Violu Fischerovou jsem znal především od vidění z literárních večerů v café Fra, většinou jako pozornou posluchačku.
Několikrát jsem ji zaznamenal i jako mentorku mladších básnířek, naposledy Alžběty Michalové - její texty i osobnost jí podle všeho nesmírně zaujaly a hádám, že o ně pečovala s úsilím takřka mateřským.
Jedinkrát jsem ji viděl jako roztrpčenou divačku (z toho večera pochází i tahle černobílá fotka): Martin Ježek promítal svůj film Dům daleko, ve kterém se odrazil od textu Věry Linhartové, podle Violy Fischerové se ovšem jménem autorky pouze alibisticky zaštítil. Asi nikdy jsem nebyl svědkem tak vášnivých výpadů diváka vůči právě promítnutému filmu.
Před rokem a půl jsem na večírku, kterým se ve Fra slavil konec literární sezóny a příchod letního volna, v tombole vyhrál její rukou psaný text. Pověsil jsem si ho s nemalou hrdostí (na co vlastně?) nad stůl. Moc tam vlastně nepasoval. Hledám teď pro něj nové místo.
PS 5/11: Tomáš Fürstenzeller - Projekce (za odkaz díky Jonáši Hájkovi)
PS 8/11: Almanach Wagon v rámci Dne poezie pořádá v sobotu 13. listopadu večer poctu Viole Fischerové s názvem Kupé pro Violu.
Žádné komentáře:
Okomentovat