středa 21. června 2006

Rezonovat

Většina mých oblíbených knih a oblíbených filmů se stala mými oblíbenými knihami a oblíbenými filmy proto, že něco z nich přímo měnilo mou realitu. Jakobych sjel z hlavní silnice na vedlejší, která vede krajinou ne tak nepodobnou té běžné, ale přece, a skrz tuhle zajížďku jsem většinou dojel do míst nových, která dávala smysl těm starým i těm, která jsem ještě ani nenavštívil.

Filmy jsou v tomhle ohledu jako kafe, jejich účinky jsou silné - celou cestou z kina i celý zbytek dne a noci mohou měnit barvy i tvary věcí, knihy jsou takové čajovější. Přecijen se dají usrkávat mnohem delší dobu, stejně jako s dobrým čajem se s nimi dá pracovat, podílet se na výsledném zážitku vhodným dávkováním, změnou teploty a délkou louhování.

Na Sicílii jsem si kdysi vzal nejen I na kovbojky občas padne smutek, ale také Cit slečny Smilly pro sníh. Byla to vyvážená kombinace pro dva týdny v převážně ženské společnosti na rozpáleném ostrově. Včera jsem v Cortázarově románu Nebe, peklo, ráj došel k místu, kde si Oliveira pokouší vsugerovat, že v Buenos Aires vůbec nejsou vedra, že je mu vlastně strašná zima, až mu z toho omrzají prsty.

3 komentáře:

Okomentovat