Strachy
sečíst
odpočítat
Hroby jsem stále nepochopil
jsou nesrovnatelně méně praktické
než fotografie
Zbudou hlavně hlasy
mezi zděděnými stěnami
každý má svůj štěk
neděle 28. února 2010
***
Zdrobňuje
postupně se jí
scvrkává svět
do chatiček
a obídků
Ctí tradice
ctí barvu i chuť
utopí den
v kávičce
postupně se jí
scvrkává svět
do chatiček
a obídků
Ctí tradice
ctí barvu i chuť
utopí den
v kávičce
pátek 19. února 2010
Co poslouchat
Chtěl jsem pro začátek napsat, že už nějaký čas nemám rádio a nemám ani televizi, ale teď si říkám, že to s tím vlastně nemá moc společného. Kdy naposled jsem vlastně v televizi narazil na zajímavou hudbu, kterou jsem neznal a chtěl jsem si ji poslechnout?
Už několikátým rokem čerpám inspiraci z jiných zdrojů. Jedním z nejspolehlivějších je pravidelně konaný večer tří hudebních publicistů, pánů Klusáka, Stuchlého a Veselého, při kterém rekapitulují uplynulý rok v nestředněproudé hudbě, pouštějí ukázky a videoklipy.
Letos jsem z jejich večera stihnul jen třetinu, tedy jen výborného Karla Veselého. Jaký byl Aleš Stuchlý, tak zcela netuším, hádám, že tradičně barvitě (v nejlepším slova smyslu) upovídaný a fascinovaný seveřany. Pavel Klusák se ale o část svého vystoupení podělil. Přišel totiž s básní. Je krásná.
Už několikátým rokem čerpám inspiraci z jiných zdrojů. Jedním z nejspolehlivějších je pravidelně konaný večer tří hudebních publicistů, pánů Klusáka, Stuchlého a Veselého, při kterém rekapitulují uplynulý rok v nestředněproudé hudbě, pouštějí ukázky a videoklipy.
Letos jsem z jejich večera stihnul jen třetinu, tedy jen výborného Karla Veselého. Jaký byl Aleš Stuchlý, tak zcela netuším, hádám, že tradičně barvitě (v nejlepším slova smyslu) upovídaný a fascinovaný seveřany. Pavel Klusák se ale o část svého vystoupení podělil. Přišel totiž s básní. Je krásná.
člověk se řízne do archivu
a spočítá si letokruhy
zase jich je tam o pár víc
dan deacon už má album druhý
the bug byl rub, king midas sound je líc
a do roka a do dne
se každej blogger shodne
na animálním kolektivu
člověk se řízne do archivu
a vidí: zas je toho tolik
dnes je tak snadný být muzikoholik
někdy jsem z toho nadšenej
jindy div nepláču
to jestli poslouchám fever ray
anebo micachu
někdy mi srdce usedá
a jindy bych si trs
to jestli ryoji ikeda
nebo spíš dirty projectors
čím dál víc holek a kluků
- což prosím není samo sebou –
posluchá hudbu šumů a hluků
nemusí to být zrovna merzbow
ale
tak dlouho žil noise někde stranou
teď celej klub má tričko sunn o)))
a že to chci hrát fér
a že znám asi pár kapel
neberu to přes rapidshare
- což není morální apel
jenom se snažím
koukat víc do dáli
jak se z toho svět vymotá
kde se ta ručička ustálí
vím, všechno dnes jede na digitál
a kopie rovná se originál
a těžko je uvázat na obojek
levnou síť plnou empétrojek
jenže kdo ví co bude za pět let
jak bude vypadat praha a jak internet
ale ať analog, anebo digitál
to, co jsme milovali, milovat budem dál
vidím to na sobě, což úplně stačí
mění se adresy i slova v občance
a za mnou při tom stěhováci vláčí
furt téhož koláře, blatného, šiktance
dál životem klusám
za joannou newsom
a bez výčitek a s klidem
bych nechal mučit v zemi zdejší
všechny co tvrdí lidem
která hudba je nejdůležitější
so... this is the end
how i wish you were here
fear is the man's best friend
dyť jsi vladimír
the end is near.
středa 10. února 2010
Drátem do oka III: Martin Ježek
Třetí večer z řady promítání filmů nějak spojených s literaturou, která se ve Fra konají letos v zimě, byl nakonec víc aktivně debatní než pasivně divácký.
Není se vlastně moc co divit. Jaromír Typlt, který oba promítané filmy Martina Ježka krátce uvedl, předem upozorňoval, že jde do jisté míry o performance a fyzický zážitek.
Úvodní Hlas v telefonu, pro který byly inspirací prózy Richarda Weinera, nevyvolal zdaleka takové vášně jako druhý snímek.
Dům daleko se odrazil od stejnojmenného textu Věry Linhartové k hře, náhodně (konceptulně) konstruované koláži černobílých záběrů z Mostu, které doprovází obdobně kolážovitá zvuková stopa.
(Ježek nastříhal natočený materiál a v pytli ho předal střihačce s tím, že má k sobě jednotlivé části lepit náhodně tak, jak je bude vytahovat. Místa a postavy se tak opakují, mísí, překrývají, stejně jako zvuky, které jakoby obíhaly po nestejných oběžných drahách.)
Už při projekci bylo možné pozorovat v zásadě dvě reakce publika v naprosto plné kavárně. Pohlcení a ponoření se na starně jedné a nevěřícné zírání přecházející v kroucení hlavou na straně druhé.
Debata, která po skončení projekce následovala, začala dotazem Violy Fischerové, která se z autora pokoušela dostat to, kde v jeho filmu je Linhartová a její text, její velmi přesné pojmenovávání těžko uchopitelných věcí, jeji práce s jazykem. Pokračovala déle, než bývá při úterních večerech ve Fra zvykem. Vlastně jsem podobně vášnivou debatu po filmu ještě nezažil. K jasnému výsledku společnost, řekl bych, nedospěla.
Výpady proti alibistickém zaštiťování se Linhartovou, obhajoba filmu jako velmi svébytného a málo prozkoumaného prostředku vyjádření, hledání textu ve filmu, velmi případné srovnání se soudobým divadlem, které si z původních textů bere pouze to, co uznává za vhodné. Názorů a poznámek bylo nespočet. Studený měsíc je očividně k něčemu dobrý.
(Při sledování obou filmů jsem si vzpomněl na Chrise Markera.)
Není se vlastně moc co divit. Jaromír Typlt, který oba promítané filmy Martina Ježka krátce uvedl, předem upozorňoval, že jde do jisté míry o performance a fyzický zážitek.
Úvodní Hlas v telefonu, pro který byly inspirací prózy Richarda Weinera, nevyvolal zdaleka takové vášně jako druhý snímek.
Dům daleko se odrazil od stejnojmenného textu Věry Linhartové k hře, náhodně (konceptulně) konstruované koláži černobílých záběrů z Mostu, které doprovází obdobně kolážovitá zvuková stopa.
(Ježek nastříhal natočený materiál a v pytli ho předal střihačce s tím, že má k sobě jednotlivé části lepit náhodně tak, jak je bude vytahovat. Místa a postavy se tak opakují, mísí, překrývají, stejně jako zvuky, které jakoby obíhaly po nestejných oběžných drahách.)
Už při projekci bylo možné pozorovat v zásadě dvě reakce publika v naprosto plné kavárně. Pohlcení a ponoření se na starně jedné a nevěřícné zírání přecházející v kroucení hlavou na straně druhé.
Debata, která po skončení projekce následovala, začala dotazem Violy Fischerové, která se z autora pokoušela dostat to, kde v jeho filmu je Linhartová a její text, její velmi přesné pojmenovávání těžko uchopitelných věcí, jeji práce s jazykem. Pokračovala déle, než bývá při úterních večerech ve Fra zvykem. Vlastně jsem podobně vášnivou debatu po filmu ještě nezažil. K jasnému výsledku společnost, řekl bych, nedospěla.
Výpady proti alibistickém zaštiťování se Linhartovou, obhajoba filmu jako velmi svébytného a málo prozkoumaného prostředku vyjádření, hledání textu ve filmu, velmi případné srovnání se soudobým divadlem, které si z původních textů bere pouze to, co uznává za vhodné. Názorů a poznámek bylo nespočet. Studený měsíc je očividně k něčemu dobrý.
(Při sledování obou filmů jsem si vzpomněl na Chrise Markera.)
Chystá se vydání sebraných textů Dorotky Žurkové
Slibná básnířka Dorka Žurková zemřela před třemi roky. Měla v té době za sebou pozoruhodnou řádku zážitků a zkušeností (více o nich na stránkách, které založila její rodina) a jednu vydanou sbírku, Horkou jehlou v kupce sena, na jejímž vydání jsem se v roce 2005 podílel.
Dorotčin kamarád Ladislav Puršl už několik měsíců pracuje na knížce jejích sebraných textů.
Cituji teď z mailu, který Ladislav nedávno rozeslal, a připojuji se k jeho prosbě.
Dorotčin kamarád Ladislav Puršl už několik měsíců pracuje na knížce jejích sebraných textů.
Cituji teď z mailu, který Ladislav nedávno rozeslal, a připojuji se k jeho prosbě.
Vydání a technické redakce kolem knihy zajistíme a konkrétně na něj Vás žádáme o podporu.Věřte mi, tohle je projekt, který se sluší podpořit. Vlastně jsem sám moc zvědavý, co Ladislav v pozůstalosti objevil za texty. Z těch publikovaných mám moc rád vážně nevážnou básničku Ataky. Dorka ji uměla přečíst s neopakovatelnou energičností a humorem.
Výše cílové částky na výrobu knihy není nijak stanovena, obecně platí, že čím více prostředků můžeme vynaložit, tím bude kniha vypadat lépe (grafika, repro fotografií, papír, náklad atp.).
Dorčiny sestry založily účet u České spořitelny pod číslem 000000 - 2155407023/0800, na který, pokud budete chtít a bude to pro Vás možné, můžete přispívat jakoukoliv částkou.
Prosím, abyste uváděli, pokud nechcete z jakého koliv důvodu zůstat v anonymitě, Vaše jména.
ATAKY
vlaštovkám přistřihnout křidýlka
skřivánkům přiškrtit hrdýlka
a taky
vyškubat travičku
oholit větvičky
lavičky přeřezat
podrazit nožičky
a taky
milence pochytat
svázat jim ručičky
zatáhnout rolety
zpřelámat prstíčky
(a to vám povídám
letos
jaro nebude!)
středa 3. února 2010
Drátem do oka
Byl jsem ve Fra už na dvou večerech z nového cyklu projekcí Drátem do oka. V obou případech šlo o pozoruhodné počiny.
Nejprve představila 19. ledna dva svoje krátké filmy Viola Ježková. Růžová byl netradičním miniportrétem sudetské vesnice. A Nejenom na nohou, ale i na zadních je svérazný dokument o religionistovi Milanovi Balabánovi - nakolik mohu soudit, podařilo se režisérce proniknout velmi, velmi blízko. (Fotografie z večera na Flickru.)
2. února promítl svůj film Mezi obrazy Ivan Matoušek. V něm se kamera, až na krátké prostřihy na tvář autora, pohybuje pouze v ploše obrazů (jejich autorem je také Matoušek). Do toho zní zpěv Pavla Brázdy; podle jeho slov se měl stylem blížit pravoslavné liturgii, což se, hádám, daří. Slova se přímo vztahují k obrazům. (Stále se mi vybavuje neobvyklá pieta v pootevřených dveřích moderního bytu.) Celkový zážitek se dost dobře nedá sdělit slovy. (Fotografie z večera na Flickru.)
Cyklus Drátem do oka bude pokračovat už příští úterý, tedy 9. února, snímky Martina Ježka.
Nejprve představila 19. ledna dva svoje krátké filmy Viola Ježková. Růžová byl netradičním miniportrétem sudetské vesnice. A Nejenom na nohou, ale i na zadních je svérazný dokument o religionistovi Milanovi Balabánovi - nakolik mohu soudit, podařilo se režisérce proniknout velmi, velmi blízko. (Fotografie z večera na Flickru.)
2. února promítl svůj film Mezi obrazy Ivan Matoušek. V něm se kamera, až na krátké prostřihy na tvář autora, pohybuje pouze v ploše obrazů (jejich autorem je také Matoušek). Do toho zní zpěv Pavla Brázdy; podle jeho slov se měl stylem blížit pravoslavné liturgii, což se, hádám, daří. Slova se přímo vztahují k obrazům. (Stále se mi vybavuje neobvyklá pieta v pootevřených dveřích moderního bytu.) Celkový zážitek se dost dobře nedá sdělit slovy. (Fotografie z večera na Flickru.)
Cyklus Drátem do oka bude pokračovat už příští úterý, tedy 9. února, snímky Martina Ježka.
SlaMentální inventura s Bláhovcem
Od inventurní dopisovatelky Lenky Vochocové (s díky za příspěvek): Netradiční večírek s lehce politicky nekorektním názvem SlaMentální inventura s Bláhovcem zaplnil 27. ledna dejvickou kavárnu Potrvá.
Od listopadu 2009 se pod vedením předního českého slampoetristy Bohdana Bláhovce k veřejnému vystoupení připravovali herci a herečky Divadla Inventura, kteří zejména v první, koncepčnější části večera pohmoždili bránice většině přítomných.
Na webu Inventury jsou k vidění nejen další fotky z akce, ale hlavně video.
(Foto: Inventura)
Od listopadu 2009 se pod vedením předního českého slampoetristy Bohdana Bláhovce k veřejnému vystoupení připravovali herci a herečky Divadla Inventura, kteří zejména v první, koncepčnější části večera pohmoždili bránice většině přítomných.
Na webu Inventury jsou k vidění nejen další fotky z akce, ale hlavně video.
(Foto: Inventura)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)