěma copy, zahrál několik tonů na jakýsi miniaturní cimbál a začal předčítat Děti z Bullerbynu, hrnuly se mi do očí slzy dojetí a nadšení. Vítěz večera!
Petra Špalková v miniaturních prostorách galerie Oliva přečetla trošku zdlouhavý bulharský text Kozel, který napsal Jordan Radičkov a o poznání více si vychutnala absurdní historku o Paběrkovi, který si objedná kotletu. Ta byla z pera Henriho Michauxe. Příjemné, ačkoli jsem seděl na zemi.

To, že Jaroslav Rudiš měl své vystoupení na zastávce metra, to mě až tak nepřekvapilo. To, s jakou vervou a zanícením se chopil Divadelníka Thomase Bernharda, to mě překvapilo nadmíru. I v hluku večerního provozu na stanici Můstek to bylo neobyčejně silné.

Z večera do noci jsme se přehoupli víc než třicet metrů pod Senovážným náměstím, v kolektorech, které vedou pod celou Prahou. Literární zážitek v podstatě nijaký, ale ten pocit, že člověk konečně sestupuje do undergroundu a hloubku není třeba předstírat, ten bych přál každému.

9 komentářů:

  1. byla tam vůbec něco, co se ti nelíbilo? tvé nekritické nadšení je až podezřelé....

    OdpovědětVymazat
  2. šárka: vlastně jen ty zmatky v Husovce, kvůli kterým jsem přišel o Aňu, kterak čte z Eliadeho, což mrzí

    OdpovědětVymazat
  3. Zajímavá náhoda :) Jak's narazil na můj bloček? Mimochodem, Aňa byla opravdu báječná... a v kolektorech jsme se možná potkali.

    OdpovědětVymazat
  4. Shodou okolnosti jsem castou ctenarkou Kasprina blodzku a jejim spoluucastnikem na Literarni noci, tak te jen chci pozdravit.jsem rada,ze byl nekdo stejne nadsen jako my!
    PS:uvazujem o zalezone klubu nadsencu,mozna by ses moh pridat kdybys chtel:)

    OdpovědětVymazat
  5. my ho teda jeste nebyly schopny zalozit,ale mozna ze bys nas k tomu moh trosku popostrcit:)
    bylo by nas vic a nebali bychom se vlka nic.Trebas:)

    OdpovědětVymazat
  6. a k popostrkávání stačí vyslat obrovskou dávku kosmírné energie směrem vašeho dobrého úmyslu? jestli jo, tak já vyšlu.

    OdpovědětVymazat
  7. kosmirna energie zni dobre,jen bys nas mel vcas varovat,abysme se nelekly az prijde:)

    OdpovědětVymazat