Zarafest na fotkách Milana Děžinského

P1040854
Originally uploaded by milan.dezinsky.

Na děčínský Zarafest jsem se bohužel nedostal, ale Milan Děžinský má naštěstí aspoň na flickru pár fotek, které napovídají, jak se víkendový festival vydařil.

***

V náznaku podzimu
vypadané vlasy suvenýry
suveréni zpátky z lázeňských měst

Zásuvky s jen málo povědomým prádlem
provlhlé matrace
proměna rolí

Prales

Jako kluk jsem viděl na videu film, který mi učaroval. Působil magicky a místy děsivě. (Nic na tom neměnila mizerná kvalita kazety ani rychlodabing polského střihu.) Dodnes mi z něj zůstalo v paměti několik výjevů - lesní mravenci, vdechování omamného prášku, chlapec šplhající se spoutanými kotníky po velmi vysokém domě.

Po dlouhé době jsem na něj narazil a znovu se jím nechal strhnout.

Smaragdový prales natočil John Boorman. Americký projektant, který v Amazonii staví přehradu, pátrá dlouhá léta po synovi, kterého unesli indiáni. Syn mezitím žije jako běžný člen amazonského kmene. Oba se setkávají ve chvíli, kdy se syn stává mužem a kdy je zároveň těsně před dokončením stavba přehrady.

Iniciační rituál - smrt chlapce a zrození muže. Zvířecí vize. Cesta do Země mrtvých a stoupání k jejímu vrcholu, kde přebývají rodiče ze sna. Síla živlu.

Útržky se pomalu skládaly dohromady. A celé to působilo podobně omračujícím dojmem jako před lety.

(Ano, v detailech je to film plný romantizujících představ o životě v divočině, některá místa dávají příliš znát, že vznikl v 80. letech. Ale já v něm jako mnohem důležitější vidím mýtičnost příběhu. Neznám zdaleka všechny Boormanovy filmy, ale vzpomínka na Excalibur i nedávné setkání s jeho Vysvobozením mě utvrzují v tom, že tohle je naštěští člověk, který v příběhu nechává ožívat věci zasuté hluboko v nás.)

Omyl

Když jsem byl na Letních shakespearovských slavnostech naposledy, viděl jsem Krále Leara s Janem Třískou a podivoval se tomu, že v celé hře byl jediný, kdo si s textem a postavou dokázal poradit, zatímco všichni okolo něj přehrávali o sto šest. Tehdy jsem šel úmyslně.

Letos mě na Nejvyšší purkrabství dovedla náhoda a volná vstupenka, kterou disponovala má kamarádka. Spolu jsme se tedy šli podívat na Komedii omylů.

Mohu s klidným srdcem říct, že po druhé nedobré zkušenosti se na slavnosti už nevrátím.

Viděl jsem hru, která působila jako (pravda, s nadšením hrané) středoškolské představení / divadelním sitcom / slapstick. Nepříliš vtipné, místy trapné. Jakoby herci měli snahu odříkávat zábavně repliky z Přátel nebo Ženatého se závazky, ovšem zrovna na potvoru museli mluvit shakespearovštinou. A dohromady to nefungovalo.

Link: twitter

Tohle je vlastně čistě technická poznámka. Krátké zprávy z probíhajících literárních akcí (případně i jinou dojmologii z všedních dní) dávám k dispozici pomocí twitteru.