úterý 29. prosince 2009

Závislost na celý život


Když jsem před nějakou dobou komentoval podobu, jakou získala Cena Jiřího Ortena pod vedením Svazu českých knihkupců a nakladatelů, nenapadlo mě, že by SČKN mohl přijít ještě s něčím, co by mohlo působit amatérštějším dojmem. Kampaň Závislost na celý život mě vyvedla z omylu.

SČKN chce asi bojovat s internetem, protože má nejspíš dojem, že internet ohrožuje knihy. (Kdo sleduje vývoj okolo Kindlu a velmi zajímavé nárůsty prodejů elektronických knih, těžko si může myslet to samé. Nepletu-li se, "problém" s dětmi a dospívajícími je spíše ten, že se chovají jinak, než tomu bývalo dřív, tedy že například svou pozornost dělí mezi více médií najednou a nevěnují se pouze jednomu.) Proti internetu jeho vlastními zbraněmi?
Pilotním projektem kampaně je spot umístěný na internetu. Desetiminutový film se skládá z živých vstupů známých lidí a z animovaných předělových sekvencí. Na otázky typu „Jakou roli pro vás hraje kniha?“, „Už vás někdy kniha zachránila?“ „Na čem ujíždíte?“ a podobně odpovídá šest známých osobností.
10 minut? To by musely být spoty mnohem, mnohem zajímavěji udělané: nasnímané, ozvučené i sestříhané.



Jak vidno, nejsou. (Ostatní spoty jsou například na YouTube na kanále SČKN.) A tím to bohužel nekončí.

Na webu SČKN je pro kampaň vyčleněná vlastní sekce, ale je špatně napsaná. Zmiňuje se o dalších místech, kde kampaň běží, ale neodkazuje na ně. Na Facebooku má kampaň vlastní Fan Page, ale vlastně tam nic moc není, opět jen ta samá nepovedená videa.
Kampaň Závislost na celý život bude seriálovým způsobem aktualizována o nové osobnosti i autorské animace.

Scénář kampaně vytvořil Emil Hakl, kamera Tereza Reichová, animace Josef Jelínek.
Nezlobte se na mě, autoři kampaně. Je špatná.

neděle 20. prosince 2009

Pavel Klusák: Řekněte ženám, že odcházíme


DSC00727
Originally uploaded by lipár.
Jaká může být atmosféra v kavárně, kde se koná čtení českých překladů anglických písňových textů současných ne úplně mainstreamových umělců a následný poslech příslušných písní? Salónní, řekl bych.

Pavel Klusák, hudební publicista píšící např. pro Respekt a HIS Voice, připravil večer plný tichého a napjatého poslouchání. Jeho překlady textů Nicka Cavea (název večera vychází z textu Go Tell The Women jeho skupiny Grinderman), Reginy Spektor nebo Joanny Newsom byly nápadité a často i originálním způsobem vtipné. Komentáře, kterými Pavel Klusák jednotlivé autory zasazoval do kontextu, objasňoval jejich zdroje inspirace, případně dumal nad možnými spojitostmi s jinými hudebníky, byly poutavé a zasvěcené. Výběr interpretů, resp. konkrétních skladeb a textů příjemně kontrastoval s předvánočním kýčem - moc bych nedal za to, že každý z návštěvníků večera odcházel domů přinejmenším s jedním čerstvým hudebním tipem, ať už šlo o The Knife, Bonnieho Prince Billyho nebo Stephina Merritta.

Pavel Klusák byl otevřený otázkám i nápadům, kontakt s publikem byl relativně živý, společně se podařilo objevit některé spojnice, např. mezi texty Reginy Spektor a básněmi Anny Achmatovové. Skutečně ale platí to slovo "relativně", večer to byl opravdu především poslechový.

Fotek je pár, na některých se debatuje, na většině přemýšlí a poslouchá. CD s písněmi, o kterých byla během večera řeč, si ponechali ve Fra. Nebojte se poprosit barmany, aby vám ho pustili.

neděle 13. prosince 2009

Pod cizím nebem bloudili jsme spolu


Šrámek
Originally uploaded by lipár.
Počet literátů na metr čtvereční byl, ostatně podle očekávání, v pátek na představení knihy rozprav s českými básníky 90. let opravdu vysoký.

Pod cizím nebem bloudili jsme spolu představuje jednu básnířku (Správcová) a devět básníků (Kremlička, Halmay, Borkovec, Kolmačka, Trojak, Typlt, Nosek, Doležal, Hruška) v kolektivních rozhovorech s Petrem Šrámkem a studenty pražské filosofické fakulty. Vznikla z deseti setkání, která se konala na půdě FF UK během předminulého akademického roku.

(U třech tří těchto setkání jsem měl to štěstí být. Každé bylo samozřejmě naprosto jiné. Tak či onak, možnost naslouchat Petru Hruškovi, Miloši Doležalovi nebo Bogdanu Trojakovi, když právě mluví o své tvorbě, jejím pozadí i o literatuře vůbec, je k nezaplacení. Knižním vydáním rozprav se naštěstí neomezila jen na těch několik lidí, kteří se seminářů účastnili.)

V café Fra knížku představil nejen Šrámek, ale také čtyři zpovídaní básníci: Petr Halmay, Petr Borkovec, Jaromír Typlt a Štěpán Nosek. Ti dostali za úkol přečíst text jednoho autora 90. let, který pro ně osobně byl nějakým způsobem významný, a připojit i svůj vlastní text. Zazněly i texty těch básníků, kteří se v knize objevují, ale do Fra přijít nemohli.

Promluvil i Jonáš Hájek, který byl jedním ze studentů podílejících se na rozpravách. Pokusil se pojmenovat některé prvky, které by se daly považovat za jednotící pro 90. léta v české poezii, ale naznačil i směr, kterým se poetika začala ubírat po tomto období.

Zcela na závěr pak vystoupil Petr Boháč. Odrazil se od své myšlenky, že "poezie už byla". V několika bodech a velmi osvěžujícím způsobem tak kriticky reflektoval poezii závěrečné dekády minulého století. (Doporučuji přečíst si rozhovor s Boháčem v Tvaru 20 z roku 2007.)

Několik fotek z večera je na flickru.

neděle 6. prosince 2009

István Vörös: V okně spící


DSC00422
Originally uploaded by lipár.
Český překlad poezie maďarského básníka Istvána Vöröse s názvem V okně spící vyšel v Protimluvu už loni, ale v Maďarském kulturním středisku v Praze se autor, knížka i její vydavatel představili až nyní.

Dvojjazyčný večer, při kterém byl s Vörös na pódiu ještě Petr Hruška, neměl, pokud vím, příliš silnou reklamu. Malý sál byl zaplněný velmi řídce, ačkoli z mého pohledu to bylo vyváženo přítomností Karla Šiktance a Josefa Straky.

Vörös četl každý svůj text nejprve maďarsky a následně česky. Po chvilce ale čtení překladů svěřil Hruškovi. Společně pak představili společný "projekt": řadu překladů, variací a variací na variace, které mají za výchozí bod Hruškovu báseň Dveře.
Vždycky se ty dveře zavíraly, samy od sebe, léta letoucí, s pomalým chvatem.
Teď se ani nehnou.
Před nimi žena zvedá provinile velkou spodní košili, která v noci spadla ze šňůry. Muž se dívá na ženu s tou košilí. Asi vítr. Někdy v noci.
Oba by chtěli vědět kdy, kdy přesně se to stalo, oba by chtěli být v té chvíli.
Jak to vypadá, když si dva muži, kteří k sobě našli podle vlastních slov cestu skrze podobný smysl pro humor, vyměňují variace na jeden text, se můžete podívat na videu. Svým dílem přispěla i Yvetta Ellerová - její zhudebnění krátké video uzavírá.



Fotografie z večera jsou tradičně na Flickru.

čtvrtek 19. listopadu 2009

V Liberatuře

Včera jsem byl hostem pořadu Liberatura na Radiu Wave. S Karolínou Demelovou jsme si povídali o blogu, Skořápkách, psaní a pár dalších věcech. Záznam je ke stažení i k poslechu přímo na webu RW.

Nejlepší české básně 2009


šiktanc & balaštík II
Originally uploaded by lipár.
Včerejší uvedení antologie Nejlepší české básně 2009 se konalo v Krásných ztrátách. Bylo nabito a zajímavě generačně promícháno. A vlastně i místně, vždyť pořádající Host je brněnský.

(Mimochodem, možná je na čase najít pro větší literární akce zase nějaké nové místo, čistě pro zpestření.)

Miroslav Balaštík na úvod připomněl historii celého projektu, tedy americkou inspiraci i to, že nápad vlastně asi vzešel od Milana Děžinského.

Antologie má dva editory. Karel Piorecký prováděl jakýsi prvotní výběr (ze sbírek, časopisů i z internetu) a do antologie přispěl i velmi zajímavou esejí Česká poezie v roce krize. Na žijícího klasika Karla Šiktance pak připadla role arbitra. Vybral třicet šest nejzajímavějších českých básnických textů za uplynulý rok.

A výběr je to skutečně zajímavý a vůbec ne špatný. Najdete tu vedle sebe například texty Violy Fischerové, Víta Janoty a Jonáše Zbořila, Bohumily Grögerové, Yvety Shanfeldové a Jiřího Brože, Jana Těsnohlídka ml., Ladislava Zedníka a Jaromíra Typlta. Vše rozděleno do čtyř oddílů podle příbuznosti v atmosféře či tématu básní. U žádného z textů není uveden autor, spárovat je lze až podle čísel. Příjemná hra.

Piorecký i Šiktanc mluvili v Krásných ztrátách o tom, že přídech senzace, který slůvko nejlepší v názvu nese, je dvojznačný. Nařknutí editorů z kolaborace s popkulturou je tak do jisté míry vlastně na místě, ale v tom nejlepším slova smyslu. Tohle je opravdu způsob, jak ukázat člověku nedotčenému současnou českou poezií, že je to věc nejen živá, ale taky naprosto různorodá. Tohle by klidně mohla být pro poezii cesta vedoucí zpět do rukou "běžných" čtenářů a na jejich noční stolky.

Osobně se už nemůžu dočkat, až za rok vyjde další.

(Několik dalších černobílých fotek je na flickru.)

(Rozhovor s Karlem Šiktancem na webu Českého rozhlasu v mp3 ke stažení.)

středa 4. listopadu 2009

Skořápky

Moje prvotina Skořápky dnes vyšla v nové sazbě a s novým obrazovým doprovodem v elektronické reedici jako příloha čerstvého čísla Almanachu Wagon. Text zůstal ve stejné podobě, v jaké vyšel v roce 2004 v rámci Ortenovy Kutné Hory. Jsou to zčásti přepracované básničky z doby před rokem 2003, zčásti texty z podzimu a zimy téhož roku. (Přestože některé z nich dnes možná neobstojí, stále se najde dost takových, které mám pořád rád.) V textech jsme opravili jen několik překlepů (a u těch několika málo delších básní je navíc oproti tištěné verzi konečně poznat, kde skutečně začínají a končí).

Skořápky jsou nyní bohatší o doslov Jonáše Hájka.

Pokud tedy máte chuť, Skořápky jsou na stránkách Wagonu nejen k přečtení online, ale také ke stažení v PDF.

Celému týmu Wagonu i Jonášovi patří mé poděkování.

pondělí 2. listopadu 2009

Obrazem: Záletní

Z včerejšího večera Almanachu Wagon, který nesl název Záletní a kde jsem spolu s Žanetou Lichtenbergovou a Petrem Pazderou Panem vystupoval, bohužel žádné fotky nemám. (Je naštěstí téměř jisté, že nějaké se brzy objeví přímo na stránkách Wagonu a na Šumařově sumáři. Šumař už mezitím ty své fotky zveřejnil. Dokonce přidal i vlastní pohled na celý večer. Samotný Wagon také nezůstal pozadu a nabídl z večera převážně obrazovou reportáž.) Nabízím aspoň dvě krátká videa: jednu básničku a jednu povídku.



pátek 30. října 2009

***

Návod k použití
zůstal zapomenutý
u tvůrce
ovládání je intuitivní

Plýtváme námi každý po svém
Když zhasínám
vidím oknem vylétat příležitosti
Zůstává otevřené
aby se lépe spalo
aby se odvětral den z těl

Porozumění
dosahujeme gestem
je skladné
vměstná se mezi řeči
v čase je nepřenosné

V zásuvkách vrní
společně
svetry a kalhotky
protokol tiše zaklapnutých dveří
bez dalších nót

Leštěné povrchy nerezová těla
omyvatelnost nečistot a zápachů
bez zdobnosti
ořez

Nehodí se
   místo a čas
   k barvě pohovky
   k hovoru
   objevit se tam
Nehodící se škrtám
mezeru zalívá hluk

Hrnky a misky
pootevřené okno větrá
oblečení úhledně ložené přes židli
setkání se nikdy nekoná

"Rád bych ještě
celou tu věc znovu projednal
a našel styčné plochy
mezi námi
pořád jde jen o detaily"

Nadhodnota sedacích souprav
pod nimi se kabely plazí
jasný obraz čistý zvuk

V pokoji odpočívá
v těle
v rozpolcenosti
mezi zaslouženým klidem
a nechutí

Kde je jistota ve světě
který se mění gestem
vzniká slovem
Odpoutat se od řeči

Vysedět to řešení
a vracet se není k čemu
Kůže povoluje
a znovu se napíná
je v ní psáno mnoha jazyky
Prosedět se
nesdělitelnou průrvou po dvou plůdcích
co nepřiplují
promluvit se k uzamčení
a raději už nikdy skrz
Spotřebovat
nejpozději do doby
než dojde
poslední společně koupená
zubní pasta

středa 28. října 2009

Obrazem: Rudčenková & Těsnohlídek ml.


Rudčenková
Originally uploaded by lipár.
Tentokrát opravdu v heslech: příjemně zaplněné Krásné ztráty (stále ovšem nechápu, proč by se na čteních a koncertech mělo kouřit), celkem příjemně nervózní hudební debutanti Mamonaku, suverénní Kateřina Rudčenková (pro mě zajímavější v druhé části vystoupení, kdy četla nové texty), tradičně živelný (a, marná sláva, opakující se) Jan Těsnohlídek ml., který krom obehraných textů nabídl i jeden nový, balkánský.

Na flickru je opět pár černobílých obrázků.










středa 21. října 2009

Obrazem: Hyblerová, Korbelová, Zbořil


korbelová
Originally uploaded by lipár.
Trojice mladých autorů vystupovala v úterý ve smíchovské knihovně před poměrně početným hloučkem posluchačů. Vzhledem k tomu, že čtení začínalo už v půl šesté večer, to považuji za obzvlášť pozoruhodné. Klobouk dolů před Jonášem Zbořilem, kterému pořádající Josef Straka svěřil režii celého podvečera.

Kristina Korbelová představila zajímavě křehké texty a dle vlastních slov vystupovala veřejně poprvé.



Jonáš Zbořil opět předvedl, že je talentovaný nejen v přednesu, ale i v tvorbě - jeho texty mi připadají stále zajímavější. Přidal i povídku Doma, kterou nedávno zveřejnil na svém blogu.



Jestli Lucie Hyblerová brzy dospěje k vydání první sbírky, bude to jistě knížka hodná pozornosti, ale zároveň se podle mého neobejde bez šikovného redaktora, který Lucii posune o krůček dál. Od textů, které jsou dobré do soutěží pro začínající autory, k těm, v kterých už je cítit víc než jen přebujelé dospívající ego.



Na flickru je ze čtení několik fotografií.

úterý 13. října 2009

***

Smutný byt
raději nenavštěvovat
Jenže co pak s tou nadějí

Pod četnými tapetami
spor o strany postele
Zadření navzájem
pinzety nože
květináče drobky skvrny

Zděděné
především nádory
až pak majetky
stavěné v nepaměti
prorostlé houbou

Je to neprůkazné
Věci jen ukazují
to ostatní tiká
zalité poctivou omáčkou

čtvrtek 8. října 2009

Konec amnestie

S knihovní amnestií je konec. Parfém bláznivého tance přišel o hřbet a řada knih zůstává nezvěstných.

úterý 6. října 2009

Obrazem: Jáchym Topol: Chladnou zemí & Trnová dívka


Jáchym Topol
Originally uploaded by lipár.
Jáchym Topol dnes ve Fra četl ze svých knih Chladnou zemí a Trnová dívka, obě navíc doprovodil poměrně obsáhlými komentáři.

Musím se přiznat, že nepatřím k fanouškům. Sestru jsem stále ještě nečetl, do ruky se mi dostaly Noční práce a Kloktat dehet, ale ani jedna z knih na mě nijak zvlášť nezapůsobila. Ale vidět číst Jáchyma Topola naživo byl zážitek: člověk stržený vlastním textem, který tím snáz přibližuje ostatním.

Několik černobílých fotek jsem nahrál na Flickr. Na YouTube jsou navíc k dispozici dvě videa, sice velmi tmavá, zvukově ale docela čistá - jedno z první části, kdy J. T. četl ukázky z Chladnou zemí, druhé z části věnované Trnové dívce.





pondělí 5. října 2009

Nalévají

Jasně, všiml jsem si. Stromy se probarvují, objevují se kabáty. To jsou náznaky. Ale podzim má asi i vlastní znělku: potrubím v domě se rozlévá voda.

neděle 4. října 2009

***

Dokola polykáš skleněnky
Čím se vyplníš
když se nedočkáš

Někam se ukládá
tahle zlá krev
kterou nepřišly
Někdo ji přece
musí chtít

Za horkých letních dní
je snadné spustit o ničem
když v duchu škrábeš strup

sobota 3. října 2009

Obrazem: Labyrint a Fra na Vice Start Party


IMG_3816
Originally uploaded by lipár.
1. října se představila československá mutace časopisu Vice. Večírek, který se měl konat při té příležitosti, se změnil spíš v pouliční festival v okolí pražské Dlouhé ulice.

Součástí celé veselice byla i dvě čtení.

V Galerii Le Court vystoupili za fresh autory nakladatelství Labyrint prozaici Bára Gregorová, Benjamin Tuček a Jana Šrámková, v Týnské literární kavárně pak z okruhu autorů okolo nakladatelství Fra četli básníci Jonáš Hájek, Petr Borkovec, Jakub Řehák a překladatel Erik Lukavský.

Obě poměrně komorní akce jsem zkusil zachytit aspoň na několika fotkách.

pátek 2. října 2009

***

Dům promlouvá vzduchotechnikou
odsává s jistým sebezapřením
Je podzim
někteří jsou zapálení
jiní doutnají
všechno je parfémované
všechno je pod kontrolou
Pod dohledem průmyslových kamer
laskáme klávesy
a sluchátka

Vzdálenosti se zkracují
Venku je prý

čtvrtek 17. září 2009

***

Ten hlad
když se sápal po těle
vynášel z ruky sebe
a jiskry
Propadl půlnocí
mezi medúzy na pobřeží
Střepinu ledu za očima
nerozpustí
zaroste a zčerná

V mokvajícím dni
pomotané nohy
Velrybí zvratky
na šíjích mladíčků

***

Zase se svlékáš
že nemáš co říct nahlas
a přes veškerou snahu
ti cukají koutky

Ani tentokrát se na ta prsa
nemůžu dívat jinak
než se dívám na svá
odrážíš se
a v zákopech
se nestřílí

***

Je fotogenická
choroby skrývá pod slupkou

Umí změnit účes
ale některý střih nesešiješ

Asi že neví jinak
chytá pevně za ruku
a nevysvětluje
Bouří zimní vodu

středa 2. září 2009

Amnestie

Vždycky mi udělá radost, když můžu někomu půjčit knížku. Nemám zrovna velkou knihovnu. Možná tím spíš.

Občas se stává, že se knížky zatoulají. Tedy, ehm... Prostě občas někdo pozapomene a knížky tak zůstávají na dlouhodobém hostování v cizí knihovně. (Možná i někde jinde, v lepším případě možná na nočním stolku.)

Vlastně mě to zamrzí jen občas - když mám zrovna chuť sáhnout po ověřeném titulu a ponořit se do známých vět.

Vyhlašuji tímto knihovní amnestii.

Pokud máte knížku z mojí domácí knihovny, napište mi mail, navrhněte datum a místo, kdy bychom se mohli sejít. Nezapomeňte připsat, jak se knížka líbila.

neděle 30. srpna 2009

Zarafest na fotkách Milana Děžinského


P1040854
Originally uploaded by milan.dezinsky.
Na děčínský Zarafest jsem se bohužel nedostal, ale Milan Děžinský má naštěstí aspoň na flickru pár fotek, které napovídají, jak se víkendový festival vydařil.

pátek 28. srpna 2009

***

V náznaku podzimu
vypadané vlasy suvenýry
suveréni zpátky z lázeňských měst

Zásuvky s jen málo povědomým prádlem
provlhlé matrace
proměna rolí

neděle 16. srpna 2009

Prales

Jako kluk jsem viděl na videu film, který mi učaroval. Působil magicky a místy děsivě. (Nic na tom neměnila mizerná kvalita kazety ani rychlodabing polského střihu.) Dodnes mi z něj zůstalo v paměti několik výjevů - lesní mravenci, vdechování omamného prášku, chlapec šplhající se spoutanými kotníky po velmi vysokém domě.

Po dlouhé době jsem na něj narazil a znovu se jím nechal strhnout.

Smaragdový prales natočil John Boorman. Americký projektant, který v Amazonii staví přehradu, pátrá dlouhá léta po synovi, kterého unesli indiáni. Syn mezitím žije jako běžný člen amazonského kmene. Oba se setkávají ve chvíli, kdy se syn stává mužem a kdy je zároveň těsně před dokončením stavba přehrady.

Iniciační rituál - smrt chlapce a zrození muže. Zvířecí vize. Cesta do Země mrtvých a stoupání k jejímu vrcholu, kde přebývají rodiče ze sna. Síla živlu.

Útržky se pomalu skládaly dohromady. A celé to působilo podobně omračujícím dojmem jako před lety.

(Ano, v detailech je to film plný romantizujících představ o životě v divočině, některá místa dávají příliš znát, že vznikl v 80. letech. Ale já v něm jako mnohem důležitější vidím mýtičnost příběhu. Neznám zdaleka všechny Boormanovy filmy, ale vzpomínka na Excalibur i nedávné setkání s jeho Vysvobozením mě utvrzují v tom, že tohle je naštěští člověk, který v příběhu nechává ožívat věci zasuté hluboko v nás.)

pátek 14. srpna 2009

Omyl

Když jsem byl na Letních shakespearovských slavnostech naposledy, viděl jsem Krále Leara s Janem Třískou a podivoval se tomu, že v celé hře byl jediný, kdo si s textem a postavou dokázal poradit, zatímco všichni okolo něj přehrávali o sto šest. Tehdy jsem šel úmyslně.

Letos mě na Nejvyšší purkrabství dovedla náhoda a volná vstupenka, kterou disponovala má kamarádka. Spolu jsme se tedy šli podívat na Komedii omylů.

Mohu s klidným srdcem říct, že po druhé nedobré zkušenosti se na slavnosti už nevrátím.

Viděl jsem hru, která působila jako (pravda, s nadšením hrané) středoškolské představení / divadelním sitcom / slapstick. Nepříliš vtipné, místy trapné. Jakoby herci měli snahu odříkávat zábavně repliky z Přátel nebo Ženatého se závazky, ovšem zrovna na potvoru museli mluvit shakespearovštinou. A dohromady to nefungovalo.

středa 5. srpna 2009

Link: twitter

Tohle je vlastně čistě technická poznámka. Krátké zprávy z probíhajících literárních akcí (případně i jinou dojmologii z všedních dní) dávám k dispozici pomocí twitteru.

pátek 31. července 2009

***

Svazek hadů
to jsme
táhneme za jeden uzel

Všechno je pohyb a jazyk
pochyba a zvyk
stálost pohodlná vycházková hůl

Soustem hadího masa
že prý porozumíš

***

Po nocích si vypomáháš
a zkoušíš nežebrat
a nebrat
Ale díváš se
kradeš do zásoby
A oni vidí
Přecházejí bez zájmu

Rána tě cedí skrz zuby
kolečka

***

Prší
struny nezní
zní ptáci
a déšť
prší
potok
který jsem včera
překročil
budu dnes
přeskakovat

neděle 26. července 2009

Horňácko a dál


DSC00004
Originally uploaded by lipár.
Na Horňácké slavnosti jsem se vypravil podruhé v životě. A zpočátku to vypadalo, že pojedu sám. Ale pak zavolal Jonáš Hájek a ukázalo se, že míří stejným směrem, protože se ve Velké nad Veličkou v rámci slavností chce setkat s básníkem Pavlem Petrem. Do vlaku jsem tedy v sobotu ráno nakonec nasedal s Jonášem a tichou modlitbou za dobré počasí. Nekonalo se, asi že jsem nevěřící.

Vyrazili jsme nalehko: já chtěl po víkendu pokračovat na Vysočinu, vezl jsem si tedy jen malý batoh s pár svršky, Jonáš toho neměl o moc víc. Pravda, vezl s sebou spacák, ale spaní stejně nebylo v plánu. V plánu bylo najít Pavla Petra, opájet se folklorem v areálu Slováckého stadionu, nechat se unést hudbou primáše Martina Hrbáče a snad i něco vypít.

Jenže přišel déšť.

Veškerý program se tedy konal v místním kulturáku, nikoli v přírodě. Atmosféra tím trochu trpěla, počet míst byl omezený, ale i tak to bylo zajímavé. Ale nehrálo se jen tam, hrálo se i v hospodách. (Když jsme konečně našli Pavla Petra, vzal nás do podniku U Jagošů, kde hráli místní kluci a po chvilce se k nim přidala i děvčata z Olomouce - pozoruhodná směs.)

Sobota tedy deštivá, ale zajímavá. (Několik málo fotek.) Spát? Jen na chvíli, nakonec v sochařském ateliéru. A dál? Jonáš zůstal a pokračoval na nedělní akci u větrného mlýna na Kuželově (jedno z nejkrásnějších míst vůbec), já musel rychle na vlak do Brna a odtamtud stopem.

A mimochodem, vidět během jednoho večera Passerovo Intimní osvětlení a Markerův film Le fond de l'air est rouge člověku zase trošku poopraví pohled na 60. léta.

neděle 12. července 2009

Sobotka poprvé


lukáš & jonáš
Originally uploaded by lipár.
Nevím vlastně proč, ale na festival Šrámkova Sobotka jsem se až do letoška nikdy nedostal. Vlastně jsem o tom ani neuvažoval. Když mě před krátkou dobou oslovil Lukáš Novosad, jeden z pořadatelů, když sháněl básníky na páteční odpolední čtení, příjemně mě to překvapilo. Vystupující měli být lidé, kteří byli v poezii nějak spojení s internetem. Škatulka je to nešikovná, ale to vem čert.

Do Sobotky jsme vyrazili už poránu autem společně s Jonášem Hájkem a Ladislavem Zedníkem, na čtení nás totiž nakonec mělo vystupovat sedm: krom nás tří ještě Hana Hadincová, Nela Hanelová, Jitka Srbová a Eva Košinská, která ovšem nakonec nevystupovala.

První zastávka: tři rozespalí muži si v Mladé Boleslavi dávají kávu, dva z nich pokuřují. Řeč se točí mimo jiné i kolem toho, zda lze vážně používat výraz "internetová poezie" nebo "poezie vzešlá z internetu", co přesně znamená, jaké má využití a hranice. Krátce: je to pouze jeden z mnoha atributů, snad zajímavé označení pozadí, z kterého autor vychází, nicméně spíše označení komunikačního kanálu než stylu.

Druhá zastávka: tři muži parkují na náměstí v Sobotce a hádají, kdo z těch lidí je Lukáš Novosad, kterého znají jen z e-mailu a telefonu. Po rychlém obědě v bistru, které nabízí nepřeberné množství smažených jídel, káva a zákusek.

Čtení začínalo až ve čtyři, stihl jsem tedy ještě zajít na workshop Martina Kopty, který se pokoušel vysvětlit hrstce přítomných učitelek (jak mi bylo řečeno, tvoří poměrně velkou část návštěvníků festivalu) možná využití nových médií ve výuce. Jeho nápady byly skvělé (zmínil wikipedii i twitter). Ale nemohl jsem se ubrátnit dojmu, že většina publika je nestačila pobrat. A když se debata začala ubírat směrem, který neměl s výukou co dělat, utekl jsem na kofolu.

Přípravy na čtení začaly asi v půl čtvrté. Šest medvědů s Cibulkou to tedy nebylo, bylo to šest autorů s Novosadem. Šest židlí a stolek na pódiu pod reflektory, šest tradičně lehce nervózních postaviček.

Sál postupně částečně zaplní asi šedesát diváků (sám nevím, proč většinu tvoří ženy). Lukáš Novosad každého z nás krátce představuje, čteme v pořadí Zedník, Hanelová, Lipár, Hadincová, Hájek, Srbová každý asi deset minut. Přes reflektory není skoro vidět do publika - nová zkušenost při čtení poezie. Nakonec se koná ještě krátké kolečko přídavků. A pak už jen závěrečná podvečerní rozprava u piva.

(Nové básně Jonáše Hájka: civilnější než starší texty, v pozitivním slova smyslu obyčejnější a čisté. Slyšet texty Chagallova štěstí přímo z úst autorky bylo samozřejmě zajímavé, dostaly opět trochu jiný odstín - v první části sbírky rozhodně ještě naléhavější. Imaginace a jazyková zručnost Ladislava Zedníka jsou veliké, bylo tedy trochu obtížné texty naživo zachytit.)

Sobotka mě překvapila. Mohlo by se zdát, že věnovat ročník literární akce novým médiím až v roce 2009 je pozdě, ale třeba to nabízí aspoň částečný odstup od literárních serverů a dalších fenoménů. Program nabitý spoustou zajímavých vystoupení: Goldflam, Topinka, Fischerová, Skutr, EKG, přednášky o knihovně 21. století, o Creative Commons (mimochodem festivalový časopis je vydávaný také pod licencí CC)... Strávit na festivalu skutečně celý týden mohlo být hodně obohacující. Snad tedy za rok.

A mimochodem, poklona organizátorům: web, twitter, flickr i facebook. Tak to má být.

Za sebe nabízím tedy alespoň několik fotografií na flickru, část z nich je pořízená přímo z pódia v rámci našeho čtení.

Update 14/7: Svůj pohled na páteční čtení nabízí i Jitka Srbová na stránkách Wagonu s výrazně kvalitnějšími fotkami, než jaké mohu nabídnout já.

středa 1. července 2009

***

Žízeň ze ztráty hlasu
zapocené podvečery
platonik

Boty jsou cítit dnem
u cizího stolu s horečkou
svírá do papíru
prodlevy
vyčkávání

Stružka vody klesá nepropustnou garáží
hlásí se o slovo

středa 24. června 2009

Sára Vybíralová: Záblesk

pojď
budu mít radost
v té tajze suché jak oči
někde v carském Rusku, s podpatky v jehličí
kratinké zimní odpoledne ti přejde přes tvář
tak najednou -
jako když paprsek křísne o zrcátko
než se zas vrátí tma

sobota 20. června 2009

Konec sezóny v café Fra


end the
Originally uploaded by lipár.
Oficiální název akce zněl Ada Nabokova: Byla vážně hezká, ve dvanácti?, ale čtení z Nabokovova románu (navíc spojené s dvojitou projekcí) tvořilo jen malou část dýchánku, který tradičně vytyčuje konec literární sezóny a ohlašuje příchod léta.

Kavárna byla příjemně zaplněná. Dokud to bylo možné, postávalo se a povídalo venku. Občerstvení (zadání prý znělo "erotické jídlo") nakonec tvořilo ovoce. Nelze ovšem mluvit o zklamání, protože na mísách a tácech byla i granátová jablka.

Když po půl desáté přišla řada na avizované čtení a promítání, byla společnost méně koncentrovaná, než by si text zasloužil. Pavel Dominik se pokusil uvést svůj překlad několika hlubšími větami, ale brzy dal prostor vlastnímu předčítání, kterého se ujali pánové Borkovec a Bambušek. O cíleně narušované a deformované promítání staré pornografie z dvou projektorů na stěnu za předčítači se staral Martin Ježek. Nápad kombinovat takto text o incestnímu vztahu dvanáctileté dívky a jejího patnáctiletého bratra s černobílými pornografickými filmy se jako zábavný bohužel ukazoval jen chvilku a brzy začalo toto spojení poněkud nudit. (Část osazenstva kavárny se postupně přesunula na chodník před podnikem.) Škoda. Text sám by klidně stačil.

Jestli posezení ještě stále trvá, nebo už skončilo, netuším. Z notně zakouřeného Fra jsem odcházel poměrně brzy. Zaslechl jsem ještě cosi o zcela posledním drinku, ale zkuste brát literáty vážně, když jde o pití.

(Několik zrnitých fotek z večera je na flickru.)

pátek 19. června 2009

Stále více Vína

Mimochodem, Psí víno úspěšně nabývá na objemu i rozmanitosti. Nové číslo (zdobené sympatickou zářivě oranžovou barvou a v pořadí už čyřicáté osmé) nabízí na 56 stránkách nejen českou a slovenskou poezii a prózu, ale také třeba rozhovor s Tatjanou Gromačou a několik recenzí.

A jako příloha nového čísla vychází prvotina Jana Těsnohlídka ml. Násilí bez předsudků. Autor byl před pár dny hostem na rádiu Wave, kde o své sbírce mluvil s Karolínou Demelovou a Davidem Zábranským.

středa 17. června 2009

Rataj / Typlt - Škrábanice


rataj / typlt
Originally uploaded by lipár.
Středeční večer pánů Rataje a Typlta ve Školské 28 s názvem Škrábanice neměl o publikum nouzi. Připravené sezení nestačilo, takže někteří museli postávat, jiní seděli na zemi. Všichni každopádně pozorně sledovali.

Večer zahájil Jaromír Typlt převzatým monologem, který byl podán dostatečně výrazně a barvitě. Michal Rataj představil dvě své skladby. (Na Typltově webu stojí "elektroakustická hudba – prostorový zvuk – autorské čtení – sound performace – zvuk textu – senzory – real-time electronics", což celkem vystihuje, o co šlo.) Typltovy nové texty, soubor nazvaný Audio, se objevil i v Souvislostech, nicméně nemohu se ubránit dojmu, že Typlt naživo je mnohem zajímavější než Typlt na papíře. Audio, které zaznělo ve Školské, byla další hra se zvukem, ale také (a to asi hlavně) o zvuku.

Společná skladba obou pánů večer zakončila. Publikum obklopila ze čtyř reproduktorů zvukem, který Rataj z části hrál, z části tvořil živě na místě, a do kterého Typlt přispíval svým hlasem i baskytarou. Na té kombinaci bylo něco zvláštně omamného.

Trošku jako být obětí zaklínače v zrcadlovém bludišti.

Několik fotek z večera - flickr.

Update 22/6: Na YouTube je k dispozici video z večera ve Školské a ta hlava, co občas leze do záběru, je moje.

(Další pohled na stejný večer nabízí třeba Petr Štengl na stránkách A tempo revue.)


sobota 13. června 2009

Citát na sobotu

Dneska se mi nechtělo rýmovat...
(Jonáš Hájek)

pátek 12. června 2009

Včely

Chápou nás coby celky
aspoň v tanci?
Při bodavé malé smrti
obalujeme se pylem druhých

***

Kohoutek vyzvrací do dlaní
překyselená vyznání
některé věty slovy neprojdou

Budeš hrát okamžik táhle
protahovat každou skulinou
a značit záhyby

"Hledám"
obhajoba dní bez obsahu
oschlého chleba odřených pat
pohmatu do stran
od barelů s hořčičným semínkem

Hmoždíř

pondělí 8. června 2009

Nový týden

V pondělí ráno: pod oknem v ložnici na koberci tři schoulené mrtvé včely, bylinky v truhlících se upínají k tušenému slunci, mléko má divnou pachuť.

úterý 2. června 2009

"Je to fakt psycho"

O víkendu se v pražských kinech Atlas a Evald koná další ročník festivalu Psycho Film. Navštívil jsem ho loni a byl víc než příjemně překvapen. Na svědomí ho mají nadšenci, spojení s bohnickou léčebnou, kteří už několik let krmí české publikum filmy s psychiatrickou a sexuologickou tématikou. Projekce jsou doprovázené komentářem expertů, nejčastěji psychiatra nebo samotných tvůrců filmu, a docela často se komentář mění v debatu. Bohnice letos slaví 100leté výročí, takže se festival letos zaměřuje na témata ústavní péče a duševních chorob.

K vidění bude asi třicítka filmů, od celovečerních (třeba Polanského Hnus), přes středometrážní dokumenty (například Čarodějnictví v průběhu věků nebo bloky dokumentů o pedofilii a domácím násilí) až po krátké filmy z FAMU.

Loni Psycho Film promítal raritní "dokumenty" nacistické propagandy o řešení otázky duševně nemocných. Letos to pro změnu budou kousky z dílny scientologické církve, které prezentují celou psychiatrii a farmaceutický průmysl jako konspirující moloch, chemicky vymývající masám mozky.

Stejně jako loni: vstup na všechny projekce je zdarma...

pondělí 1. června 2009

Tři dny ve Lvíčku slasti


(converse)
Originally uploaded by lipár.
Takový záskok jsem dělal poprvé. Jonáš Hájek měl jet spolu s Evou Košinskou do polského městečka zvaného Lwówek Śląski na Dni poezie a umění přečíst svou poezii.

Měl, ale nakonec bohužel nemohl, přestože všechno už bylo dohodnuté. Poprosil mě, jestli bych do Lwówku nejel jeho texty přečíst já. Taková nabídka se neodmítá.

V pátek v poledne jsme tedy s Evou sedli do auta a přes jisté překážky (ucpaný pražský okruh, počasí, polské silnice) jsme po čtvrté odpoledne vystupovali na náměstí malého města s dlouhou historií. Trochu pršelo.

Najít ve Lwówku historické centrum není nic extra obtížného - obklopují ho hradby a už zdálky o sobě dává vědět hned několika věžemi. Najít v centru radnici, ve které se celý kulturní podnik odehrával, je také snadné - krom několika panelových domů, jedné nebo dvou menších fabrik a asi třech kostelů tam totiž skoro nic dalšího není. A najít německého básníka Petera Gehrische, který celou akci spolu se svou okouzlující manželkou pořádal, ani nebylo třeba, našel nás po chvilce sám.

Je třeba podotknout, že ani já ani Eva nemluvíme právě skvěle německy. Ani polsky. Eva mluví skvěle italsky, já jsem pyšný na svou angličtinu. Ale Ital na Dnech poezie nebyl ani jeden a anglicky mluvit skoro nikdo nechtěl.

Všechno bylo tak nějak středoevropské. Jakoby hranice skutečně neexistovaly. Bilingvní paní Gehrischová na nás střídavě mluvila oběma klíčovými řečmi víkendu, tedy polštinou a němčinou, kterým jsme oba rozuměli, odpovídala ovšem spíše Eva - zpočátku převážně německy.

Abych nezapomněl, byli jsme s Evou na celé akci zřejmě nejmladší. Ale to je vlastně stejně podružné jako to, odkud kdo byl.

Páteční večer se točil okolo výstavy maleb Leonore Adler (hodně rostlin, hodně koček) a koncertu skupiny Gualaceo (hezká world music, místy snad zbytečně moc romantizující).

Spát v hotýlku u lwóweckého fotbalového hřiště. Nepopsatelné.

Sobotní matiné jako otevřené autorské čtení, do kterého přispělo hned několik dam z okolních městeček i malířka Adler. Nic, o čem by bylo nutné psát domů, snad s vyjímkou staršího malíře / básníka / cestovatele, který Lwówkem procházel v čapce, vytahané vestě a sandálech, pozoroval čtoucí básnířky a krátkými tahy črtal jejich podoby na kousky papíru.

Vyvrcholení celého víkendu: sobotní večer. Zaplněný sál radnice poslouchal poezii vždy v originále a v překladu do polštiny.

Po krátkém úvodu z úst Petera Gehrische tak svou poezii středoevropskému publiku nabídla nejdříve Eva Košinská (a publikum později vychvalovalo její neotřelé metafory).



Verše Jonáše Hájka jsem pak přečetl já, což (přes ne zrovna krátké Gehrischovo úvodní vysvětlování) přesto některé zmátlo a po vystoupení mě plácali po ramenou v domnění, že autorem jsem já.



Undine Materni byla natolik okouzlující, že jsme s Evou společně zakoupili její sbírku Die Tage kommen über den Fluss.



Nejsilnějším zážitkem je pro mě nicméně setkání s Hatifem Janabim, iráckým autorem, který už několik desítek let žije a učí ve Varšavě. Krom textů v polštině přidal na závěr i jeden arabsky. Hudba.



Na závěr vystoupil také místní rodák Wojciech Izaak Strugała, vřelý a upřímný. Okomentoval všechna předchozí vystoupení a přidal několik vlastních básní.

Co dál? Pohostinnost manželů Gehrischových nezná mezí - tolik jídla, tolik péče. Honorář, hezký vynález. Ve Lwowku nejsou hospody. Míchat fotografie ze dvou přístrojů je neestetické. Pokud se to stihne, Evě vyjdou básně v německém překladu.

neděle 24. května 2009

Neděle odpoledne: Kultura nad zlato



Originally uploaded by lipár.
Z nedělní akce nazvané Kultura nad zlato jsem stihnul jen kratší závěrečnou část. Happening organizovaný iniciativou Za česko kulturní začínal už ve 2 odpoledne, zatímco já dorazil až po půl páté. Vyslechl jsem si tedy jen asi tři nebo čtyři řečníky. A přestože s celou věcí souhlasím, musím bohužel říct, že akce byla... nijaká.

Kritika současné kulturní politiky vlády a chování komerčního kulturního sektoru byla příliš obecná, bez jasných příkladů a nápadů na změnu, které by nepříliš početnému davu na trávníku pomohly věc pochopit. Byla řeč o několikrát nabídnuté pomoci politikům, ale za dobu, kdy jsem na Kampě pobyl, se tam žádný politik neobjevil. Vystoupení Jiřího Dědečka znělo rozumně, ovšem dvě básničky na závěr a spíše pro pobavení, jeho slovům trošku sebraly vážnost.

Během přibližně hodiny, kterou jsem na Kampě strávil, mi nejrozumněji znělo vystoupení Pavla Štourače, uměleckého ředitele divadla Continuo, který se nahlas zamyslel nad kritikou iniciativy Za česko kulturní a nahlas na ni odpověděl. Podle něj není v kulturní oblasti v Česku problém s financemi, ale s pravidly pro jejich rozdělování. To, zda bude stát věnovat aspoň 1 % procento HDP na kulturu, je věcí vize vlády, která směřuje k podpoře kultury a vzdělávání.

Celá akce nebudila žádné větší pozdvižení. Jakoby z davu párů a rodinek, které si užívají klidné nedělní dopoledne, na chvíli někdo vystoupil na pódium, chvilku mluvil do mikrofonu a pak se zase vrátil zpátky k opalování a lenošení. Zní to příjemně, ale nepřipadá mi to jako správný způsob, jak upozorňovat na tak zásadní věc, kterou otázka podpory živé kultury v Česku určitě je.

neděle 17. května 2009

Z cesty


unfinished
Originally uploaded by lipár.
Cesta bez vytyčeného cíle. Nadmíru vydařená.

neděle 10. května 2009

Chagallovo štěstí


chagallovo štěstí
Originally uploaded by lipár.
Sbírka Nely Hanelové: dva oddíly složené téměř výhradně ze čtyřverší a uvozené citáty z Nelly Sachs. Ani v jednom z nich přitom nelze mluvit o souboru samostatně stojících textů, spíše o příběh rozlámaný do fragmentů, které fungují až společně.

V případě prvního I proti srsti jde o rodinnou historii - svázanost s kořeny, nepřítomný otec
vracím se k tobě po jméně
jak po klenbě
devíti let v kterýchs tak chyběl
vždyť i mlčení by se dalo sdílet -

s jediným mužem
kterému odjakživa rozumím zevnitř
zmínky o Sudetech, smrt matky.
nebyla jsem tam když tě snášeli
jako by z polí sváželi
slunečnou -

pichlavou a netečnou

Druhý, V mlhách hustých jako bikava, mluví o ženě vymezující se
za nenechavého zpěvu mnichových modliteb
přicházejí po Obilním trhu jedny je udusit jiné jim vdechnout dech
Jenom já procházím a jebe to jak jehly -

i mladší nežli já už slehly
a stojící ve vztahu v opozici k muži.
to bude tím
vetknutím krve
že ve mně zůstáváš jak drhlen

žena mezi vdechnutím a vydechnutím

Chagallovo štěstí možná nevyčnívá, snad i tím, že jednotlivé básně jsou skutečně spíš náznaky, ale pro mě je to poctivá sbírka.

středa 6. května 2009

Noc literatury 09!


Po roce Vánoce, totiž ne, nikoli Vánoce, ale Noc literatury - akce na celý večer, v jejímž rámci lze oběhnout řadu zajímavých pražských míst a na každém si navíc poslechnout čtenou ukázku z dvanácti zahraničních knih.

Čtení probíhají ve středu 13. května od 18:00 paralelně na všech dvanácti místech v půlhodinovém intervalu. Poslední čtení začnou v půl jedenácté, netřeba se tedy obávat cesty domů noční tramvají.

I letos jsou mezi vybranými lokacemi kolektory na Senovážném náměstí. Stojí za to.

neděle 19. dubna 2009

***

Každé ráno mě budí
štěkot jeho plic
a srkání
časem vylámané zuby
předžvýkáno

Povinná sestava
táhlé sténání
křesání
mlasknutí

Mineme se
jedna noha z postele na zem
jedna noha přes práh ven
Každé ráno
stejné ohledávání místa činu
pečlivě nastražené stopy

Cena Jiřího Ortena 2009: v novém, zlepšení se zřejmě nekoná

nové logo CJO
Přestože výsledky minulého ročníku se vyhlašovaly v listopadu, dozvíme se jméno majitele další Ceny Jiřího Ortena už za měsíc.
Vyhlášení držitele Ceny Jiřího Ortena pro rok 2009 proběhne 14. 5. 2009 od 17 hodiny ve Velkém sále Průmyslového paláce na Světe knihy Praha 2009. Slavnostní podvečer bude moderovat herec Jiří Ornest. Všechny tři nominované knihy představí krátký literární pořad, vítěz obdrží od Magistrátu hl. města Prahy tradičních 50 000 Kč.
Nový pořadatel (po vydavatelství Mladá fronta převzal štafetu Svaz českých knihkupců a nakladatelů), stejná porota (Bílek, Bělunková, Jůzl, Kosatík, Mandys), stejná deklarovaná finační odměna pro vítěze od Magistrátu (pokud oněch 50 tisíc bude letos konečně zdaněných předem se mi nepodařilo zjistit).

Na CJO jsou nominovaní Jakuba Katalpa za Hořké moře ("Uděleno za fabulační odvahu a energický, osobitý styl vyprávění."), Jakub Řehák za Světla mezi prkny ("Uděleno za pozorovatelství, které neutkvívá na povrchu věcí a stává se formou osobního poznávání.") a Jana Šrámková za Hruškadóttir ("Uděleno za stylově čisté, tematicky ojedinělé, nedoslovné vyprávění."). Dvě prozaičky a jeden básník byli vybráni z 23 přihlášených autorů.

Proč si myslím, že zlepšení se zřejmě nekoná? U Mladé fronty jsem měl dojem, že se o CJO vlastně až tak moc nestarají a udělují ji více méně z tradice. Když se ceny ujal SČKN, těšil jsem se, že bude konečně pořádně postaráno o její propagaci, modernizaci a zvýšení prestiže. Nové logo (pokud se vůbec dá mluvit o logu) a tisková zpráva (publikovaná nikoli jako text ale jako obrázky s textem - velmi zajímavý způsob, jak vyjít vstříc médiím) ale nic takového nenaznačují.
SČKN podporuje mladé autory, pokouší se zvyšovat jejich prestiž a přispívat tak ke kultivaci knižního prostředí v České republice.
To je jistě úctyhodná ambice. Jak konkrétně dojde ke zvýšení prestiže mladých autorů mi z materiálů SČKN zatím není jasné.

středa 15. dubna 2009

Petr Hruška čte a pozoruje nominovaného Karla Šiktance


hruška / šiktanc 4
Originally uploaded by lipár.
Dalším z autorů, kteří jsou letos nominovaní v soutěži Magnesia Litera, je Karel Šiktanc. Nominaci získal za svou sbírku Vážná známost.

Šiktanc před nějakou dobou prohlásil, že své básně už veřejně číst nehodlá. Nepřesvědčil ho ani Petr Borkovec, který ho, stejně jako ostatní letošní nominované, pozval do café Fra, aby ze své sbírky četl. Jak sám v úvodu úterního večera zmínil, rozhodl se situaci vyřešit tak, že pozval Petra Hrušku, který je se Šiktancem v přátelském vztahu, aby četl místo něj. Šiktanc bohužel nepřišel ani tak. Škoda, chtělo by se říct. Jenže Petr Hruška Šiktance zastoupil více než důstojně.

(Pro začátek se přirovnal ke školnímu suplu, tedy k někomu, kdo přichází do třídy jako záskok a často přináší zajímavou knihu, kterou nabízí ke čtení, ale dodává, že si třída může dělat své, pokud nebude rušit.)

Večer byl koncipovaný jako čtení úryvků z Hruškovy chystané monografie o Šiktancovi, které byly prokládány ukázkami z několika Šiktancových sbírek, včetně té poslední, nominované.

Citlivé a pozorné vhledy do tvorby v podstatě žijícího klasika. Pečlivě vybrané ukázky právě komentovaných tendencí a témat. Krásná kombinace.

(Chvilku se zdálo, že vypointovaný konec bude mít trhlinu - Petrhu Hruškovi se v hromádce sbírek a papírů na stole nedařilo najít poslední vybranou báseň. Věci začaly padat na podlahu. Jeden z listů papíru chytil od čajové svíčky na stole a báseň se podařilo najít.)

(Tradičně nabízím ještě několik málo fotografií z večera.)

čtvrtek 9. dubna 2009

Café Fra: Bohumila Grögerová, Rukopis



Originally uploaded by lipár.
V rámci série večerů v café Fra, kde vystupují letošní nominovaní na cenu Magnesia Litera, byla ohlášena i básnířka Bohumila Grögerová. Je nominovaná na cenu za poezii za svou sbírku Rukopis.

Vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu ovšem ze sbírky četla Hana Kofránková a paní Grögerová pak v rámci večera vyprávěla a odpovídala na dotazy.

O úvod ke čtení ze sbírky Rukopis se postarala Marie Šťastná.

Marie Šťastná: K Rukopisu Bohumily Grögerové



Originally uploaded by lipár.
Text je uveden slovy: „Březen 2006 / Kontrola na očním oddělení Vojenské nemocnice / Dg: prakticky slepota oboustranně“.

K Rukopisu jsem nejprve přičichla a pohladila jej. Každou knihu, kterou si koupím, nebo dostanu, poznávám nejprve čichem a hmatem, pak teprve čtu obsah. Četla jsem hned v metru cestou z knihkupectví, šla jsem po paměti, nechala se vést šumem a proudem lidí, zvedala hlavu jen pro ujištění, že jdu správně. Doma jsem četla znovu a pak ještě několikrát.

Rukopis je text natolik přímý a intenzivní, že okamžitě vyvolává vlastní vzpomínky a obrazy. Žádné abstraktní pocity, ale velmi konkrétní, smyslové vjemy. Hmatové, chuťové, sluchové. Prolínají se navzájem, nutí zkoumat možnosti intimního prostoru. Prostoru, který je důvěrně známý, a který přesto ztrátou jednoho smyslu nebo časem nepozorovaně mění hranice, barvy, tvar a stává se pastí. Bohumila Grögerová tuto skutečnost popisuje slovy: „kdysi jsem tančila po laně / vyrovnávala rovnováhu / výkyvy a přešlapy / hrozil mi pád / dnes hrozí shrnutý koberec práh naleštěná parketa“. Předměty a hlasy vystupují z mlhy, z kaše ze šedozelených perliček a je třeba znovu je poznat. Jako když si dítě prohlíží ruku, až je ta ruka cizí předmět, až je ten cizí předmět prozkoumán a přijat zpět za vlastní, se všemi klady i zápory.

Na střední škole jsem četla Šibeniční písně Christiana Morgensterna. Tak jsem poprvé zaznamenala jména Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala. Chodila jsem po přerovských chodnících, šlapala jen na neporušené dlaždice a opakovala si jako refrén Jak si šibeniční dítě zapamatuje jména měsíců: Sněden úhoř. Vezem buben. Svět ten čert vem! Na věnec lupen. Lháři, lži jen! Tys dopad! Blázinec. Později jsem si ta slova po paměti vpisovala do překladu Egona Bondyho.

Při čtení Rukopisu se rytmus obnovil. Z rytmického zaříkávání se změnil v pomalou litanii, opakování prosby. Z pomyslné chůze po neporušených dlaždicích v mapování prostoru, z bezmyšlenkovitého opakování názvů měsíců v záměrné udržování paměti. Autorka se ptá: „jak si osvěžit slábnoucí paměť? / zapisováním jmen? / autosugescí? / opakováním? / asociací? / nač jsou mi encyklopedie naučné publikace? / k čemu je mi larousse? / jazykové slovníky s ohmatanými rohy a mými vpisky?“. Naléhavěji se ale ozývá povzdech „číst! / moci si ještě jednou a naposled celý den číst“, protože nemožnost čtení a psaní jako bytostného projevu je nejbolestivější. Paměť je totiž neporušená, vzpomínky vystupují ostře a jasně. Vzpomínky na děti, partnera, vlastní dětství.

Nedá mi to a ohmatávám svůj nynější prostor. Chodím bytem se zavřenýma očima, hladím předměty. Tlačím si dlaní na víčka. Jako v dětství hmatám po klikách a pokaždé je míjím. Odhaduji vzdálenost. Zkouším vlastní smyslovou paměť. Myslím na paniku, kterou občas cítím při pomyšlení na vlastní smrtelnost. Čtu slova: „přestávám rozumět vlastnímu tělu / léta mezi námi panovala shoda / nemusela jsem o něm přemýšlet / dnes mě zaskočilo zradilo / vysílá falešné signály / záhadné vzkazy“. A pak slova smířlivější: „dlouhé týdny uplynuly / tělo se smiřuje samo se sebou / zvolna a váhavě / ještě mu zcela nedůvěřuju“.

Nemohu tomu rozumět naprosto. Vnímám náznaky. Rukopis rozhodně není návodem, jak dešifrovat falešné signály a záhadné vzkazy. Je ale důkazem, že lze posunout a upravit hranice osobního prostoru tak, aby v nich bylo možné žít plně. Že je možné psát.

(Úvodní slovo Marie Šťastné k večeru věnovanému Rukopisu Bohumily Grögerové, který se konal 7. 4. 2009 v café Fra.)

středa 18. března 2009

Link: Psí víno (protože nespí)

Katka Bolechová rychle reagovala na mou poznámku o spícím Psím víně a poslala aktuální odkaz, protože Psí víno má nový a živý web (byť bez RSS). (Mimochodem, Katka má i vlastní web.)

pondělí 16. března 2009

Skrz

Dostali jsme se opět skrz, řekl bych.

Každý rok přichází po zimě den, kdy je pořádně vidět slunce, vzduch už není jen plastik sypaný popelem, ale je v něm náznak pupenů. Pár si jich vybavím. Třeba když v parku u Letohrádku zkoušel první kroky malý francouzský kluk a měl červené ponožky. Nebo když po dni zčásti stráveném na větrném hřebeni nedaleko Hostýna a noci zvláštního šamanského léčení už nebylo cítit sníh. Nebo když jsem se pokoušel mluvit s jednou sympatickou fenkou.

(Mimochodem, do Ortenovy Kutné Hory se zřejmě začíná aktivně zapojovat živel Honza Těsnohlídek. Snad ji to probudí. Což mi připomíná, že Psí víno (bez odkazu - jejich web totiž už nějaký ten měsíc spí), kde Honza taktéž působí, pořádá zítra v pražských Krásných ztrátách autorské čtení.)

pondělí 16. února 2009

Link: Vrh křídel

Jak už upozornil na svém blogu Pavel Kotrla, antologie Vrh křídel se přesunula, nově je k nalezení na adrese www.petr-fabian.cz/antologie/.

čtvrtek 22. ledna 2009

Jonáš Hájek: Zvednout stavidla


hájek / šindelka
Originally uploaded by lipár.
Uplynulo několik měsíců od chvíle, kdy jsem odložil dočtenou Chybu a jejímu autorovi naťukal do mailu pár bezprostředních, nadšených dojmů. Dnes, když se mám nad touto knihou zamyslet znovu, nechce se mi básnit o tehdejším čtenářském zážitku ani přidávat k dobru nějaké životopisné detaily. Rád bych se analyticky zastavil u jedné zvláštnosti Chyby, totiž četného výskytu básní či veršovaných útvarů v prozaicky utvářeném textu.

Co znamená, že Marek Šindelka vstoupil na pole prózy? Nestojíme před gestem, zavrhujícím předchozí snahy v oblasti poezie, ani nemáme co do činění s nepříjemným zjištěním, že jsem žil v iluzi. Nejde o proměnu, a dokonce ani o dvě strany mince. Podobně jako u Pavla Kolmačky, jehož poetika je samozřejmě odlišná, zaznamenáváme v básních stejně jako v příběhu jeden a týž druh autorského vidění – který se nyní rozlil do větší plochy a byl podpořen fabulací. Znalost přírody, podaná bez romantických příkras, lyrické pasáže opouštějící interpunkci a také smysl pro rafinované uspořádání času zase připomínají práce Antonína Bajaji. U něj však užití lyriky souvisí s pudovým, intuitivním světem vlků, s jejich zvláštním způsobem dorozumívání. Proč však narážíme na básně v Chybě a jaká je jejich úloha?

V roce 2006 mluvil Marek v jednom rozhovoru o cyklu básní, který se bude jmenovat Chyba. Šlo o původní jádro knihy, posléze – asi půl intuitivně, půl konstruktivně – obalené příběhem. Jednu z těch básní, které nakonec v romanetu zůstaly, mi potom poslal; byla to ta nejdelší a nejsamostatnější z nich, s incipitem „Ta chvíle se natahuje jako medové vlákno“. Když si čtu její tehdejší verzi, se zájmem sleduji, jak málo změn musel autor udělat, aby do příběhu seděla. Trochu krátil, trochu měnil veršové předěly, připsal několik veršů o křiku narozeného dítěte, „který znamená nenávist / a bezmoc“; „dvacet jedna let mojeho života“ změnil na „třicet let mého života“. Mluvčím básně se stala postava Andreje – a báseň přes velmi malé množství změn dobře funguje. Její rámec není ani tolik protiváhou, jako spíš něčím, co z básně přirozeně vyplývá a co do ní zase vplývá. Vybíhá a vbíhá. Básně jsou s příběhem spojeny jemnými vlákny, chci-li nyní připomenout jeden z důležitých motivů knihy.

Z jedenácti veršových úseků, které zabírají plochu od několika řádek po několik stránek, se jich osm nalézá ve druhé ze tří částí knihy. To má svůj důvod. Na začátku se totiž seznamujeme se zápletkou a na konci děj graduje. V prostřední části se zabýváme rekonstrukcí osudu jedné postavy a na její sledování máme čas. Jak přibývá jejího zoufalství ze zlých událostí, přibývá i průhledů do nitra formou básně; vnitřek postavy nahlížíme jinou cestou než pomocí vnitřního monologu. Původně ne tolik osobní tón básní se stává osobnějším, sílí pozice lyrického já, které se ztotožňuje s Andrejem. Od slupky příběhu někdy přecházíme do vzdálenějších krajin: do představ bezpečí, něčeho nepřístupného nebo nepřítomného. Kontrast mezi volně přiřazenými básněmi a prozaickým tokem vět je zřejmý – ačkoli bych chtěl zdůraznit, že i tam najdeme mnoho poetických momentů. Naopak vnitřek básní je víceméně nekontrastní, působí jako téměř religiózní zastavení, modlitba. Básně plynou rozvážně, dávají si záležet na svém předmětu; významy a motivy se v nich jen pomalu přelévají, vyvažují. Většinou ovšem poté, co příběh vyústil do nějaké nepříliš utěšené situace: jejich hlavní funkcí je tedy podle mne regulovat či uvolnit bolest, nashromážděnou v postavách, a vedle toho aspoň na chvíli rozpustit hranici mezi čtenářem, autorem a jimi sdíleným fiktivním hrdinou. Zvednout stavidla.

„Jsem jen nádoba na bolest,“ říká v jednom místě Andrej – a tak je to i s básněmi. Jejich jazyk a vůbec jazyk celé knihy však bolestí není pokřiven, ani jej nezatěžují složité metafory toužící po uřknutí celé skutečnosti. Je čirý a v dobrém slova smyslu obyčejný. Tichá, nenápadná krása poměrně lehce srozumitelných básní znamená vlastně překvapivý přechod k prostému a přímému sdělování tam, kde se chtěl autor vyhnout jak ironii, tak zbytečnému komentování. Verše nastupují tam, kde próze jako by přestával stačit dech.

Básně Chyby samy o sobě by možná neměly dostatečný účin, možná, že původně vyvěraly ze vzpomínek jako osobní konfese. V hotové knize však vyvolávají příběh, a ten je za odměnu pozdvihuje na úroveň důvěrného dialogu se čtenářem stejně jako s okolním textem – dialogu, jemuž by pouhá osobní konfese mohla být spíše na škodu. Staly se kontrastem, průhledem do postav a vydýcháním; také sléváním prostorů a časů; a jak řečeno a možná ne úplně přesvědčivě dokázáno, pomalou ventilací bolestivého, a přesto plného prožitku světa.

Autor Chyby je zřejmě od počátku – o tom svědčí epické náběhy ve sbírce Strychnin – básník i prozaik. Jako by dobře věděl, že psaní o závratných chvílích se trochu vyčerpalo a že ve své nezředěné podobě je výsadou některých starších autorů, a tak natahuje chvíle jako medové vlákno a staví z nich příběh. Je autorem soustředěným, trpělivým a důsledně mladým. Zpod jeho zdánlivě snad až příliš bezelstného stylu prosvítá dobrá znalost reálu i studium, které přípravu díla provázelo. Neexhibuje, nemudruje, ale jde mu o vážné a podstatné věci. Přeji ti, Marku, v tomto angažovaném úsilí mnoho zdaru.

(Řeč, kterou Jonáš Hájek přednesl 20. ledna 2009 v café Fra jako úvod ke čtení Marka Šindelky z románu Chyba.)

sobota 17. ledna 2009

Zehn Seiten

Pavel Kotrla upozornil na moc zajímavý německý projekt Zehn Seiten - němečtí autoři čtou na krátkých videozáznamech deset stran ze svých knih. Střízlivý design, jasná myšlenka, velmi povedené.

neděle 11. ledna 2009

***

Spaní břichem dolů
zastaví odpařování
cizích dechů
Svírat a vlastnit
do probuzení

Tolikrát odlamovaní
skládaní
tvary
kompozice
nové nebo jiné
přikládaní

Duel
Dolů se vším

čtvrtek 8. ledna 2009

Link: Sonetář

Mezi odkazy přidávám Sonetář, právě dnes tam jsou tři kousky od Jonáše Hájka.

Pro Jonáše

Ano, Jonáši, flákám to, vím to, ale nechci na to tlačit.

Zatím aspoň pár poznatků z poslední doby.

Bláznění je teď velmi populární. Nový rok zhasíná okna. Není konečné řešení, všechno se hýbe; to je ta nejtvrdší zeď pro každou hlavu. Dostat poštou knihu je zážitek, dopřát si něco lahodného je podobně skvělé, ale zcela jiné.