Tom's new book, Wild Ducks Flying Backward, was released August 30, 2005. Tom says that he is back in the USA and embarking on tour for the book.Na AFTRLife je také odkaz na rozhovor s Robbinsem z The Leonard Lopate Show.
Použiji větu mého drahého přítele Václava. "YOOHOOO!"
PS: Tohle si zaslouží krátké post scriptum v podobě ukázky z jednoho z dřívějších děl, pro nás melancholiky. Uvádím tedy Předmluvu ze Zátiší s Datlem, v překladu Jiřího Popela.
Předmluva
Pokud to nezvládne tenhle psací stroj, tak bude nejlepší se na to vysrat, protože to zkrátka nejde.
Tohle je zbrusu nová remingtonka SL3, která je schopná odpovědět na otázku „Co je těžší? Číst Bratry Karamazovy a poslouchat přitom desky Stevieho Wondera, nebo se vydat na pomlázku po klávesnici psacího stroje?“ Tohle je třešnička na polevě kovbojky. Je to sendvič naservírovaný geniální servírkou. Kreditní karta samotné císařovny.
Cítím, že v téhle remingtonce se skrývá román mých snů – přestože píše mnohem rychleji, než dokážu hláskovat. A nezáleží na tom, že mě minulý týden štípl do ukazováčku obrovský pozemní krab. Tenhle miláček mluví při sebemenší provokaci elektrickou shakespearovštinou. Stačí se na něj jen trochu přísněji podívat a vysype ze sebe stránku a půl.
„Jaký psací stroj máte na mysli?“ zeptal se mě prodavač.
„Takový, který by nepsal jen pouhá slova,“ zněla moje odpověď.
„Takový ze kterého by se sypaly krystaly. Chci svým čtenářům nabídnout náruče plné krystalů, z nichž některé by měly barvu orchidejí a pivoněk a jiné by zase chytaly radiové vlny z tajného města, které je napůl Paříží a napůl Coney Islandem.“
Prodavač mi doporučil Remington model SL3.
Můj starý psací stroj se jmenoval Olivetti. Znám jednoho neuvěřitelného žongléra, který se také jmenuje Olivetti. Mezi ním a mým starým psacím strojem není žádné příbuzenské pouto. Mezi komponováním na psacím stroji a žonglováním nicméně jistá podobnost existuje. Ten trik spočívá v tom, že pokud vám něco upadne, snažíte se, aby to vypadalo jako součást vašeho čísla.
V dobře zamčené skříni mám schovanou poslední láhev Anaïs Nin (se zelenou vinětou), propašovanou ještě před revolucí z města Punta del Visionaro. Dnes večer z ní vytáhnu špunt. Injekční stříkačkou pak vstříknu deset kubíků Anaïs Nin do zralé limety. A začnu sát. A začnu psát…
Pokud to nezvládne tenhle psací stroj, tak přísahám, že to prostě není v lidských silách.
Žádné komentáře:
Okomentovat