Každé ráno mě budí
štěkot jeho plic
a srkání
časem vylámané zuby
předžvýkáno
Povinná sestava
táhlé sténání
křesání
mlasknutí
Mineme se
jedna noha z postele na zem
jedna noha přes práh ven
Každé ráno
stejné ohledávání místa činu
pečlivě nastražené stopy
neděle 19. dubna 2009
Cena Jiřího Ortena 2009: v novém, zlepšení se zřejmě nekoná
Vyhlášení držitele Ceny Jiřího Ortena pro rok 2009 proběhne 14. 5. 2009 od 17 hodiny ve Velkém sále Průmyslového paláce na Světe knihy Praha 2009. Slavnostní podvečer bude moderovat herec Jiří Ornest. Všechny tři nominované knihy představí krátký literární pořad, vítěz obdrží od Magistrátu hl. města Prahy tradičních 50 000 Kč.Nový pořadatel (po vydavatelství Mladá fronta převzal štafetu Svaz českých knihkupců a nakladatelů), stejná porota (Bílek, Bělunková, Jůzl, Kosatík, Mandys), stejná deklarovaná finační odměna pro vítěze od Magistrátu (pokud oněch 50 tisíc bude letos konečně zdaněných předem se mi nepodařilo zjistit).
Na CJO jsou nominovaní Jakuba Katalpa za Hořké moře ("Uděleno za fabulační odvahu a energický, osobitý styl vyprávění."), Jakub Řehák za Světla mezi prkny ("Uděleno za pozorovatelství, které neutkvívá na povrchu věcí a stává se formou osobního poznávání.") a Jana Šrámková za Hruškadóttir ("Uděleno za stylově čisté, tematicky ojedinělé, nedoslovné vyprávění."). Dvě prozaičky a jeden básník byli vybráni z 23 přihlášených autorů.
Proč si myslím, že zlepšení se zřejmě nekoná? U Mladé fronty jsem měl dojem, že se o CJO vlastně až tak moc nestarají a udělují ji více méně z tradice. Když se ceny ujal SČKN, těšil jsem se, že bude konečně pořádně postaráno o její propagaci, modernizaci a zvýšení prestiže. Nové logo (pokud se vůbec dá mluvit o logu) a tisková zpráva (publikovaná nikoli jako text ale jako obrázky s textem - velmi zajímavý způsob, jak vyjít vstříc médiím) ale nic takového nenaznačují.
SČKN podporuje mladé autory, pokouší se zvyšovat jejich prestiž a přispívat tak ke kultivaci knižního prostředí v České republice.To je jistě úctyhodná ambice. Jak konkrétně dojde ke zvýšení prestiže mladých autorů mi z materiálů SČKN zatím není jasné.
středa 15. dubna 2009
Petr Hruška čte a pozoruje nominovaného Karla Šiktance
Dalším z autorů, kteří jsou letos nominovaní v soutěži Magnesia Litera, je Karel Šiktanc. Nominaci získal za svou sbírku Vážná známost.
Šiktanc před nějakou dobou prohlásil, že své básně už veřejně číst nehodlá. Nepřesvědčil ho ani Petr Borkovec, který ho, stejně jako ostatní letošní nominované, pozval do café Fra, aby ze své sbírky četl. Jak sám v úvodu úterního večera zmínil, rozhodl se situaci vyřešit tak, že pozval Petra Hrušku, který je se Šiktancem v přátelském vztahu, aby četl místo něj. Šiktanc bohužel nepřišel ani tak. Škoda, chtělo by se říct. Jenže Petr Hruška Šiktance zastoupil více než důstojně.
(Pro začátek se přirovnal ke školnímu suplu, tedy k někomu, kdo přichází do třídy jako záskok a často přináší zajímavou knihu, kterou nabízí ke čtení, ale dodává, že si třída může dělat své, pokud nebude rušit.)
Večer byl koncipovaný jako čtení úryvků z Hruškovy chystané monografie o Šiktancovi, které byly prokládány ukázkami z několika Šiktancových sbírek, včetně té poslední, nominované.
Citlivé a pozorné vhledy do tvorby v podstatě žijícího klasika. Pečlivě vybrané ukázky právě komentovaných tendencí a témat. Krásná kombinace.
(Chvilku se zdálo, že vypointovaný konec bude mít trhlinu - Petrhu Hruškovi se v hromádce sbírek a papírů na stole nedařilo najít poslední vybranou báseň. Věci začaly padat na podlahu. Jeden z listů papíru chytil od čajové svíčky na stole a báseň se podařilo najít.)
(Tradičně nabízím ještě několik málo fotografií z večera.)
Šiktanc před nějakou dobou prohlásil, že své básně už veřejně číst nehodlá. Nepřesvědčil ho ani Petr Borkovec, který ho, stejně jako ostatní letošní nominované, pozval do café Fra, aby ze své sbírky četl. Jak sám v úvodu úterního večera zmínil, rozhodl se situaci vyřešit tak, že pozval Petra Hrušku, který je se Šiktancem v přátelském vztahu, aby četl místo něj. Šiktanc bohužel nepřišel ani tak. Škoda, chtělo by se říct. Jenže Petr Hruška Šiktance zastoupil více než důstojně.
(Pro začátek se přirovnal ke školnímu suplu, tedy k někomu, kdo přichází do třídy jako záskok a často přináší zajímavou knihu, kterou nabízí ke čtení, ale dodává, že si třída může dělat své, pokud nebude rušit.)
Večer byl koncipovaný jako čtení úryvků z Hruškovy chystané monografie o Šiktancovi, které byly prokládány ukázkami z několika Šiktancových sbírek, včetně té poslední, nominované.
Citlivé a pozorné vhledy do tvorby v podstatě žijícího klasika. Pečlivě vybrané ukázky právě komentovaných tendencí a témat. Krásná kombinace.
(Chvilku se zdálo, že vypointovaný konec bude mít trhlinu - Petrhu Hruškovi se v hromádce sbírek a papírů na stole nedařilo najít poslední vybranou báseň. Věci začaly padat na podlahu. Jeden z listů papíru chytil od čajové svíčky na stole a báseň se podařilo najít.)
(Tradičně nabízím ještě několik málo fotografií z večera.)
čtvrtek 9. dubna 2009
Café Fra: Bohumila Grögerová, Rukopis
V rámci série večerů v café Fra, kde vystupují letošní nominovaní na cenu Magnesia Litera, byla ohlášena i básnířka Bohumila Grögerová. Je nominovaná na cenu za poezii za svou sbírku Rukopis.
Vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu ovšem ze sbírky četla Hana Kofránková a paní Grögerová pak v rámci večera vyprávěla a odpovídala na dotazy.
O úvod ke čtení ze sbírky Rukopis se postarala Marie Šťastná.
Vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu ovšem ze sbírky četla Hana Kofránková a paní Grögerová pak v rámci večera vyprávěla a odpovídala na dotazy.
O úvod ke čtení ze sbírky Rukopis se postarala Marie Šťastná.
Marie Šťastná: K Rukopisu Bohumily Grögerové
Text je uveden slovy: „Březen 2006 / Kontrola na očním oddělení Vojenské nemocnice / Dg: prakticky slepota oboustranně“.
K Rukopisu jsem nejprve přičichla a pohladila jej. Každou knihu, kterou si koupím, nebo dostanu, poznávám nejprve čichem a hmatem, pak teprve čtu obsah. Četla jsem hned v metru cestou z knihkupectví, šla jsem po paměti, nechala se vést šumem a proudem lidí, zvedala hlavu jen pro ujištění, že jdu správně. Doma jsem četla znovu a pak ještě několikrát.
Rukopis je text natolik přímý a intenzivní, že okamžitě vyvolává vlastní vzpomínky a obrazy. Žádné abstraktní pocity, ale velmi konkrétní, smyslové vjemy. Hmatové, chuťové, sluchové. Prolínají se navzájem, nutí zkoumat možnosti intimního prostoru. Prostoru, který je důvěrně známý, a který přesto ztrátou jednoho smyslu nebo časem nepozorovaně mění hranice, barvy, tvar a stává se pastí. Bohumila Grögerová tuto skutečnost popisuje slovy: „kdysi jsem tančila po laně / vyrovnávala rovnováhu / výkyvy a přešlapy / hrozil mi pád / dnes hrozí shrnutý koberec práh naleštěná parketa“. Předměty a hlasy vystupují z mlhy, z kaše ze šedozelených perliček a je třeba znovu je poznat. Jako když si dítě prohlíží ruku, až je ta ruka cizí předmět, až je ten cizí předmět prozkoumán a přijat zpět za vlastní, se všemi klady i zápory.
Na střední škole jsem četla Šibeniční písně Christiana Morgensterna. Tak jsem poprvé zaznamenala jména Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala. Chodila jsem po přerovských chodnících, šlapala jen na neporušené dlaždice a opakovala si jako refrén Jak si šibeniční dítě zapamatuje jména měsíců: Sněden úhoř. Vezem buben. Svět ten čert vem! Na věnec lupen. Lháři, lži jen! Tys dopad! Blázinec. Později jsem si ta slova po paměti vpisovala do překladu Egona Bondyho.
Při čtení Rukopisu se rytmus obnovil. Z rytmického zaříkávání se změnil v pomalou litanii, opakování prosby. Z pomyslné chůze po neporušených dlaždicích v mapování prostoru, z bezmyšlenkovitého opakování názvů měsíců v záměrné udržování paměti. Autorka se ptá: „jak si osvěžit slábnoucí paměť? / zapisováním jmen? / autosugescí? / opakováním? / asociací? / nač jsou mi encyklopedie naučné publikace? / k čemu je mi larousse? / jazykové slovníky s ohmatanými rohy a mými vpisky?“. Naléhavěji se ale ozývá povzdech „číst! / moci si ještě jednou a naposled celý den číst“, protože nemožnost čtení a psaní jako bytostného projevu je nejbolestivější. Paměť je totiž neporušená, vzpomínky vystupují ostře a jasně. Vzpomínky na děti, partnera, vlastní dětství.
Nedá mi to a ohmatávám svůj nynější prostor. Chodím bytem se zavřenýma očima, hladím předměty. Tlačím si dlaní na víčka. Jako v dětství hmatám po klikách a pokaždé je míjím. Odhaduji vzdálenost. Zkouším vlastní smyslovou paměť. Myslím na paniku, kterou občas cítím při pomyšlení na vlastní smrtelnost. Čtu slova: „přestávám rozumět vlastnímu tělu / léta mezi námi panovala shoda / nemusela jsem o něm přemýšlet / dnes mě zaskočilo zradilo / vysílá falešné signály / záhadné vzkazy“. A pak slova smířlivější: „dlouhé týdny uplynuly / tělo se smiřuje samo se sebou / zvolna a váhavě / ještě mu zcela nedůvěřuju“.
Nemohu tomu rozumět naprosto. Vnímám náznaky. Rukopis rozhodně není návodem, jak dešifrovat falešné signály a záhadné vzkazy. Je ale důkazem, že lze posunout a upravit hranice osobního prostoru tak, aby v nich bylo možné žít plně. Že je možné psát.
(Úvodní slovo Marie Šťastné k večeru věnovanému Rukopisu Bohumily Grögerové, který se konal 7. 4. 2009 v café Fra.)
K Rukopisu jsem nejprve přičichla a pohladila jej. Každou knihu, kterou si koupím, nebo dostanu, poznávám nejprve čichem a hmatem, pak teprve čtu obsah. Četla jsem hned v metru cestou z knihkupectví, šla jsem po paměti, nechala se vést šumem a proudem lidí, zvedala hlavu jen pro ujištění, že jdu správně. Doma jsem četla znovu a pak ještě několikrát.
Rukopis je text natolik přímý a intenzivní, že okamžitě vyvolává vlastní vzpomínky a obrazy. Žádné abstraktní pocity, ale velmi konkrétní, smyslové vjemy. Hmatové, chuťové, sluchové. Prolínají se navzájem, nutí zkoumat možnosti intimního prostoru. Prostoru, který je důvěrně známý, a který přesto ztrátou jednoho smyslu nebo časem nepozorovaně mění hranice, barvy, tvar a stává se pastí. Bohumila Grögerová tuto skutečnost popisuje slovy: „kdysi jsem tančila po laně / vyrovnávala rovnováhu / výkyvy a přešlapy / hrozil mi pád / dnes hrozí shrnutý koberec práh naleštěná parketa“. Předměty a hlasy vystupují z mlhy, z kaše ze šedozelených perliček a je třeba znovu je poznat. Jako když si dítě prohlíží ruku, až je ta ruka cizí předmět, až je ten cizí předmět prozkoumán a přijat zpět za vlastní, se všemi klady i zápory.
Na střední škole jsem četla Šibeniční písně Christiana Morgensterna. Tak jsem poprvé zaznamenala jména Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala. Chodila jsem po přerovských chodnících, šlapala jen na neporušené dlaždice a opakovala si jako refrén Jak si šibeniční dítě zapamatuje jména měsíců: Sněden úhoř. Vezem buben. Svět ten čert vem! Na věnec lupen. Lháři, lži jen! Tys dopad! Blázinec. Později jsem si ta slova po paměti vpisovala do překladu Egona Bondyho.
Při čtení Rukopisu se rytmus obnovil. Z rytmického zaříkávání se změnil v pomalou litanii, opakování prosby. Z pomyslné chůze po neporušených dlaždicích v mapování prostoru, z bezmyšlenkovitého opakování názvů měsíců v záměrné udržování paměti. Autorka se ptá: „jak si osvěžit slábnoucí paměť? / zapisováním jmen? / autosugescí? / opakováním? / asociací? / nač jsou mi encyklopedie naučné publikace? / k čemu je mi larousse? / jazykové slovníky s ohmatanými rohy a mými vpisky?“. Naléhavěji se ale ozývá povzdech „číst! / moci si ještě jednou a naposled celý den číst“, protože nemožnost čtení a psaní jako bytostného projevu je nejbolestivější. Paměť je totiž neporušená, vzpomínky vystupují ostře a jasně. Vzpomínky na děti, partnera, vlastní dětství.
Nedá mi to a ohmatávám svůj nynější prostor. Chodím bytem se zavřenýma očima, hladím předměty. Tlačím si dlaní na víčka. Jako v dětství hmatám po klikách a pokaždé je míjím. Odhaduji vzdálenost. Zkouším vlastní smyslovou paměť. Myslím na paniku, kterou občas cítím při pomyšlení na vlastní smrtelnost. Čtu slova: „přestávám rozumět vlastnímu tělu / léta mezi námi panovala shoda / nemusela jsem o něm přemýšlet / dnes mě zaskočilo zradilo / vysílá falešné signály / záhadné vzkazy“. A pak slova smířlivější: „dlouhé týdny uplynuly / tělo se smiřuje samo se sebou / zvolna a váhavě / ještě mu zcela nedůvěřuju“.
Nemohu tomu rozumět naprosto. Vnímám náznaky. Rukopis rozhodně není návodem, jak dešifrovat falešné signály a záhadné vzkazy. Je ale důkazem, že lze posunout a upravit hranice osobního prostoru tak, aby v nich bylo možné žít plně. Že je možné psát.
(Úvodní slovo Marie Šťastné k večeru věnovanému Rukopisu Bohumily Grögerové, který se konal 7. 4. 2009 v café Fra.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)