Svět knihy, totalita & revoluce

Když jsem letos vyrážel na Výstaviště na veletrh Svět knihy, cítil jsem se poněkud zvláštně. Jednak v tom byla trocha studu, že jsem na téhle akci ještě nikdy nebyl, zároveň ale nemalá zvědavost a nervozita - čestným hostem totiž byla Saúdská arábie a tématem celého veletrhu arabská literatura jako taková.

Udělat hlavní hvězdou veletrhu zemi, kde se svoboda slova příliš nepraktikuje, zní opravdu zvláštně. Na druhou stranu bylo ovšem do veřejných debat pozváno několik autorek a autorů z arabských zemí, kterých se jarní revoluční vlna tak či onak dotkla nebo je dokonce přímo zasáhla. Ostatně v první větší upoutávce, na kterou jsem narazil v Liberatuře, mluvila Dana Kalinová o tom, že země s přísnějšími režimy se musejí připravit na nepříjemné otázky z publika, které během debat na festivalu zcela jistě zazní.

Přiznám se, že jsem na Světě knihy strávil pouze sobotní odpoledne a debaty jsem viděl pouze jednu, věnovanou ženským autorkám arabského knižního světa. (Krom toho, že jedna z autorek odmítla to, že by Západ měl jakkoli pomáhat s nápravou věcí v arabských zemích, jsem si z ní vlastně moc neodnesl.)

Mnohem zajímavější pro mě bylo večerní setkání s marockým (francouzsky píšícím) autorem Taharem Ben Jellounem. V kavárně Fra vystupoval spolu s překladateli jeho posledního česky vydaného románu Poslední přítel Erikem a Annou Lukavskými, o moderován a tlumočení se starala překladatelka Anežka Charvátová. Očividně unavený Ben Jelloun znatelně ožil ve chvíli, kdy Erik Lukavský začal líčit, jak se před lety na cestách velmi svébytným způsobem dostal k jeho knihám (z nedostatků financí je nejdříve vzal z knihkupectví, rychle pročetl, druhý den potají do knihkupectví vrátil a následně zaplatil a odnesl) a překládání z francouzštiny jako takovému. Večer pak sám zakončil poměrně dlouhým povídáním o svobodě a nutnosti změn, roli občana vůči státu i o přístupu Francie vůči bývalým koloniím a přistěhovalcům. (Ben Jelloun sám se poměrně významně angažuje nejen ve své domovině, ale i přímo ve Francii. Poslední přítel popisuje život dvou Maročanů na pozadí dramatických změn v Maroku v druhé polovině 20. století.) (Fotografie z večera)

Tahar Ben Jelloun, Café Fra 14. května 11 by fracz

Ale zpátky ke Světu knihy. Toho, že v době, kdy se arabské země bouří proti svým diktátorům, není právě vhodné zvát jako čestného hosta zemi, kde jsou lidská práva dlouhodobě potlačována, si po upozornění Index on Censorship všiml britský Guardian. Debata o tom, jestli takovéto chování podkopává arabské snahy o demokratizaci (navíc ze strany země, která si svým obdobím totality také prošla), nebo je naopak snahou o dialog podporuje (jak tvrdí organizátoři veletrhu), stále pokračuje, a to i na stránkách Guradianu.

Noci

Untitled
Originally uploaded by lipár.

Rád chodím na Noc literatury. Stala se z toho za oněch tuším šest let hezká tradice: s kamarády vyrážíme vždycky alespoň ve třech. Přiznávám, při stanoveném tempu (čte se každou půlhodinu) a množství míst, na kterých se čte, člověku neutkví zdaleka všechny texty. Zůstanou buďto ty silnější, nebo ty zajímavěji podané.

Středeční Noc literatury se konala v Libni. "Hrabalovské", jak organizátoři neustále připomínali, přestože o tohoto klasika tu vůbec nešlo. Nutno ovšem uznat, že místa zvolená pro čtení, byla zajímavá: mimo jiné kostel, synagoga, sokolovna a policejní stanice.

Nejsilnější zážitky letošní noci? Jan Budař čte z detektivního románu v Grabově vile s živým hudebním doprovodem, Marek Vašut v Libeňském zámku pod bedlivým dohledem autora románu HHhH Laurenta Bineta a (pro mě vrcholný a zároveň závěrečný) Karel Dobrý čtoucí pod železnou koulí libeňského plynojemu v letecké kombinéze text o výcviku budoucího kosmonauta. Ostatně, podívejte se na fotografie.

Za rok zas.

Z vody a žáru

Untitled
Originally uploaded by lipár.

Soudě z toho, co bylo v úterý možno slyšet v café Fra, dvojromán, který zanedlouho vyjde, utkala Radka Denemarková zčásti z vody a zčásti z žáru.

Kobold aneb Přebytky něhy. Přebytky lidí, jak se kniha jmenuje, působí z přečtené ukázky poměrně uhrančivě. Denemarková se pokoušela vysvětlit, jak jednu půlku psala tak, aby působila podobně jako vodní tok - zdánlivě klidný proud, kde se to důležité děje pod povrchem, zatímco druhou tvořila s cílem dosáhnout žhnutí, ostrosti a pálení. Jsem moc zvědavý, jaké budou reakce, až kniha vyjde.

Na Literární.cz je sice úplně jiná ukázka, ale i ta snad naznačí směr, kterým se text ubírá.

Z večeru ve Fra je ještě několik snímků.