Jen velmi krátce k prvnímu večeru:
No páni. Nečekat příliš a nechat se překvapit. Král (česky i francouzsky). Lemaire (francouzsky, přednes českých překladů Veronika Riedlbauchová). Pavel Kolmačka (česky, přednes francouzských překladů Petr Král). Wanda Heinrichová (taktéž). Petr Hruška (taktéž).
Update 22/9:
Možná ještě pár poznámek: Petr Král byl okouzlující nejen svou francouzštinou a způsobem, jakým popíjel červené víno. Jean-Pierre Lemaire na mě zapůsobil možná více svou krátkou prózou o svém pobytu v Praze na jaře 1989, zvlášť vzpomínka na uhelný pach a poznámka o tom, že svobodně se mluvilo jen na ulici, mi přišly silné. Pavel Kolmačka i Petr Hruška, při vší úctě, kterou k oběma chovám, vypadali v porovnání s Králem i Lemairem jako lesní muži, zajímavé rozdíly ve stylu francouzské a české scény. Wanda Heinrichová byla bohužel příliš, příliš nervozní, než aby využila příležitosti a vynikla jako jediná žena mezi tolika muži. Škoda.
fotografie
Update 24/9:
Musím přiznat, že druhý ani závěrečný čtvrtý večer česko-francouzského festivalu poezie jsem bohužel neměl možnost vidět. Třetí večer jsem ovšem navštívil, byl věnovaný studentům, ovšem ne ledajakým. Za českou stranu to byli (v pořadí, v jakém četli) Jonáš Hájek, Marek Šindelka, Eva Košinská a Jakub Čermák, s vyjímkou Evy tedy již autoři sbírek poezie, držitelé cen. Čímž bych nerad naznačil, že Eva svou úrovní nezapadla. Na francouzské straně to pak byly tři dámy, Maha Ben Abdeladhim, Cathia Chabre a Blandine Douailler, a mexický autor studující společně s dámami na Sorbonně poezii Alexandre Salazar. A snad s vyjímkou neplánovaně a neúmyslně zábavného Alexandra (při jehož poslední básni se Veronika Riedlbauchová, která četla české překlady, málem zadusila smíchy ve snaze vyslovit s odpovídající vážností slovo "smrt") šlo o poezii zvláštním způsobem příbuznou, (jakkoli to slovo zní hrozně, použiji ho) závažnou. Snad to byla náhoda, snad lidé podobného věku a podobné vášně píší v celé Evropě podobné věci. Ať tak či onak, byl to zážitek.
Z domácích byl alespoň pro mě nejvýraznější právě Jonáš Hájek, a vem čert, jestli se známe nebo ne. Jeho projev je suverénní, jeho básně jsou netriviální, jdou hluboko, vyžadují koncentraci, neopisují. Podobně na mě zapůsobila Maha Ben Abdeladhim. Neobvykle charismatická žena.
Klobouk dolů před trojicí organizátorek, Terezou Riedlbauchovou, Alenou Žemličkovou a Petrou James-Křivánkovou. Dát dohromady takovouhle krásnou čtyřdenní akci, rozkročenou napříč Evropou, kvalitně obsazenou, v příjemném prostoru kavárny divadla Na prádle (a každý večer zakončenou občerstvením)... Pane jo. Ale tím to nekončí. Na jaře se akce bude opakovat. V Paříži!
fotografie
pondělí 24. září 2007
neděle 23. září 2007
Fontána
Darren Aronofsky, režisér filmu The Fountain (pro mě osobně filmu roku) přistoupil k neobvyklému (ale velmi soudobému) řešení problému: studio odmítlo přidat na DVD zvukovou stopu s jeho komentářem k filmu, režisér se proto rozhodl zveřejnit ji na svém webu. Nahrál ji ve svém bytě, převedl do formátu mp3 a opatřil poznámkou, že začíná v okamžiku, kdy se při spuštění DVD The Fountain na obrazovce objeví logo Warner Bros.
(Mimochodem, zájem byl tak velký, že se příslušný server dvakrát zhroutil, takže mp3 s Aronofského komentářem se teď dá získat přes bit torrent - zde.)
(Via Marek's Blog)
( fotky jednoho z členů štábu, které dotyčný zveřejnil na flickru)
Možná ještě něco málo k Fontáně.
Děj není nikterak komplikovaný, přestože některé recenze film hodnotí jako těžko přístupný nebo nesrozumitelný.
Tři časové roviny. V minulosti se conquistador Tomas vydává na žádost církví ohrožované španělské královny do Jižní Ameriky, kde má v srdci mayské civilizace najít Strom života a získat ho pro královnu. V současnosti se vědec Tommy Creo pokouší najít lék na rakovinu mozku, kterou zároveň trpí a na kterou umírá jeho manželka Izzy. V budoucnosti putuje astronaut Tom v organické kosmické lodi, průsvitné kouli se starým, mohutným a pozvolna umírajícím stromem, k mlhovině Šibalba, kterou uctívali Mayové, ve snaze strom znovu oživit.
Časové roviny se ve filmu střídají, jsou propojovány obrazem i dialogem. Ve středu všeho stojí smíření se smrtelností.
Tomas/Tommy/Tom je tím, kdo má ze smrti strach, považuje ji za nemoc. Izzy je naopak postupně smířená s tím, co ji (a koneckonců každého) čeká. A tak Tomas dosáhne Stromu života, napije se jeho mízy, ale neuvědomí si důsledky svého počínaní a během okamžiku se zhroutí a z jeho těla okamžitě vyráží květy rostlin. Tommy možná objeví látku, která by jeho ženu vyléčila, ale stane se tak ve chvíli, kdy Izzy umírá, a Tommy se s tím odmítá smířit. A je to právě on, který díky kůře stromu, ze kterého lék pochází, dosáhne dlouhověkosti, cestuje vesmírem k Šibalbě a ve svých představách vídá Izzy a rozmlouvá s ní, aby konečně pochopil. "Já umřu."
(Mimochodem, zájem byl tak velký, že se příslušný server dvakrát zhroutil, takže mp3 s Aronofského komentářem se teď dá získat přes bit torrent - zde.)
(Via Marek's Blog)
( fotky jednoho z členů štábu, které dotyčný zveřejnil na flickru)
Možná ještě něco málo k Fontáně.
Děj není nikterak komplikovaný, přestože některé recenze film hodnotí jako těžko přístupný nebo nesrozumitelný.
Tři časové roviny. V minulosti se conquistador Tomas vydává na žádost církví ohrožované španělské královny do Jižní Ameriky, kde má v srdci mayské civilizace najít Strom života a získat ho pro královnu. V současnosti se vědec Tommy Creo pokouší najít lék na rakovinu mozku, kterou zároveň trpí a na kterou umírá jeho manželka Izzy. V budoucnosti putuje astronaut Tom v organické kosmické lodi, průsvitné kouli se starým, mohutným a pozvolna umírajícím stromem, k mlhovině Šibalba, kterou uctívali Mayové, ve snaze strom znovu oživit.
Časové roviny se ve filmu střídají, jsou propojovány obrazem i dialogem. Ve středu všeho stojí smíření se smrtelností.
Tomas/Tommy/Tom je tím, kdo má ze smrti strach, považuje ji za nemoc. Izzy je naopak postupně smířená s tím, co ji (a koneckonců každého) čeká. A tak Tomas dosáhne Stromu života, napije se jeho mízy, ale neuvědomí si důsledky svého počínaní a během okamžiku se zhroutí a z jeho těla okamžitě vyráží květy rostlin. Tommy možná objeví látku, která by jeho ženu vyléčila, ale stane se tak ve chvíli, kdy Izzy umírá, a Tommy se s tím odmítá smířit. A je to právě on, který díky kůře stromu, ze kterého lék pochází, dosáhne dlouhověkosti, cestuje vesmírem k Šibalbě a ve svých představách vídá Izzy a rozmlouvá s ní, aby konečně pochopil. "Já umřu."
sobota 22. září 2007
čtvrtek 20. září 2007
středa 19. září 2007
Objev
Nejpříjemnější překvapení jsou ta, která se dostavují krátce po probuzení. (Ne, tohle nebude o mém milostném životě.)
Jonáš Zbořil, který se úspěšně vyskytl v Ortence a jehož poezii jsem měl možnost nedávno slyšet a v posledních dvou týdnech i nosit v tašce a pročítat, je objevem nového čísla Divokého vína!. Gratulace do Vršovic!
Jonáš Zbořil, který se úspěšně vyskytl v Ortence a jehož poezii jsem měl možnost nedávno slyšet a v posledních dvou týdnech i nosit v tašce a pročítat, je objevem nového čísla Divokého vína!. Gratulace do Vršovic!
pondělí 17. září 2007
Jak dopadla Ortenka
(Co následuje je jen pár rychlých poznámek, které budou později doplněny.)Je nesnadné být jedním z pořadatelů festivalu, může to znamenat vysoký účet za telefon, taxikaření do jedné hodiny ráno, ba i to, že si daný festival zcela neužijete.
Člověk zjistí, že stárne, když mu ve tři ráno vadí hlasitý hovor dvou opilých bohémů v aule gymnázia, které svolilo k tomu, že ubytuje návštěvníky festivalu, a když mu v pět vadí hlasité vzdechy dvojice milující se pár metrů od jeho spacího pytle.
Podzim v Kutné Hoře je úžasný. Teplota je tak akorát (fouká, ale svítí slunce), příroda nejen hýří barvami, ale i rytmy (zkuste naslouchat padajícím kaštanům na zahrádce naší oblíbené restaurace nedaleko náměstí).
Noci v Kutné Hoře mohou být všelijaké. Pamatuji některé vesele přiopité (zlikvidovat zásoby tequily v jednom podniku během nějakých dvou tří hodin bez pozdější vážnější újmy na zdraví či cti považuji stále za jeden z nezapomenutelných zážitků), některé mrazivé (manšestrová sáčka intelektuálům z města možná sluší, ale v tak drsném městě nepomohou), některé úpovídané (měsíční světlo se umí tuze krásně prodírat větvemi parku pod Vlašským dvorem) a některé osamělé (Hora dokáže na člověka dopadnou velmi, velmi ztěžka).
Lidé, kteří mají dostatek sebevědomí a nedostatek autocenzury, mohou být zábavní, zvlášť pokud se účastní otevřeného autorského čtení poezie. Ti méně rozumní oddrmolí svůj text velmi rychle, ani si příliš nevychutnají pár vteřin potlesku a už jen čekají, až to celé skončí, aby mohli jít na víno. Ti rozumnější při drmolení vnímají publikum a když se publikum začne smát, zasmějou se s ním.
fotografie
Update 22/9: Trochu víc jsem poznámky o letošní Ortence rozvedl pro iLiteraturu.
neděle 9. září 2007
pondělí 3. září 2007
Zacyklení
Možná je to hloupost, sám nevím, snad mi s tím někdo poradí. Dnes ráno jsem si v tramvaji zkoušel odpovědět na otázku, co je poezie. A nedařilo se.
Myslel jsem na tu zcela zjednodušující definici, která asi přežívá na některých základních školách. "Poezie je to, co se rýmuje." Myslel jsem na stoh soutěžních příspěvků do soutěže mladých básníků, který jsem letos pročítal, kde se mnozí, zdá se, řídili opačným přístupem - "Poezie je to, co se nerýmuje." Myslel jsem na to i ve chvíli, kdy mi do uší Ginsberg z kapesního přehrávače recitoval Howl, a říkal si, že poezie není vyjadřování důležitých myšlenek a pocitů zkratkou, jak jsem si jednu dobu myslel. Vzápětí jsem si ale vzpomněl na sbírku Issových haiku, kterou jsem nedávno kupoval, a zapochyboval o tom, co mě právě napadlo.
Ocitl jsem se, řekl bych, v uzavřeném kruhu.
Update 9/9/2007: Další z možných cest z kruhu nabídl Milan Děžinský, resp. Ivan Diviš.
Myslel jsem na tu zcela zjednodušující definici, která asi přežívá na některých základních školách. "Poezie je to, co se rýmuje." Myslel jsem na stoh soutěžních příspěvků do soutěže mladých básníků, který jsem letos pročítal, kde se mnozí, zdá se, řídili opačným přístupem - "Poezie je to, co se nerýmuje." Myslel jsem na to i ve chvíli, kdy mi do uší Ginsberg z kapesního přehrávače recitoval Howl, a říkal si, že poezie není vyjadřování důležitých myšlenek a pocitů zkratkou, jak jsem si jednu dobu myslel. Vzápětí jsem si ale vzpomněl na sbírku Issových haiku, kterou jsem nedávno kupoval, a zapochyboval o tom, co mě právě napadlo.
Ocitl jsem se, řekl bych, v uzavřeném kruhu.
Update 9/9/2007: Další z možných cest z kruhu nabídl Milan Děžinský, resp. Ivan Diviš.
neděle 2. září 2007
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)