Oba muži, a říkám to při vší úctě k nim, zůstali ve stínu své mladší kolegyně, která vystoupila na závěr večera po krátkém úvodu, o který se postarala Viola Fischerová.
Stačil k tomu citlivý, křehký a nepatetický pohled na dospívání a (neexistující, rodící se) vztah s otcem, který ve svém textu nabídla.
Debutové knihy se nemůžu dočkat.
Nabízím pár ukázek, za jejichž ochotné poskytnutí patří Alžbětě velký dík.
do podlahy
můj
až k smrti osmiletý bratr
křičel
když se volá o pomoc z vody
je to lidštější
než on v tu chvíli
jak mlátil nohama, hlavou
a do podlahy
-- topil se
a maminka jen pohled jako na rozbitý talíř:
„pane Bože,
jen aby se uzdravil,
aby bylo zameteno“
Z cyklu Zvolat Otče!
Otče! Otče! Otče!
Otče!
křičící Otče
nadarmo a pozdě vysíláš facky
tváře rudnou a do života jsi nepomohl
nejsi k pochopení
pořád nevím, co je pravda
tvé bleskurychlé promiň
zaseknuté ve snaze
háčky zase vyrvat
tak surové to bývá
Z cyklu Elegie
nejdřív jsem jenom tušila
zezačátku nelze vědět
zezačátku se doufá
večer jsem pak přišla
ona tam seděla
poprvé
podruhé a do třetice
a tušení nabývalo nelidských rozměrů
jako ta halda flašek
rostoucí ve sklepě
jaro co jaro jsme ty skelné zmetky
vymetali
vynášeli moranu
Žádné komentáře:
Okomentovat