pondělí 25. září 2006

Stěhováci, cestovatelé, králové

Jára je člověk skrznaskrz talentovaný. Byl jsem fakt rád, když jsem se dozvěděl, že dostal možnost rok pracovat v Basileji pro kancelář Herzog & de Meuron.

V pátek došlo na stěhování z Prahy do Basileje. Stýf mě nabral před osmou doma, dorazili jsme k Járovi. Skoro všechno už bylo ready - hromádka stěhovacích krabic z IKEA, maminčin borůvkový a rybízový koláč na cestu - Jára si jen na šicím stroji krátil kapsy kalhot. Povečeřeli jsme, přemístili náklad do auta, rozloučili se s Járovými rodiči, s Járovou Zu, zapnuli satelitní navigaci a nechali se hlasem pana Miroslava vést noční Evropou. Bylo něco po půl desáté.

O více než 730 kilometrů a víc než osm hodin později jsme byli v pomalu se probouzející sobotní Basileji. Ospalí, unavení, plní zbytků kofeinu a ostatních povzbuzovadel z espress, redbullů a kofoly. Bloumali jsme po takřka prázdném nábřeží, zašli jsme do malé pekárny na sladkost a ranní kávu. Deset minut před devátou jsme se konečně odhodlali zazvonit na zvonek bytu, kde bude Jára příštích několik měsíců bydlet - společnou residenci dvou žen a jednoho muže. Proč až tak pozdě? Nechtěli jsme v sobotu ráno budit.

Nebylo koho. Byt byl pravděpodobně prázdný. Čekali jsme. Asi po pěti minutách přišel prázdnou ulicí chlapík kolem pět a dvaceti, nesl si bicykl bez předního kola, měl skvělé 70's kotlety a zničený výraz.
"Hey!"
"Hey! Nobody home?"
"No."
"Huh. Somobody stole my wheel."
Vynosili jsme bedny do pokoje a vyrazili směr místní IKEA nakoupit matraci, stůl, židli a cokoli dalšího. Po asi dvou hodinách jsme se vrátili se stolem a židlí - matrace nebyly na skladě, nemluvě o tom, že jejich cena byla fakt hodně vysoká.

Sestavit židli po osmihodinové jízdě takřka beze spánku je skutečně challenging.
Shodli jsme se, že bychom něco snědli a že bychom se mohli projít. Basilej byla příjemně prohřátá podzimním sluníčkem, bylo něco před jednou odpoledne.

Na chrámu sv. Jiří jsme objevili zeleného muže. Oběd jsme vyřešili návštěvou arabského bistra. (Můj druhý falafel v zahraničí během jediného měsíce!) V nedalekém parku jsme usnuli. Chtěli jsme si zpříjemnit večer Cronenbergovou eXistenZ. Zjistili jsme, že zásuvky ve Švýcarsku nejsou úplně takové, jak bychom potřebovali. Vyřešili jsme návštěvou dobře vybaveného supermarché. Při druhé scéně filmu jsme všichni svorně usnuli.

Ráno jsme všichni tři pochopili, že basilejské kostely nejsou jen tak na ozdobu. Tolik zvonů najednou jsem asi ještě neslyšel. Se Stývem jsme nedloho po tak nezvyklém budíčku nasedli do auta a vydali se k domovu.

Zastávka č. 1: Burger King. Vegetariáni nedocení, ale to maso fakt voní jako z grilu.

Zastávka č. 2: Zmrzlina na benzínce.

Zastávka č. 3: Restaurace Na Spilce, Plzeň. Tváří se draze, ale dá se tam najíst za pár korun. Pro řidiče je značně nepříjemné, že je obklopen takovým množstvím dobrého piva.

čtvrtek 21. září 2006

Den bez aut 2006

Prostě nechte v pátek 22/9 auto doma, to je celé.

úterý 19. září 2006

pondělí 18. září 2006

Ortenka na Vltavě

V úterý 19/9 od 16 hodin na ČRo 3 - Vltava poběží pravidelný Literární magazín a v jeho rámci rozsáhlá reportáž z Ortenovy Kutné Hory, s největší pravděpodobností včetně rozhovorů s Lenkou Chytilovou a mou maličkostí.
Adresy streamů ve formátech WMA, OGG a MP3 jsou zde.

Nepohodlná pravda

Tak já nevím.

Sedím doma. Na ČT24 běží přímý přenos z Brna, kde probíhá seminář zvaný Ekologické pravdy a mýty, který pořádají Centrum pro politiku a ekonomiku ve spolupráci s Centrem pro studium demokracie a kultury u příležitosti vydání českého překladu knihy Juliana Simona Největší bohatství. Ta (soudě z debaty) mluví hlavně o tom, že pokud jde o ekologii, většinou se jedná o mediální hysterii, která má negativní vliv na ekonomiku. Čtyřmi hlavními řečníky jsou Václav Klaus, Ivan Brezina, Martin Říman a Martin Bursík.

A jde mi z toho hlava kolem.

Václav Klaus víceméně jen moderuje. Ivan Brezina věcně mluví (bohužel čte z papíru) o tom, že dnešní ekologie je hlavně mediální hysterií. Říman plácá kraviny a snaží se říct, že je v pohodě jezdit autem a je v pohodě znečišťovat. Bursík (ano, můj favorit) jako asi jediný ekolog v panelu mluví o tom, že opatrnost je v otázkách životního prostředí lepší než hedónismus.

Jdu sledovat dál, tohle bude ještě zajímavé, ale tuším, že migréna se blíží.

17.11: Klaus praží Bursíka. Mluví o tom, že udržitelný rozvoj a obnovitelné zdroje jsou excesy, které do seriozní debaty nepatří.

17.16: Klausovi se z publika vrací poměrně razantně to, že debata byla nevyvážená.

17.19: Klaus dostává seriózní pražbu za své kritizování Bursíka.

17.24: Říman zmateně reaguje.
"V okamžiku, kdy společnost je natolik bohatá, že může vydávat své těžce vydělané peníze tímto směrem (odstraňování ekologické zátěže), ať to klidně dělá."
17.26: Bursík si utahuje z Klause.

17.33: Klaus uzavírá diskuzi. Mimojiné:
"On (Bursík) sem přišel propagovat program jedné, své konkrétní strany, zatímco my ostatní jsme sem přišli debatovat."
"Že by těch ledovců (v Alpách) ubývalo, to data rozhodně nepotvrzují."
"Teze jakéhosi lidmi způsobeného globálního oteplování je fikce."
"Při HDP 5 000 dolarů na hlavu se ta či ona komunita začíná zabývat o externality a o životní prostředí. ... Při HDP 8 000 dolarů na hlavu se životní prostředí výrazně zlepšuje." (Cituje ze studie.)
17.43: Seminář končí.

Dámy a pánové


summer has gone
Originally uploaded by Ondra_L.
Dámy a pánové, seznamte se - to je Podzim, pár měsíců tu teď bude s námi.

čtvrtek 14. září 2006

Smuténka, špaténka,soumrak

Mám několik skutečně zamilovaných filmů. Zvláštní místo mezi nimi mají dva filmy Richarda Linklatera, Before Sunrise z roku 1995 a na něj navazující Before Sunset z roku 2004. Ethan Hawk a Julie Delpy hrají dvojici, Američana Jesseho a Francouzku Celine, která se v první filmu náhodou potká ve vlaku z Budapešti do Vídně a proklábosí den i noc. Ve druhém se podobnou náhodou setkají po deseti letech v Paříži, kam Hawkova postava přijíždí představit svou knížku, která popisuje onen společný den ve Vídni.

Filmy to jsou skvělé. Linklater je výtečný autor dialogů a Hawk a Delpy si jako herci naprosto vyhovují. Atmosféra je jedinečná, celé je to velmi upovídané, ale cokoli jen ne plytké.
Přišel jsem dnes domů a pustil HBO, zrovna dávali Before Sunset. První film, pokud si dobře vzpomínám, nadaboval kdysi Saša Rašilov (a popravdě řečeno už jsem zapomněl kdo mluvil roli Julie Delpy), ale vcelku to odpovídalo originálu, jak svou ležérností, tak i výrazem. Ale to se dnes vůbec nekoná.

Mám ten film poměrně dost nakoukaný, naposlouchaný, zkrátka ho mám rád. Ale to, co dabing provedl s dialogy, je prostě strašné.

Celine vůbec nemluví s lehkou ironií a skepsí a Jesse najednou vůbec není světem unavený spisovatel s rodinou. A bojím se, moc se bojím to dokoukat do konce, kde bude Celine zpívat Jessemu svou písničku, protože už teď je jasné, že bude zpěv dabovaný a mně začne krvácet srdce.

Takže, prosím všechny, u kterých by to mohlo přicházet v úvahu, proboha nekoukejte na dabovanou verzi, půjčte si dvd s původním zvukem a užijte si ten neskutečný film, který prakticky neobsahuje střihy a působí jako by byl celý improvizovaný, a přitom není.

Ještě k Hoře a k básníkům

Myslím na sobotní dopoledne v Hoře. Po čtení, které je otevřené každému, kdo přijde a má chuť číst, následuje část, kdy jsme jakožto porotci literární soutěže k dispozici komukoli, kdo by si chtěl promluvit o své poezii.

Každý rok je potřeba určité věci opakovat, protože soutěž má věkový limit a tudíž se složení jejích účastníků stále mění. Opakujeme tedy, že je důležité mít načteno, ale neopisovat, aspoň ne příliš. Mluvíme o tom, že klíčové je hledání vlastního výrazu. Většinou padne i něco o tom, že rýmovat je obtížné a svádí to často k deformaci původního záměru.

Dočetl jsem teď knížku Ars Poetica, což je přepis šesti přednášek argentinského básníka a spisovatale Jorge Luise Borgese, které přednesl v letech 1968 a 1969 na Harvardské univerzitě. Mluví o spoustě zajímavých věcí spojených s psaním a čtením. A z jeho slov se lze snadno poučit. Přál bych si, aby každý, kdo má ambici psát poezii, vzal tuhle knížku do ruky (nebo si poslechl původní zvukové nahrávky). Došla by mu totiž spousta věcí, ke kterým by se jinak musel dlouho prokousávat sám.

(Zmíněné zvukové nahrávky se dají stáhnout přes bit torrent - torrent je zde.)

Bratislava

Dva dny v Bratislavě byly ještě příjemnější než jsem čekal. Město krásné, lidé milí, jídlo dobré. Ale popořádku.

V úterý poměrně brzy ráno jsme já, Marie a Láďa nasedli do vlaku směr Blava. Rozespalí, hladoví, trochu nervózní z toho, jak bude plánované spojení poezie a VJské produkce vypadat. Čtyři hodiny v polospánku, povídání a čtení. Místy rychlík, místy šnek.

V Bratislavě svítilo sluníčko. Bylo někdy po poledni, když jsme vyrazili do města. Vystoupení mělo začít v šest a my si tedy dopřávali courání. Chvíli nám trvalo, než jsme chytili ten správný směr. Bratislava není velká, ale pro nepřipraveného (a ještě navíc nedospalého básníka) se může aspoň na chvíli stát slušným labyrintem.

Kafe někde na korzu. Obsluha nic moc, kafe nic moc.

Výstup na svatomichalskou věž. Výhled na celé město. Láďa si vyhlédl kostelík pod hradem. Tam musíme. Ano, ale až zítra. Dobrá.

Couráme po městě, hledáme mimochodem netcafé, aby si Láďa mohl na večer vytisknout texty. Dlouho se nedaří. Hledáme mimochodem Obchodnú ulicu, kde se nalézá klub Radost, kde máme večer vystupovat. Kousek od něj je i vhodné netcafé.

Sestupujeme do podzemí podniku zvaného KGB, Klub Gurmánov Bratislavy. Velmi příznivé ceny, dobré pivo, ideální prostor na přípravu na vystoupení. Láďovi bohužel není příliš dobře a tak se objevují další obavy z toho, jak večer proběhne. Po jídle se to na chvíli spraví. Brzy to však přejde.

Chill-out club Radost je pár kroků od KGB. Obchodná je vůbec plná hospod a obchodů. Hospody jsou často ve dvorech domů. Bratislavská Stodolní? Kdoví?

Chill-out je nevelký, hluboko uložený, ceny naopak stoupají. Čekáme. "Vy ste tí spisovatelia?" Ano, to jsme my. Objednávám si medovinu a naposledy listuji texty. Přichází Daniel a věci se dávají do pohybu. Přichází VJ Berco, má mnoho hejblátek a kabelů. Láďovi je stále hůř. Ještě se to zhorší ve chvíli, kdy Lenka, Danielova přítelkyně, omylem způsobí malý požár a klub se na okamžik zaplní kouřem.

Vystoupení před desítkou či patnáctkou hostů je překvapivě skvělé. Čteme, do podkresu hraje ambientní/click'n'cut muzika, Berco na plátno za námi promítá obrazy, sekvence, živé záběry nás samých, deformuje, upravuje. A ono to funguje!

Střih.

Přesun do 1. Slovak pub, největší hospody, jakou jsem kdy viděl. Skvělé jídlo (halušky, česnečka v chlebu), docela prima pivo a skvělí lidé (velmi vtipné Lenčiny bývalé spolužačky z psychologie Míša a Renata).

Přesun nočním busem na Doubravku k Lence, kde máme všichni nocovat. Do dvou do rána klábosíme, občas dojde i na ostřejší debatu (Jsou Hřebejk a Jarchovský řemeslníci nebo umělci? Co lze od nich čekat?) a pak jdeme spát.

Ráno namísto na Bratislavský hrad omylem vyrážíme na Děvín. Jenže vlak nám jede už ve čtvrt na dvě a busy na Děvín jezdí dva do hodiny, což znamená, že jen co tam dorazíme, nezbývá než se otočit a jet zpátky. Naštěstí jsou spoje rychlé. V centru tedy ještě stačíme vyšplhat ke kostelíku, který Láďu tak zaujal. Je spokojený. Je mu mnohem lépe.

Falafel, gyros, a šup na vlak.

Summary. Bratislava má malé, ale naprosto okouzlující centrum plné krásných úzkých uliček i širokých bulvárů; za slunečného počasí se tomu všemu těžko odolává. Kombinace poezie a živého míchání obrazů má svou váhu a tuto cestu bude zapotřebí ještě prozkoumat. Cestování vlakem je sice skvělé, člověk jede poměrně rychle, poměrně levně, vidí poměrně hodně věcí, ale to ještě neznamená, že nebude rozlámaný.

čtvrtek 7. září 2006

Publicita

Dnes opravdu nemohu média než chválit a vzdávat jim díky, zmínka o festivalu je totiž nejen v pravidelné kulturní příloze Reflexu Ex, ale i na webu ČT24.

úterý 5. září 2006

Z tiskárny do kavárny

Právě jsem se vrátil z tiskárny. No, tedy vlastně z kavárny, kam jsme jeli hned z tiskárny. No, tedy vlastně ze studia. No, zkrátka knížky jsou vytištěné, zatím je mám doma a hledám krabičku, v které bych je v pátek převezl do Kutné Hory, kde budou oficiálně představeny. Neoficiálně jsem je už představil několikrát, tak snad jedna fotka navíc neublíží.

pondělí 4. září 2006

Ortenka začíná už v pátek

Musím si přihřát polívčičku, neboť jsem na přípravách letošní Ortenky strávil dost času.
Zítra jedu vyzvednout letošní přírustek do edice První knížky, dílko Mikuláše Bryana nazvané Kolem lámání. Grafiku i sazbu dělalal letos opět Markéta Adamcová, myslím, že se podařilo obsahově zajímavé, leč poněkud nevzhledné knižnice, udělat docela povedenou edici.

Navíc mi včera Marie (Šťastná) s Ladislavem (Puršlem) potvrdili, že se zastaví a v rámci sobotního otevřeného čtení dají ochutnat i ze své poezie. Je se na co těšit, Láďa prý teď má velmi plodné období.

Ochutnávka z Mikulášovy knížky následuje.
***

Co budeš dělat, teto zimo, s vlnou těch smutných beránků?

Vyčesám, chlapče, zacuchané
a zvolna, jako do spánku
když kolébá tě něčí ruka,
roztočím starý kolovrat.
A po přeslici pramen skane.
A kuželíček bude hrát.

Těch klubíček, co vyklube se.
A potom - chceš se podívat? -
obratně hladce vlna k vlně
připlete se. Když venku puká
voda tak mrazem obtěžkaná,
já myslím na ta chladna z rána...

A dáš i na kabátek stromům, co stojí samy v ztvrdlé zemi?

Že zkřehnou darmo v lesklém lese?
To nevím. Ještě nechce se mi.

A dál zvonila jehlicemi.

(Mikuláš Bryan: Kolem lámání)

Pracující inteligence


working class
Originally uploaded by Ondra_L.
Láďa Puršl dává dohromady chajdu nedaleko Prahy, v neděli jsem přiložil ruku k dílu a jel mu a Marii pomoct. Úspěšně jsme rozebrali/zbořili starý a hodně vachrlatý komín, vytrhali poslední část podlahy, probrali hromadu odpadového dřeva a nakonec i zlikvidovali starou kadibudku. Zkrátka hromada práce. Ani bych to do nás v neděli ráno, kdy jsme rozespalí sedali do vlaku, neřekl. Ale ukázalo se, že básníci jsou stejně dobří úderníci jako kdokoli jiný.

N & M

Praktická rada: nedávat si příště k snídani, kterou budu jíst u počítače, chléb s medem. Med mi zatekl do mezery mezi písmena N a M a mezerník. Psaní teď bude možná sladší, ale asi i pomalejší. Zdravím Púa.