Luk

Včera večer jsem si dopřál Kim Ki-Dukův Luk v Aeru spolu s ex-básnířkou Annou a jejími přáteli. Ještě než na plátno pustili téměř němý film o starém rybáři a jeho mladičké schovance, měli jsme možnost podívat se na krátký předfilm. Jmenovalo se to Kiosk, bylo to animované, upovídané a krásné. Ve vztahu k Luku to bylo poměrně dost kontrastní.

(Mimochodem, sledovat film ze třetí řady nelze, aspoň ne příliš dlouho. Po nějakých dvaceti třiceti minutách jsem utíkal daleko daleko dozadu.)

Starý rybář a mladá dívka spolu žijí na rybářské lodi, kam si jezdí na krátko zarybařit lidé z pevniny. Jí bude brzy sedmnáct, stařec ji má u sebe už skoro deset let, od té doby, kdy ji našel. Všechny dotěrné návštěvníky, kteří by měli v úmyslu na jeho chráněnku byť jen jemně sáhnout, umně odhání přesnými výstřely svého luku, který jinak používá také jako hudební nástroj. Už dlouho zamýšlí, že až dívce bude sedmnáct, ožení se s ní. Z pevniny proto postupně přiváží tradiční oblečení a všechno ostatní potřebné k obřadu, ale dívce se ani nezmíní a vše nechává pod zámkem ve skříni. Jenže. Objeví se mladík z města. Dívka najde svatební šaty. Konflikt je nevyhnutelný. A jeho průběh i závěr jsou asi stejně nezvyklé, jako cokoli, co by k nám mohlo připlout po moři z Koreje, kdybychom nějaké moře měli.

Krásná hudba. Jen poskrovnu dialogu. Luk a šípy.

Před půlnocí ve výtahu (po dvou pivech a krátké cestě tramvají) se mi na chvíli sevřely vnitřnosti. Ach to umění lukostřelby.