Autorská čtení v pražském café Fra bývají přes zimu více navštěvovaná než v teplejších měsících, tvrdila mi nedávno Karolína Jirkalová, která je tam spolu s Petrem Borkovcem pořádá. O tom, že měla pravdu jsem se naposledy přesvědčil koncem února, kdy kavárna praskala ve švech, protože přečíst své texty přijel z Británie čínský exilový básník Yang Lian. Dlouhovlasý a usměvavý, s červenýma ponožkama v černých botách.
Své texty četl Lian čínsky a jejich české překlady zněly nejen z úst Petra Borkovce, ale také sinoložky Olgy Lomové, která navíc Lianovy básně spolu s autorem komentovala. A došlo i na otázky z publika. O výborné tlumočení se postarala Zuzana Li, před kterou ještě jednou smekám - simultánní překlad debaty o zvukové rovině čínštiny a práci s hudebností jazyka v čínské poezii si to zaslouží.
A jaké byly básnické texty? Na jednu stranu drsné. Petr Borkovec v úvodu mluvil o tom, že jsou psané na řádně černou vodu. Jsou také jistým způsobem dekadentní. Objevuje se v nich násilí i stesk, ostatně Yang Lian z Číny odešel a byl zbaven občanství. Jak sám řekl, domovinou je mu teď čínština, nikoli Čínská lidová republika.
Nelze ho ovšem vnímat jako autora temného - jedna z přednesených básní má jako výchozí bod kytici tulipánů a je vlastně velmi, velmi jemná. A to i zvukově.
Právě v nezvyklém řečovém projevu spočívalo jedno z kouzel večera - řeč byla o tónech i ozvěnách, o tom, jak moderní čínští básníci mnohdy rezignují na tradičně důležitou melodickou složku poezie. Ne tak Yang Lian, přestože lze těžko soudit, nakolik nenavyklé české ucho může zaslechnout jemnou práci s pro nás tak exotickým jazykem.
Exotickým? Exotická se může zdát i střední Evropa, ale je to, stejně jako v případě Číny, klam. Jsme si blízko. Lianovy básně o Kafkově muzeu v Praze nebo o Bertoldu Brechtovi neznějí ani trochu cize. Nabízejí jen o trochu jiný pohled na svět, jak už to u básníků bývá.
(Psáno pro měsíčník Host.)
