Jeden zážitek vyčnívá.
Když Petr Hruška křtil v Ostravě svou poslední sbírku Auta vjíždějí do lodí, přizval si jako kmotry Ivana Martina Jirouse, Jonáše Hájka, Feng-yün Song a Jana Balabána.
Když skončila oficiální část, přesunula se část společnosti do nedalekého Divadelního klubu, kde se pokračovalo nejen jídlem a pitím, ale také debatami. Ta nejdelší a nejvyhrocenější (aspoň v té části noci, kterou jsme s Jonášem před zpáteční cestou nočním vlakem do Prahy v klubu trávili) se týkala Karla Šiktance a jeho významu pro českou poezii. Asi neprozradím žádné velké tajemství: zatímco Jirous v Šiktancovi viděl stále jen autora propadlého komunistické ideologii, Hruška ho obhajoval jako dost možná největšího žijícího českého básníka. Mnoho cigaret, mnoho piva, mnoho slivovice.
Jan Balabán byl té hlasité a relativně vyhrocené debatě přítomen poměrně tiše. Občas utrousil větu, ale převážně jen poslouchal, jakoby se snažil zůstat nestranným soudcem sporu dvou argumentačně velmi dobře vybavených řečníků.
Debata se táhla, s Jonášem jsme kvůli ní dokonce posunuli čas odjezdu zpátky.
Po nějaké době se ovšem zlomila. Připomněl mi to včera právě Jonáš Hájek.
Jan Balabán se zvedl - obličej jakoby zašitý únavou, chlastem - a řekl, že to, co předvádíme, je jenom žvanění, protože se to netýká lidského srdce.A potom odešel.
